bágly vlečem
POD TRÍBEČEM
Velikonoční čundr
2024
Tradice velikonočních vandrů pokračuje. Po létech se opět
vrací na Slovensko. Tentokrát do tajuplného pohoří Tríbeč, kde jsme ještě nikdy
nebyli. Doufáme, že se v něm, jako mnozí před námi, beze stopy neztratíme.
Velkopáteční přesun Michalovou fordkou nejdříve zamíří do Zlína. V jednom z
Baťových domků tu vyzvedneme starého dobrého kamaráda Roberta, který si přibírá
i svého jedenáctiletého potomka Jáchyma. Do cíle se nemíníme dostat cestou
nejkratší, ale nejkrásnější. Nádhernou krajinou přes Luhačovice a Slavičín
dokodrcáme až do Brumova. První
zastavení bude u golfového hřiště, kam Robert s Michalem a zesnulým Filipem
pravidelně jezdívali. Nostalgickou procházku mezi jamkami provází parádní jarní
počasí, svěže zelená tráva a první rozkvétající keře a ovocné stromy.
Vlárským průsmykem se protáhneme do Pováží a v Ilavě pak
odbočíme ke Strážovským vrchům. Zamáváme špičatému vrcholu Vápeče a o něco
později už klesáme do povodí řeky Hronu. Slunečné počasí začíná ustupovat šedým
mrakům. Zamýšlenou trasu napříč pohořím Tríbeč nám překazí zákaz vjezdu na
opravovanou silnici. Do cílové Nitry se tak dostáváme až po více než
čtyřhodinovém posunování. Bylo dlouhé, ale stálo za to. Auto zaparkujeme u
hřbitova v okrajové čtvrti Dražovce. S dobrou vírou, že jej tu po třech dnech
opět nalezneme.
Nahodíme nacpané bágly na svá záda a podél útočiště nebožtíků
a vraku auta, který je už také dávno po smrti, stoupáme nahoru. Vyšplháme na
otevřené návrší s parádním výhledem na údajně nejstarší město celého Slovenska.
Pod námi jsou malé, sympatické jeskyňky a na holém kopci už od jedenáctého
století ční do vesmíru nevelký kostel Svatého Michala.
Dál už pokračujeme nerovnými stezkami, které vytrvale stoupají vzhůru zatím ještě bezlistými listnatými lesy. Rozkvetly v nich nejen ostře žluté sasanky, ale především bílé a fialové květy dymnivek. Tak nádhernou přirozenou jarní výzdobu jsme snad ještě nikde neviděli. Všímáme si rovněž podezřele bohatého výskytu některých brouků. Rozkvetlým koridorem planých trnek postupně vystoupáme na nezalesněný plochý kopec. Je odtud vidět další dílčí cíl našeho putování, 587 metrů vysoký vrchol Zobor.
Netrvá to ani hodinu pomalé chůze a jsme nahoře. Typická
kovová věž vévodí otevřenému půlkruhu, který nabízí nečekaně vděčné výhledy.
Nitra, kterou prý střeží celkem sedm okolních pahorků, nabízí domov bezmála
osmdesáti tisícům obyvatel. Mít celé takové město hned pod sebou, to se hned
tak nevidí. Jsme tady úplně poprvé a
nestačíme se divit, kolik půvabů tento zatím nepoznaný kout světa dokáže
nabídnout.
Značená cesta pokračuje romantickým hřebenem. Hned stoupá
nahoru, hned zase dolů a úzká pěšina, která jej kopíruje, se neustále klikatí.
Prakticky všecky okolní stráně zalily pestré koberce květů s výraznou převahou dvoubarevných dymnivek.
Čím jsme dále od města, tím je v lese méně lidí. Podvečerní putování je proto
poklidné a absolutně pohodové.
Přiblížili jsme se výraznému vrcholu s názvem Žibrica.
Zastavíme u uzamčené lesnické chaty s ohništěm. Ještě za světla se nám daří
nasbírat zásobu chrastí na oheň a vypátrat zdroj vody k přípravě večeře. Protože v okolí
nerostou smrky ani břízy, máme nemalý problém s rozkřesáním nezbytné vatry.
Spolupráce Jáchyma a jeho otce Roberta, kteří se nevzdávají, dokud se plamen
zapalovače nezakousne do nepříliš suchých větviček, nakonec slaví úspěch.
Oranžové plameny ozáří čím dál temnější okolí a navodí tu nejsprávnější
čundráckou atmosféru. První teplé jídlo tohoto dne ji ještě patřičně umocní a
posedávání u poctivého sálajícího tepla a lákavě hnědnoucích topinek všechno
nakonec přívětivě završí.
Mladí, jimž je už kolem padesátky, včetně dospívajícího
Jáchyma se už kolem deváté vydávají na krátký večerní přesun k nedaleké
rozlehlé louce. Moje stařecká maličkost si však chce příjemné chvíle u žhavých
uhlíků co nejvíce prodloužit. Vysoký věk v kombinaci s mírnou únavou se však až
překvapivě brzo hlásí o slovo. Po hodince bdění a usínání konečně nemotorně
vztyčím své zchátralé tělo o línou chůzí klopýtám ke svým kamarádům. Zalehnu
vedle nich do rašící trávy, pozdravím nebeský Velký vůz, poděkuji Všemohoucímu
za to, že ještě dýchám a pak už, stejně jako všichni ostatní, takřka nerušeně
pospávám až do bílého rána.
Začátek nového dne ohlašuje bledé slunce, které se prodírá
mezi pokroucenými větvemi vzdálených stromů. Vylezu ze spacáku a zamířím na
obvyklý průzkum okolí. Mírně svažitá louka pod špičatým vrchem nešetří samými milými překvapeními. Kromě ledabyle
pohozených keřů a řídkých porostů huňatých borovic k nim patří čerstvě rozvité
květy nádherně žlutých hlaváčků. Krajina oplývá božským tichem, které jen občas
přeruší prozpěvování probuzeného ptactva. Teplá snídaně v takovém prostředí je
tisíckrát příjemnější než ranní stolování v namachrovaném desetihvězdičkovém
hotelu.
Zatímco moji výrazně mladší druhové podstupují nezištnou oběť
v podobě návštěvy vzdálené studánky, z níž nabírají pro celou výpravu
dostatečné zásoby nezbytné vody, já se v osamění zakusuji do kamenitého svahu
zmiňované Žibrice. Na 617 metrů vysokém vrcholu už sice melu z posledního, ale
překonání povážlivé stařecké lenosti ani trochu nelituji. Tak bohatou škálu
nejrůznějších kvítků jsme na své tríbečské pouti zatím nezaznamenali. Kromě
běžně známých jarních druhů, jsou mezi nimi i taková, která se v našich
domovských zeměpisných šířkách vůbec nevyskytují.
Klesání z Žibrice je kruté, ba přímo morbidní. Vykutálení
značkaři vytyčili trasu v tom úplně
nejprudším krpálu. Pokud zaprší, musí tady nastat nepředstavitelná zábava.
Sjezd po zadnici je v takovém případě naprosto nevyhnutelný. Dál už vede značka
pohodlnou lesní cestou, která protíná příjemně nazelenalé listnaté porosty.
Krajina se opět otevírá a z družstevních lánů vystupuje docela velká dědina s
názvem Žirany. Žije v ní okolo čtrnácti stovek usedlíků, z nichž pouze jednu
třetinu tvoří Slováci. Zdobí ji nápadný kostel se žlutou fasádou a maďarskými
nápisy a také nepřehlédnutelná vápenka zásobovaná surovinou z velkého lomu na východním
svahu zmiňované Žibrice.
V předstihu opouštím centrum dědiny a v osamění putuji
rozbahněným okrajem velké louky k nejbližšímu lesu. Značené pěšiny i širší
cesty dál pokračují průsvitnými dubovými porosty až k rekreačním středisku
Remitáž. Nemilosrdní těžaři dřevní hmoty se tu vyznamenali. Vyvrátili kovový
turistický rozcestník a nechali stát opřený o strom. Terénu neznalý pěšák je
tím pádem naprosto dezorientovaný. Turisty tu zdejší dřevobaroni asi nemusí,
protože to je už druhý případ tohoto pohoří, kdy se setkáváme s podobnou
devastací orientačního značení.
Totálně zablácenou úzkou cestou se protáhnu ke zmíněné
rekreační lokalitě a na rozdíl od mých kamarádů, kteří si zde dopřejí vítané
pivní zastavení, pokračuji po širokých vyšlapaných chodnících ke zřícenině hradu Gýmeš. Potkávám přitom
barevná procesí vracejících se poutníků, tvořených spokojenými rodinkami s
dětmi, zchvácenými stařenkami i starci a pobíhajícími ratlíky všech možných i
nemožných plemen.
Zmíněná zřícenina se tyčí na výrazném kopci s nadmořskou
výškou 514 metrů. Hrad Gýmeš byl postaven v polovině třináctého století jako
reakce na pustošivé vpády polodivokých Tatarů. Jak to už u takovýchto panských
sídel bývá, zažil během své historie celou řadu čekaných i nečekaných zvratů. Poslední
významné stavební úpravy sahají do osmnáctého století. V devatenáctém věku jej
postihl zničující požár a dílo zkázy dokonali komunisté, kteří aristokratickou
pevnost v neblahých padesátých létech vzali pod svá ochranná křídla. Rozsáhlé
sídlo se tím pádem proměnilo v ruinu. Nebýt ušlechtilých snah současných
nadšenců, kteří nezištně zachraňují, co se dá, tak by toto impozantní místo už
dávno sloužilo jen jako skrýš lišek, netopýrů, zmijí a houkajících sov.
Krkolomným chodníčkem klesáme od hradu dolů. Mineme funkční
houpačku, jíž neposedný Jáchym samozřejmě nemůže minout, a najednou se ocitáme
ve zvláštním pralese. Leží tady vývraty kdysi mohutných jedlých kaštanů, jinde
ční k nebi jejich trouchnivějící pahýly. U sloupu nějaké dávno nefunkční ohrady
visí záhadný nápis zvěstující přísný zákaz vstupu. Gaštanica, jak se porostu
zmíněných stromů na Slovensku přezdívá, tedy v nějaké podobě na tomto místě
neustále přežívá. Nesmyslné sdělení pochopitelně ignorujeme a navzdory varování
vesele ve svém posunu pokračujeme dál.
Prales postupně vystřídá vzdušná doubrava. Zdobí ji souvislé
koberce právě rozkvetlého jaterníku. Modrá barva jeho květů nádherně
kontrastuje se svěží jarní zelení bující lesní trávy. Nečekaná výzdoba nás
provází až do nenápadného sedla. Následuje
mírné stoupání, které nás po necelé hodince chůze dovede nejen k vrcholu
mělkého návrší, ale i k zásadnímu rozhodnutí. Nebudeme pokračovat k Oponické
zřícenině, ale stočíme se zpátky ke krajskému městu, kde na nás čeká odstavené
přibližovadlo. Mapa totiž odtajnila vyvýšenou skálu, na jejíž hraně bychom
mohli strávit pomalu, ale jistě se přibližující noc.
Vybrané místo po další hodince svěží chůze skutečně
objevujeme. A to přesto, že krajinu opanovala neprůsvitná tma. Díky nečekanému
nálezu březové kůry je rozžehnutí ohně naprosto bezproblémové. S výhledem na
obydlené údolí řeky Nitry, kde blikají stovky malých světýlek, si chystáme
chystáme teplou večeři, kterou poté s náramnou chutí hltavě likvidujeme. Nad
hlavou nám sviští burácející uragán a vzrostlé duby mávají svými rozdováděnými
haluzemi.
Romantický večer střídá stejně romantická noc. Navzdory
neustávajícímu vichru nám nic na hlavě nepřistálo, takže ranní probuzení je
dokonale optimistické. Nikam zvlášť nespěcháme, a tak si pobyt ve spacáku prodlužujeme
na nejvyšší možnou míru. Rovněž chystání snídaně a její následná konzumace probíhá v permanentní, neutuchající pohodě.
Čas mírně tlačí pouze našeho řidiče Michala. Musí nás v předstihu opustit, aby
v nedaleké dědině stihl spásný autobus mířící do Nitry. Tam se pokusí najít
zaparkovanou bílou fordku a posléze ji po vlastní ose přemístit co nejblíže
našemu současnému útočišti.
Spolu s Jáchymem a jeho dvojctihodným otcem Robertem pak v
Michalových stopách míříme k západu. Nevyužijeme však značené cyklotrasy, ale
klopýtáme neprošlapaným hřebenem. Míjíme všelijak pokroucené stromy i
vyčnívající skaliska, až doputujeme k dalšímu skalnímu ostrohu. Jmenuje se
Plieška a jak se za chvíli přesvědčíme, skrývá se tu keška. Samozřejmě krabičku
okamžitě otevřeme a odtajníme její obsah. A vděčíme všem, kteří bohulibou
aktivitu vymysleli a udržují při životě. Když už nic jiného, pak tato hra
vyžene celou řadu peciválů z pelechu a přinutí je k jaké také pohybové
aktivitě.
Na Pliešce nečučíme jen do kešky, ale rozhlížíme se i po
kraji. Za zády vidíme skálu, nad níž jsme nocovali, napravo zříceninu Gýmeše a
uprostřed krále tohoto pohoří, výrazný, 830 metrů vysoký kopec Tríbeč. Krajina
však vězí ve zvláštním, už dva dny trvajícím tajemném oparu. Údajně se jedná o pouštní
prach, kterým sem doletěl až z nekonečně vzdálených plání vyprahlé Sahary.
Netrvá dlouho, a jsme na další pozoruhodné vyhlídce. Přestože
tudy nevede žádná turistická trasa, nějací neznámí dobrodějové tu na strom
zavěsili další funkční houpačku. Opojného zhoupnutí si zde užívá nejen
benjamínek výpravy Jáchym, ale i jeho solidně vyhlížející padesátiletý
zploditel.
Do cílové vesnice zbývá je půlhodinka pohodové chůze. U
malého mraveniště, kde se tísní velké množství rojících se mravenců nejde
nezastavit. Postávali bychom tu o mnoho déle nebýt těch malých prevítů, kteří
začali okamžitě ve velkých houfech šplhat po Jáchymových obnažených dolních
končetinách. Briskní otcovský zásah okupanty rázně zažene a tak můžeme v
poklidu absolvovat poslední lesní klesání. Zelený nádech jarem probuzených
porostů nás provází až do Bádic, což je finálová lokalita našeho pěšího
putování.
Bádice existují už od začátku třináctého století a v současné
době mají něco kolem 320 obyvatel. Římskokatolický kostel tu k nebi ční od roku
1903 a nedaleký obchod úsporných moderních tvarů si na své postavení teprve
zvyká. Přestože zde převládají pěkně upravené rodinné domky, všímáme si
především těch postarších. Dýchá z nich historie a romantika zašlých časů. V pohodovém centru obce se však zdržíme jen
necelou čtvrthodinu. Přiřítí se povědomý bílý kočár, v jehož útulném interiéru
se pak uháníme k našim domovským moravským končinám. Ve Zlíně i ve Valmezu jsme
ještě za světla. Mírně znaveni, ale dokonale spokojeni. Především bohatší o
nové, až nečekaně krásné zážitky. Tajemné pohoří Tríbeč ani v nejmenším
nezklamalo. Nezmizli jsme beze stopy, a to se počítá !!!
