Z BRUMOVA DO SLAVIČÍNA
- malé velikonoční vandrování -
Tradice velikonočních vandrů stále pokračuje. Byť
v poslední době jen v sólo provedení. O neděli velikonoční tedy
vyrazím na vlak. Informační tabule však hlásí 90 minut zpoždění. To se později
vyšplhá až na dvě hodiny. Naštěstí na jižní Valašsko jezdí i autobusy. Takže
nejdřív na Vsetín, poté expresně do
Horní Lidče, kam míří jen dva cestující a odtud po přestupu do Valašských
Klobouků. Tady jedu už jenom sám, stejně jako potom vlakem do cílového Brumova.
Na Velikonoce se asi příliš necestuje.
Vystoupím do slunečného dne a protahuji se ulicemi pečlivě
upraveného městečka. Brumov spolu s vedlejší Bylnicí obývá asi pět a půl
tisíce obyvatel. Patrně nejznámějším rodákem bude věhlasný rebelant Ludvík
Vaculík, autor pověstných 2000 slov. Městem protéká říčka Brumovka, která se
v Bylnici vlévá do mnohem známější Vláry. Zajímavostí je také nepříliš
dlouhý tunel, nad nímž se tyčí sympatický kostelík svaté Anny.
Vyplazím se ke vzpomínanému svatostánku a určitě nelituji.
Vidím odtud nejen celé městečko, ale i protější hrad a na druhé straně rozlehlé
sady na svazích bělokarpatských kopců. Okolí kostelíka je citlivě upraveno a
místním slouží jako jeden z cílů nenáročných procházek.
Zajímavé zastavení nabízí i mohutný farní kostel Svatého
Václava. V jeho sousedství stojí neméně zajímavá smuteční síň
s navazujícím, vzorově upraveným hřbitovem, do něhož lze vstoupit velice
pozoruhodným dřevěným portálem.
Dominantou města je pochopitelně zdejší hrad. Pochází ze 13.
století a pamatuje i doby Přemysla Otakara prvního. Na nějaký čas se jej
zmocnili nejen husité, ale v době Třicetileté války i neméně odbojní
Valaši. Po devastujícím požáru byl v roce 1820 opuštěn. Postupně chátral a
k životu se začal znovu probouzet až kolem roku 1977.
Za lidové vstupné je možno navštívit i celou hradní plošinu.
Nabízí překrásný výhled na město i jeho malebné okolí. Neméně zajímavé jsou i
zastřešené vnitřní prostory. Dávají nahlédnout do historie hradu i celého
územního celku, který byl odtud kdysi spravován.
Přímo pod hradem leží i soustava několika vodních ploch. Na
své si tu přijdou především náruživí rybáři. V minulosti se tu také lámal
led pro potřebu někdejšího, dnes už nevyužívaného pivovaru.
Od brumovských rybníků pokračuji Hložeckým údolím proti
proudu potoka. Všude tu roste plno žlutých petrklíčů. Vydrápu se na levý svah a
začínám pátrat po nějakém plácku k přespání. Předvečerní teploty
připomínají léto, takže o noční pohodu je předem postaráno.
Mladý javorový lesík se štíhlými kmeny je pěkně zašitý a pro
rozdělání ohýnku absolutně bezpečný. Dřeva všude habaděj a ani tu moc nefouká.
A tak se až do půlnoci povaluji kolem zdroje tepla a světla, usrkávám večerní
čaj a přes koruny bezlistých stromů zírám ke hvězdám. Dnes jsou až překvapivě
zářivé. Nebe nepochybně ví, že většina pozemšťanů si právě připomíná Velkou
noc, největší svátek všech křesťanů a nejen jich. Zalezu do spacáku a při
každém probuzení zamířím očima i myšlenkami nahoru. Kmeny se kývají ve větru a
tančí svoji oslavnou noční písničku, měsíc nesměle vykukuje jenom kousek nad horizontem. Kromě jemného šumění v korunách neslyšet
ani nejmenší hlásek. Až nad ránem les oživne symfonií probuzených ptáků. Ty
velikonoční noci jsou nezapomenutelné.
Po ránu a po snídani spláchnuté petrklíčovým čajem sbalím svůj přenosný majetek a zamířím k civilizaci. Žlutá značka mě vede rozlehlými bělokarpatskými loukami, kde právě rozkvétají koberce jiného druhu petrklíčů. Keře planých trnek rozevírají pupeny a dávají najevo, že jaro už nadobro převzalo vládu nad našimi končinami. Severák, který od rána nabírá na síle, sice venkovní teplotu srazil nápadně dolů, k pěšímu posunování neznámou krajinou to však ani trochu nevadí.
Smíšeným lesem s neobvykle vysokými stromy klesnu k otevřené
krajině. Mezi kmeny modřínů a borovic se tu rozkládá prostorné parkoviště
zemědělských strojů a nejrůznějšího nářadí. Od traktorů a vleček až po dřevěný
povoz z roku raz dva. Tato farma na mne působí neskonale sympatičtěji než sterilní
výtvory současných architektů obehnané mrtvým a nezajímavým anglickým
trávníkem. Na rozdíl od vzorně upravených lidských sídel to tady už na první pohled
kypí nestrojeným, autentickým životem.
Ocitl jsem se v osadě Popov, která je údajně nejchladnější
vesnicí z celého Zlínského kraje. Dnešek, i když je absolutně slunečno, by
tomu odpovídal. Projdu pohlednou dědinou a po modré značce zamířím k rozkvétajícím
loukám a zeleným polím. Bez jakéhokoliv významného převýšení pak v pohodě doklopýtám
až na okraj dalšího obydleného lidského sídliště.
Bohuslavice nad Vláří obývá něco kolem pětistovky obyvatel.
Jak už název napovídá, protéká tudy sympatická říčka Vlára, jejíž tok už od
konce devatenáctého století kopíruje tak zvaná Vlárská dráha. Ta vede z Brna
až do slovenské Trenčianské Teplé.
Ze zmíněné vesnice vystoupám na nízký kopec, abych pak
vysokým lesem sešel do Diviny, jednoho ze satelitů blížícího se Slavičína. Přivítá
mě tradičně upravená dědinka, pěkný kostelík a popásající se stádo abnormálně
statných krav. A také udržovaná Boží muka s dřevěným křížem, který svým
stínem připomíná, že si ještě dnes připomínáme ony posvátné Velikonoce. Někdo v klasickém
svatostánku, někdo v nejkrásnější ze všech katedrál, tedy v zelené Boží
přírodě.
Bez jakékoliv slavobrány přicházím do zmíněného Slavičína. Kromě několika výrostků s ozdobenými tatary, tu dnes nikdo nic neslaví. Prostory náramně přívětivého města, v němž by mělo pobývat více než šest tisíc smrtelníků, jsou takřka liduprázdné. A tak se v dokonalé pohodě a za hvízdání značně studeného severáku protáhnu několika půvabnými zákoutími a pak zamířím k centrální autobusové zastávce. První spoj mě přemístí do Valašských Klobouků, druhý na Vsetín a ten poslední do mého domovského Valmezu. A jak je teď ve Zlínském kraji zvykem, úplně zadarmo. Je mi už totiž přes pětasedmdesát…
