SUČANY, KOMÁRNO, PIENINY

dovolené s mládežnickou příměsí

1980 - 1982

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část osmnáctá –

……………………………………………………………………………………………………

Sučany

Prázdninové dovolené let osmdesátých začínají pod jižními svahy malofatranského Kriváně, konkrétně kousek za obcí Sučany. Pozemek k táboření nám nezištně pronajímá rodina Fúčelových, která má jisté familiární vazby na náš rodný kraj. Kromě už obvyklých klanů v podobě Hasmandových,  Kimlerových a dvojích Tomancových se v zátiší u nevelkého potoka srocuje i celá meziříčská mládež, včetně aktuálního pastora, oblíbeného strýce Klvánka. A Jindra Kimler, současný pastýř stád z okolí Zďáru nad Sázavou, přibral i čtyřčlennou úderku tamějších dorostenců. Přestože je mezi nimi i jedna dívenka, neřekneme jim jinak, než Hoši ze Západu.

Atraktivní hory máme na dosah, takže našim úkolem je zdolání co největšího počtu okolních vrcholů. Začneme Chočskými vrchy, které máme takřka je po ruce. Popojedeme do Kraľovan  a pěšky pak zamíříme k malebné osadě Podšíp. Odtud už vytrvale stoupáme krkolomným chodníkem až na špičatý vrchol atraktivního Šípu. Kolemjdoucí jsou z našeho výstupového tempa natolik zmateni, že nás mají za Horskou službu, která si zde šla zatrénovat. Vrchol s tradičním dřevěným křížem však halí neprůsvitná mlha Na překrásné výhledy do údolí Váhu tedy nedojde. Navíc ještě začíná pršet. Pokračujeme dál po hřebenu abychom pak blátivým sešupem sklouzli do údolí. Cestou ztrácíme zápaďáka Pavla i jeho příbuznou Evu. Netušíce, kam zabloudili, sedáme ve Stankovanech na vlak. S pevnou vírou, že je opět někdy uvidíme. Naštěstí se tak stane ještě téhož večera. Západní úderka, sídlící v malém seníku, je tak zase pohromadě.

 Ráno nás čeká divoký úprk podél trati do sousedních Turan, kde pak díky obvyklému zpoždění neobvykle dlouho vyčkáváme. Vlak nás hodí o zastávku dál, odkud dolinou směle zamíříme k nádhernému Šútovskému vodopádu. Bezplatnou sprchu si tentokrát odpustíme, nikoliv všal letmý průzkum přilehlého kaňonu Tesno. V těsném sevření divoké rokliny však dlouho nevydržíme. Před námi je totiž dobytí hlavního malofatranského hřebene.

Prudkým zalesněným výšvihem pak vystoupáme k Mojžíšovým pramenům, abychom se rozbahněnými kravími stezkami posunuli ke Chlebu. Chléb vezdejší v podobě lehkého občerstvení nám však nabídne až nedaleká horská chata. To ještě netušíme, že za pár let dřevěná stavba nešťastně lehne popelem.

Chata Pod Chlebom je místem našeho rozdělení. Část výpravy klesne zpátky do údolí, zbylých sedm statečných ve složení Elen, Bojar, Lída, Štěpán, Toncek, moje maličkost a strýc Klvánek bude pokračovat po hřebenu k západu. Polojasné počasí začíná ustupovat čím dál hustějším mrakům. Ty později opanují celé malofatranské návrší. To nás ovšem neodradí od jeho postupného zdolávání. V bílé mlze, za stálého mrholení a protivně vlezlé zimy překonáme oba Kriváně a později se s velkou vervou zakousneme i do dramatických skalních partií kolem Suchého vrchu. Ten název mu dnes dvakrát nesedí, protože všecko kolem, naše odění nevyjímaje, je nápadně vlhké.  Značně vyčerpávající štrapáci nazýváme „Pochodem smrti“. Náladu nám pozvedá akorát nějaký dravec, který naše plahočení pozoruje ze vzdálenosti pouhých dvou tří metrů. Podél sjezdovky pak klesneme zpátky do údolí Váhu a proti jeho proudu z posledních sil doklopýtáme k tábořišti. Máme toho tak akorát…

Napříště si odskočíme na Fatru protější. Auty popojedeme k povědomé velkofatranské Blatnici a odtud se vydrápeme k nádhernému vrcholu Ostré, který jsme spolu s malými caparty zdolali před nějakými čtyřmi roky. Tentokrát nás tu vítá šedivá mlha. Prolezeme úzkou štěrbinou na druhou stranu a přes Koňský důl zamíříme k protilehlé Tlsté. Cáry mraků začínají ustupovat sluníčku. Vracejí se daleké výhledy a s nimi i potracená dobrá nálada.

Z oblého vrcholu parádní Tlsté klesáme ke Gaderské dolině. V polovině svahu si neodpustíme odbočku k jeskyni Mažarná. Už před léty jsme plánovali její podrobnější prozkoumání. Obrovský skalní převis se neustále zužuje a po nějakých padesáti metrech už tvoří jen nepříliš široký průchod. Světla ubývá, a tak se celá průzkumná skupina vrací nazpátek. Badatelská vášeň mě však nutí pokračovat dál. Svítím si miniaturní dobíjecí baterkou. Podzemní prostory nekončí. Míjím krápníky i mohutné stalagnáty. Mihotavé světlo slábne až zmizí úplně. Nevadí! Z kapsy tasím zápalky. Zapaluji jednu po druhé a v jejich matné záři objevuji nové a nové zázraky. Když dojdu na okraj plytkého podzemního jezírka, dohoří i má poslední sirka. Až teď si naplno uvědomuji, že mě obklopuje absolutní, černočerná tma. Nikde ani náznak světýlka. Namířím si to k tušenému východu. Udělám dva nesmělé kroky a nosem narazím do kamenného sloupu. Opatrně pokračuji dál. Než mi nohy uklouznou do vody. Naštěstí sahá jen nad kotníky. Poslepu vylézám na pevnou zem, abych vzápětí políbil stěnu, obalenou mokrým mazlavým jílem. Jsem mokrý a celý od bláta. Opakovaně objímám stalagnáty, padám do jezírka a uvědomuji si, že se asi nevědomky točím v kruhu. Spása přichází až po nekonečné půlhodině. Hlasy kamarádů kupodivu zaznívají z přesně opačné strany, než jsem tušil východ. Kromě zvuků se začíná odrážet i světlo jejich zápalek. Jsem zachráněn!

Život v tábořišti se odvíjí podle dávno zajetých zvyklostí. Centrem všeho dění je nejen ohniště s přilehlým okolím, ale i tůň v blízkém potoce. A pro koho je tu málo vody, může popojít o kilometr dál a ke koupání využít parádního splavu. Příprava pokrmů se odehrává výhradně na ohni, o jehož zabezpečení permanentně s láskou pečuje zaběhlý oheňmistr Pepa. Některé noci však bývají v této lokalitě neklidné. Nedaleko odtud totiž leží tankodrom, který prověřuje kvality neforemných kovových oblud, vyráběných v nedalekém Martině. Mají nejen chránit posvátná území tzv, socialistického tábora, ale podle sdělení místních obyvatel také „drviť Izraelcov“, kteří teď v biblických krajinách utlačují nebohé, bezbranné Palestince…

Na zdaleka nejdelší túru celého pobytu vyráží jen tříčlenné smíšené družstvo ve složení Lidka Kovářová, brácha Antonín a moje maličkost. Časnými ranními spoji doputujeme do vesnice Necpaly a nacpání velkým odhodláním pak dlouhou dolinou vystoupáme k holým hřbetům Velké Fatry v okolí Ploské. Ploché temeno nám nabízí neopakovatelné výhledy k Čiernému kameni a jeho okolí. Ale ne nadlouho. Od západu se blíží temné mraky a zlověstné dunění. To nás pak provází celým obchvatem jehlanovitého Rakytova. Absolvujeme jej po kravami rozrytém chodníku plném mazlavého bláta. Pomalu a jistě se převtělujeme v prasata.

Navzdory bouřkovým přeháňkám pokračujeme dál. Míjíme salaše, stáda ovcí a posdávající pasáky. Čas kupředu rychle kvapí, musíme proto přidat do kroku. Skalnou Alpu, Smrekovici i okolí Šiprúně máme zdárně za sebou a pod Sidorovem můžeme zamávat nejrázovitější osadě celého Slovenska, bájnému Vlkolínci. Aniž bychom tu narazili na vlka, medvěda či jinou šelmu, zrychleným přesunem upalujeme k ružomberskému nádraží. Podvečerní pacifik stíháme v poklusu a doslova na poslední chvíli. Překonat Velkou Fatru během jednoho dne se tak hned každému nepodaří…

Posledního výšlapu se účastní takřka všichni obyvatelé našeho tábora. Od malých capartů až po ostřílené Hochy ze Západu. Jejich guru, pohledný a tichý Pavel Řádek i tady bez jakéhokoliv jančení vytrvale útočí na ještě tišší Alenku Jančovou. Přes její vytrvalé odmítání se však stejně po čase převtělí v jeho zákonnou partnerku. A tím odstartuje nikdy nekončící exodus Řádků z Vysočiny na Valašsko. Trasa, vedoucí z Krpeľan podél stožárů vysokého napětí do lázeňské Dolní Ľubochně je tak napínavá nejen pro vzpomenutého Pavla, ale hlavně pro netrénované smrtelníky postmladického věku. Trasa totiž vyžaduje nemilosrdné překonání docela vyvýšeného sedla. Díky bratrské pomoci přítomných mládežníků však nakonec všichni poutníci dosáhnou nejvyšší mety a samospádem pak v pohodě poklesnou až k vlakovému nádraží, které leží až na druhé straně bystře chvátajícího Váhu.

Závěr dovolené zpestří příjezd rodiny Válkových a Balcarových. Petr si přibral i velké rogalo, které se mermomocí pokouší dostat do vzduchu. Prémiové vzlétavé pokusy jsou však neslavné. Poskytují však avízo, kam má abnormálně schopný borec aktuálně namířeno. K letničním se přesouvá až za několik dlouhých let. A protože náleží k přelétavým, ani tam příliš dlouho nevydrží. Ale to je už zcela jiná kapitola, o níž nemá v tuto chvíli nikdo ani nejmenšího tušení. My se na část dne svátečního přesouváme k bohoslužebnému shromáždění v nedaleké Priekope. Dívkám je sice povoleno během zpěvu v riflích vystoupat na vyvýšený stupeň, ale strýc Klvánek si musí k postávání za kazatelnou vypůjčit sako. Zdejší sobotní subkultura jinou alternativu nepřipouští. Prostý lid se však vybarvuje jako neobyčejně pohostinný. Nezištně rozbaluje donesenou svačinu a někteří mladí dokonce v podvečer dorazí do tábora na návštěvu. Zaplane poslední táborák. Doprovází jej společný zpěv a nekonečné povídání. Nezbytnou kanadskou noc už zajišťuje jen pár nezbedníků. Jejich zásluhou se do stanů stěhují velká polena, nehybný Válkův trabant významně mění stanoviště a střecha Kimlerovic žlutozeleného spartaku oplývá velkým dřevěným včelínem.

Vytrácení začíná nenápadně. Jako první odtáhnou nejvzdálenější tažní ptáci, tedy Hoši ze Západu. Postupně odpadávají další a další skupiny a během několika příštích dnů je už útulné tábořiště zcela osiřelé. Zůstanou však žloutnoucí vzpomínky, které nikdy úplně nevymizí. Hlavně díky několika fotkám a spoustě barevných diapozitivů. Přestože budou blednout a měnit zbarvení, základní poselství prožitých dnů přece jenom zachovají.

Komárno

Rok s rokem se sešel a na řadě je plánování další rodinné dovolené. Aktuální vsetínský pastor, strýc Benjamin Pražan nás láká na jih. „Kraj broskví, vína a sladkých meruněk. Termální bazény s léčivou teplou vodou. Ranní procházky podél liduprázdných jezer. Plno romantických vůní a hlavně nádherného zpěvu neznámého vodního ptactva…“, tak nás nadšený nimrod a nenapravitelný milovník jižního Slovenska vytrvale lákal k razantní změně dovolenkových stanovišť.

Jakkoliv má strýc Benjamin pověst dobrosrdečného exota, necháváme se navnadit a jedné srpnové neděle uháníme k Dunaji. Tuto trasu naše ostřílená škodovka ještě nikdy neabsolvovala. Přistáváme na fotbalovém hřišti ve vesnici Virt. Do Komárna i populárních Patinců je to jen co by kamenem dohodil.

Kromě části rodiny Hasmandových jsme tentokrát do auta přibrali i Markétu od Pimků. Přijela nejen osvědčená většina meziříčské mládeže doplněná strýcem Klvánkem a Janou Jančovou, ale i jejich vrstevníci z Frenštátu pod Radhoštěm. A také Pavel Řádek, který bude pokračovat v úspěšném nahánění Alenky, nejhodnější panny v celém aktuálním společenství. Nabuzeni očekáváním libých vůní a zpěvu exotického ptactva napínáme uši a naplno uvolňujeme  nosní průduchy. Cítíme však jen nepříliš vábné pachy známé z vesnických dvorků a slyšíme skřehotání početného hejna chovných hus. Začínáme jim přezdívat Pražanovi ptáci.

Abychom nebyli nespravedliví, musíme připustit, že i tento kraj má své skryté půvaby. V korunách stromů opravdu prozpěvuje ptactvo a břehy jezer oplývají nezvyklými vůněmi. Chce to ale vyrazit ven za svítání, případně za soumraku. Případně se uložit na nafukovací lehátko a odpádlovat kousek dál od nahuštěných lidských sídel.

Kromě dvou podmračených dnů pere do praskající země neúprosné letní slunko. A tak se opakovaně uchylujeme do blízkosti vodních nádrží. Termální bazény jsou nacpané k prasknutí. Pro někoho je to vrchol blaha, pro jiné utrpení. Na pobřeží je o trochu volněji, ale také žádná velká sláva! Vystavujeme svá těla přívalům užitečného vitaminu D a sníme o horách. O vůni pryskyřic a osvěžujícím chladu horských bystřin.

Vaření na otevřeném ohni také není v tom horku dvakrát příjemné. Dá se to zvládnout buď brzo ráno anebo k večeru. To ale z úkrytů vylétají krvelační komáři. Ne nadarmo po nich pojmenovali naše nejbližší město. Ale čerstvá zelenina a ovoce z místních zdrojů všechno nepříjemné aspoň trochu zmírňují. Ani za této situace nezapomínáme na ranní ztišení a nezbytné sobotní načerpání z nevysychající studnice věčného balzámu. Pohladí nejen na duši, ale i po těle…

Zamilovaný Pavel, který chtěl udělat na Alenku co nejpříznivější dojem, přijel z Vysočiny posledním modelem populární škodovky. Když v závěru pobytu projížděl místní návsí, nepozorný domorodec vyjel ze dvora tak nešťastně, že přistál na přední části ladné karosérie. Je dost možné, že až tento incident dovedl neoblomnou Alenku k lítosti a tím i k jejímu definitivnímu přitakání.

Osmahlí jižním sluncem a naplněni vůní temně zeleného trusu Benjamínova bílého ptactva táhneme po týdnu pobývání v jižních krajinách zpátky na domovský sever. Abychom v sychravém listopadovém podzimu zavzpomínali, jak bylo v tom prosluněném komárenském regionu nádherně.

 

Pieniny

Předzvěstí nastávající dovolené je dubnový průzkum terénu, kterého se ochotně ujímá bratr Antonín za asistence mé maličkosti. Zeměpisně nadaný brácha velí zajet vlakem do oblasti severní Spiše a potom pěšky postupovat k Pieninám. Prvním zastavením je termální jezírko v centru lázeňského městečka Vyšné Ružbachy. Zatím je to volně přístupná vodní plocha ohraničená výrazným travertinovým valem. Budoucnost z tohoto přívětivě zapadlého koutu udělá atraktivní koupaliště, se vším, co k němu náleží. Romantika, jíž si tu s bráchou užíváme, pochopitelně vymizí.

Směřujeme pěšky k okresnímu městu Velká Lubovňa. Cestou si všímáme nejen zříceniny hradu, ale i zvláštních zemljanek, rozesetých v okolí lidských sídel. Pravděpodobně kdysi sloužily jako sklepy k uchovávání potravin.

Mírně zvlněná krajina kolem zajímavého koryta Lipnického potoka nás zavede k nepříliš dlouhému, zato velice romantickému Jarabinskému prielomu. Pak už nás čeká přespání pod širákem a po mrazivé noci pokračování do povodí řeky Popradu.

Pravý přítok Dunajce tvoří hranici mezi Polskem a Československem. Pašování dobytka tu prý není žádnou výjimkou. Procházka podél proudu je náramně příjemná. Mimo jiné proto, že tu nepotkáváme jediného turistu. Vidíme pouze pasoucí se ovce, tažné koně zapřažené do pluhů a těžce pracující domorodce.

Potom už zamíříme přímo k Pieninám. Posunujeme se kostrbatým hřebenem vápencových skal s nádhernými výhledy na okolní vesnice a vzdálené, oparem zahalené Tatry. Konečně scházíme k bájnému Dunajci. Podívaná nám bere dech. Kaňonem se protahujeme až do Červeného Kláštora. Je předem jasné, že prázdninová dovolená se bude odehrávat právě v této atraktivní lokalitě.

Přichází měsíc srpen, a zatímco jsme vloni táhli k jihu, letos se vrátíme na východ. Jak už bylo naznačeno, tentokrát docela daleko. Tedy do vzpomínaného Červeného Kláštora na břehu Dunajce. Za řekou je už Polsko. A protože v něm právě řádí obávaná Solidarita, tak tam máme vstup zakázaný. Jedině, že bychom nepozorovaně přebrodili či přeplavali řeku.

Tradiční rodinná sešlost v podobě Hasmandů a naší čtyřčlenné familie doplňuje švagr Vašek. Mládežníky zastupuje Milan Kovář, přezdívaný Štěpán. Bráchovo rodinné kvarteto dorazí o něco později. Rozbíjíme tábor a jak se zdá, počasí bude poněkud nestálé. Na loňskou komárenskou výheň můžeme zapomenout. Nevadí! Kulisa nedalekých Tří korun působí impozantně a pobyt u bystré, nádherně čisté řeky slibuje parádní táboření.

Být v nádherných horách a neprozkoumat přilehlé okolí by dost dobře nešlo. Se Štěpánem a našimi caparty vyrážíme do kopců v okolí Haligovců. Hluboké lesy střídají pastviny a osamělé skály. A později také nudličky polí, tak, jak to známe ze sousedního Polska. Z nějakého neznámého důvodu tu komunisté se svými kolchozy neuspěli. Nádhernou scenérii tvoří rovněž Haligovské skály, ukrývající jeskyni Aksamitka. Na tu si ovšem musíme nechat zajít chuť. Prý je veřejnosti nepřístupná.

Daleko největším tahákem Pienin je ovšem Prielom Dunajca. Řeka, skály a plující pltě dělají z tohoto místa unikát, který v takovéto podobě nemá obdoby. Je pochopitelné, že si ani my nenecháme ujít pohoupání ve vlnách. Zatímco Poláci mohou pokračovat dál, slovenské plavidlo musí zastavit v místě, kde se Dunajec odklání z československého území. Nám proto nezbývá než se do kempu vrátit po svých. Je to dlouhá, i když docela atraktivní procházka.

Vápencovým Pieninám konkuruje nedaleká Spišská Magura. Je dost podobná našim Beskydům. Sympatickou ozdobu těchto opuštěných hor představuje nejen parádní Jezerské jezero, ale hlavně možnost bezkonkurenčních výhledů k Vysokým a Belianským Tatrám. Užíváme si obojího. Kromě toho i svěžího vzduchu, který nám štědré nebe naděluje úplně zadarmo.

Několikadenní monzun doprovází nejen protivná zima, ale i nápadné zvýšení hladiny vody v Dunajci. Spolu se svým bráchou si neodpustíme adrenalinovou plavbu na nafukovacích lehátkách. Zprvu je to náramná pohoda. Když ale doplujeme do první zátočiny v kaňonu, končí veškerá legrace. Točící se vír stahuje zadní část lehátka ke dnu. Proplouvající plťák s napětím pozoruje, jak z toho vyvázneme. Neztrácíme hlavu a mohutnými tempy pádlujeme ke břehu. Na vlastní kůži si ověřujeme, že rozvodněná řeka představuje opravdu veliké nebezpečí.

Končí naše nejvýchodnější společná dovolená. Užili jsme si deště i nádherných vycházek. Koupání ve studené vodě i občasného slunění. Budoucnost ukáže, že toto je poslední akce tohoto typu. Věrný stejšn, který naše rodiny pravidelně o prázdninách přepravoval na Slovensko, pomalu dosluhuje. Zatím ale ještě slouží a bez problémů se svým obvyklým nákladem překoná tři stovky zpátečních kilometrů a vyklopí nás až na zápraží našich domovů. S náručí vzpomínek, které budeme ještě dlouho ukládat do patřičných šuplíků.