čtvrtek 20. srpna 2026

 NA PÁR DNÍ POD FATROU

s výlety i s vatrou 

TŘETÍ RODINNÉ STANOVÁNÍ







Taková nenormální rodinka. Prastařec, dědek a babina, několik mamin a fotrů, trio vnoučat, a dokonce i pár pravnoučat. K tomu ještě jeden bratranec s půvabnou partnerkou a nadprůměrně hodným několikaměsíčním miminem. Čtyřgenerační pospolitost se na prahu druhého srpnového víkendu srocuje pod západními svahy Velké Fary, konkrétně v autokempu Drienok Mošovce. Po nezbytném úvodním sladění úsměvů v režii všehoschopné Esterky vyrostou k nebi dva stany, které postupně doplní ještě čtyři další přístřešky. Někdo vaří kávu, někdo čaj a všichni dohromady pak kolem přeplněného úzkého stolu vzpomínají, pojídají dobroty a donekonečna klábosí. V některých případech přijde ke slovu i studenou vodou napuštěný bazén, který je součástí vzpomenutého tábořiště.













V podvečer vyrážím na sólo výpravu do okolí. Vysušené louky přechází do malých hájů a ty se později slévají v souvislý les. Kolem cest jsou k vidění letní květy a všude poletují motýli. Bílé skály vyčuhují z temné zeleně a malé paseky zdobí keře planých trnek a pichlavých jalovců.












Slunce, které vládlo končícímu tropickému dni, pomalu klesá k západnímu obzoru. Zemědělská krajina v podhůří dýchá zvláštní atmosférou. Stíny se prodlužují a nízké světlo propůjčuje kraji nové obrazy. Ale jen do chvíle, než se rudnoucí kotouč definitivně schová za nedaleký horizont táhlých Martinských holí.












Tábořiště i jeho obyvatelé se chystají na první noc. Bezmračné nebe slibuje oblohu plnou hvězd. Dost možná i se zpestřením v podobě sem tam nějakého meteoritu. Pavel zapaluje oheň, Marťan tasí láhev tokaje a zbytek světa postupně zaplňuje volná místa kolem bytelně vybudovaného ohniště.







Ráno je slunečné a nezvykle teplé. Poté, co nás díky účasti na stých narozeninách své tety opustí hlavní dodavatel ušlechtilých moků Marťan, naskočíme do několika přibližovadel a jejich prostřednictvím popojedeme k nedaleké Blatnici. Půvabnou dědinu zavalily automobily, takže hlavní parkoviště do daleka svítí nápisem „FOOL“. Je tedy beznadějně zafúlené. „Zafúlené, zafúlené, veď všetky miesta sú zafúlené“, zpíváme si unisono s řidičkou Ivetkou, zatímco zoufale pátráme po nějakém plácku k zaparkování. Volné místo nalézáme až u kaštiela, tedy, místního zámku. Bývalé panské sídlo dvakrát pansky nevypadá. Připomíná spíš něco jako parlament bezdomovců. Nevadí! Nahodíme baťůžky, případně nemohoucí batolata na záda a zamíříme k ústí Gaderské doliny. Jak jinak, než pěšky.









Vesnice, která dala světu hned několik významných rodáků, překvapí nádherně upravenými starými domy. Kilometrová procházka je tedy náramně příjemná. Stejně jako chládek pod vysokými stromy v samém závěru obytné zóny. K pohodě přispívá i číše vychlazeného chmelového moku, jakož i šikovně schované mělké jezírko, ve kterém si lebedí několik parádních duhových pstruhů.








Průtah Gaderskou dolinou připomíná Václavák. Nad pěšáky dnes jednoznačně vítězí bicyklisté. Především ti elektrifikovaní. Stokiloví jezdci s úsměvem na rtech uhánějí asfaltkou nahoru, jako by jim za rozložitými zadnicemi právě hořelo. Kromě lidí všech věkových i váhových kategorií se na komunikaci odvážilo i nedospělé zmijí mládě. Nejeví však známky života. Buď z něj už dočista vyprchal, nebo si had před nám hraje na mrtvého brouka. Bez jakéhokoliv přímého kontaktu s obávaným plazem pokračujeme dál. Vysoké stromy poskytují blahodárný stín a křišťálově čistý potok pocit přívětivého chladu ještě významně umocňuje.






Po necelých dvou kilometrech opouštíme hlavní proud a odbočujeme doprava. Vrcholové družstvo ve složení Pavel, Petr a Vojtěch se od zbytku světa viditelně oddělí a šíleným tempem směřuje k výšinám. Chrabré borce čeká dobrých osm set metrů převýšení. Na vrcholu Tlsté se první z nich zavěsí do padáku a necelou hodinu pak spolu s místními dravci krouží nad krajinou. Dívat se z výšky na louky a terasy zmíněné hory působí úžasným, těžko popsatelným dojmem. Stejně jako pohled na okolní pohoří od Malé Fatry k Nízkým Tatrám až k o něco vyšším Roháčům. Pavel přistává naprosto hladce jen kousíček od kempu. Na rozdíl od svých soudruhů, kteří musí do údolí doklopýtat po svých. Mají toho doslova plné kecky.







Vzpomenutý zbytek světa, jehož součástí jsou i tři nejmladší účastníci předškolního věku, si dává za cíl dobytí jeskyně Mažarné. Ta se nachází asi v polovině cesty na třináct set metrů vysokou Tlstou. První úsek je vyloženě pohodový. Potom jde však do tuhého. Pěšina vytrvale stoupá do čím dál prudšího kopce. Křest ohněm tu postupně prožívají především dvě nejmenované dívenky. Nejen ony, ale i jejich zákonný otec. Poponášet do skalnatého krpálu na zádech břímě, které během přenosu připomíná operní sólistku ve finálové scéně, je určitě výkonem hrdiny. Díky tomu se však nakonec u jmenovaného vstupu do zdejšího podsvětí všichni ve zdraví sejdeme. A v jeho bezprostřední blízkosti si můžeme dopřát i nanejvýš příjemnou hodinovou nirvánu.








Mažarná nabízí hned několik půvabů. Nejen impozantní půlkruhový převis obřích rozměrů, ale i krasové jevy v docela rozsáhlém podzemí. Před bezmála padesáti lety mě tu uvěznila černočerná tma poté, co mi postupně odešly všechny zdroje světla. Vysvobození v podobě mých kamarádů naštěstí přišlo během hodiny. Každopádně mi ty napínavé chvíle temnoty přinesly zážitek, na který se dodnes nezapomíná.









Jestliže byl pro vzpomenuté předškolačky výstup martyriem, zpáteční klesání je naplní nebývalou euforií. Převtělí se ve skotačivé horské kozy a až k potoku uhánějí tempem, jemuž přítomní rodičové stačí jen s vypětím posledních sil. Zdaleka nejlepší to má Viktor. Vítězoslavný úsměv na jeho tváři prozrazuje, že kryté křeslo pro nejmladšího hosta, poponášené dvěma zasloužilými nositelkami, mu v dané situaci zcela bezkonkurenčně vyhovuje.








Každý správný výlet má prý končit v hospodě. Ta, co stojí za potokem na kraji Gaderské doliny, vyniká zřetelným nadstandardem. Jídla skvělá, personál vstřícný a ceny přijatelné. Kromě krále vzdušného prostoru, nedostižného Pavla, se tu postupně schází celá aktuální výprava. Úspěšného létavce tu nahradí vyloženě přízemní Michal, který díky neodkladné návštěvě zubních ošetřovatelů, potažmo ušlechtilých trhanů, nabral letos nebývale velké zpoždění.




Třetí den pobytu je věrným obrazem dnů minulých. Obloha bez mráčku a teploty kolem třicítky. Návštěva bazénu je tedy pro mnohé povinností. Jiní zase na hřišti zápolí s různými pálkami, zatímco nejstarší liga preferuje bohapusté lenošení. Pro mnohé je však tento den dnem odjezdu. Nejdříve svých pět švestek pobalí fotbalový virtuos Petr, aby posunul své mužstvo ze dna páté valašské ligy o nějaký ten stupínek nahoru. S odstupem jej pak následuje sladěný padákový tandem i se svým nadějným, věčně usměvavým potomkem. Míša musí zachraňovat zraněné domestikované zvířectvo a její partner chránit západní civilizaci před nenasytností východního medvěda. Poslední odjíždějící rodinkou je čtyřčlenná familie Zdeci a Ivetky. Kromě dětí mají na starosti zajištění odbytu produktů dojných krav a především bezproblémový chod starostlivé meziříčské radnice.












Na place tedy zůstávají jen dva stany a čtyři posmutnělé duše. Poté, co jednu z nich, tedy moji maličkost, omrzí chvíle sladkého nicnedělání, vrhne se do neplánované akce. Vyrazím k nedalekým velkofatranským svahům. Dopřeji si nenáročnou procházku plochým podhůřím s nádhernými výhledy k Ostré, Tlsté a dalším parádním návrším. Nepotkám tu žádného zatoulaného domorodce, dokonce ani jinak hojného medvěda, a tak si mohu v absolutní pohodě vychutnat veškerou nádheru, kterou mi zdejší zelená katedrála zcela zadarmo nabízí.











Ve druhé polovině neznámé trasy mě překvapí tak zvaný „Baronův hrob“. Měl by tu odpočívat jistý František Xaver Revái, poslední potomek Reváiovců z mošnovského zámku. Rodinnou hrobku v Budapešti vyměnil za klidné místo v lese, kde za svého života často a rád chodívával. Nedaleko odtud vyvěrá ze země i příjemně studený pramen, který je rovněž po něm pojmenovaný.










Večer oplývá vlahým vánkem a vysokou teplotou. Znásobuje ji hořící vatra z posledních zbytků nasbíraného dřeva. Nastávají ony nezapomenutelné chvíle, které patří ke každé stanovací dovolené. Chvíle, kdy se nádherně vzpomíná, vděčně pomlouvá a také plánuje, kam se vypravit o příštích prázdninách.





Poslední den pobytu začíná očekávanou hodinovou přeháňkou. Nemilosrdně nás ze spacáků na trávníku zažene do interiérů vedle stojících stanů. Mraky však brzy odtáhnou a oblohu zase ovládne usměvavé sluníčko. Nezbytné balení movitého majetku tak probíhá bez jakýchkoliv problémů. Dokonce zbude čas i na letmé porozhlédnutí po barevné živé kráse, kterou vylidněný areál kempu právě nabízí.















Po polední zatroubíme k odjezdu. Zamíříme přímo na sever. Pravou stranu zdobí zalesněné fatranské kopce, levou zase zemědělsky využívaná krajina. Silnice klesá či stoupá a neustále se více či méně klikatí. Umožňuje spatřit tu nejlepší stránku, kterou lidstvu fotogenický Turiec nabízí.






Úplně posledním bodem čtyřdenního programu je zřícenina hradu Sklabiňa. Díky bohulibým snahám občanského sdružení Donjon však postupně vstává z popela. Bez jakékoliv pomoci obce, státu, natož Evropské unie. Dobrovolníci shánějí na opravu peníze, kde se dá, mimo jiné i prodejem vstupného. Těch pět euro každý normální návštěvník tomuto sympatickému spolku rád přenechá. A nestačí se přitom divit, jak je možné, že takovéto aktivity žádný státní úřad nejen nepodporuje, ale dokonce bojkotuje. Před časem majitelům dokonce někdo zapálil střechu nad hlavou.







Snědý černovlasý kastelán, který je patrně duší celého projektu, nám s velkým zápalem vypráví o minulosti, současnosti i budoucnosti celého hradního areálu. V opravených částech se nachází malé muzeum, malý sál pro pořádání svateb či společenských akcí a také miniaturní obchůdek. Kupujeme tu naprosto bezkonkurenční kozí sýry, které tady hradní obyvatelé vlastnoručně vyrábějí. A také bylinné likéry, jež míchají patřičně fundované babky kořenářky z místního podhradí.















S Velkou Fatrou se loučíme stylově. Pohledem do nádherného kraje a setkáním se stádem přítulných hnědých koz. A čerstvou vzpomínkou na nečekaně milé setkání se srdečnými lidmi v nebývale atraktivním prostředí. Až někdy pojedete do těchto končin, nezapomeňte odbočit ke Sklabiňskému hradu. Určitě vás nezklame.









((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))