bicyklostory
JIZERSKÉ HORY
--------------------------------------------
11. až 18. července Léta Páně 2026
Tradice spanilých bicyklistických výjezdů pokračuje! Po
loňském týdnu u maďarských břehů Dunaje se letošní karavana přesouvá do
severních Čech. Konkrétně k severním svahům Jizerských hor, do
sympatického kempu Hejnice. Místo obvyklých osmi statečných se tentokrát na
start postaví o jednoho borce víc. David, nejstarší potomek z brlohu
vsetínských Medvedů okusí pod přímým dohledem bdělých rodičů slasti i strasti
drncání na kostitřasu a přespávání pod stanovým přístřeškem. Aktuální sestava
se tím pádem stává pospolitostí třígenerační. Coby jediný reprezentant
nejstarší generace mě zdobí lehký hendikep. Pokud nepočítáme věk, který se
neúprosně chýlí k osmdesátce, pak mám nalomený malíček chráněný dlahou a
pásový opar na levém boltci maskovaný leukoplastí. Vyhlížím tedy jako válečný
veterán prchající z ukrajinských zákopů.
den první
Jedenáctého sedmý, dvě hodiny před polednem osedláme se
synátorem Michalem bílou fordku, u někdejší krásenské masny přibereme na palubu
nažhaveného Marťana a u poslední meziříčské pumpy dohoníme tradiční dvojku
z Jablůnky v podobě ostřílené stíhačky Jany a jejího oddaného partnera
Tomáše. Medvedi, kteří měli být součástí kolony, však nečekaně narazí na nějaký
problém, takže k západu potáhnou samostatně. V dokonalé pohodě
přepálíme rodnou Moravěnku a zabrzdíme až ve Smetanově Litomyšli. Slavného
českého kumštýře tu nezastihneme, a tak si odskočíme ke Koljovi. To je název
ukrajinské restaurace, kde vaří naprosto fantasticky ochucené krmě. Kdo tady
vstoupí, ten neprohloupí.
Znovu naskočíme do odpočatých přibližovadel a okolo Hradce poměrně
hladce dodrkotáme do Turnova. Tady už nás se šálkem nádražního moku očekává
náčelník příštích tras a nepřeberná encyklopedie všech souvisejících vědomostí.
Lukáš přivandroval vlakem z Berouna, kde se nachází jeho aktuální
nocležiště. Romantickým povodím řeky Jizery vystoupáme k úbočí hor a
klikatými silicemi doputujeme přes náhorní plošinu až do zmíněného kempu
v Hejnicích.
Oplocené tábořiště, kde hned po příjezdu vztyčujeme své
stany, leží jen kousek od centra obce, v přímém dosahu říčky Smědé. Hned
vedle je přírodní koupaliště s placeným vstupným a nad ním se už
rozprostírají lesy, louky a háje vyzdobené zaoblenými velkými i malými žulovými
balvany.
Dominantou Hejnic, ve které toho času sídlí přibližně 2 800 smrtelníků, je bezesporu nepřehlédnutelný dvojvěžatý poutní kostel. Má za sebou velmi pohnutou historii. Přilehlý františkánský klášter například v padesátých letech přepadli zdivočelí estebáci, mnichy vynali makat do okolních fabrik a církevní budovu proměnili v internační tábor. Dnes je všechno úplně jinak a klášter slouží jako Mezinárodní centrum duchovní obnovy. Kostel rovněž slouží svému účelu a kromě jiných do něj pravidelně putuje i někdejší mluvčí exprezidenta Zemana, Jiří Ovčáček. Podle tvrzení nepřekonatelného komunikátora Marťana, který se s ním po nedělní ranní mši dává do řeči, se nejedná o žádného nabubřelého papaláše, ale o vyloženého sympaťáka, se kterým je radost prohodit pár slov. Nebydlí prý v žádné honosné postprezidentské haciendě, ale se svojí ukrajinskou partnerkou okupuje kvartýr v úplně obyčejném hejnickém činžáku.
den druhý
Pokud vynecháme už zmíněného spirituála Marťana, který, jak
bylo naznačeno, si pro první sousto dne odskočil do sousedního kostela,
zahajujeme nový den víceméně společnou snídaní. Byť si ji každý připravuje sám.
Tedy, kromě Milana a Tomáše, kteří by to bez svých přítomných starostlivých
manželek sami nezvládli. No, a po jídle už osedláváme bicykly a jejich
prostřednictvím se pomalu suneme mírným stoupáním k nedaleké Libverdě.
Lázeňské městečko dýchá pohodou, doušek léčivé kyselky smývá první náznak únavy
a nezbytné oplatky vrací chuť k dalšímu cyklistickému putování.
Cyklotrasa kopíruje tok říčky Smědé a proplétá se mezi pěkně
upravenými domky či usedlostmi. Pozornost poutají především historická hrázděná
stavení. A také původní břidlicové štíty či typické, většinou dřevěné barevné
chalupy. A když ještě většinu z nich zdobí nejrůznější kvítí, pak je dojem
z takové podívané přímo dokonalý.
Cílem dnešní etapy je frýdlantský hrad ze třináctého
století. Jeho součástí je i navazující renesanční dostavba z let mnohem
pozdějších. Jako každé panské sídlo, i tento objekt oplývá přebohatou historií,
z níž patrně nejvíc vyčnívá Albrecht z Valdštejna, který byl mezi
léty 1622 a 1634 jeho majitelem. V roce 1801 zde vzniklo vůbec první
hradní a zámecké muzeum v Evropě.
Z hradu sjedeme do města a zastavíme přímo na náměstí.
Samozřejmě si tu poručíme vydatný oběd. A protože jsme se uvelebili
v předzahrádce, můžeme při přežvykování kuřecích či sviňských žláz
obdivovat okolní barevné kulisy, jimž jednoznačně vévodí hrdě se tyčící
červenohnědá radnice. Frýdlant je město, kam určitě stojí za to nejméně jednou
za život zavítat.
Zpáteční cesta je takřka věrnou kopií trasy původní.
S tím rozdílem, že vynecháme lázně a míříme přímo do kempu. A opět,
stejně jako cestou tam, i tentokrát občas zastavíme, abychom zdokumentovali ten
či onen výrazný prvek někdejší nadmíru pohledné lidové architektury.
den třetí
Záměrně vstáváme o hodinu dřív. To proto, abychom stihli
autobus, který vyváží bicyklisty i pěšáky na vyvýšenou Smědavu. Ale, chyba lávky!
Tento spoj údajně jezdí jen o víkendu. Přestože internet tvrdí něco jiného.
Cyklisté tak dnes musí utřít hubu, případně šest set metrů převýšení poctivě
vyšlapat. Navigátor Lukašenko tedy mění plán. Respektive, obrací ho vzhůru nohama.
Plánovanou trasu pojedeme v protisměru. A tak vyšlapeme ke známé Libverdě
a pak ještě k tak zvanému Obřímu sudu. Exotická stavba zde vyrostla už
v roce 1931 a návštěvníkům nabízí neobvyklý prosto ro délce čtrnácti,
šířce desíti a výšce jedenácti metrů. Kromě toho ještě parádní výhled do
nejbližšího okolí.
Úzkými okreskami, které občas klesají, ale daleko častěji
stoupají, dodrncáme do Nového Města pod Smrkem. Zastavíme na náměstí, kde však
žádný jehličnan uvedeného názvu nenajdeme. Zato zde roste spousta právě
rozvitého barevného kvítí. Toho se však nenajíme, takže nezbývá než po chvíli
relaxu pokračovat k obědové ochutnávce na výsostném území bratří Poláků.
Granica Państwa je překročena v temném lese a ty nás
neopouští ani při následujících kilometrech. Lázeňský komplex Swieradow Zdroj
připravil impozantní uvítání v podobě několika krokodýlů, chrlících ze svých
zubatých tlam zdejší léčivou kyselku. Ta o kousek níž zase vytrvale skapává ze
zvláštní proutěné stěny a tím umožňuje dýchavičným jedincům účinnou a
nenásilnou inhalaci.
Lesní cesta nás dovede k bytelné kovové rozhledně. Je
pochopitelné, že výstup do nejvyššího patra nemůžeme vynechat. Jako drtivá
většina rozhleden, i tato nabízí výhled do kraje. Nejen do nekonečných polských
rovin, ale hlavně k jizerským panoramatům. Tam někam dnes budeme muset
vystoupat. Máme se na co těšit!
Těžce nabytá nadmořská výška je za chvíli ztracena. Chtě
nechtě musíme klesnout. A to dosti hluboko. Vlastní lázeňské centrum je jaksepatří
rušné. Takový typicky polský Las Vegas. Míjíme stánky s tretkami a brzdíme
u místní hospody. První chod poledního menu nás mile překvapuje. Okurková
polévka je přímo výtečná! A následný kuřecí nářez tak vydatný, že slabší nátury
jej ani při nejlepší vůli v plnosti nestráví!
Vrcholová pětka ve složení Lucka, Milan, David, Marťan a
Michal vyráží odhodlaně do jizerských kopců, zatímco Lukašenko, Tomáš a moje
invalidní maličkost, kterou kromě nalomeného malíčku a doznívající virózy
v podobě pásového oparu trápí citelná bolest zad si před hlavním startem
ještě dopřává chvilku klidu v centrálním areálu s původní dřevěnou
kolonádou. Všechno vyhlíží honosně až na to, že za blbou flašku kyselky, která
tu vyvěrá ze země, se musí, tak jako všude v Polsku, pěkně zacálovat.
Byznys je byznys a naši slovanští bratři se v něm odjakživa vyznají.
Stoupání začíná pěkně zostra. Rodilý Valach by řekl, krpál,
jak sviňa! Tlačenka je v našem případě nevyhnutelná. Samozřejmě, kromě
Tomáše, kterého tlačí elektrika. Slunko pere ostošest a zastíněných úseků je
pramálo. Pokud nás na tomto lesnatém úseku něco těší, pak jsou to nádherně
rozkvetlé květy náprsníků. A také vidina, že každý kopec jednou skončí a pak už
kolo pojede samo.
Čtyřkilometrový výšvih konečně ustává. Náhorní plošina je
vyzdobena smrkovými solitéry a vrcholové louky ovívá lehký vánek. Noříme se
znovu do lesa. Následné klesání je příjemné, ale málo potěšitelné. Tak jak to
bývá, ztracenou výšku budeme muset dříve či později dorovnat.
Souvislý jehličnatý porost končí a před námi se otevírá
krajina snů. Holé pláně kolem řeky Jizery budou jednoznačně zlatým hřebem
celého týdenního pobytu. Otevřený prostor dýchá volností a krajina dokonalou
harmonií. A přirozeně vyjetá pěšina nabízí přívětivé klesání. Nic krásnějšího
jsme si přát ani nemohli.
Třešničkou na dortu je samotné koryto Jizery. Tiché zátočiny
horního toku řeka postupně vyzdobila nádherně omletými žulovými balvany. Posedávají
na nich pěšáci i odpočívající cyklisté. U břehů polehávají unavené děvy a
skryté tůně okupují upocení poutníci. Ideální relax, který nemá chybu! Kam se
hrabou namachrované wellnessy v pětihvězdičkových hotelech!
Drkotavou cestou, kterou můj zafačovaný nalomený malíček
zvládá jen s velkým vypětím, klesneme k prvnímu mostu. Za řekou na
nás čeká rodné Česko. A také roztodivně vydlážděná cesta, mířící vytrvale
nahoru. Tlačí tu všichni. I ti nejnadupanější přeborníci. Nad hlavou šumí les a
vlevo hučí kaskády. V doprovodu početného davu po půlhodinové námaze konečně
vystoupáme na Jizerku.
V duchu počítám, kolikrát mě sem mé toulavé boty
zavedly. Pokud se nepletu, dnes jsem tu posedmé. A pokaždé mě ta pláň něčím
nevšedním okouzlí. Dneska i načančanými horkými malinami v předzahrádce pověstného
Panského domu. Právě tady se potkáváme s celou kumpanií, a jak to tak
vypadá, do cíle už pojedeme opět společně.
Cestou ke Smědavě následuje pár zastávek. Třeba na mostě
s výhledem na modrou hladinu Jizerky, či na dřevěné stezce vedoucí k rozlehlému rašeliništi. Michal,
nejnadanější houbař výpravy, si pochopitelně neodpustí lov několika masáků,
hrdě se vypínajících hned vedle asfaltky. A pak už následuje klesání do Bílého
Potoka. Parádně dlouhé, přiměřeně rychlé
a nádherně klikaté.
den čtvrtý
Meteorologové opakovaně avizují přechod monzunu. Kola proto
hodíme k ledu, tedy ke plotu a za hranice všedních dnů vyrazíme auty. Už bez Davida, který po ránu vyráží zpátky na východ, protože mu v kempu chybí rušný svět diskoték, nejdříve překročíme hranici polskou a chvíli nato i německou. Zaparkujeme
v Žitavě, jíž obývá asi 25 tisíc usedlíků. Podle hodnověrných zpráv jich
tu stále ubývá. Některé domy zejí prázdnotou, jiné kupují Češi či Poláci. Horní
Sasko, někdejší kraj Lužických Srbů, pomalu a jistě vymírá. Při procházce
městem si to však našinec neuvědomuje. Potkává vznosné budovy a udržované
kostely. Většinou evangelické. Žitavské centrum působí dojmem velkoměsta. Ale
lidí, především těch mladých, je tu zatraceně málo.
Vyhlášeným žitavským unikátem je tak zvané postní plátno
z roku 1472. V dávné minulosti bylo součástí velikonočních
bohoslužeb. Na dvě stě roků se po něm slehla zem, až ho na konci Druhé světové
při dobývání města náhodou objevili ruští vojáci. Používali ho jako zástěnu
v přírodní sauně. Dnes tento vzácný unikát zdobí průčelí muzejního Kostela
svatého Kříže. Měří zhruba sedm krát osm metrů, znázorňuje biblický příběh od
stvoření světa až po poslední soudu, patří k největším a nejstarším na
světě a jeho zhotovení překvapivě iniciovala tehdejší evangelická obec. Vzácný
unikát se z nějakého důvodu nesmí fotografovat. To však neplatí o sbírce
asi osmdesáti pamětních desek umístěných v těsné blízkosti vzpomenutého
kostela.
Posunujeme se kousek dál a zastavujeme v městečku
Herrnhut. Vzniklo roku 1722 na území hraběte Zinzendorfa, který zde přijal pod
svou ochranu protestantské uprchlíky z oblasti Suchdolu nad Odrou. Exulanti
jej proto nazvali Ochranovem. Spontánně tu vznikla tak zvaná Moravská církev,
která vynikala živou křesťanskou vírou a do té doby nebývalou misijní
aktivitou. Vyslaní misionáři postupně působili v Africe, severní Americe,
Grónsku, pod Himálájem a v dalších končinách zeměkoule. Zmíněná denominace
dodnes funguje a má po celém světě více než osm set tisíc příslušníků. Etnografické
muzeum, kde jsou dovezené artefakty z jednotlivých zemí shromážděny, je
naneštěstí dnes zavřeno. A tak se musíme spokojit aspoň s návštěvou
sborového domu, kde se nachází původní shromažďovací sál a také přehledná
expozice, stručně mapující činnost této pozoruhodné křesťanské pospolitosti.
Kromě toho upozorňuje i na Husa a především Komenského, po kterém je ve městě
také kdeco pojmenováno.
Poslední zastávkou je město Zhořelec, německy Gorlitz. Řeka
Nisa jej rozděluje na dvě části. Přistáváme v té menší a méně výstavné.
Tedy v polské. Z prostého důvodu, že v Polsku se dá poobědvat
levněji. Pravidlo se potvrzuje i v pizzerii, kam po chvíli bloumání
zabloudíme. Stejně jako v nedaleké cukrárně, která kromě venkovního
posezení ukrývá i kouzelně vymalované interiéry.
Polskému Zhořelci jednoznačně vévodí tak zvaný Manhattan.
Panelový výkvět reálného socialismu svou výškou suverénně překonává všechna
původní stavení. Nejen výškou, ale i vzezřením. Mezi pěkně opraveným domy na
nábřeží zase vyniká několikapatrová ruina, která se asi co nevidět odporoučí
dolů do řeky.
O mnoho lepší je však protější část. Už proto, že toto
šedesátitisícové město oplývá největší památkovou zónou v celém Německu. Asi
čtyři tisíce budov je zde zrekonstruovaných a pečlivě udržovaných. Zhořelec je
pojmem i mezi filmaři. V jeho kulisách se údajně natočilo asi sto dvacet
celovečerních filmů.
Jakkoli historické město skýtá spoustu pozoruhodných
památek, stejně jako Žitava je nápadně vylidněné. Mladí se stěhují dál na západ, především do Lipska a do Drážďan. Díky skladbě obyvatelstva prý má několik přiléhavých přezdívek, jako například Pensist City a tak podobně. Pro turisty však představuje hotový ráj. Dopravní i jiný ruch je ve zdejších ulicích pojmem takřka neznámým.
den pátý
Kola zůstávají v klidu i pátý den pobytu. V plánu
je klasický pěší výlet. Kromě Jany, která díky zdravotním problémům volí
úspornější program, sedáme v Hejnicích na autobus a ten nás během necelé
půlhodiny vyveze ke smědavské chatě. Jako správní turisté nejprve zapadneme do
hospody. Kuřecí polévka, kterou likvidujeme na venkovní zahrádce, bude zdrojem
kalorií pro celé náročné klopýtání přes hory, lesy a skály až zpátky do kempu.
Zvedáme zadky a mírným stoupáním postupujeme ke Smědavské
hoře. Abychom pak dlouhým a přímým klesáním putovali ke skalnatým partiím
zdejšího pohoří. Krkolomný chodník vede plantážemi zralých borůvek. Časté
zastávky jsou proto pochopitelné. Tyto lesní plody jsou jedněmi
z nejcennějších a v daném případě se nabízejí úplně zadarmo.
Až dlouho po poledni doputujeme k Poledním kamenům.
Místy si hrajeme na horolezce. Otevírají se výhledy do údolí a Marťan tasí
vrcholovou. Pár slzí valašské trnkové sklouzává i do hrdel dvou náhodných
návštěvnic z českých luhů a hájů. Výjimečná chvíle se musí patřičně
oslavit. Krajina lesů a skal totiž právě začala odhalovat své nejpozoruhodnější
trumfy.
Putování ke Frýdlantskému cimbuří je jen pro silnější
nátury. Až tady si uvědomuji, jak mi dlaha s uvězněným malíčkem překáží.
Opatrně však pokračuji dál. Pád si za žádný pád nemohu dovolit. Už tak mě zdobí
nejen onen zafačovaný prst, ale i přelepené ucho s pásovým oparem. Vidět
mě tu doktorka, co mi přikázala odpočinek, pak mě asi nechá upálit. Ostatní
členové naší party, včetně chrabré cestovatelky Lucie, nástrahy terénu zvládají
se záviděníhodnou grácií. V jejich letech jsem na tom byl asi podobně.
Vlastní Frýdlantské cimbuří mi bere dech. A zdaleka nejen
mně. Popisovat momentální pocity je obtížné. Vydrápali jsme se na ikonickou
skálu, kterou denně vídáme z našeho kempu. Je opravdu nádherná.
Lukáš, Tomáš a moje maličkost opustíme zbytek světa, který
má v plánu ještě zdolání atraktivního Orešníku, a kamenitým krpálem se
spouštíme do údolí. Narazíme na širší komunikaci, která se cestou nedá nazvat
ani náhodou. Divokým světem skal a mohutných buků pak vytrvale pokračujeme níž a níž.
Využíváme příležitosti ke změně a v polovině kopce
odbočujeme k další vyhlídce. Nazývá se Hajní kostel a na jeho vrchol míří
vytesané schody. Otevírá se nám nejen pohled do údolí Smědé, ale i
k nedávno opuštěnému Frýdlantskému cimbuří. Co nás na kostelním masívu
nejvíc fascinuje, je nápadná, asi třicet centimetrů silná žíla nějaké odlišné
horniny, která se jako prstenec táhne po jeho spodním obvodu.
Poslední zastávkou dne je vodopád Černého potoka. Působí opravdu impozantně. Voda obtéká vyvýšenou skálu a poté ve dvou proudech padá do divokého koryta. Ono celé údolí zmíněného potoka dělá dojem jedné velké divočiny. Je to ideální prostor k natáčení dramatických či strašidelných filmových scén.
Michal, nenapravitelný lovec jedlých hub ani tentokrát nepřichází
s prázdnou. Jakkoli kvůli suchu takřka nerostou, tasí z tašky slušný úlovek
barevných kovářů. Lucka z nich uvaří až nebezpečně jedlou polévku.
A nazelenalé holubinky, které vyrašily jen kousek od kempu, se na pánvi promění
v neodolatelně osmahlé jednohubky.
den šestý
Odpočaté bicykly po ránu odemkneme od plotu a po vyřešení duševního problému Lukášova kola jejich
prostřednictvím upalujeme přes místní část Ferdinandov do nejbližších lesů.
Vine se jimi nádherná „Viničná cesta“. Stoupání je mírné nebo žádné a okolní
kulisy fantastické. Projíždíme chráněnou oblastí Jizerských bučin, která je na
seznamu přírodních památek UNESCO.
Po nějakých dvanácti kilometrech se spustíme do údolí potoka Jiřice a s jeho proudem lehce klesáme přes několik dědin po cyklostezce k Chrastavě. I tento úsek dnešní trasy je velice příjemný a náramně si jej užíváme.
Dorazili jsme do Chrastavy. Připravila nám milé překvapení.
Nejen pěkným náměstím a příjemným obědovým posezením, ale i nečekaným setkáním
s křesťanskou skupinkou, která zde provozuje přívětivou cukrárnu
s biblickým názvem Bethel.
Městečko, v němž žije něco přes šest tisíc obyvatel,
proslavil v minulosti vietnamský vůdce Ho-či-min a v nedávné
současnosti prezident Klaus. Ten první tu osobně navštívil stovku sirotků ze
své země, na druhého zase při otevírání nového mostu vystřelil nejmenovaný
útočník. Ke Chrastavě také patří význačný malíř Josef Fuhrich, v jehož
právě opravovaném hrázděném domě se nachází muzeum.
Zpátky do kempu jedeme úplně stejnou trasou. Tedy, kromě
silničáře Marťana, který si na svém speciálu odskakuje do Hrádku nad Nisou. Po
obhlídce zdejšího rušného kempu přijíždí se zprávou, že na naše klidné Hejnice
ani zdaleka nemá. Já si zase užívám pomalé jízdy přes už vzpomínané chráněné
území. Svět obrovských balvanů v bukovém moři vyzařuje zvláštní, dokonale
uklidňující atmosféru, kterou by bylo škoda jenom tak pominout.
den sedmý
Poslední den pobytu je na programu zdolání Smrku. Nikoliv
stromu, ale nejbližší, více než jedenáct set metrů vysoké hory. Moje maličkost
však mezi vrcholovým družstvem nebude. Zvetšelé, navíc nemocí oslabené tělo by
krpál zdolávalo jen s obtížemi. Podobně je na tom i Jana. Takže si každý
z nás udělá vlastní program a borcům budeme držet palce, ať smrkový
nejvyšší bod zdolají bez větších problémů. V mém případě už v Hejnicích
nechám odjet už vzpomínanou partu a pak po její trase pomalu a líně stoupám
k chatě Hubertce. Pojídám maliny a ostružiny, fotím kytky, motýly i
drůbeží dřevořezby a ubíhající čas je mi víceméně ukradený.
Dotlačím bicykl k uvedené chatě a poté si odskočím k
přilehlým Kočičím skalám. Žádná dvou či čtyřnohá krasavice uvedeného názvu se
tu však nenachází. V nádherném osamění vyšplhám po vytesaných schodech
nahoru, rozhlédnu se po kraji a pak ještě chvíli bloumám v přízemí tohoto nadmíru
zajímavého kamenného útvaru.
Úzkou lesní cestu pak využiji k pohodlnému sjezdu k Bartlyho chatě. Tady odbočím doleva a po žluté značce sleduji tok Hájeného potoka. Zdobí jej, stejně jako v případě ostatních okolních toků, celá řada kaskád a malých vodopádů. A protože tu během půldruhé hodiny potkám nanejvýš tři čtyři turisty, tak je pro mne i tato spontánní odbočka převelice příjemná.
Po chvíli jsem už u kamenitého koryta důvěrně známé říčky
Smědé. Spustím se neznačeným chodníkem podél proudu a brzy narazím na milé
překvapení. Citlivě upravená studánka nabízí náramně osvěžující kyselku. Dám si
pár loků a přejíždím na horní okraj obce Bílý Potok.
Líným tempem klesám dolů k Hejnicím a postupně na foťák
zaznamenávám nejrůznější bělopotocké zajímavosti. Než zahlédnu tuze povědomou
postavu. Tomáš se právě řítí od smědavských kopců. Za chvíli jej následují
ostatní členové vrcholového družstva. Tedy, kromě Lukašenka. Ten si dopřál
malou zajížďku poté, co se mu po pádu na zem odporoučel displej jeho mobilu.
Tahal totiž kolo skalnatým Nebeským žebříkem nahoru na Smrk a telefon mu při
složitých manévrech nepozorovaně vypadl ze speciálního pouzdra. Útěchou mu však
může být skutečnost, že jej při zápase s krkolomným terénem neznámé sličné
děvy pasovaly na krále cyklististiky!
Další jobovka čeká po příjezdu do kempu. Jana při sestupu
nějakým kamenitým krpálem spadla tak nešťastně na hlavu, že si na její
odvrácené straně způsobila hlubokou, dlouho krvácející ránu. To je už třetí
případ, kdy ji poslední den na kolech potkalo nějaké neštěstí. Při dávné jízdě
do Prasetína to odneslo rameno, cestou do polského Helu koleno, no a letos
sérii završila potlučenou hlavou. Vždycky však přežila, takže přežije všecko!
Akorát se spolu se mnou teď pomyslně posadí na lavici malomocných.
Dopřávám si poslední vycházku do okolí. Po kilometru
klopýtání narazím na nevelké, pěkně upravené jezírko. Nemalým překvapením jsou
dvě cedule uchycené na pobřežním stromoví. Jedna dovoluje koupání psů, koček a
králíků a druhá upozorňuje na historickou skutečnost, že se zde v roce
2014 vynořila ruská jaderná špionážní ponorka.
Slunce už zapadlo za horizont a okna okolních chalup začala
svítit do tmy. Tak jako každý předchozí večer, i tentokrát se sesedáme kolem
plápolajícího ohýnku. Marťan rozděluje poslední slzy vinného moku a všichni dohromady
vzpomínáme na uplynulé chvíle. Jakkoli předpovědi klimatu oscilovaly mezi
tropickými vedry a deštivými monzuny, nebe nám nakonec darovalo takřka ideální
počasí. Asi nás má tam nahoře někdo rád.
den osmý
Ranní obloha se sice mračí, ale přesto dolů nespadne ani kapička. Balení proto proběhne bez nejmenších problémů. Když se vděčně loučíme s hejnickým kempem, na obloze už zase svítí sluníčko. Abychom si i odjezdový den trochu zpestřili, bereme to oklikou přes Polsko. Poprvé tak vidíme Krkonoše z odvrácené strany. Navigátor Lukašenko nás přes Harrachov postupně dovede až do Turnova a při obědě se s námi rozloučí. Díky nefungujícímu mobilu, kde má uloženou zpáteční jízdenku, si však musí pro sebe i svůj bicykl pořídit lístek nový. Je to nemilé, ale mohly nás potkat daleko svízelnější štrapáce.
Do Valmezu už míříme odděleně. Bílá fordka zabrzdí u Marťanovy masny kolem sedmé a na cílové Zašovské jsme o pár desítek minut později. Živí, kromě mne jakž takž zdraví, a tím pádem i přiměřeně spokojení…
