v pohodě a beze zkratů

NOC LETNÍHO SLUNOVRATU

Ne, že by zkraty nebyly. Dokonce přímo nebeských rozměrů. Předem avizované noční bouřky řádí všude kolem, ale na nás nepadne takřka ani kapka. Milosrdné nebe se milosrdné zátoce záměrně vyhýbá. V rodinné sestavě tu totiž realizujeme třetí ročník trávení nejkratší noci roku pod širákem.

Kolem šesté podvečerní se čtyřčlenná rodinná pospolitost srocuje na zdaleka nejpůvabnějším místě řeky Bečvy. Oproti loňsku však chybí Bleší Bar, tedy Blecha s Bárovou. Evžen se pracovně fláká v Rakousích, Eva bohapustě lenoší na řeckých plážích. Nevadí! Aspoň nám neubude ze speciálního bylinného uvítacího drinku, který k potěše všech přítomných servíruje nedostižná servírka Ester.

Netrvá dlouho a na scéně se zjeví obecně uznávaný Mistr přes spiritus a obecnou spiritualitu. Marťan nepadá z Marsu, ale kolmo dodrkotá z rodného Valmezu. Samozřejmě, nikoliv s prázdnou. Bez vědomí své milované aktuální choti přibalil miniaturní tekutý pozdrav ze své zahrady, který suverénně obsazuje nejvyšší příčky na všech regionálních trnkových festivalech. Borec by nepochybně poseděl u plápolající vatry do rána, ale vlastnictví vstupenky na prestižní kulturní událost roku, arcipopulární muzikální festival Špalíček, jej donutí ještě za světla k návratu mezi sedmdesátileté pokulhávající máničky a stejně letité dohasínající třasořitky.

Nejkratší noc roku začíná až někdy kolem půl desáté. Oheň spokojeně praská. Drtivá většina přísedících nad ním kontrolovaně zušlechťuje rozešmelcovaný a lehce přiuzený obsah sviňských tkání. Jelikož se má maličkost ode všech podobných prasáren hrdě distancuje, musí dát zavděk z domova přineseným usmaženým řízkům ze zaručeně pravých hřibů praváků. Kuřecí varianta opékacích uzenin se však nečekaně objevuje příštího dne před odchodem. Třiapadesátník Michal, který ji měl v pravý čas vytasit, na ni zapomněl. S největší pravděpodobností je šťastně zamilovaný.

Konečně se vracíme ke vzpomenuté bouřce. Voda šumí po skalinách, nad Bečvou sa blýská, hromy divo bijů, nebeský ohňostroj osvěcuje okolí, ale naše parta spokojeně posedává či polehává kolem sálající vatry. Zátoka tvoří ostrov, který divoké mraky poslušně, i když jenom těsně, obtékají. Až ráno zjišťujeme, že hladina řeky během noci stoupla o nejméně patnáct centimetrů…

První náznaky svítání se objevují už kolem čtvrté hodiny. Což celkem pochopitelně masově ignorujeme. První ptáčata lezou ze spacích vaků až po sedmé. Slunce je už poměrně vysoko a rtuť teploměru jakbysmet. Bohatá květena, jež je pro zátoku typická, otáčí své kalichy ke světlu, včely i čmeláci nasávají sladký nektar a jemný vítr v korunách tvoří se zpívajícím ptáky a zurčícím proudem řeky dokonalou harmonii. Potvrzuje se staré pravidlo, že, kdo chce nejvíce načerpat z darů přírody, měl s ní být v kontaktu nejen ve dne a v noci, ale hlavně při zrození nového dne.

Letmá procházka po nejbližším okolí odtajňuje další barevné poklady. Boží katedrála, která nám umožnila pohodové přespání, už otevřela okna dokořán a všem, kteří netrpí slepotou, posílá zřetelný odkaz na nedostižného Tvůrce. Člověk může jenom nechápavě zírat, případně donekonečna děkovat.

Závěr události slunovratu je ve znamení poslední snídaně. Deset slepičích zárodků přistane spolu s cibulí na staré pánvi a směs bylin z nejbližšího okolí obarví vroucí vodu v očouzeném kotlíku. Nejkratší noc a nejdelší den se převtělují v minulost. Čas právě odstartoval k Vánocům. Tak, ať jsou, podobně jako celý nastávající půlrok, Pánem Bohem požehnané…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))

  

ZAS A ZNOVA U KLENOVA

ekušpacír číslo tři

Takřka přesně po půl roce jsme u Klenova znovu. Dokonce budeme z větší části kopírovat loňskou  trasu. Po ní se deset dní před vánočními svátky putovalo v rámci seriálu TTT. Už tehdy si účastníci řekli, že by se akce měla v létě zopakovat. Tentokrát k tomu dochází pod vedením Jany Trusinové a jejího milovaného Centra pro rodinu.

Patnáct duší tří generací ze tří denominačních ohrádek startuje od zříceniny někdejšího hotelu Klenov ke stejnojmennému výraznému vrcholu. Ještě dříve, než se výprava zakousne do jeho příkrých svahů, musí dojít k nezbytnému fotografování a hned poté i k otevření stránek nejčetnější knihy světa. Jeden z biblických žalmů veřejně předčítá vitální zašovská Anička, vysokoškolsky vzdělaná maminka sedmi dětí.

Už první metry výstupu míří kamenitou cestou do pořádného krpálu. Po několika stovkách metrů se otevírá nádherný výhled k přehradě Bystřičce a jejímu půvabnému okolí. Krajina je svěže zelená, nebe modré a vítr kolem rozvívá jemné vůně bíle kvetoucího černého bezu.

Za chvíli se vysoko nad chodníkem objeví první skála. Říká se jí Havranka. Přítomný andílek Michael, mladičký vyznavač jakéhokoliv horolezení, musí její vrchol pochopitelně prozkoumat. Jeho maminka Jana, už vzpomínaná náčelnice výšlapu, ho v tom nemíní nechat a svižně jej doprovází nahoru. Ani jeden z nich patrně nelituje. Pohled do hlubin i ke zmíněné vodní nádrži budou patřit k nejhezčím zážitkům celého dnešního výletu.

Netrvá dlouho a na pořadu dne jsou další skály. Říká se jim Svantovítské. Severní stěny obrostly hebkým mechem a trsy výrazně žlutých květů. Opačná strana zase nabízí skvělé výhledy k Malé Bystřici, Santovu a zalesněnému hřebenu Vsetínských vrchů. Zvídavější duše si tu samozřejmě nenechají ujít letmý průzkum romantických zákoutí s pískovcovými věžemi, průrvami a obrovskými, zaoblenými balvany.

Patnáctičlenná pospolitost se po krátké prohlídce spontánně rozdělí na dvě nestejně velké skupiny. Ta větší míří širší cestou k odpočívadlu Pod Vršky, ta menší zase krkolomným chodníkem pokračuje k 707 metrů vysoké Štípě. Trasu zdobí vyčnívající kořeny, rozkvetlé keře a vzdálené panoráma beskydských hor v čele s bájným, temně modrým Radhoštěm.

Krajina se otevírá. Neposečené louky jsou plné modrofialových zvonků a bíložlutých květů kopretin. U skupiny listnatých stromů ční do vesmíru dřevěná socha pověstného knížete Svatopluka. O kousek dál je k vidění další zajímavost. Dokonale vyhlazený několikabarevný kvádr, nazývaná jako kámen slunovratu. Do jeho letní verze dneska zbývá už jen rovných čtrnáct dní.

U vzpomínaného odpočívadla opět dochází ke sjednocení rozdělené výpravy. Místo střeží přítulný pes a jeho mlčenlivý pán, hlídající plápolající ohýnek. Ideální příležitost k uhašení žízně a načerpání kalorií. Veškerá stoupání jsou definitivně za zády, teď už půjde všechno jenom z kopce.

Rozbahněná lesní cesta postupně padá do údolí Bradného potoka. Zdobí ji myslivecké posedy, zelené kapradiny a v jednom místě dokonce voňavé červené jahody. Komunikace je čím dál širší a podél funkčního lomu míří odvráceným svahem Klenova k cílovému hotelovému jmenovci.

Sedmikilometrová trasa končí v místě startu. Nastává chvíle nezbytného loučení. Někdo si přiťukává chmelovým mokem, někomu stačí si přivonět k čerstvé kytici černého bezu. Postupně se rozjíždíme ke svým hnízdištím. S blahoslavenou nadějí, že se v zelené Boží katedrále co nevidět opět sejdeme.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))