HOŠŤALOVSKÉ SKÁLY
pěkné se nám zdály
ekušpacír číslo dvě
Poslední aprílová neděle avizuje druhý letošní ekušpacír,
iniciovaný náčelnicí meziříčského, katolicky laděného Centra pro rodinu,
nezničitelnou Janou Trusinovou. Trasu navrhla vlastní dcera největšího tuláka všech
dob, Adéla Vaňková, sídlící toho času v evangelické dědině Hošťálkové.
Není divu, že se bude špacírovat v katastru uvedené vesnice. Hlavním
tahákem se mají stát celkem slušně utajené Hošťalovské skály, někdy nazývané
také jako skály Čertovy.
Uvedeného dne se do blízkosti plánovaného srazu vydávám se
čtyřhodinovým předstihem. Od kostela evangelického se protáhnu podél početně
slabší katolické konkurence a pak zamířím do lesů. Ostrý severák spíš připomíná
měsíc leden, ale příroda dává zřetelně najevo, že postup jara už nic nezastaví.
Buky hýří jarní zelení, ze svěží trávy vykukují barevné akcenty nejrůznějších
květů. Kamenitý val mě dovede až na obnažený vrchol Valovité. Je odtud vidět až
k Radhošti a dalším beskydským velikánům.
Před druhou hodinou odpolední zaplní zastrčené lesní
parkoviště v horní části obce nejméně sedm osobních aut, z nichž se
postupně vybatolí sedmnáct duší tří generací, náležejících do čtyř
denominačních ohrádek. Navzdory této skutečnosti se hned po startu slijí do
jedné rodiny a pak už společně a v náramné pohodě putují k avizovaným
skalám.
Zdejší pískovce už objevili i horolezci, takže nepřekvapí,
že tu jedna rodinka zkouší své lezecké umění. Okamžitě ji napodobují i děcka
z naší skupiny. Mladá horolezčata doplní i zahraniční reprezentantka
Simona, jejíž původní domovina vězí za Hranicemi, konkrétně v Drahotuších.
Výplaz zmíněného družstva naštěstí nemíří do vyšších sfér, takže Mládkem opěvovaný pád ze špičaté
skály do písku se tentokrát nekoná.
Naopak dochází k otevření digitální varianty Svatých
Písem a do okolí svislých stěn se ozývají nadmíru moudrá slova o tom, že celá
příroda zcela logicky ukazuje na svého Tvůrce. Kdo jej tu nezahlédne, má buď
nehoráznou smůlu, anebo oplývá slepotou. Případně bláznovstvím, jako o tom
vypráví jeden z autorů biblických žalmů.
Putování autentickou Boží katedrálou však nekončí u
zmíněných skal. Nedaleko odtud je pěkně upravená studánka Pod Tisovým. Kromě
pramenité vody, kvetoucích blatouchů a svěžích houštin tu našinec
může narazit i na nefalšovaný tekutý chleba, ušlechtilý mok ze sladu a hořkého
chmele. Dnešní pivaři však mají smůlu. Obsah všech flašek v pivním baru už
někdo stačil vycucat. SOS zpráva v podobě urgentní esemesky tedy okamžitě
zamíří na patřičné telefonické číslo, které slibuje zjednat nezbytnou nápravu.
Aktivní domorodci z Hošťálkové nemyslí jen na pijany
všeho druhu, ale také na děti. Ze zeleného mechu tu pro ně vyrostla
sympatická pohádková vesnička. Chaloupky jsou jako živé, jenom se do nich
nastěhovat.
.jpg)
Prakticky celá sedmikilometrová trasa vede více či méně vzrostlými lesy. Nejen jehličnatými, ale i listnatými. Ty i ony dnes nabízejí neobyčejnou podívanou. Už vzpomínané bučiny prokvétají jarními tóny svěží zeleně, podobně jako modříny, které se odívají do stejně atraktivních, oku lahodících odstínů.
Předposlední zastávku má na svědomí opět studánka. Nejen ona, ale i nedaleké, uměle vytvořené lesní tůně. Jejich břehy zdobí hýřivě žluté květy a klidnou hladinu pomalu se zabydlující obojživelníci.
Konečně narazíme na dva tří průseky, které nám aspoň trochu
odtajní okolní krajinu. Zíráme na lesy a louky, kde kdysi operovali
protifašističtí odbojníci a před nimi i jejich předchůdci, kteří se
v předtolerančním období pod heslem „Valaši, nedajme sa!“ vzepřeli zase
jiné totalitě. Naštěstí ledy roztály a dnes kraj opět naplno dýchá vytouženou
svobodou. Nejen kraj, ale i naše ekumenicky laděná pospolitost, která po
návratu starých zlatých časů už vůbec, ale ani trochu netouží.
