nadšení obrovské
pro
SKÁLY LAČNOVSKÉ
TTT
Trasou Tonka
Tomance
dějství osmé
Osmé pokračování seriálu TTT po několika měsících opět
směřuje do světa jihovalašských romantických skal. V této oblasti se ostatně
uskutečnil i můj první výlet s největším tulákem všech dob, tedy mým bráchou,
jemuž v oné době mohlo být tak dvanáct třináct let. Lačnovské skály jako takové
jsme však objevovali až o dost později Bylo to v době, kdy o nich, kromě
domorodců, ještě skoro nikdo nevěděl. O to víc mě těší, že na letošním
lačnovském startu je Tonek Tomanec znovu. Zcela záměrně jej sem dovezli známí
mé rodiny, kteří si jej speciálně na tento výšlap vypůjčili od svých sousedů.
Malý Toník je šikovný klučina, který se jednou určitě neztratí. Zda bude mít i
toulavé boty, jaké po celý svůj život obouval můj nebohý bratr, to je otázkou
nepříliš vzdálené budoucnosti. Další radostí je nečekaně vysoký počet účastníků
výletu. Necelá třicítka pěšáků dorazila z Hošťálkové, Valmezu, Rožnova,
Ostravy, Berouna, Hranic, Bystřice pod Hostýnem, od Vizovic a ze Žďáru na
Sázavou.
Po desáté dopolední se začne pestrá pospolitost blátivou
cestou posunovat ke zdejším hvozdům. Letmé zastavení patří neobvyklému
staveništi. Místní tesaři tu z mohutných smrkových kmenů sestavují budoucí
chaty či chalupy. Jako skládačka se poté rozeberou a o něco později na vybraném
místě znovu naprosto věrně smontují.
Trasa pokračuje mírně do kopce širokou lesní komunikací.
Zpestřuje ji občasné bahno a spousta kaluží. Souvislé smrkové porosty tu
naštěstí nestačil kůrovec zlikvidovat, takže příští tři čtyři kilometry vedou
příjemně zastíněným terénem. Třicetihlavé stádo se postupně drolí na menší či
větší skupinky, které se během pochodování různě promíchávají. A právě toto je
jedním z výrazných benefitů společných výletů. Chvíli jde poutník s tím, chvíli
s oním a během výšlapu tak naprosto spontánně vystřídá skoro všechny účastníky.
A doví se při tom bezpočet zajímavých informací.
Krajina se později sympaticky otevírá. Vařákovy paseky tvoří
rozlehlý zatravněný půlkruh na jižní straně vizovického hřebene. Až do konce
války zde stávalo osm typicky valašských usedlostí. Je pochopitelné, že se tu v
onu dobu potloukalo dost partyzánů. Druhého května však došlo ke komplikované,
velice nešťastné události. Pasekáři, kteří se před ustupujícími Němci uchýlili
do lesa, uslyšeli z nedaleké Polanky veselí, které si mylně vyložili tak, že
krvežízniví germáni z kraje už nadobro odtáhli. Během sněhové plískanice se proto
vrátili do svých domovů. Ještě téhož večera sem ovšem Němci vtrhli, lidi
nemilosrdně vyhnali z jejich domovů a chalupy chladnokrevně zapálili. Šest lidí
o dva dny později v Hošťálkové popravili. Mezi nimi i jednu ženu, která přišla
na paseky na návštěvu. Je ironií osudu, že v den popravy byla oblast od
hitlerovců osvobozena. Pokud v něčem ďábelství prezentuje svoji nejzřetelnější
podobu, pak je to válka. Byť by byla nazývána jakkoliv svatou. Na prolévání
krve přece nic svatého nemůže být.
Po někdejších obyvatelích zůstalo na pasekách jen pár
ovocných stromů. A během časného jara i porosty modrofialových šafránů. Okolí
Lačnova je jedním z osmi míst v Česku, na kterých se dodnes vyskytují. A právě
tady, na Vařákových pasekách, vyšplhaly do největších nadmořských výšek.
Šafrány dnes vystřídaly květy planých trnek. A někdejší pasekáře hloučky
posedávajících turistů. Sedíme tu nejméně hodinu a kolem ohně, v altánku či na
zelené louce si užíváme rajského klidu a hřejivých slunečních paprsků.
Vzpomínky na trpkou minulost jsou však přesto všudypřítomné.
Hřebenovou trasou se pak vydáváme k další zastávce. Klouzavé
bláto a hluboké kaluže jsou našimi nejčastějšími společníky. Díky okolním
houštinám nejdou pořádně obejít. Nedobrovolnému značkování obuvi či dolní části
kalhot se prostě nevyhneme. Tento viditelný suvenýr si naštěstí pořizujeme
úplně zadarmo.
Horní Lačnovské skály okupuje skupinka neškodných horolezců.
Netrvá dlouho a hrajeme si na ně také. Drtivá většina naší pospolitosti,
především její nejmladší reprezentanti, postupně prolézají všechny dostupné
škvíry, šplhají nahoru i dolů a z desetimetrových výšek mávají na své letitější
či méně odvážné kamarády.
Ikonické místo starých trampů i současných skáloplazů oplývá
spoustou zajímavých zákoutí. Různě zprohýbané stěny vyzdobené většími či
menšími voštinami v tuto roční dobu navíc vyzdobily svěže zelené lístky
pučících břízek či stejně zbarvené trsy probuzeného borůvčí. I ten, kdo jen
posedává v nižších sférách, si tady musí přijít na své. Lačnovské skály prostě
nikdy nikoho nezklamou.
Žlutá značka nás posléze svádí do údolí. Vybrala si pro to
nejprudší svah v okolí. Během necelé čtvrthodinky jsme u poslední přírodní
zajímavosti. Dolní skály se uvelebily v příkrém kopci na druhé straně hluboké
ráztoky. Dobrá polovina naší putující skupiny se proto spokojí s nenáročným
pohledem z žabí perspektivy. Neposední výzkumníci však nekompromisně míří
nahoru. Kolmé skalní stěny tu šplhají do čtrnáctimetrové výšky. Ten, kdo ji
klikatou pěšinou překoná, obdrží příjemnou odměnu. Ze skalního ostrohu dohlédne
až k lačnovskému hornímu konci, kde nás už netrpělivě vyčkávají naše
odpočívající přibližovadla.
Nebojácné vrcholové družstvo, které postupně zdolává vyvýšený
skalní ostroh, tvoří i nesporná hrdinka dne, malá Františka. Nepřehlédnutelné,
růžově oděné děvčátko sice vystoupá k výšinám s cizí pomocí, ale to na její
odvaze nic neubírá. Na své si tady přicházejí především školou povinní ogaři z
Hošťálkové. Jejich obratnost a dobrodružstvím posedlé povahy úspěšně konkurují
opatrnosti a zkušenosti jejich postarších spolulezců.
Teď už zbývá jen nezbytný pěší přesun k autům. Začíná kamením
vyzdobeným klesajícím krpálem, který později přechází ve vodou vymletá hluboká
koryta. Pětinásobná babička Ellen by mohla vyprávět. Výzdoba její pravé
nohavice ji bude provázet až do příštího velkého prádla, které tím pádem přijde
na řadu co nevidět.
Předčasné jaro už vylákalo na pastvu stádo oveček. Jsou
obklopeny skotačícími jehňátky a dosvědčují, že do valašské krajiny naprosto
přirozeně náleží. Na návrat tepla zareagovaly i zastíněné stráně okolních lesů.
Nejen, že tu rozkvetla všelijaká barevná kvítka, ale jedno místo dokonce
prozrazuje výskyt nějakých zlatavých exotických hub.
Dětská část výpravy před samým závěrem vřele vítá výskyt průlezek,
houpaček a jiných zařízení k nezřízenému dovádění. Letitější poutníci naopak
obdivují přívětivou krajinu, která se po kilometrech v nekonečném lese opět
doširoka otevřela.
Protože původní osádka, tvořená dvěma významnými Pavly, dala pro zpáteční cestu přednost neskonale atraktivnější Simoně, mám na závěr zcela volné ruce a domů nemusím dvakrát pospíchat. Vydám se proto na osamělý špacír podél Lačnova, kde v současné době sídlí něco přes osm stovek smrtelníků. Dědina to neměla v minulosti ani trochu lehké. Před staletími tu vraždili Tataři a kurucové, v polovině minulého století už vzpomínaní árijci. Co bude dál, to nikdo netuší. Doufejme, že nakonec zvítězí poselství, které snad zaznívá z lačnovského kostela. Protože byl postaven za komunistů, nesměl být v centru obce, ale až daleko za humny. Je zdaleka viditelný, krajině dodává příjemný ráz a navzdory záměru komančů působí jako dominanta této sympatické vesnice. Zamávám jí z protějšího návrší a pak už v pohodě věrnou fordkou drkotám zeleným údolím říčky Senice a později i nápadně vodnatější Vsetínské Bečvy.
