PO ROŽNOVSKÉM OKOLÍ
zvládne špacír kdokoli
EKUŠPACÍR číslo ČTYŘI
Sraz zářijového ekušpacíru by měl být někde u rožnovského
Zimního stadionu. Stepujeme tam s Pavlem už dobrých patnáct minut,
pomluvíme přitom nejméně polovinu našeho sboru, ale nikdo nikde. Díky
bohulibému vynálezu mobilního telefonu se brzo dovídáme, že osm duší
z okruhu náčelnice Jany už vyrazilo na cestu, Vezmeme nohy na ramena a za
malou chvíli jsme u nich.
Po modré značce poté zamíříme do zelených lesů pod kopcem Bučiska. Ten název je opravdu přiléhavý. Skutečně tu k nebi ční obrovská bučiska. Nejen ony, ale i stejně velké lípy, javory a další abnormálně vzrostlé listnaté stromoví. Jedna z lip má například obvod přes pět metrů a stáří přesahující 250 roků.
Postupně se ve společnosti čiperné trojice Vojtových potomků
vydrápeme k 522 metrů vysokému vrcholu, zvanému Hradisko. Z čehož můžeme
usuzovat, že tu v minulosti stával hrad. Byl založen ve 14. století,
vyměnil několik vlastníků, a protože se v něm časem usadili zbojníci, byl
na rozkaz císaře Ferdinanda v roce 1539 částečně rozbořen. Později se
dočkal provizorní opravy a ještě v roce 1660 jej údajně využívali panští
úředníci. Na konci 17. století byl ale definitivně opuštěn. Dnes tu po něm
zůstala jen kamenná brána, nepatrné zbytky několika zdí a vyhloubené hradní
příkopy. Vládu tu převzala příroda. Mohutnými kořeny pevně svírá všecky stopy,
které zde po dávné šlechtě ještě do dneška zůstaly.
Ekumenické špacíry pokaždé osvěží nějaký úryvek ze Svatých
Písem. Náčelnice Jana otevírá svůj chytrý mobil a z Matoušova evangelia
předčítá známé Ježíšovo podobenství o proradných vinařích. Kdyby tenkrát
Kristus chodil po valašských kotárech, možná by si vybral proradné pěstitele
švestek, ale to na věci nic nemění. Naučení by nepochybně zůstalo stejné. Stále
jsou totiž na světě lidé, kteří pro mrzký zisk udělají cokoliv. V konečném
důsledku, ke své vlastní škodě…
Opouštíme hradní vrch a podél školního statku zamíříme k západu. Na stráni zahlédneme pasoucí se ovce, na opačné straně temeno bájného Radhoště a na silničce, jejíž okraje zdobí modrofialové zvonky, pochodujícího koníka i s pohlednou žokejkou v jeho sedle.
Neznačenou cestou poté protneme protáhlé zalesněné návrší.
Sotva vylezeme na světlo, překvapí nás výhled na zcela novou krajinu. Přítomnou náčelnici i její vnoučata to vybudí
natolik, že několik minut spolu vesele dovádějí na travnaté pasece a dávají
najevo, že k čisté radosti z pohybu normální člověk nepotřebuje žádné
složité zařízení.
Oblý, zatravněný hřbet mezi Zubřím a Vidčí nám odkrývá další horizont. Před námi se táhne vrchovina kolem Velké Lhoty, napravo zase hřeben Veřovických vrchů. A z mírného oparu v dálce vystupuje věž meziříčského kostela, kterou trochu bokem doplňuje převysoký komín Babišovy Dezy.
Odbočujeme vpravo a začínáme s poklesem do údolí
Rožnovské Bečvy. Na stráních se pase stádo ovcí a louky zdobí květy ocúnů a pichlavé
růžové jehlice. Zítřejší nástup podzimu zase potvrzují červené šípky, rudé hložinky
a vícebarevné plody zdejších jabloní.
Pohled na okolí současných valašských chalup dosvědčuje, že
dnešní obyvatelé už dávno nejezdí na běžných koních, ale mají je ustájené pod
kapotami odstavených automobilů. Že ale na jednom dvorku potkáme zaparkovanou „ameriku“
z šedesátých let, tak to jsme dneska vůbec, ale ani náhodou nečekali.
Finále sedmikilometrového putování probíhá v těsné blízkosti
vzpomínané Bečvy. Chůze po vyasfaltované cyklostezce sice není kdovíjak příjemná,
zato občasné průhledy k šumící řece překvapivě pohledné. Před Rožnovem se
rozloučíme, nasedneme do odpočatých přibližovadel a uháníme ke svým domovům. Lehce
unaveni na těle a příjemně pohlazeni po duši. Takže, díky Pavle! Tebou navržená
trasa prostě neměla chybu!
