SÁZAVA a VTÁČNÍK

Československé dovolené Léta Páně 1986

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část pětatřicátá -

.......…………………………………………………………………........

Sázava

- mírně upraveno podle zápisu Zdenky Pimkové –

Hasmandovi, Pimkovi, Tomancovi, Martin

14 lidí a dvě auta

Je slunečné ráno dne sedmého sedmý. Automobily Škoda 1203 a Trabant combi dosahují maximální hmotnosti. Přesto se rozjíždějí bez problémů. Po několika povinných zastaveních (muži vpravo, ženy vlevo) dojíždíme k motorestu Devět křížů. Místo dávné tragédie znejistí naše přibližovadlo natolik, že se rozhodne stávkovat. Takže, všichni pěkně ven a nasadit tlačenku! Motor sice naskočí, ale vykazuje jisté problémy. A tak míříme k nejbližší autoopravně. „Žlutý anděl“ ve Velké Bíteši sice něco poopraví, ale líný chod motoru pokračuje dál. Celou cestu po dálnici proto upalujeme v pruhu pro pomalá vozidla.

Cesta s nemalou dávkou napětí končí na břehu Sázavy u pověstné Zlaté zátoky. Josefa Foglara ani jeho hochy od Bobří řeky tu už nespatříme. Vítá nás svérázná teta Běla se svým zuřivým psem. Ptáme se na místo k táboření a ona na jídlo. Nějak se nemůžeme domluvit. Nakonec kapitulujeme a přijímáme pozvání do domu. Obývák je plný pozoruhodně pěkného, leč značně zchátralého nábytku. Hlavní překvapení však čeká v kuchyni. Nádobí, jídlo a kočky na jednom stole vytváří těžko napodobitelnou atmosféru.  Útlocitné a přehygienečtělé matky v duchu vidí defilé všech možných bakterií, připravených k útoku.  Přítomné děti však toto zděšení nesdílejí. Dokáží přehlédnout kočku vedle umytého talíře a jsou nadšeny návratem k přírodě. Což v jejich představách znamená: a/ hodně zvířat kolem sebe, b/žádné umývání, c/žádné civilizační vymoženosti, d/oheň.

Ale vraťme se se do pohostinného domy tety Běly. Zahrada, dětmi líčená jako téměř rajská, připomíná amazonský prales. Snad i s množstvím rostlinných druhů.  Všechno krásně bují, podporováno vlhkem a mírným klimatem kolem Sázavy.

Ať už jsou vizuální vjemy jakékoliv, ty chuťové jsou po celou dovolenou jen ty nejlepší. Jídelníček, jako vystřižený z prvotřídního hotelu.  Naše představy o jednoduchých, rychle připravených jídlech, se rozplývají. Prostě, to nejde. Ani urazit tetu Bělu, která se na tuto příležitost těšila celý rok. Ono, ani to pohodlí, kterou to přináší, není k zahození. Snažíme se tetě pomáhat, ale jí je to spíš na obtíž. Strašně si chce dokázat, že to ještě zvládne. I ostatní osazenstvo této miniosady se účastní likvidace pro nás určených lahůdek. Jen namátkou – pečené jehněčí, kuřecí řízky, svíčková, hašé, domácí buchty… My, členové Československé státní chudiny, aspoň netrpíme výčitkami svědomí, ale ti, kteří doufali, že část své hmotnosti nechají u sázavských břehů, nevýslovně trpí.

Další program, kromě jídla, je poměrně jednoduchý. V neděli si po vztyčení stanů a letmé obhlídce prostředí odskočíme k řece, kde naše děcka zrovna testují starou a pěkně děravou pramici. A to přesto, že tabulka na břehu prohlašuje vodu za ke koupání nevhodnou. Téhož dne je rovněž třeba připravit ohniště. Především proto, aby se zapudili komáři a jiná podobná havěť, jíž je všude kolem opravdu dost.

V pondělí vyrážíme na Stvořidla, což je zdaleka nejkrásnější úsek celého toku Sázavy. Děcka řádí v peřejích a my, klidnější, pozorujeme čilý dopravní ruch mezi balvany. Tipujeme, kdo projede a kdo ne. Plavidla jsou většinou méně než obvyklá. Pavel tu stačí vykoupat nejen sebe, ale i tašku se svačinou a oblečením. Mně se zase podaří tu na kameni zapomenout ne zrovna levný foťák. Světe div se, ale když se tu večer lokálkou vrátím, je stále na svém místě! Tom, Michal a Martin sjíždějí krkolomný úsek na lehátkách. Proplutí mezi oblými šutry však nedělá takový problém, jako pozdější vylodění. Břehy řeky jsou totiž v oblasti našeho útočiště totálně obrostlé vysokými kopřivami.

Večer nám přináší příležitost seznámení s dalším osazenstvem Zlaté zátoky. Běla mladší, stejně jako její brácha, žijí se svými rodinami opodál a líčí nám radosti a hlavně strasti života v ústraní. Sedíme u ohně, pozorně nasloucháme a postupně se s našimi novými sousedy sbližujeme. Mladší část této pospolitosti nám navíc odtajňuje lokalitu s lepším, nesrovnatelně čistějším koupáním.

A tak v úterý ráno nasedáme do bájného „Sázavského pacifiku“ a jedeme několik stanic po proudu. Vystupujeme v Horce a k našemu potěšení tu narazíme na „bagrák“ či „písák“. V někdejší pískovně je voda překvapivě čistá, pláže skoro jako u moře a lidí přiměřeně. Následného čvachtání si tak do sytosti užívají nejen dospělí, ale především naše ratolesti, včetně dvouletého benjamínka Jakuba.

Středeční ráno se nám jeví jako spíše podmračené a na koupání nevhodné. Volíme tedy zábavu spíše poučnou. Jedeme proto do Kutné Hory. Průvodce v chrámu Svaté Barbory pouze neřeční a neprovází, on prostě vyučuje. Jako ve škole. Pravý opak nás čeká ve Vlašském dvoře. Prohlídka je vyloženě letecká. Údajně nemají čas, protože čekají nějakou delegaci. Asi stranickou, možná přímo sovětskou. Protože se počasí umoudřilo, zastavujeme u rybníka s názvem Svěcený. Rozpačitý dojem z posledního zastavení je tak dokonale vymazán.

 Čtvrtek je navlas podobný úterku. Vodní nádrž v Horce opět nezklamala. Jakub se hrabe v písku, děcka skáčou šipky i salta a dospěláci si lebedí v teplém nálevu či na vedlejší pláži. Celkový dojem se dá shrnout do známé věty: „Léto budiž pochváleno!“

Pátek je, podobně jako středa, dnem exkursním. Protože prší, nasedáme na vlak a podél Sázavy drkotáme do Sázavy. A je tu na co se dívat! Bývalý klášter a téma expozice jsou pro nás více než přitažlivé. Ukazují totiž na prvopočátky křesťanství v celých českých končinách.

Je tady sobota a s ní i modrá obloha. Jak je našim starým dobrým zvykem, dopřáváme si klasickou „sobotní školu“. Kromě domácích a nás, letních povalečů, přicházejí i nějací hosté. Do probírání úkolů se zapojují takřka všichni. Žádná „židovská škola“, ale atmosféra klidu a pohody. Kázáním slouží náš Josef Pepa Hasmanda.  Po potravě duchovní přichází strava tělesná. Tak, jako vždy, výborná a patřičně vydatná. Po trošce společného zpěvu následuje nezbytná siesta. Minimálně proto, že sobota, chcete-li šabat, znamená v překladu chvíle odpočinutí. Večer pak zaplane na ohništi poslední táborák. A od něj se do okolí nesou melodie křesťanských písniček. Produkce opačného žánru zaznívá z protějšího břehu. Foglarovu zátoku znásilnil komunisticky laděný pionýrský tábor.

Nedělní ráno je pro některé ve znamení sběru místních hub. Pavel je jasným rekordmanem. Ostatní se už naplno věnují nezbytnému balení. Kolem poledne troubíme k odjezdu. Zpáteční cesta je opět zpestřena vrtochy stávkující dvanáctsettrojky.  Motor zpravidla vypoví službu v těch nejnemožnějších místech. Například na křižovatce ve Vyškově a potom v Přerově. To se musí z vozu vybatolit všichni dospělí a pak tlačit neposlušné auto do doby, než konečně „chytne“. To se obvykle stane až po nějakých sto až sto padesáti metrech. Důležitá je skutečnost, že ještě téhož dne jsme všichni a v pořádku ve svých domovech.

Zápis Zdenky Pimkové končí těmito slovy: „Naše týdenní dovolená tedy skončila. Kromě pobytu v přírodě se všemi kladnými stránkami měla i další přínos. Byla to lekce soužití třech poměrně rozdílně založených rodin. Nakolik jsme ji zvládli, můžeme těžko posoudit.  Úplně spokojeni byli naši „Indiáni“. To, co pro nás bylo mínusové, pro ně přesně naopak. No, a my máme důvod uvažovat, jestli naše pořadí důležitosti životních hodnot je tak docela správné. A nejen o dovolené…“

……………………………………….

 

Vtáčník

Pimci a Marie Sedlářová z Rožnova, Tomanci z Kateřinic a Valmezu

Škoda 120 a 1203, Trabant combi

Po čtyřech dnech putování Strážovskými vrchy se naše familie ocitá v příjemném a prázdném tábořišti u potoka, přímo pod svahy 1 300 metrů vysoké hory Vtáčník. Další den dopoledne postupně přijíždějí Tomanci s tetou Máňou a Pimci, tentokrát bez matky rodu, Zdeny. Děcka se hned rozbíhají po rozlehlém plácku a my, zástupci staré gardy, tedy Pavel, Toncek, Marie a já po značené cestě putujeme k vrcholu. Šlapeme zalesněným mírným svahem vytrvale vzhůru, ale konec je stále v nedohlednu. Převýšení totiž činí takřka rovných tisíc metrů. Mírně znaveni konečně přistáváme na nejvyšším bodě. Plochý vrchol nás odměňuje zajímavými výhledy do kraje a obsypanými trsy brusinek na jeho skalnatém úbočí. Naplníme jimi celý igelitový sáček.

Hřebenovou cestou pokračujeme dál a zastavujeme až u Kláštorských skal. Společně obdivujeme jejich bizarní tvary a samozřejmě na jednu z nich pak vyšplháme. Následující, poněkud nudnou cestu lesem příjemně zpestřuje nález obrovského praváka. Jeho nálezcem je, kdo taky jiný, než nedostižný hřibař Pavel.

Sestupujeme do sedla a hned zase prudce stoupáme na skalnatý vrch Buchlovka. Znovu si užíváme výhledů z vysokých kamenných věží na rozsáhlé zelené lesy a vzdálená lidská sídla. Okolní stromy jsou vyzdobeny červenými jeřabinami, které ostře kontrastují s nádherně modrou oblohou. Do doliny pak klesáme temnými lesními úseky, které později přecházejí v pohodlnou lesní cestu.

Komunikace je lemována vysokými lískovými keři s bohatou úrodou dozrávajících oříšků. Bylo by hříchem alespoň něco z nich neuzmout pro vlastní potřebu. Pokračujeme zvolna dál a se zakloněnou  hlavou zíráme na svislé skalní stěny, čnící vysoko nad údolí. Za chvíli už likvidujeme chutnou krmi v tábořišti a poté musíme zamávat kateřinským Tomancům, kteří musí upalovat ke svému domovu.

Večer usedáme k oranžovým plamenům pod hvězdami posetou oblohou. Besedujeme se starším domorodcem, účastníkem Druhé světové války. Živě vzpomíná na obtížné doby minulé a stejně živě kritizuje situaci současnou.  Část naší party se na noc uchyluje do pronajaté buňky, zbytek světa přespává v autech. To naše už naštěstí oplývá solidní lůžkovou úpravou.

Sobotní dopoledne s azurovým nebem trávíme společnou diskuzí nad biblickými úkoly. Odpoledne zase jdeme na vycházku proti proudu potoka. Vracíme se s potemnělou oblohou, z níž se začíná k zemi snášet drobný deštík.  Ten ale posléze přechází v lijavec. Pěkně dlouhý a značně vydatný. Takže až do večera posedáváme v buňce, v trabantu či v naší škodovce. A přitom konzumujeme tenčící se zásoby. Labužník Pavel je upravuje v tom nejprudším lijáku pod přístřeškem z igelitu, upevněném na jedné straně jeho germánského přibližovadla.  Je docela zábavné pozorovat jeho aktivitu z vyhřátých pozic prostornější dvanáctsettrojky. Se stmíváním déšť konečně ustává a nám se dokonce podaří rozkřesat spásný ohýnek. Sotva však v jeho dosahu zapějeme pár známých písniček, lijavec opět začne skrápět zemi i okolní stromoví. Neustále sílí a skoro až do rána nám spaní zpříjemňuje svým bubnováním do střechy auta.

Pozdní snídani střídá návrat do povědomého „lískového“ údolí. Slušný úlovek lískáčů ještě doplňujeme taškou žampionů z nedalekých pastvin. Pavel i se svou rodinkou odjíždí hned po konzumaci rychlého oběda, naše škodovka, doplněná o tetu Máňu, se na sto padesát kilometrů dlouhou štreku vydává o dost později. Třídenní pobývání pod masívem Vtáčníku končí pomalou jízdou kouzelnou krajinou Strážovských vrchů. Kromě ořechů a zmíněných bílých hub si odvážíme pár fotografií na ukrytém filmu a náruč vzpomínek uložených v hloubi našich srdcí.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))