čtvrtek 26. února 2026

 TURNÉ TŘÍ PRINCEZEN

Kysuce 1987

-----------------------------------------------------------

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část devětatřicátá

podle zápisu Ester Tomancové




první den

Je právě polovina prázdnin Léta Páně 1987. Ve složení Liba, Ester a moje maličkost odjíždíme kolem osmé autobusem k Rožnovu, kde ještě přibíráme třetí princeznu, Markétu. V Makově přestoupíme na vlak a podél říčky Kysuce upalujeme k Čadci. Díky nekonečné frontě u pokladny bez rozmýšlení naskakujeme do pacifiku mířícího k Oščadnici. Samozřejmě, bez jízdenky. Sotva se vlak rozjede, s hrůzou zjišťujeme, že jedeme na opačnou stranu. K velkému štěstí nás průvodčí nevyhmátne. Zalézáme totiž až na samý konec soupravy. Vystupujeme ve stanici Svrčinovec. Tady koupíme lístky do zmíněné Oščadnice a protože máme fůru času, krátíme si chvíli sbíráním borůvek a mateřídoušky na nedaleké mýtině.






Do cíle dorazíme kolem poledne. Nahodíme nabalené krosny na hřbet a vystartujeme na kopec. Samozřejmě, na ten úplně nejvyšší! Veľká Rača měří něco kolem 1200 metrů. Vytrvale stoupáme stále nahoru. S přibývající výškou ubývá sil a hlásí se únava. Oheň k přípravě teplého oběda tady nepřichází v úvahu, takže přežvykujeme jen suchý chleba. Slunce teď pálí ostošest. K horku a bolesti nohou se přidává i vyčerpávající žízeň. Záchranou je chatová osada pod vrcholem, kde narazíme na pramen chladné vody. Osvěžení ještě jistíme plnými hrstmi borůvek, kterými vrcholové plantáže přímo oplývají. Zkrátka a dobře, borůvkový ráj!



Den se chýlí k svému cíli a před námi je ještě jedna neodkladná nutnost. Nalezení nějakého plácku k přenocování. Z vrcholu Veľké Rače klesáme příkrou lesní cestou někam k vodě. Nečekaně při tom narazíme na seník. Naneštěstí totálně zabedněný. Díky přibývajícímu šeru tu však zůstáváme. Na ohništi zapálíme malou vatru a nad jejími plameny pak kuchtíme speciální dobrotu s nasbíraných borůvek. Samozřejmě také čaj z okolních bylin. Noc je teplá, a tak v poklidu uléháme pod rozložitý strom. Bezstarostná pohoda však vydrží sotva do půlnoci. Začíná pršet. Stavět stan se nám ani trochu nechce, proto se jím pouze přikryjeme. Není to žádný komfort, ale přežíváme…







druhý den

Probouzíme se do nového rána, ale pršet nepřestává. Vydatné přeháňky nás donutí, k tomu, abychom přípravu snídaně realizovali v pláštěnkách. Díky prozřetelně ukrytým klackům se nám celkem rychle podaří rozkřesat nezbytný oheň, a tak déšť nedéšť, teplá ranní krmě je za chvíli hotova. Špatnou zprávou je však obsah našich batohů. Potravinových zásob nám povážlivě ubylo. A tak se před polednem vydáváme do nejbližší dědiny. Je jí deset kilometrů vzdálená Klubina.  Klesáme rozbahněnou dolinou a stále prší. Občas dokonce přímo lije! A tak společně zpíváme lidovky a všelijaké kánony. Moc to nejde, protože bušení kapek náš chvalozpěv úspěšně přehlušuje. Ale, konečně! Přestává pršet! Jak dlouho to asi vydrží?




Ukryjeme bágly do hustého křoví a polehku pokračujeme do Klubiny. Díky sérii doptávání nacházíme obchod a vstupujeme dovnitř. Krám je jako po vykradení! Vidíme jen tvrdý chleba a zbytky rozlámaných rohlíků. Kromě dané reality naštěstí narazíme i na vstřícnou prodavačku.  Slituje se nad námi a po chvíli přináší půlku předvčerejšího bochníku, který je přece jen o kapánek měkčí než ten v regále. Kupujeme ještě marmeládu, pudink a nějakou kaši. A také se dovídáme, že na druhém konci dědiny stojí ještě jeden „Rozličný tovar“. Beru nohy na ramena a těsně před zavřením tu ke všeobecné radosti nakoupím dvacet měkkých rohlíků, sáček cukru a také čerstvé noviny. To kvůli předpovědi počasí. Ty černé na bílém hlásají, že fronta má ustupovat.




Vracíme se zpátky do doliny a cestou děláme šipky pro Štěpána, který slíbil za námi dorazit. Najdeme ukryté krosny a poté, co jimi osedláme své hřbety, pátráme po místě, kudy se dá dostat na druhý břeh lehce rozvodněného potoka. Daří se nám to jen za cenu promočené obuvi. Naštěstí však narazíme na přímo ideální plácek k táboření. A protože Štěpán stále nepřichází, musíme chtě nechtě zlikvidovat všecky značky, které jej k nám měly dovést. Nestojíme o to, aby nás vystopoval nějaký hajný či přiopilý místní poľovník. Sedáme k vybudovanému ohništi a z nalámaného roští a pořezaných polen křísíme nezbytný oheň. Nic lepšího jsme si nemohli přát! Polévka, teplý čaj a společný zpěv známých písniček jsou předzvěstí další společné noci. Ukazuje se, že bude daleko chladnější, než ta minulá.





třetí den

Zatímco princezny spokojeně pochrupují pod nebeskou klenbou, opodál už vesele plápolá nenahraditelný ohýnek. Sotva se dámy vztyčí do vertikální polohy, otevíráme Knihu knih a prostřednictvím Markova evangelia si připomínáme dávné biblické příběhy. A k vysokému nebi vysíláme slova upřímných proseb a velkých díků. Dívky poté čundrácký oděv vymění za plavací textilie a v ledovém potoce si užívají nejméně hodinového čabrání. Jejich nepřítomnosti využívám k přípravě sváteční snídaně. Základem jsou ovesné vločky ozdobené borůvkami, malinami a oranžovými kopečky dětské přesnídávky. Princezny jsou natolik nadšené, že na toto gastronomické překvapení pak rády a donekonečna vzpomínají.






Kolem poledne opět ukrýváme bágly a vyrážíme na letmý průzkum okolí. Klopýtáme přes lesy i paseky, sbíráme borůvky a obdivujeme opuštěnou chalupu, kde majitel nechal nejen zbytky sena, ale i proutěné koše, kuchyňské nádobí a spoustu dalšího upotřebitelného harampádí. Všímáme si rovněž nekonečného průvodu mravenců, který je k vidění ještě dobrých sto metrů od vlastního mraveniště.






Nahazujeme krosny na odpočatá záda a jdeme hledat místo k závěrečnému přenocování. Polorozbořené stavení, u něhož chceme zůstat, se však ani trochu nelíbí Libě s Markétou, jež oplývají poněkud vyššími ubytovacími nároky. Nejméně celou další hodinu se snaží najít ideálnější prostředí, aby se nakonec pokorně vrátily k původně navržené lokalitě. Poté co nad ohněm uvaříme poslední večeři, na výslovné přání princezen je pro čtyři osoby vztyčen dvoumístný stan. Dívky do něj uléhají v naději, že se konečně na čundru pořádně vyspí. Sotva ulehnou, začne venku lít. Nejen lít, ale i pořádně foukat. A do stanu čím dál víc zatékat. Posbírám proto veškeré přítomné pláštěnky a přehazuji je přes schlíplý plátěný přístřešek. Aby je vichr neodnesl do dáli, zatěžuji pršipláště všemi dostupnými nalámanými větvemi. Princezny také nezahálejí. Vnitřní potopu se snaží likvidovat pomocí ručníků. Vidina nejpohodovější noci se mění v horror. Déšť ustává až nad ránem…





čtvrtý den

Vstávat musíme už o půl sedmé. To, aby nás tu někdo nevyhmátnul. Stanování je zde totiž trestné. Takže ještě jednou oheň a díky slušným zásobám i příprava bohaté snídaně. Kaše, čaj a pudink s čokoládou završuje chuťovka v podobě originálních tyčinek. Jsou uplácány z těsta na bramborové placky, zbytků kaše, koření, soli a dalších dostupných přísad. Osmahlé nad ohněm chutnají poněkud svérázně, pravdou ovšem je, že nakonec nezbude ani jediná.





Takže, jedeme domů! Napřed pěšky do Klubiny, pak autobusem do Čadce, odtud vlakem do Českého Těšína a pak už přes Frýdek a Veřovice až do Valašského Meziříčí. Cestou se nám promítají příhody, které jsme během posledních čtyř dnů zažili. Ty díky obrazové i psané dokumentaci jenom tak rychle nevyblednou…




((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))


středa 25. února 2026

 jak jsme jeli

DO JIŽNÍHO ČECHA

 Dovolená roku 1987

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část osmatřicátá

zpracováno podle zápisu Evy Hasmandové




- Hasmandovi, Sedlářovi a dvojí Tomancovi –

Ručně psaný záznam Evy Hasmandové v červené mládežnické kronice začíná slovy: „Když se mluvilo o plánované dovolené v Jižních Čechách, hrál si Jakoubek kdesi na zemi a snad nás ani nevnímal. Tak utíkaly dny a jednou časně ráno se skutečně vyjelo. Cestou se několikrát stavělo. A když to bylo už po kolikáté, upřel Jakub svá kukadla na rodiče a bezelstně (ale značně naléhavě) se optal: ´Už jsme v tom Jižním Čechu?´ A tak vznikl název naší dovolené.“



V doprovodu zmíněné Evy a jejího syna Ondry nasedáme do naší obytné dvanáctsettrojky a spolu s rožnovskými Sedláři pádíme ke Kačicím. Obavy z neúčasti místních Tomanců se potvrzují. Výřečná náčelnice rodiny oznamuje, že počasí je nejisté, Lukášek malý a chuť na pobyt v kempu neveliká. Máme poslat telegram, jak to v Jižním Čechu vypadá a pak se prý uvidí.



Přes Hostýnky a část Hané se dostáváme k dálnici. Naše vozidlo, vybavené slabým motorem a silným zatížením je evidentní brzdou provozu, čehož s radostí využívá namodralá škodovka manželů Sedlářových. Květoš je bez sebe, kdykoliv nás může předjet, pak čekat na nejbližším odpočívadle, aby mohl slastný manévr několikrát zopakovat. Za Brnem dálnici opouštíme a spletí okresních silnic nejrůznějších kvalit přijíždíme do Telče. Odložíme vozidlo na vyhrazené parkoviště, a pak už se protahujeme úzkou branou do nádherného historického centra. Nabízí spoustu krásných domů, ale skoro žádnou šanci k nákupu pohledů či suvenýrů. V nedalekém zámku je to o mnoho lepší. Až na to, že průvodkyně nám stánek před nosem zavře, protože jsme prý poslední výprava a ona na nějaké prodávání už nemá čas. Interiér krásného zámečku je vyzdoben květinami. Na náš dotaz, kdo za to může, ostáváme odpověď, že paní uklízečka. Náladu akorát kazí někteří protivní návštěvníci, které vyvádí z míry přítomnost malých dětí. Vše naštěstí vyvažuje obšírný a zajímavý výklad, který nás aspoň na chvíli vrací do dob, kdy bylo toto panské sídlo intenzívně využíváno.




 Nasedáme do aut a typickou jihočeskou krajinou pokračujeme dál. Míjíme rybníky, louky, malebné vesnice i obdělávané družstevní lány. Noříme se do jehličnatých lesů a konečně přijíždíme do zamýšleného cíle. Tábořiště Zvůle se jeví jako naprosto ideální. Až na to, že je úplně plné a další návštěvníky už nepřijímá. Večer je na spadnutí, stejně jako nebeská vláda shromážděná do blížících se šedivých mraků. Popojedeme proto k nepříliš vzdálenému Komorníku. Situace ve zdejším kempu je obdobná. Prší čím dál silněji, atak je rozhodnuto. Hasmandi a Sedláři postaví stan mimo tábořiště a naše rodinka přespí v autě hned vedle zabedněné vstupní brány.



Ráno, které zpravidla bývá moudřejší večera, však nic nového nepřináší. Kemp je totálně narvaný. Eva s děcky proto zůstává i přes hrozivé námitky vrátného ve stanu před oplocením a my se Sedlářovými jedeme pátrat po další možnosti. Nacházíme ji těsně u ostře střežené rakouské hranice. Tábořiště Osika u Nové Bystřice je sice také přeplněné, ale dva nevelké plácky k postavení stanů tu přece jenom nacházíme. Ester s tetou Marií zůstávají střežit vyhlédnuté lokality a my pak urychleně převážíme zbytek výpravy. Vlhké místo mezi natěsnanými stany neslibuje žádný nebetyčný komfort, ale je to jediná možnost k zakotvení.





Budování tábora se děje pod pálícím poledním sluncem, bez jakékoli možnosti zastínění. Rozlehlý rybník Osika je naštěstí nedaleko. A tak se po půldruhém dnu trmácení konečně ocitáme ve vodě. Přestože je i tady lidí jako much, zdá se nám o ráji. Voda je čistá, dno písčité a počasí ideální. Nevázané letní radovánky tedy dostávají zelenou!





Protože jsem jsi přibalil nevelké dámské kolo, mám možnost postupně poznávat malebné okolí. A Česká Kanada, v níž se právě nacházíme, má opravdu co nabídnout. Hluboké lesy s nádhernými mechovými porosty, zastrčené tajemné rybníky a hlavně tichou krajinu bez lidí.







Bažinatý kraj však přináší i jistá úskalí. Jak už bylo řečeno, naše stany, k nimž časem přibyl ještě hangár Tomanců z Kačic, stojí na značně provlhlém místě, o které nikdo před námi neprojevil zájem. Nejpostiženější přístřešek tím pádem hostí ve svém středu nevelké, zato docela zapáchající jezírko. Nezbytné meliorace v nejbližším okolí sice situaci mírní, ale přítomnost vody v interiéru ani náhodou neodstraní.






Poblíž kempu pravidelně projíždí uzkokolejný motoráček. Byla by škoda jeho služeb nevyužít k neobvyklému výletu. Pomalou cestu mezi hlubokými lesy v jednom místě zpestřuje filmový štáb, natáčející scény do nějakého filmu. Takže na požádání režiséra jede vlak hned tam, a pak zase zpátky, a to se opakuje několikrát dokola. Při každém projetí kolem kamery se do okna nahrnou cestující s nezdolnou touhou objevit se konečně v kině či alespoň na obrazovce televize.







Vláček postupně dodrkotá až do půvabného Jindřichova Hradce. Okresní město zdobí nádherný rybník, v jehož hladině se zrcadlí ještě nádhernější zámek. Jeho prohlídce však zabrání právě probíhající rekonstrukce. A tak zajdeme aspoň do zdejšího muzea. Díky tomu máme možnost uvidět bezpočet zajímavostí, především ale tzv. Krýsovy jesličky, což je prý v této době největší tuzemský betlém. Za procházku ovšem nesporně stojí i jindřichohradecké náměstí. Vedle několika lešení je tu k vidění celá řada pozoruhodných budov, zahrnujících snad všechny doposud známé stavební styly.








Přestože kemp volným prostorem ani náhodou neoplývá, naše čtyřrodinná pospolitost žije docela rušným společenským životem. Bažinaté podloží nebrání v tom, abychom se občas nesesedli, nepodělili se o aktuální i jiné dojmy a nepomluvili alespoň jednoho nepřítomného bližního. Flegmatickému Michalovi už nevadí vůbec nic, dokonce ani jeho nedávno zasádrovaná horní končetina.





Občas je díky vrtochům počasí záhodno přehodit výhybku. A tak se můžeme dostat ke zřícenině hradu Landštejna či ke Kacléřskému rybníku. A také se projít bájnými lesy s hedvábnou trávou, písčitými cestičkami, červenými holubinkami a hejny krvelačných komárů.












Pokud nám bode Osiku něco připomínat především, pak to bude bezesporu zdejší koupání. Není sice tak časté, jak bychom si představovali, zato však nabízí absolutní nadstandard. Díky mírnému vstupu do vody si tu na své přichází i malý Lukáš s o něco starším Jakubem. Áda s Esterkou a Ondrou tráví ve vodě celé hodiny, zatímco hloubavější Bára se povětšinou zdržuje u břehu. To Michal se odváží i na volnou hladinu. Omotá sádru igelitem, nafouká lehátko a pak si už jen bohapustě lebedí pod modrou oblohou, sálajícím sluncem a pofukujícím větříkem. Na své si pochopitelně přichází i dospělejší zástupci našeho společenství.








Dovolená, která začínala dramaticky, nakonec končí v poklidu. Poklidíme tábořiště, narveme zavazadla i odpočatá těla do přistavených přibližovadel a pak se už bez jakýchkoliv problémů přemísťujeme k východu. Díky zmíněnému zápisu, několika fotografiím a záznamům v šedé kůře mozkové přibývá další možnost k nekonečnému budoucímu vzpomínání.








((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))