VANDRMIX

let osmdesátých

1987

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část jednačtyřicátá

…………………………………………………………………………………………………

Gran Prix Hranice

vzpomínka na 21. prosinec roku minulého 

(Bob, Laďa, René, Marek, Filip, Tomáš, Dalík, Robert, Ondra, Ester, Markéta, Kimlerovi)

                    

Venku je nevlídno, prostorám hranické církevní budovy naproti kasáren to ale nevadí. Strýc Bob, jeho syn Laďa, René, Marek, Filip, Tomáš, Michal, Dalík a Robert se staví k ping-pongovému stolu, aby zahájili turnaj ve stolním tenisu. Pořadatelský sbor tvoří Ondra, Ester, Markéta, rodina Kimlerova a moje maličkost. Hraje se od rána a hraje se naplno. Naplno se také fandí. Ale potichu, protože budova není na hluk zvyklá. Až na ten ze silnice. Suverénní vítězství vybojuje nejstarší, nejplešatější a nejobéznější hráč, strýc Bob! Jeho triumf je patřičně odměněn. Obdrží věcnou cenu v podobě patnácti syrových jablek. Druhý Tomáš dostává o jedno méně, a tak to jde až k poslednímu Laďovi, který svým výkonem vybojuje pouze jablko jediné. Vyvrcholením turnaje je úžasně dramatické finále čtyřhry. Vítězství si po litém boji vydře dvojice, jíž tvoří první a poslední hráč dvouhry, tedy Bob a Bobek, neboli otec a syn Škrlovi. O přísun nezbytných kalorií se stará starostlivá teta Boženka se svojí poslušnou dcerou Magdalénou. Guláš se zaručeně čistých zvířecích tkání je vynikající! Panuje však obava, jestli se kvůli přítomnosti masa ve svatém prostoru nebude muset církevní budova nechat znovu vysvětit. Agilní vegetariánští následovníci bájné tety Mařenky se o to dost možná postarají.

Do Hradce na kole

aneb

 Malý český Dakar

(Antonín a Franta Tomancovi)

Je dubnová sobota, kolem jedenácté večer. Fouká teplý, ale velice čerstvý vítr. Na své obstarožní favoritce vyrážím přímo proti němu. Po dvaceti kilometrech v Kačicích toho mám tak akorát. Vydržíme až do Hradce Králové, kam máme přemístit zbrusu nové, po známosti sehnané nedostatkové kolo? Máme šanci to zvládnout? Je to směrem na západ, takže by mohlo foukat z levé strany. Což je poměrně snesitelné. S bráchou Antonínem, který bude sedlat zbrusu nový stroj, načerpáme po půlnoci trochu kalorií a o půl jedné zaznamenáváme ostrý start. Přepálíme Ratiboř i Hošťálkovou, vystoupáme na Troják a při následném klesání mě překvapí první zádrhel, spadlý řetěz. Rychlý sjezd z Tesáku je už o poznání složitější. Zrádný povrch silnice v podobě zbytků zledovatělého sněhu nás nutí k maximální opatrnosti. Z Chvalčova až do Přerova pak uháníme s větrem v zádech. Tedy, velice slušnou rychlostí. Silnice jsou prázdné, nikde ani živáčka. Za Přerovem už fouká z boku, a někdy dokonce i proti nám. V Prostějově jsme kolem páté ranní. Snídáme z vlastních zásob na osvětleném liduprázdném náměstí.

Během nesmělého svítání vyrážíme dál. Začíná pršet. Za Plumlovskou přehradou cítím, že mám poněkud uvolněný levý pedál. Zkouším ho tedy přitáhnout. Což se mi nedaří, protože závit je strhaný. Omotáme jej nějakou jemnou tkaninou a znovu přitáhneme. Pedál jakž takž drží. Vjíždíme do lesů Drahanské vrchoviny a začínáme stoupat podél potoka. Svah je čím dál prudší. Vystoupáme na náhorní plošinu a znovu začíná pršet. Tentokrát docela vydatně. Od západu, přímo proti nám, se žene souvislý pás temných, ocelově šedých mraků. Vane velmi silný, studený protivítr. Cesta stoupá jenom mírně, ale šlapat se pořádně nedá. Při jednom z pokusů o jízdu se mi pedál znovu uvolňuje. Tentokrát však nejde utáhnout ani náhodou. Cedule hlásí obec Protivanov. Při protivném protivětru a ještě protivnější závadě na bicyklu jde o název více než přiléhavý.

Kolo se mi tedy převtělilo v koloběžku. Pádím „na pedále“ co to dá, ale do Hradce zbývá ještě dobrých sto padesát kilometrů. Vzdát to, nevzdat? Kdyby aspoň nebyla neděle, tak by mi to v nějakém kravíně třeba svařili. Zastavujeme v lese se souvislou vrstvou starého sněhu a snažíme se pedál nějak přichytit. Všechny pokusy jsou marné. Musíme se dobelhat aspoň do Boskovic. Je to dvanáct kilometrů a bydlí tam naši známí. Možná nám nějak pomohou. Cestu si zkracujeme jízdou po turisticky značené pěšině. Povrch je kombinací bláta, balvanů a ledu. A to vše v rovině značně nakloněné. Následuje zase silnice s obvyklým profilem. Buď nahoru nebo dolů. Z pozice koloběžkáře není o co stát. Konečně je tu táhlý sjezd k Boskovicím. Jedeme rychle, jsme promočeni, zima je pekelná. Značně komplikovaně se posunujeme k bydlišti Benjamina Pražana. Poslední, a tentokrát přesnou informaci nám poskytuje evangelický farář stojící ve dveřích svého kostela.

Dobrá teta Pražanová i její dcera Michaela jsou nemálo překvapeny. Dostáváme teplý čaj, buchty, ale také spousty otázek. Hlavně ale pomoc v podobě svařeného pedálu. Tetina oběhne spoustu sousedů, až najde jednoho, co zrovna drží svářečku v ruce. Jsme zachráněni! Za chvíli přikodrcá i strýc Benjamin a znovu se na nás sypou dotazy „jak tam u vás?“, „co ten a ten, jak ta a ta?“ a tak podobně. Čas přitom neúprosně běží, až zcela neplánovaně nadejde čas oběda. Děláme při něm malou rekapitulaci. Čtyři hodiny jsme jeli z Kačic do Prostějova, čtyři z Prostějova do Boskovic a rovné čtyři už vysedáváme u Pražanů.

Kolem druhé odpolední konečně startujeme do dalšího dílu. Pádíme frekventovanou silnicí na Svitavy, v Letovicích odbočíme doleva k poměrně rozlehlé údolní přehradě. Je stále ještě zamrzlá. Stálým stoupáním, navíc proti větru, se pomalu suneme ke Svojanovu. Cesta vede malebným, místy skalnatým údolím. Odbočíme na úzkou silničku, která nás pak posune až na mírná návrší Českomoravské vrchoviny. Po čtyřiceti kilometrech poklidné, i když docela namáhavé jízdy přichází další nemilé překvapení. Svár nevydržel, pedál je opět na zemi. Navštěvuji blízké smetiště a z drátu se pokouším vyrobit něco jako klipsnu. Což se mi daří jen zčásti. Cesta pořád mírně stoupá. A protivný vítr fouká z protisměru. Pohyb vpřed je tím pádem pořádná makačka. Z posledních sil dojedeme do Poličky. U nějakého bohatého sousoší doplňujeme kalorie, abychom vzápětí upalovali zase dál. Našim dnešním cílem je dvacet kilometrů vzdálený Jarošov. Máme jich však za sebou už sto sedmdesát, z toho dobrých čtyřicet o jednom pedálu. Hned za náměstím musím znovu zastavit. Vytratil se mi šroubek od krytu řetězu. A tak pod dohledem několika nadprůměrně zvídavých domorodců přibývá na kole další drát.

Až do zmíněného Jarošova se opět střídá stoupání s klesáním. Nebe ovládla modrá obloha a celodenní vítr zmizel v neznámu. Kolem sedmé jsme konečně v cíli! Obyvatelé domu č.p. 18, jinak naši poměrně blízcí příbuzní, jsou patřičně vyděšeni. Následuje vřelé přijetí, včetně teplé večeře. A samozřejmě i náruč otázek a stejně tolik odpovědí. A hlavně vzpomínání na staré zlaté časy. S automechanikem Zdenkem a mým postiženým bicyklem navštěvujeme nedaleké sousedy. Nešťastný pedál je opět přivařen! Doufejme, že zítřejší osmdesátku do Hradce už vydrží. Když později začínáme u stolu usínat, jsme taktně vykázáni do rozestlaných postelí. Jaká slast!

Po blažené noci v peřinách vstáváme jako znovuzrození. Vydatná snídaně a nejméně dvě hodiny poklidného vyprávění s naší dobrou tetou Milčou a její dcerou Milenou nás ideálně připraví na zvládnutí zbývajícího úseku. Nedá se nic dělat, musíme vyrazit. Teta stojí před domem, dokud se jí neztratíme z dohledu. Ještě poslední zamávání a pak už míříme k Pohodlí. Jede se nám přímo parádně! Jedeme totiž po větru s fungujícími pedály. U kasárenské brány, za níž by se měl nacházet kamarád, náš dobrý voják Martin, jsme za chvíli. Vrátnice nám však podává nelichotivou zvěst, že zmíněný obránce reálného socialismu je právě službě. Musí totiž hlídat rušičku štvavého signálu Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Takže otáčíme a s konečnou platností zamíříme ke Hradci. A právě odtud zase pekelně fouká. Chceme minout Litomyšl, a tak se spouštíme polní cestou kolem potoka. Ta ale po chvíli končí v blátivém poli. Sjedeme tedy prudký travnatý svah, přebrodíme potok a potom nejméně jeden kilometr tlačíme bicykly přes silně podmáčené louky. V botách nám čvachtá a líce ovívá sílící protivítr.

Po rozbitých okreskách narazíme na hlavní tah a po něm pak směřujeme k Vysokému Mýtu. Vysoké tu není jen zmíněné lidské sídlo, ale i aktuální proudění vzduchu. Samozřejmě, z protisměru. Na holých návrších je to až k zoufání.  Suneme se krokem, s potěchou vítáme každý předjíždějící kamion, který nás aspoň trochu popotáhne dopředu. Později naštěstí přibývá lesů a všelijakých hájů, takže se jízda stává o poznání snesitelnější. Kolem druhé odpolední jsme u cedule s názvem Hradec Králové. Sjedeme dolů k městu, Antonín navštíví svoji tchyni Svaťulku a oba potom předem určené obchody. Kromě toho i budovu pošty, odkud volám sousedce z našeho paneláku, že jsme právě dorazili. A dorazili jsme právě včas. Hned příští chvíli udeří na město tak silný vichr, že přímo před našima očima málem unese prodejní stánek i s prodavačem. Teď už nezbývá, než předat můj bicykl službám Československých státních drah a ten Antonínův novému a nadmíru šťastnému majiteli. Podtrženo, sečteno, ujeli jsme celkem 260 kilometrů a já z Valmezu ještě o nějakých dvacet víc. Jen o minimu z nich se dá říct, že to byly kilometry pohodové…

Velikonoční Vršatec

(Krynští, Tomanci z Kačic i s dědou, Tomanci z Meziříčí, Eva Hasmandová s Ondrou, Smílkovi s tetou Růženkou, Martin, Tomancová Máňa, Jiříková Lidka, Milan Kovář alias Štěpán i se sbvou „Štěpánkou“)

Na nebi je sluníčko a v kalendáři Velikonoce. S vůní přicházejícího jara uháníme několika vehikly k Červenému Kameni. V romantické dědině odložíme přibližovadla a podél potůčku stoupáme prudce k výšinám. Míjíme bílé skály a žluté puntíky podbělů. Obloha nás opíjí svou nádherně azurovou modří.

Doklopýtáme až k troskám někdejšího hradu na kolmé skále. Někteří dokonce vyšplhají na vyvýšený hřeben. Je ostrý jako břitva. Pod skalní stěnou pak potkáváme Štěpána. Poprvé i se svou milou „Štěpánkou“. Zatímco přítomní rodičové bohapustě lenoší, jejich ratolesti rozpoutávají neúprosnou šiškovou válku.

Přesuneme se k protějšímu horskému sedlu. Je vyzdobeno fialovými kvítky a zbytky sněhu. Děcka toho okamžitě využívají k posledním zimním radovánkám. Někomu jsou k smíchu, jinému k pláči. Zatímco mláďata donekonečna sjíždí svahem dolů, dříve narození nastavují svá bledá líce příjemně sálajícímu sluníčku. Klesající klikatá pěšina pak všechny dovede zpátky do hlubokého údolí. Ta klesá pod mohutnými stromy a podél štíhlých homolí. Ať tedy žijí Velikonoce! Svátky nového jara a vzkříšení života!

Večírek u Mročků

(Lidka Jiříková, Lidka Kovářová, Tomáš Češek, Vlasta Škrlová starší i mladší, Karel Škrla mladší, Majerovi, Mročkovi, FT)

Je májové páteční odpoledne a horko jako v létě. S Lidkou Kovářovou i Jiříkovou a také s Tomášem Češkem jdeme přes Štěpánov a Hrachovec na Velkou Lhotu. Tady se usazujeme na suché mezi a konzumujeme Lídiny perníky a Tomášovy vegekarbenátky. Zíráme při tom k Rožnovu i k Zubří, které máme odtud jako na dlani.

Jdeme dál. Cestu nám zdobí koberce pampelišek a kmeny zelenajících se bříz. Zastavujeme na chvíli u Bojarova ranče. Rodinná pospolitost na vedlejším poli právě dosázela brambory. Popojdeme nějakou tu míli k východu a už jsme u Mročků. Spolu s veškerými Majerčaty, jablůneckými Škrly a domácími Milošem a tetičkou Jindřiškou sedáme v chalupě kolem stolu, čteme jednu stať aktuální přednášky, diskutujeme a modlíme se. Pohostinná teta pak zaplní plochu stolu nejrůznějšími dobrotami. Nám nezbývá nic jiného, než je pomalu zlikvidovat. Činíme tak s náramnou chutí.

Rozcházíme se až kolem desáté večerní. Protože je jasná noc, navíc teplá a voňavá, vyrážíme s Lidkami a Tomášem i na zpáteční cestu pěšky. Cestu nám ozařuje velký kulatý měsíc, ovívá nás svěží jarní vánek a všechno kolem nádherně voní jarem. Do Valmezu přicházíme kolem půlnoci. Trochu utahaní, ale na duchu úžasně odpočatí. Při loučení unisono prohlašujeme, že dnes to bylo opravdu parádní…

Na Súlovské skály

(Jarek, Eva a Tomáš Šlosárkovi, Toncek a Franta Tomancovi)

Dorazili jsme na Súlov. Květnové ráno je slunečné, obloha modrá a všude kolem kvetou trsy přízemních petrklíčů. S bráchou Antonínem čekáme pod skálami nad obcí Hlboké na Jarka Šlosárka. Přiřítí se, jako obvykle, se zpožděním, odstavuje udýchaného wartburga a se svou chotí a synem Tomášem vyráží v našich stopách sevřeným kaňonem proti proudu potoka. Šplháme kolem vodopádu, prolézáme úžinou, kde zbylo místo jen pro vodní tok a přelézáme, obcházíme či podlézáme větší i menší skály a balvany. Šlosárci jsou jako u vytržení. Zvláště po spatření rozkvetlých fialových konikleců. Není divu, že Jarek fotí jako zběsilý. Vyšplháme společně na hřeben, přehoupneme se ke Gotické bráně a s Jarkem ještě absolvujeme rychlovýšvih na nedaleký Roháč. Výhledy jsou překrásné, květy jako vystřižené z kalendáře. Jarek jen fotí a fotí a fotí. Sestoupíme na známou louku pod štíhlými homolemi, na ohništi u studánky rozkřešeme oheň a až tady zjistíme, že vášnivý fotograf ve veliké vášni někde zapomněl jeden ze svých poponášených foťáků. Jak už to bývá, právě ten s těmi nejcennějšími snímky. Drahý aparát ani vzácné obrázky už z nás nikdy nikdo neuvidí…

Strážovky v oblasti Mojtína

(Eva Hasmandová, D+F+ J Tomancovi)

Májová neděle jako vyšitá! Zůstat doma za pecí by byl hřích. S benjamínkem Jakubem, chotí Dášou a švagrovou Evou naskočíme do našeho prostorného auta a přes Vsetín a Púchov zamíříme k oblíbeným Strážovkám. Zaparkujeme až v pohledném podhorském Mojtíně. Listnaté lesy obalila svěží zeleň, ovocné stromy bílé květy a všudypřítomné louky nával žlutých pampelišek. Za sluncem už vyrazily i místní ještěrky. Jedna z nich je natolik drzá, že se Evě zakousne přímo do sandálu. Ještě, že ne do obnaženého prstu. Dostat ji pryč dá totiž poměrně dost práce. V podrážce zůstává jako vzpomínka malá díra a v srdcích velké poděkování za nádherné chvíle v zeleném chrámu nedostižného Stvořitele.

Pozdně májové Hostýnky

(Krynští, Podsedníci, Šlosárci, dvakrát Tomanci, Marcela a Radek z Trojáku, Iva Braunsteinová z Liberce)

V Hošťálkové na faře je obvyklé setkání valašských sborů. Přítomný Jarek Šlosárek je jaksepatří využit. A za odměnu pak Vsetíňáky přizván k ohni, zapáleném poblíž ranče Bohušky Smilkové. Oheň vesele praská, zpívají se trampské písničky a vypráví nejrůznější prožité trapasy. Osvojujeme si rovněž zbrusu nový duchaplný song, začínající větou „Strýček Donald farmu měl, hija, hija, hou…“ S přicházející půlnocí pak odtáhneme za zvuků fanfár, vytrubovaných Radkem z půdy jejich rozestavěného zámku.

V neděli máme setkání na Tesáku. Odtud se pak hřebenem suneme ke Skalnému. Pár nadšenců si ještě odskakuje na Hostýn. Borci navštěvují nejen posvátnou katedrálu, ale i více či méně bezbožné krámky  v jejím okolí.

Ze zmíněného Skalného pak ti silnější po těle míří ke zřícenině hradu Obřany. Ti slabší, jako například barokně laděná liberecká spisovatelka Iva, klesají přímo do údolí. Na důkladnější prohlídku zbytků panského sídla už naneštěstí nezbývá čas. Puzeni značnou časovou tísní se poté návštěvníci Obřan střemhlav řítí přes balvany dolů. To, aby stihli poslední dnešní autobus. Zrychlený přesun divočinou se obzvláště zamlouvá přítomné doktorce Janě Krynské. Ráda a dlouho pak na něj vděčně vzpomíná.

Jánošíkovy diery a Malý Rozsutec

(Pimci/kromě Zdeny/, Tomanci z Kačic, Tomanci z Valmezu /mimo Dáši a Jakuba/, Hasmandová Eva, Jiříková Lidka, Smílková Mirka a Mirečka, Kovářová Lidka, Podsedníci, Škrla Karel, Kubičík Milan, Juřínek Mirek, Šlosárkovi, Zbyšek Jonczy a spol)

Kalendáři vévodí měsíc červen a my máme v osm hodin sraz ve Vrátné dolině. Jakž takž to stíháme, až na Jarka Šlosárka, který má obvyklé, tentokrát více než hodinové zpoždění. Zase někde zabloudil. Naštěstí čekáme v mimořádně pěkné krajině, takže neplánovaná prodleva nikomu až tak moc  nevadí. Kolona asi sedmi vozidel se poté přesunuje do Štefanové. Odtud pokračujeme pěšky k salaši mezi Dolními a Horními Dierami. Tady nás odbíhá část našich ratolestí a pádí kaňonem přímo nahoru, zatímco plán určoval nejdříve návštěvu kaňonu dolního. Pavel a Mirka s Lídou se snaží dohonit rozdivočelá děcka, zatímco ostatní (kromě Evy Hasmandové, která má samostatný program) absolvují Dolní okruh.

Naše skupina tady míří ve stopách neposedných děcek nahoru. Pod vodopády se oddělujeme od poněkud vláčnější party vedené Zbyškem Jonzym a vzpomínaným Jarkem Šlosárkem, abychom proti proudu bystřiny vystoupali až k sedlu Medzirozsutce. Cesta je to parádní, všude spousta květů a stejně tolik vůní. K tomu slunce nad hlavou a šplouchající, hučící či jen tak jemně zpívající potok. Z přepychově rozkvetlého sedla už vidíme naše ratolesti, jak nám vesele mávají z plochého vrcholu Malého Rozsutce. Budiž k tomu jenom dodáno, že tam míří značně exponovaná trasa, místy vyšperkovaná kovovými řetězy. Většina z nás se na vrchol pak také pracně vysouká. A určitě nelituje. Tolik rozkvetlých hořců pohromadě, to se jen tak někde nevidí!

Po patřičné siestě a marném čekání na „Šlos-Jonzy-Company“ se rozhodujeme k traverzu východního svahu Velkého Rozsutce. Zpestřuje nám jej série několika rychlých přeháněk. Objevují se blesky, je slyšet burácení hromů a od západu k nám putuje hradba modročerných mraků. Cestou ke Štefanové už nám sice zase svítí slunce, ale dramatická zvuková kulisa vzniká jen nedaleko. Trochu strachu nám nahání i nepřítomnost Evy Hasmandové. V okamžiku, kdy se spolu s Pavlem vydáváme na pátrací akci, nezvěstná duše vypluje na scénu z houštin přímo před námi. Můžeme tedy zamířit k domovům. Bráchova škodovka a moje dvanáctsettrojka to berou napříč Kysuckou vrchovinou do Čadce a odtud přes Makov a Bumbálku k rodným valašským končinám. Díky abnormálně dlouhým červnovým dnům jsme tam ještě před setměním.

Za Tomášem do Brezna

(Tomanci, Eva, Ondra a Tomáš Hasmandovi, Marek Válek)

Jakkoliv je do března ještě dost daleko, přece jen pádíme do Brezna. Hasmandův Tomáš, budoucí hrdinný ochránce milovaného socialismu, tam totiž v kamizolce zelené netrpělivě vyčkává na složení přísahy. Na vrcholné události jeho života nemůže jeho rodina samozřejmě chybět. Je konec října, čtvrtá hodina ranní, jasné nebe a pořádný mráz. V počtu osmi duší vyrážíme dvanáctsettrojkou k východu. Poklidně uháníme přes Žilinu a Martin až k harmaneckým serpentinám. Tady na chvilku odstavíme auto na zcela prázdné odpočívalo a v náruči podzimní fatranské přírody si dopřáváme krátkou, ale intenzivní relaxaci.

Stejně klikatou silnicí poté klesáme k Banské Bystrici a odtud už víceméně rovně pádíme až ke vzpomínanému Breznu. U benzinové pumpy tu čeká dlouhý štrúdl vyčkávajících vozidel. To naše posunuje ke zdroji paliva Marek s Michalem. S plnou nádrží pak popojedeme do chatové osady v Podbrezové, kde bychom měli mít zajištěný nocleh. Všechno je tu však zamčené, nacházíme pouze vzkaz pro nějakou paní. Moc si ho nevšímáme a s obavami o naše ubytování uháníme k brezenskému náměstí. Vojsko tu už stojí ve vzorných zástupech. Bedlivě slídíme po našem Tomášovi, ale nikde ho nevidíme. Že by zběhnul? Až po trapných proslovech, přiblblých ceremoniích a nesmyslné hromadné přísaze si všímáme, že stojí hned v krajní řadě, nepříliš daleko od nás. Což znamená, že vojna z lidí nedělá žádné chlapy, ale uniformní bezvýznamné figurky. Zelený dav se poslušně dává na povel do pochodu. Voláme na Toma, máváme mu, ale on se v té svázanosti zmůže akorát na maskovaný lehký úsměv. Prostě, socialistický kanárek na niti…

Přesunujeme se ke kasárnám a docela dlouho čekáme. Naštěstí je jasno a docela teplo. Konečně se našeho hrdiny dočkáváme! Vtáhneme ho do vozu, donekonečna zpovídáme a přitom nacpáváme nejrůznějšími dobrotami. Společně pak odjíždíme do už vzpomenuté osady. Chaty jsou naštěstí odemčeny. Dovídáme se, že zmíněný vzkaz pro neznámou paní nakonec patřil naší Evě. Až do pozdních večerních hodin si hovíme v podkrovním pokojíku a užíváme nadmíru příjemné rodinné pohody. Až do chvíle, kdy musíme nešťastného vojína přemístit na noc zpátky ke tvrdým kasárenským kavalcům.

Ráno nasedáme do našeho ojíněného přibližovadla, u vojenské brány vyzvedneme uniformovaného Tomáše a pak spolu s ním stoupáme o nějakých šest až sedm set metrů výš. Stoupáme těžce, protože je nás v autě rovných devět. Konečně jsme vyšplhali do sedla Čertovica! V lokalitě s temným názvem dojde okamžitě v převtělení. Ze strnulého vojína Tomáše je najednou sympaticky civil. Šaty prostě dělají divy!

Společně pak vyrážíme do hor. Zatímco si moje maličkost vybíhá na poněkud vzdálenější dvoutisícový Ďumbier, zbytku světa postačí méně náročný Lajštroch, jež ční do výšky asi sedmnácti set metrů. Pohledy na všechny stany jsou úžasné! Zdaleka nejpůsobivější je ten na sever. Vysoké Tatry odtud máme jako na dlani.

Na hřebenu potkáváme nejen startující rogalisty, ale hlavně myslivce. Důrazně varují před hlasitými projevy, protože se tu má pohybovat čerstvě postřelený medvěd. K naší nemalé radosti se s ním však osobně nepotkáváme.

V pořádku a v plném počtu se naopak potkáváme u našeho mikrobusu. Popíjíme teplý čaj, dáváme si něco na zub a především se loučíme s Tomášem. Ten je posléze za doprovodu Marka a Michala odvážen do kasáren, zatímco ostatní mrznou na větrné Čertovici. Auto se po výsadku vojína střelhbitě otáčí, šplhá zpátky do sedla a už za tmy přibírá stepující zbytek osádky. Po čtyřech hodinách pobrukování motoru jsme opět doma. Tentokrát jsme sem dorazili severní cestou přes Liptovský Mikuláš a Ružomberok.

Předvánoční Pulčiny

(Tomáš Kašpar, FT)

Je mráz a krajina se probouzí s vycházejícím zubatým sluncem. V tandemu s Tomášem Kašparem jdeme od nádraží Lidečko přímo přes kopec až k takzvanému „Pulčínskému náměstí“. Stromy, stráně i skály jsou pocukrovány jemným sněhovým popraškem. Cítíme vůni ohně, pod převisem se právě balí mladá vandrácká dvojice. Stoupáme mezi balvany nahoru a z vyhlídky zíráme na poněkud posmutnělou zimní krajinu. Zamíříme ke Skalnímu městu a poblíž známého ledopádu chvíli civíme na mohutné třísky, pohozené všude kolem. Jsou to pozůstatky bleskem zasaženého mohutného smrku. Návštěva Ancony se Tomášovi obzvlášť zamlouvá. Sní o potlachu, který by do tohoto místa zvlášť pěkně zapadl.

Jdeme kolem Habrdelovy tvrze přes Kaňon ke známému „zateplenému“ převisu. Rozděláváme oheň a v září sálajících plamenů dlouho klábosíme. Zasněženým hřebenem pak pokračujeme směrem k Lužné. Potom už jenom tak, od oka, zamíříme k železniční stanici ve Valašské Polance. Intuice je tentokrát poněkud nepřesná. Na štreku narazíme až za tmy, navíc dobrý kilometr od nádraží. Právě tady poznáváme náš vesele ujíždějící vlak. Takže nezbývá než počkat, a tak si o dvě hodiny prodloužit jinak parádní zimní putování.

..…………………………………………………..

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))