NA OSTROVĚ RABU
kde je textil tabu
Po loňském pobytu na Pagu si přímořské lenošení s mokrými obklady neumíme představit. Chorvatsko je naštěstí k naturistům vstřícné a výjimkou není ani ostrov Rab, kam máme letos namířeno. Jsou tu nejméně dvě pláže, které nepokrytecký výskyt lidstva ve své originalitě umožňují, takže volba je předem jasná. V místech, kde je textil tabu, je naneštěstí tabu i používání fotoaparátů. Důkazný materiál tedy nelze beztrestně použít. Výjimkou mohou být jen soukromé zátočiny, kam zatím skoro nikdo nechodí.
Autobus pana Zdeňka Svobody ze sousední Krhové s námi po
ránu dorazí do přístavního městečka Jablanac a trajekt pak všechno přemístí na
nedaleký ostrov Rab. Ubytování nacházíme přímo v historickém centru
stejnojmenného hlavního města. Je druhým nejmenším městem v Chorvatsku, protože
v něm žije sotva pětistovka stálých obyvatel.
Jak už bylo naznačeno, vyhlášené pláže s deštníky a lehátky jsou nám ukradené. Sedáme tedy na autobus, který nás posune poněkud na sever. Leží tu poloostrov Lopar a na něm i parádní naturistická pláž Stolac. Kamenné zídky tu oddělují jednotlivé „kóje“, takže si našinec může užít i patřičného soukromí. Velkou výhrou je ovšem i písečný podklad, což je v kamenitém Chorvatsku věc takřka nevídaná.
Sousedství jmenované pláže tvoří bizarní krajina vhodná na
natáčení westernů. Jsme totiž na severovýchodní straně ostrova, kterou vytrvale
bičují větry z pevniny, jímž se tu přezdívá bura. Pokud zaduje, což se nám
nejednou taky stane, nastává v krajině peklo. Vzedmutý vichr velkou
rychlostí unáší velká zrna písku a vrhá je přímo do tváře. Nejen do tváře, ale
všude kolem, takže zde vznikají zcela bizarní terénní útvary, známé spíš ze
středozápadních končin Severní Ameriky.
Kromě zmíněné pláže, kam se v naprosté většině případů uchylujeme, sem tam někdy zabrousíme i do jiných zákoutí. Jedna z bezejmenných písčin, která ovšem vyžaduje horolezecké zkušenosti, si nás získává nejen nádherným okolím, ale i nadílkou stoprocentního soukromí. Což platí jen do pozdních odpoledních hodin. Po nezbytné siestě tu vpadne početná rodinka osmahlých domorodců, která svým hlučným výskytem promění vysněný ráj v otevřenou bránu do pekel.
Jiná výzkumná procházka nás dovede až na Saharu. Právě tak
se nazývá jedna z divokých písečných pláží. Vyznačuje se abnormálně mírným
vstupem do vody a stejně tak mírnou návštěvností. I tady lze bez problémů najít
nějaké dokonale zašité zákoutí, kde jsou jakékoliv utajovací textilie absolutně
zbytečné.
Jednoho dne se v osamění potuluji okolní divokou
krajinou, když mi na mobilu přistane překvapivá esemeska: „Spojené státy dnes
byly napadeny, začíná válka!“ Připadá mi to natolik bláznivé, že tomu ani
trochu nevěřím. Ale jen do chvíle, než se vrátíme do hotelu. Vstupní hala je přeplněná
a všichni hledí na televizi. Obraz je šokující! Proslavené newyorské věže se
kácejí k zemi! Je totiž 11. září. Datum, které se nesmazatelně zapíše do
světové historie.
Každá ráno si potom kupuji několik výtisků zdejších novin.
Hltám z nich pak na pláži veškeré aktuální zvěsti. Má to nejméně dva
pozitivní efekty. Získávám přehled o všem, co se právě děje a do konce týdne
celkem slušně porozumím zatím takřka neznámé chorvatštině.
Se světovým děním občas koresponduje i místní počasí. Bez
jakéhokoliv varování se přiženou temné mraky a okolní romantické krajině
propůjčí neobyčejně dramatický nádech. Do večera se zase zpravidla vyjasní a
vylidněná pláž je jenom naše. Doufejme, že se vyjasní i na současné zdivočelé světové
scéně…
Zbývá nám jeden z posledních dnů pobytu a zatím jsme nebyli
na protějším břehu protáhlé šíje, kterou dennodenně pozorujeme z centra našeho
města. Najímáme si tedy převozníka, který nás tam za pár kun ochotně dopraví.
Sotva jsme na druhé straně, nebe začne upouštět první nesmělé kapky. Z koupání
tedy nic nebude, spokojíme se s procházkou zelným piniovým lesem,
lemovaným z každé strany divokým skalnatým pobřežím. Jemný deštík postupně sílí
až se převtělí v prudkou bouři s ještě prudším větrem. Ještě s jednou
osamělou turistkou pádíme k přístavnímu molu. Po nějaké převoznické loďce
ani památky. Tasíme tedy z batohu bílá prostěradla a máváme na protější
břeh. Přitom prší, prší, jen se lije a oblohu křižují oslnivé blesky. Druhá
strana však nereaguje. Nevzdáváme to a v prudkém lijáku máváme dál. Konečně
vidíme vyplouvat malou lodičku! Po dlouhých minutách připlujeme až k nám.
Jsme mokří do niti, ale zachráněni!!!
Po osmi dnech a sedmi nocích nastupujeme do přistaveného
autobusu. Nebe opět okupují šedé mraky, ale to nám už ani trochu nevadí.
Trajekt nás přemístí na druhý břeh a krajan Zdeněk Svoboda do našeho zimoviště.
S bronzovým nádechem na těle a lehkým smutkem na duši. Nad světovým děním
příštích dnů visí velký otazník. Vedle něho však i naděje na nové vyjasnění.
