NA OSTROVĚ RABU
kde je textil tabu
Po loňském pobytu na Pagu si přímořské lenošení s mokrými obklady neumíme představit. Chorvatsko je naštěstí k naturistům vstřícné a výjimkou není ani ostrov Rab, kam máme letos namířeno. Jsou tu nejméně dvě pláže, které nepokrytecký výskyt lidstva ve své originalitě umožňují, takže volba je předem jasná. V místech, kde je textil tabu, je naneštěstí tabu i používání fotoaparátů. Důkazný materiál tedy nelze beztrestně použít. Výjimkou mohou být jen soukromé zátočiny, kam zatím skoro nikdo nechodí.
Autobus pana Zdeňka Svobody ze sousední Krhové s námi po
ránu dorazí do přístavního městečka Jablanac a trajekt pak všechno přemístí na
nedaleký ostrov Rab. Ubytování nacházíme přímo v historickém centru
stejnojmenného hlavního města. Je druhým nejmenším městem v Chorvatsku, protože
v něm žije sotva pětistovka stálých obyvatel.
Jak už bylo naznačeno, vyhlášené pláže s deštníky a lehátky jsou nám ukradené. Sedáme tedy na autobus, který nás posune poněkud na sever. Leží tu poloostrov Lopar a na něm i parádní naturistická pláž Stolac. Kamenné zídky tu oddělují jednotlivé „kóje“, takže si našinec může užít i patřičného soukromí. Velkou výhrou je ovšem i písečný podklad, což je v kamenitém Chorvatsku věc takřka nevídaná.
Sousedství jmenované pláže tvoří bizarní krajina vhodná na
natáčení westernů. Jsme totiž na severovýchodní straně ostrova, kterou vytrvale
bičují větry z pevniny, jímž se tu přezdívá bura. Pokud zaduje, což se nám
nejednou taky stane, nastává v krajině peklo. Vzedmutý vichr velkou
rychlostí unáší velká zrna písku a vrhá je přímo do tváře. Nejen do tváře, ale
všude kolem, takže zde vznikají zcela bizarní terénní útvary, známé spíš ze
středozápadních končin Severní Ameriky.
Jiná výzkumná procházka nás dovede až na Saharu. Právě tak
se nazývá jedna z divokých písečných pláží. Vyznačuje se abnormálně mírným
vstupem do vody a stejně tak mírnou návštěvností. I tady lze bez problémů najít
nějaké dokonale zašité zákoutí, kde jsou jakékoliv utajovací textilie absolutně
zbytečné.
Jednoho dne se v osamění potuluji okolní divokou
krajinou, když mi na mobilu přistane překvapivá esemeska: „Spojené státy dnes
byly napadeny, začíná válka!“ Připadá mi to natolik bláznivé, že tomu ani
trochu nevěřím. Ale jen do chvíle, než se vrátíme do hotelu. Vstupní hala je přeplněná
a všichni hledí na televizi. Obraz je šokující! Proslavené newyorské věže se
kácejí k zemi! Je totiž 11. září. Datum, které se nesmazatelně zapíše do
světové historie.
Každá ráno si potom kupuji několik výtisků zdejších novin.
Hltám z nich pak na pláži veškeré aktuální zvěsti. Má to nejméně dva
pozitivní efekty. Získávám přehled o všem, co se právě děje a do konce týdne
celkem slušně porozumím zatím takřka neznámé chorvatštině.
Se světovým děním občas koresponduje i místní počasí. Bez
jakéhokoliv varování se přiženou temné mraky a okolní romantické krajině
propůjčí neobyčejně dramatický nádech. Do večera se zase zpravidla vyjasní a
vylidněná pláž je jenom naše. Doufejme, že se vyjasní i na současné zdivočelé světové
scéně…
Zbývá nám jeden z posledních dnů pobytu a zatím jsme nebyli
na protějším břehu protáhlé šíje, kterou dennodenně pozorujeme z centra našeho
města. Najímáme si tedy převozníka, který nás tam za pár kun ochotně dopraví.
Sotva jsme na druhé straně, nebe začne upouštět první nesmělé kapky. Z koupání
tedy nic nebude, spokojíme se s procházkou zelným piniovým lesem,
lemovaným z každé strany divokým skalnatým pobřežím. Jemný deštík postupně sílí
až se převtělí v prudkou bouři s ještě prudším větrem. Ještě s jednou
osamělou turistkou pádíme k přístavnímu molu. Po nějaké převoznické loďce
ani památky. Tasíme tedy z batohu bílá prostěradla a máváme na protější
břeh. Přitom prší, prší, jen se lije a oblohu křižují oslnivé blesky. Druhá
strana však nereaguje. Nevzdáváme to a v prudkém lijáku máváme dál. Konečně
vidíme vyplouvat malou lodičku! Po dlouhých minutách připlujeme až k nám.
Jsme mokří do niti, ale zachráněni!!!
Po osmi dnech a sedmi nocích nastupujeme do přistaveného
autobusu. Nebe opět okupují šedé mraky, ale to nám už ani trochu nevadí.
Trajekt nás přemístí na druhý břeh a krajan Zdeněk Svoboda do našeho zimoviště.
S bronzovým nádechem na těle a lehkým smutkem na duši. Nad světovým děním
příštích dnů visí velký otazník. Vedle něho však i naděje na nové vyjasnění.
