v pohodě bez hloupých řečí

ZE ŠPIČEK DO HUSTOPEČÍ

ekušpacír číslo tři

Předpovědi počasí zvěstují na druhý červnový den přeháňky a bouřky. Protože ale platí zásada, že se na ekušpacíry Jany Trusinové vychází i v případě padání tragačů, je předem jasné, že se na startu nějaké to chůzemilovné stádečko objeví. Co se týká početné familie nezdolné organizátorky,  je to už předem více než pravděpodobné.

Na meziříčském nádraží se houfuje první čtveřice. Náleží mezi ni i nováček těchto akcí, neohrožený reprezentant města Zubří, komunikativní borec Erik Dančák. Mile překvapila i nestorka dávných výšlapů Jarka, která naposled zápasila s deštěm, blátem a sama se sebou v okolí Oznice někdy v průběhu letošního února.

Pacifik nás vyplivne na liduprázdném nástupišti ve Špičkách. Narazíme tu na osvědčený kvartet vždy spolehlivých Trusinových, doplněných o jejich známou, paní Nikolu. Náčelnice Jana, coby věrná reprezentantka Církve obecné, zahájí špacír obecně známým ceremoniálem. Vytasí sadu přenosných miniaturních štamprlat a do každé z jich upustí pár destilovaných kapek provoněných nejléčivějšími bylinami České kotliny. Přítomný Jindřich zase kontruje nabídkou žlutého popcornu, který zcela náhodou kdysi přivedl na svět jeden americký adventista.

 

Startovní ceremoniál je za námi, můžeme tedy vyrazit na trať. Nikoliv na železniční, která je hned po ruce, nýbrž na cyklistickou, jež se klikatí o nějakou tu stovku metrů dál. Vyčkávající čáp nám svými křídly odmávne letmý start a pak už proti proudu nedaleké, leč neviditelné Bečvy, zamíříme zpátky k Valmezu.

Co nevidět jsme u prvního z pěti hustopečských rybníků. Dokonale klidná hladina zrcadlí kolem rostoucí zelené stromoví i nebeskou oblohu. Dopolední šeď se, navzdory všem prognózám, začíná vybarvovat do modra. Sluníčko prosvítá mezi větvemi borovic i mohutných listnáčů a přívětivý vánek šumí v korunách. Tak, to jsme ani ve snu nečekali! Jak se zdá, Pán Bůh nás má opravdu rád! Možná se chce odvděčit nepolepšitelné náčelnici Janě, která i tentokrát vylepšuje všeobecnou náladu rozdáváním nedostižných domácích koláčků.

Překonáme známou štreku a jsme v Miloticích. Mile se tvářící dědinka se může pochlubit asi stovkou domů, v nichž přebývá třikrát tolik stálých obyvatel. Projdeme hlavním bulvárem zmíněné vesnice a a zamíříme do jednoho z nejrozlehlejších stavení. Se svojí tichou, pohlednou a nepochybně i poslušnou manželkou v něm přebývá nejstarší potomek rodu Trusinů, jež se stal nevyhlášeným vůdcem naší dnešní výpravy. Stačil už zplodit tři nadějné pokračovatele a jak se dá usuzovat, zdaleka není na konečné.

Širokými vraty vcházíme na velké, ze všech stran obestavěné prostranství. Lepší svět pro prožití raného dětství si přítomní ogárci nemohli přát. Typický sedlácký dvůr, kde kdysi kdákaly slepice, kejhaly husy, bučely krávy, vyli psi a patrně se i procházeli tažní koníci, teď má ve své režii už jen zmiňovaná chlapecká trojice. Prohání tu své koleběžky, bicykly , traktůrky, kolečka a patrně ještě další a další hravá přibližovadla.

 

Je předem nad slunce jasné, že na Trusinovém dvoře nebudeme na suchu. Všeobecné potěšení jistí nejen teplá káva a čerstvá domácí šťáva z květů bezu, ale i výtečné několikabarevné buchty z dílny zdejší mladé paní domácí. Celkový dojem z posezení na přirozeném zeleném dvoře je stokrát příznivější než jaký by dovedl nabídnout sedmihvězdičkový hotel s trapně napomádovanou obsluhou a uměle nahozeným americkým úsměvem.

Kolem ambiciózní novostavby, kam se početná rodinka jednou přemístí, se protáhneme dál. Prostřednictvím nadjezdu znovu překonáme dvoukolejnou trať a známou cyklostezkou pomalu a líně pokračujeme k Hustopečím. Míjíme zadýchané bicyklisty i zamilované dvojice a vzpomínáme na staré časy, kdy byla v největším jezeře  nádherně čistá voda  a břehy obležené opalujícími se povaleči. Dnes je tu božský klid a sem tam nějaký rybář s nahozenou udicí.

Hospůdka Jachta se stává místem rozdělení. Nestorka Jarka s novickou Nikolou opouští jedenáctičlennou pochodující pospolitost a zrychleným přesunem míří k nejbližšímu nádraží. Zbytek světa zasedne k jednomu z venkovních stolů, na němž po chvíli přistává několik druhů solidně vychlazených nápojů. Jindra vypráví vtipy i zážitky z uměleckého života, někteří zápasí s kuželkami a všichni dohromady si pochvalují, že i takovéto lážo-plážové špacírování má své příjemné, neopakovatelné kouzlo. 

                                                                                                                                                 

Hospůdku poté měníme za nedalekou zatravněnou pláž. Dvougenerační testovací trojice z rodu Trusinů sice dosvědčí, že je dnešní voda už v pohodě na koupání, ale zakaboněné nebe s modročernými mraky neomylně zvěstuje reálné riziko blížící se bouřky. Také tentokrát máme důvod věřit, že nás má Pán Bůh rád. Hrozivé temno nás míjí o fous a míří svou sprchou obšťastnit poněkud východnější končiny.

Měníme původní plán a místo k hustopečskému, zamíříme k milotickému nádraží. Ve skupinkách se protáhneme pečlivě udržovanou chatovou osadou, projdeme kolem rybníka, v němž evidentně žijí velcí jeseteři  a víceméně známou cestou, kterou tu a tam zdobí barevné květy a kouzelná zákoutí, klopýtáme ke zmíněné železniční stanici. Sto metrů před ní se spustí vydatný liják. Prší prší, jen se leje, ale nám to ani trochu nevadí. Střecha zasklené čekárny i útulný interiér modré vlakové soupravy nás před nadílkou šedočerného nebe spolehlivě ochrání. Pohodové pětikilometrové špacírování končí dokonalým happy-endem. Nováček Erik je tak nadšen, že se ještě na místě přihlašuje k příštímu pochodování. Kdy bude a kudy povede, to je zatím ve hvězdách...

---------------- ((( -:  ahoj  :- ))) ----------------