vandr lehce ohraný

 NA SKALNÝ A OBŘANY

TTT

Trasou Tonka Tomance

dějství desáté

Skalný, Obřany a další místa Hostýnských vrchů jsme už za dávného trampského mládí znali jako staré boty. Největší tulák všech dob  ještě desetkrát tolik. Není tedy divu, že jubilejní, desátý výšlap Trasou Tonka Tomance zamířil právě do těchto zalesněných, velice povědomých horských končin.

Z Valmezu vyrážíme vlakem Českých drah pouze z Jindřichem. V Bystřici pod Hostýnem potkáme nestárnoucí choť Luboš Smílka, tmavovlasou Milenu a cestou na Hostýn k nám do autobusu ještě  přistoupí třígenerační kvartet nejbližších tulákových příbuzných. Sedm statečných tak může směle vyrazit na plánovanou desetikilometrovou trať.

Být na Hostýně a nenahlédnout do mohutné, nádherně vyzdobené katedrály, dost dobře nejde. Právě probíhající bohoslužba nám však delší prohlídku nedovolí, takže využijeme možnosti návštěvy vedlejší, čerstvě zrestaurované  kaple, která byla dlouhodobě uzavřená. Absolvování Jurkovičovy křížové cesty a odskok na návrší s rozhlednou a obrovským bílým větrníkem rovněž náleží k nepsaným povinnostem při každém výskytu na tomto poutním místě. Počasí je slunečné, pofukuje osvěžující vítr a lidí dnes Hostýn hostí pramálo. Pokud se někomu něco výrazně nelíbí, pak je to nejmladší účastnice výpravy, hluboce předškolní andílek jménem Zuzanka. Tulákovo nejmladší vnouče hlasitě fňuká a vehementně se dožaduje zrychleného přesunu do okolních zalesněných partií.

Ještě dříve, než své kroky svěříme značeným turistickým stezkám, nemůžeme si nevšimnout desítek prodejních chýší narvaných nejrůznějším zbožím. Zda v nich jde pouze o zboží zbožné, je ovšem otázkou do pranice. Vedle štramberských uší, tureckých medů a hostýnských růženců si tu můžeme dopřát půllitr hořkého piva či stakana tuze sladké čertovské medoviny. Symbióza svatého i profánního je na Svatém Hostýně všudypřítomná.

Konečně startujeme ke Skalnému. Míjíme nevelkou vodní plochu vyzdobenou květy a plochými listy leknínů. Jen kousek odtud se nabízí nádherný výhled na úrodné hanácké roviny. Okolní kopce oplývají svěží zelení a kolem cesty zrají červené maliny. Zdá se, že dnešní výlet nebude mít chybu.

Ale, chyba lávky! Jenom kousíček od svaté hory narazíme na dvounohého paroháče! Navíc na půdě Arcibiskupských lesů! Jak si s našim Jindřichem Vatikán poradí, nikdo netuší. Natahování na skřipec a upalování prý, naštěstí, vyšlo z módy. Dobří jazykové tvrdí, že i v tomto státě už milost zvítězila nad dlouho dominující nad spravedlností!

Následný pěší posun přináší přinejmenším jedno nečekané překvapení. Přítomný národní umělec Jindřich se dává do řeči s Milenou, která osobně zná jeho spolužáka z „umprůmky“, slovutného sochaře Otmara Olivu. Milenin manžel Luboš, jinak bratranec našeho Ladi Smílka, s ním totiž dlouhodobě spolupracuje na nejrůznějších, většinou sakrálních projektech. Bývalý adventista a současný evangelík se tak díky vyhledávanému kumštýři pracovně vedral až do samého nitra vzpomínaného Vatikánu. Drtivá většina poctivých katolíků teď tím pádem vůči Lubošovi plane neutišitelnou závistí.

Opouštíme značenou trasu a dopřáváme si výšvih na holý podvrchol Skalného. Nabízí nám nejen výhled zpátky k Hostýnu, ale i k ostatním okolním kopcům a údolím. Travnatá louka oplývá bezpočtem barevných květů, především nádherných, ostře červených hvozdíků. Zdobí okolí solitérních buků i několika vztyčených křížů. Krása a smutek jdou na tomto světě ruku v ruce. Stále je naštěstí na světě dost lidí, kteří věří, že jedenkrát zbude jenom to prvně jmenované.

Důkazem přetrvávající hořké reality je i příští zastavení. Na pískovcové skále jsou mezi ostatními cedulemi upevněny přinejmenším dvě ukázky z dílny slavného umělce. Otmar Oliva za spolupráce Luboše Smílka postupně  ztvárnili kovové vzpomínky na tragicky zesnulé horolezce. Jednalo se o jejich dobré známé. Hory jsou neskutečně krásné, ale stejně tak kruté. Chyby se tu neodpouští.

Světem mohutných buků a romantických skal se pomalu posunujeme dál. Malá Zúzička je v lesnaté divočině ve své kůži. Dědovy geny se nezapřou. Občas ale připomíná aprílové počasí. Buď dovádí jako urvaná z řetězu anebo bulí jako smutná princezna. Dobrou zprávou ovšem je, že těch druhých případů je čím dál, tím méně. Až zmizí v úplném nedohlednu.

O šikovně ukrytém plácku k táboření ví, naštěstí, málokdo. Využíváme jej nejen k likvidaci našeho poponášeného proviantu, ale i ke sběru právě rostoucích jedlých hub. Takto vybavený neoficiální kemp se jen tak někde nenajde! Nabízí nejméně tři ohniště s posezením, slušnou zásobu topiva a v patřičně bezpečné vzdálenosti i nefalšovanou toaletní mísu lákající k neobyčejně příjemnému posezení.

Traverz neprošlápnutým terénem sice neoplývá ztrátou výšky, ale v nejméně jednom místě dopřává lehkou dávku adrenalinu. Dámy toto zpestření absolvují s vrozenou elegancí, přítomní starci se štěstím a roztomilý andílek v náruči své milované maminky.

Výšlap na protější hradní návrší absolvuje pouze tříčlenné vrcholové družstvo. Bývalé panské sídlo už dobrých pět století chátrá, takže z někdejší slávy nezbylo takřka nic. Akorát jedna pomalu a jistě se rozpadající kamenná stěna. Obřany však k nám, nenapravitelným romantikům, přece jen dostatečně zřetelně mluví svou neslyšitelnou řečí. Potichu zvěstují, že všecko, jakkoli pevné či nádherné, jedenkrát pomine. Pokud jsme doposud nenašli vesmírný pevný bod, pak máme smůlu. Nikdo a nic naší nicotě nezabrání.

Spouštíme se známou cestou prudce dolů a krajinou skal, lesních studánek, červených malin a oranžověčerných mloků míříme zpátky do civilizace. Princeznu i s nejbližším doprovodem doháníme až na zastávce autobusu. Teď je už před námi jen chvilka čekání a pak pět kiláků v sedle zmíněného přibližovadla. Deset tisíc přívětivých metrů máme za sebou. Takže, díky, Antoníne, že jsi nám to tady už několikrát prošlápl a my tě dnes mohli ve tvých stopách pokorně následovat…

Bystřické vlakové nádraží je úplně stejné jako před  sedmi hodinami. S tím rozdílem, že se tu tentokrát srotí celá sedmičlenná kumpanie. Svět kolejí však zpravidla bývá i místem rozdělení. Bára se Zuzankou odjíždí na Vysočinu, Ellen s Adélkou do domovské Hošťálkové a my dva s Jindřichem k soutoku dvou valašských řek. Akorát domorodá Milena nemusí nikam cestovat. Za deset minut je pěšky doma, kde na ni už patrně čeká její choť Luboš, co se vrátil od hošťalovských evangelíků a dcera Petra, jenž má spády k meziříčským apoštolákům. Milá paní domu se už nepochybně začne těšit, jak některou z příštích sobot opět upadne mezi své milované holešovské adventisty. Ať žije ekuména! Na věčné časy a nikdy jinak!!!

---------------- (((-:  :-))) ----------------