neděle 1. října 2000

 Vandry roku 2000

Velká Fatra /Martinské hole




..........................................................................................................................


Velikonoční vandr na Velkou Fatru


Nové tisíciletí nic nemění za starých tradicích. Tak, jako na každé Velikonoce, i tentokrát míříme na pár dnů do přírody. Jako ve většině případů, opět do slovenských hor. S Jitkou, jejím muzikálním kamarádem, Jindrou, Michalem, Martinem a Ondrou od Ešlerů dojedeme ranním vlakem do Ružomberka a odtud autobusem do Liptovské Osady. Dál už putujeme po svých. Silnice nás vede malebným údolím až do Liptovských Revúc.







Nádherné velikonoční počasí odkrývá nádherná panoramata velkofatranského hřebene. Ve Strednej Revúci zabočíme doprava a dolinou Malé Turecké klopýtáme k horám. Červená značka nás podél namodralého potoka a zelenajících se lučin dovede až k namáhavému stoupání k sedlu pod Čiernym Kameňom. Zastavíme se až na rozlehlých marčekovských pastvinách. Stojí tu dvě stavení, která během letní sezóny využívají zdejší bačové. Zatím ještě i se svými stády vyčkávají někde v dolinách.






Jitka s kamarádem a vlastním bráchou Jindrou se někde zaseknou a tak dojdou na úplně jiné návrší. Také tam, na Grúni, nacházejí něco podobného salaším. Díky čerstvému výskytu prvních mobilních telefonů jsme ve spojení, takže v rozdělení nevidíme žádný problém. Dnes pobudeme na Marčekové a zítra naši bludnou trojici navštívíme. Až do večera si na slunných stráních užíváme modré oblohy, zlatého slunce a nádherných výhledů.








Abychom nedřepěli jen na jednom místě, spolu s Ondrou si vybíháme pod svahy bájného Čierného Kameňa. Krajina je vyzdobena ostrůvky bílých sněhových polí s modrofialovými kvítky šafránů. V kombinaci s ultramarinově modrým nebem jde o naprosto výjimečnou podívanou. Cestou pochopitelně nemůžeme vynechat všeobecně známé útočiště všech vandráků, náramně populární Koniarku. K našemu překvapení tuto útulnou chýši zatím nikdo neobývá. Do večera se tu však nepochybně někdo objeví. Jsou právě sváteční dny a s nimi na horách i spousta trajdajících poutníků.













Po večerním ohni uléháme do jedné ze salaší. Někdy po půlnoci nás vzbudí tajemné hlasy. Evidentně se někdo blíží k našemu stavení. Záhada je vysvětlena v příštích okamžicích. Pod vedením světa znalé Adélky sem v noci doputovala její vlastní matka Ellen v doprovodu zlínské Rusalky a její nerozlučné fenky Aničky. Dámská trojka včetně psíka se na zbytek noci uvelebí v podkroví sousedního stavení a navzdory slušnému chladu v pokoji dočkají nového slunečného rána.







I další den svátků je ve znamení slunce a bezmračné oblohy. Vzdáváme se většiny utajovacích textilií a v okolí salaší nastavujeme svá bledá těla blahodárným paprskům. Venkovní teploty během dopoledne vyšplhají k bezmála dvaceti stupňům a až na zbytky sněhu vše připomíná příjemné dny vlahého léta.











Tak, jak jsme včera slíbili, část naší výpravy jde vyhledat zbloudilé Škrláky. Musíme však nejdříve překonat poměrně hluboké údolí. V délce několika stovek metrů je zavaleno zbytky kamenné suti a polámaných kmenů. V zimě se tudy totiž přehnala smrtonosná lavina. Její nespoutaná síla je v okolí stále více než patrná.








Postupně se vydrápeme až na holé pláně kolem Grúně. Vyškolená muzikantská dvojka i mandolínový šumař Jindra nás už očekávají na zápraží svých dočasných obydlí. Společně pak poklábosíme, patřičně proklepeme hříchy svých nepřítomných kamarádů, obdivně prozkoumáme nadprůměrně půvabné okolí a zamáváme zase k návratu. Před večerem se stačíme rozloučit s Rusalkou a její družinou a příštího dne klesáme do stejné doliny. S nádhernými vzpomínkami a neméně parádní kolekcí nových fotografií.


















....................................................................

Svatováclavský vandr na Martinské hole


Léto se překlopilo do podzimu a máme tu další státní svátek. Na svatého Václava však nevyrazíme na václavky, ale na Martinské hole. Spolu s Jindrou a jeho mandolínou sedneme na noční rychlík a ten nás vyklopí až ve slovenských Vrútkách. Tady ještě za tmy zamíříme do lesů. Značená cesta nás vytrvale vede fatranským svahem nahoru. Stoupání je nekonečné. Postupně překonáme přibližně kilometrový výškový rozdíl a ocitáme se na nejvýše položeném bodě zdejší Fatry, na čtrnáct set metrů vysoké Velké Lúce.




Civilizovaný svět s vysílačem a lyžařskými vleky necháváme za zády a klopýtáme k výrazně klidnějšímu návrší s názvem Veterné. Kromě hvízdání větru tu slyšíme i jiné, daleko exotičtější zvuky. Z každého koutu se ozývá přímo strašidelné řvaní. Jsme totiž uprostřed jelení říje.







Lesními úseky, které hrají pestrými podzimními odstíny všech teplých barev pokračujeme dál. Přicházíme k dalšímu holému návrší. Horná Lúka nabízí porosty rudého borůvčí se zbytky temně modrých plodů, osamělé solitéry zlatých či hnědočervených buků a pláně zasychajících okrově béžových trav. Kromě toho i odemčené stavení, ve kterém je možné bezplatně přenocovat.







Jak je našim zvykem, po nezbytném plápolajícím ohýnku a teplé, nad plameny ukuchtěné večeři uléháme ke spánku. Ještě předtím omyjeme své zapocené tkáně ve studené vodě nedaleké studánky. Mýdlo necháváme na místě večerní hygieny s tím, že jej tam při ranním mytí opět najdeme. Ale chyba lávky! Nic mýdlu podobného zde nenalézáme! Navíc, nedaleko pohozená mršina někdejší krávy je nápadně ožraná. Noční návštěva brtníka je tím pádem zcela průkazná. Aromatický mycí prostředek, který si dal jako zákusek, mu evidentně zachutnal! A to jen pár desítek metrů od naší pootevřené, ničím nezabezpečené salaše.







Celý příští den pobýváme na liduprázdné planině. Jindra si spokojeně brnká na mandolínu, já zase s foťákem lovím až kýčovitě barevné podzimní záběry. A oba při tom nasloucháme neustávajícímu troubení rozvášněných jelenů. Plánovaná návštěva Toníka se synem Lukášem se však nekoná. Přijeli pod hory poněkud později a za světla stačili dojít jen k větrem bičovanému Veternému. Na kraji lesa se uvelebili ke spánku. Aby je pak až do rána probouzely strašidelné pazvuky paroháčů. Některé prý až nebezpečně blízko jejich brlohu.








Zatímco se brácha se synovcem ukládají ke spánku, já poněkud posmutněle opouštím brnkajícího mandolínistu a medvědi nemedvědi, klesám za svitu čelovky hlubokým lesem do ještě hlubšího údolí. Čekají mě totiž doma nějaké neodkladné povinnosti. Živý a víceméně zdravý doklopýtám do Bystričky a odtud ještě kousek do cílového Martina. Mezinárodní noční spoje mě pak bez problémů posunou na českou stranu, do svérázně nezávislého Valašského království. Antonín s Lukášem nakonec také v jelení hůrce zdárně dočkají vytouženého svítání a dokonce později vypátrají i zastřešený úkryt šťastně probuzeného Jindřicha. Ani jej naštěstí nenabrali na rohy zdivočelí sudokopytníci a ani jeho tkáně neohryzala přítomná karpatská šelma. Všichni jsme přežili a všechno ostatní je s tímto srovnáním už pramálo důležité…









(((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))