ogaři a cérenky
vyšli si
NAD HUSLENKY
………………………………………………………………………………………
TTT
Trasou Tonka Tomance
- dějství čtrnácté -
Nejsprávnější valašská dědina má uprostřed evangelický
kostel a kolem dokola obydlené kotáry. Jako například Huslenky. Až do roku 1949
byly součástí vedlejší obce Hovězí. Na rozdíl od ní jsou však vesnicí
protestantskou. Svědčí o tom i polovina obecního znaku. Vedle srozumitelných houslí
je vyobrazena lípa, jako odkaz na jeden z těchto stromů, ve kterém se zde
za protireformace schovávaly totalitní církví zapovězené knihy. Není divu, že
právě v této dědině až do své loňské smrti sídlil náš dobrý kamarád Joža
Pokorný. Slezl alpský Mount Blanc, kavkazský Elbrus a pár let dokonce zastával
post husleneckého starosty. Právě na jeho počest pořádáme dnešní špacír Trasou
Tonka Tomance. A protože oběma zvonil umíráček z evangelického chrámu, nemůže
odstartovat jinde než od kostela.
Kolem druhé odpolední se před zmíněným svatostánkem srocuje
deset dospělých duší, tři mláďata a jeden terénní kočárek. Překonáme most přes
řeku Bečvu a po krátké rovince zabočujeme prudce doleva. Mineme rustikální
zátiší, tvořené starou chalupou a odpočívajícím vrakem nějakého auta, abychom se
odhodlaně zahryzli do první terénní překážky. Příkrý krpál sice znervózní
nejstarší kousky dnešní karavany, ale nezdolný kočárový virtuos Jarda,
odchovanec rovinatého Litovelského Pomoraví, jej i s malou Beatou na palubě
zvládá s širokým úsměvem a až neuvěřitelnou elegancí.
Kostrbatou úzkou pěšinou konečně vystoupáme na otevřenější prostranství. Nabízí nám parádní výhledy do kraje i nemalé potěšení z místní květeny. Kromě běžných kopretin zda vykvétají i vzácné růžověfialové orchideje. Pořídíme společnou fotografii a bez dlouhého zdržování pokračujeme ve výstupu. Tentokrát už po pohodlných, dokonale vyasfaltovaných horských silničkách.
Slušná komunikace končí poblíž nádherného dřevěného ranče „U
Sivků“. V okolí kvetou jabloně a přímo u chalupy jemně voňavé žluté růže. Pohodlná
lavička zve ke krátkému zastavení. A také k zamyšlení nad reálným životem
zdejších domorodců. Na první pohled spousta neuvěřitelné dřiny, na druhé straně
vzácné sepětí s okolní přírodou. Dýchá tu přirozená atmosféra, kterou
sebelepší chalupář z města vytvořit nedokáže.
Dál už stoupá jen prašná cesta plná výmolů a skalních prahů.
Tady někde se od nás nepozorovaně oddělí jedna ze tří přítomných švarných Hanek.
S ní i vzpomínaný statečný Jarda a jejich vlastní i pronajaté ratolesti. Zatímco
se tato svatá rodinka začne co nevidět propadat zpátky do údolí, zbytek světa
pokračuje dál. Tentokrát už po modré značce k velkému napajedlu a pak na
prosluněný svah jemně zelené, mírně nakloněné lučiny.
Odpočinek v hebké trávě není dlouhý, zato náramně příjemný.
Dochází při něm nejen k likvidaci posledních zbytků poponášeného proviantu,
ale i k načerpání sil ke zdolání druhé poloviny dnešního špacíru. Pro potěšení
polehávajících poutníků zde krouží svištící Jindrův dron, kterému nenápadně
konkuruje naprosto neslyšitelný, zato nádherně vybarvený druh nějakého drobného
motýla.
Mírné lesní klesání nás dovede k další usedlosti "U Ondrášů". Značka jde přímo jejím středem a dává ještě důvěrněji nahlédnout do tajů valašského
pasekářského životního stylu. Od zahrádky s bohatými porosty česneku přes
hejno slepic s kokrhajícím kohoutem až po stále funkční hospodářská
stavení, postavená ze dřeva okolních stromů. Jaký je to rozdíl od nového domku
o dva kilometry dál, obehnaného neprůsvitným plotem a hlídaného nejen kamerou,
ale i buldokem velikosti přerostlého telete…
