Zimní přejezd Velké Fatry

Březen 1988

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část dvaačtyřicátá

(A + F Tomancovi)

Měsíc březen se pomalu chýlí ke konci. Na horách je však stále sněhu dost. S bráchou Antonínem nabalíme běžky, spacák i trochu jídla a nočním rychlíkem pádíme na Slovensko. Vystoupíme v Ružomberku. Probouzejícím se městem dojedeme k jeho jižnímu okraji a po zbytcích zmrzlého sněhu míříme přímo k nápadnému vrchu s názvem Sidorovo.  Pod huňatým smrkem navlečeme spoďáry, nazujeme lyžáky, hodíme do sebe nějaký ten nezbytný žvanec a s přibývajícím světlem pokračujeme vesele dál. Tentokrát už s běžkami na nohou. Ty moje jsou nezvykle krátké. Vypůjčil jsem si je od svých děcek.

Vystoupáme na kopec Vtáčník, kde míjíme až po střechu zavátou salaš. S plnou krosnou na zádech se tu pokouším o první sjezd. Končí neslavně. Po desíti metrech jízdy padám na hubu. Půjde-li to tak dál, moc daleko nedojedeme.

Temné mraky rozvívá vítr a občas nesměle vykoukne sluníčko. Opírá se do čerstvého sněhu a ten očividně měkne. Stoupáme parádně zasněženým lesem, což je náramně kouzelné. Až na to, že se nám sníh čím dál víc lepí na paty, tedy na voskem neošetřené skluznice našich lyží. Je to divné, ale žádný vosk s sebou nemáme. Nevadí, nějak to dopadne. Začínáme potkávat první lyžaře. Jsou evidentně lépe vybaveni a jak to tak vypadá, mají i více natrénováno.

Zastavujeme v sedle, kde nefouká vítr a slunce nádherně hřeje. Po krátké svačince pokračujeme až na Smrekovicu. Protáhneme se přes rekreační středisko a doputujeme na Skalnou Alpu. Tady obdivujeme nádherné převěje, visící na ostrém hřebenu. Zíráme na ně samozřejmě z uctivé vzdálenosti. Budí totiž více než zasloužený respekt.

Poněkud komplikovaným se pak stává sjezd ze zmíněné hory do následujícího sedla. Je značně nakloněný a v dolní části dokonce opatřený varovnou cedulí s nápisem „Lavíny“. Náročné sesouvání nazýváme „skialpinismem na Skalní Alpě“. Závěr, který zdobí série několika muld, se však stává osudným pro jinak zkušeného lyžaře Antonína. Předvádí tu nádherné salto, končící dopadem na jeho vousatou tvář. A to přímo před zraky dvojice odpočívajících běžkařů. Představení naštěstí nezanechává žádné stopy na zdraví ani na výbavě, takže po krátkém otřepání můžeme pokračovat dál.

Mohutný vrch Rakytov raději traverzujeme po jeho divoce zalesněném úbočí. Ale i tak jsou pro nás některé sjezdy více než napínavé. Živi a zdrávi postupně doputujeme až na dohled bájné hory s názvem Čierný Kameň.  Tady už začínají typické fatranské horské pláně. Hned tu první zdoláváme se značnými problémy. Na vině je především propadající se sněhový škraloup. Sjíždění tak představuje vabank s nejistým koncem. Jakýmsi zázrakem však bez jediného pádu dojedeme do sedla pod Ploskou. A protože den neúprosně spěje ke svému cíli, začínáme se rozhlížet po nějaké salaši, kde bychom mohli na noc odložit svá zdravě unavená těla.

Začíná sněžit. Viditelnost se rapidně zhoršuje. Jako zázrakem však pár stovek metrů pod námi spatříme hned dvě salaše. Každý zamíříme k jedné z nich. Zatracený škraloup však mění velice lákavý sjezd v hotové utrpení. Zjišťujeme, že obě stavení jsou obyvatelná, a tak si vybíráme to větší se sympatickým nápisem „Vítajte v chalúpke strýčka Toma“. Ještě za světla nachystáme zásobu nalámaných bukových větví a potom už to v improvizovaném vincku, zhotoveném ze starého sudu, vesele praská. Interiér osvěcují blikající svíčky i záblesky ohně z děravých „kamen“, modrý dým se mísí s vůní teplého čaje a zvukovou kulisu zajišťuje praskající dřevo v kombinaci s hvízdající meluzínou.

Příjemnou noc v salaší střídá studené ráno se sytě modrou oblohou. Zatápíme, tavíme sníh na přípravu snídaně a zdá se nám o ráji. To však trvá jen do dožvýkání posledního sousta kaloricky vydatné předstartovní krmě. Nazujeme běžky a vyrážíme do druhého dějství. Zatím ještě za jasného slunečního svitu. Jenom co však širou plání vystoupáme do povědomého sedla pod Ploskou, zahalí nás velice hustá šedobílá mlha. Držíme se v blízkosti kůlů, obalených pořádnou vrstvou nahromaděného jíní. Pokračujeme vytrvale dál a výš, vidíme však kolem sebe jen neprůsvitnou bílou tmu.

Každý výstup jednou skončí a pak zpravidla následuje klesání. To naše z vrcholu Ploské dává tušit náznak horroru. Vyfoukaný sníh, zmrzlé sněhové jazyky a nečekaně prudké větrné nárazy způsobují, že o sem tam nějaký ten pád není za dané situace nouze. Nekonečný sešup naštěstí zvládáme bez úrazu a v docela dobré náladě. Ta však dočista mizí při krkolomném výstupu na vrch Suchý. Nebýt studeného průvanu, jsme z něho úplně mokří. S lyžemi pod paží se plížíme nahoru a přitom míjíme sněhem, mrazem a vichrem fantasticky vymodelované skulptury, jejichž jádro tvoří více či méně osamělé zakrslé smrky.

Teď už máme před sebou jen bezlesé velkofatranské pláně. Postupně doputujeme na nejvyšší bod zdejšího pohoří, bezmála 1 600 metrů vysoký Ostredok. Odtud, stále podél ojíněných tyčí, pokračujeme ke Križné. Občas z ní vítr vyfouká veškeré mraky a slunce její typický vrchol oslnivě ozáří. Krajina je tu parádní, ale sjezdy po vydřeném sněhu více než dobrodružné. Občasné pády jsou proto neodmyslitelnou samozřejmostí.

Vystoupáme k oploceným budovám meteorologické stanice a nabereme kurs ke Královej studni. Při sjíždění táhlého hřebene se snesitelný vítr proměňuje ve studenou vichřici. Kolem divoce uhánějí šedé mraky, snižují viditelnost na pár metů, a tak je kličkování mezi mizejícími tyčemi náramně napínavé. Nádherně osvícené bílé skály, které se později pod námi objeví, dávají rychle zapomenout na právě prožité okamžiky pekelného soustředění. Dlouhé, nerovné klesání máme konečně za sebou!

Do turistické chaty pod Královou studní se už opírá ostré jarní sluníčko. Početné mladé lyžařky, které sedí v závětří, k němu masově obracejí své zatím ještě pobledlé tváře. Vypadá to, že veškeré štrapáce už máme za sebou a teď nás čeká jen bezproblémové klesání do harmaneckého údolí. Pátráme v mapě, kudy se tam nejpohodlněji dostaneme. Volíme tedy sjezd po buldozerem rozhrnuté komunikaci, vedoucí ke zmíněné chatě. Jede se po ní obstojně, někdy i dost rychle. Cesta se však nesnesitelně klikatí a nám rychle ubíhá čas, potřebný k dosažení vlakového nádraží. Odbočujeme proto na zeleně značenou turistickou trasu, která podél potoka míří přímo k vysněnému cíli.

Stopa zde sice není žádná, ale zpočátku to jakž takž jede i bez ní. Mokrý sníh naštěstí žádnou závratnou rychlost nedovolí. Postupně se však údolí zužuje, až vyústí do divokého kaňonu. A tady začíná horror! Krátké a prudké sešupy mezi skálami a spadanými stromy jsou čím dál méně sjízdné, a tak to zkoušíme bez lyží. To se ale ve sněhu boříme až po pás. Jakýsi náznak cesty pak vede traverzem ve velice prudkém svahu. Znovu si připínáme na nohy poponášené lyže. Opět následují sjezdy mezi padlými stromy.  Antonín se několikrát kácí při pádu na stranu, kde je ona příkrá stráň. Vyhrabat se z takového pelechu, kdy se leží hlavou dolů, navíc s krosnou na zádech a běžkami na nohou, je neskutečně náročné. Přidá-li se k tomu ještě značná časová tíseň, pak už jde o atmosféru více než napjatou.

Brácha je fyzicky na dně, a proto se pokouším jeho zavazadlo připevnit ke svému. Po nějakých dvou stovkách metrů začínám být zchvácen zase já. Vrcholem všeho ovšem je, že jakáž takáž cesta se díky úzké soutěsce ztrácí v potoce.  Na lyžích to dál nejde, brodit ve skalnaté stráni už vůbec ne. Nezbývá, než sundat lyže a prodírat se přímo bystřinou. Pohled na dva lyžaře, řítící se k vlaku přes tůně a peřeje, musí být přinejmenším exotický.

Brodění po kolena ve svěží vodě v nás probouzí novou sílu. Konečně narazíme na protaženou lesní silničku. Bereme nohy na ramena a poklusem uháníme s běžkami pod paží k nádraží. Jako zázrakem tudy projíždí terénní auto. Řidič bez problémů zastaví a po krátké opravě vadných dveří nás přibírá na palubu. Jako zběsilý pak pádí nejkratší cestou k železniční stanici. Přijíždí k ní ve chvíli, kdy se do ní řítí osobní vlak. Potíž je však v tom, že nás od nástupiště dělí nějakých sto metrů. Nikoliv běžných, ale výškových. Utíkáme serpentinami nahoru co nám síly stačí, ale marně. Zahlédneme pouze vzdalující se koncová světla. Značně zklamáni poté pochodujeme silnicí k Harmanci. Třeba odtud pojede nějaký autobus. Opět nehorázná smůla! Jen kousek od zastávky kolem nás totiž prosviští spoj, mířící přímo do Bytče! Vracíme se proto stejnou cestou k vlakové stanici Harmanecká jaskyňa. Podle jízdního řádu by tu měl stavět dálkový spoj do Ostravy. Ačkoliv na zastávce máváme jako zběsilí, ostravský dálkař bez povšimnutí uhání dál.  Hned za ním se řítí náklaďák s nápisem JZD Podlesí, ale to stačíme zaregistrovat, až ve chvíli, kdy je na naší úrovni. Když už má být smůla, pak tedy pořádná!

Stoupáme tedy serpentinami zpátky k nádraží. Z vyvěšených jízdních řádů zjišťujeme, že se domů nedostaneme dřív než ráno. Stihnout onen vlak těsně ujetý, mohli bychom tam být už dnes kolem půl sedmé večerní. A tak před pátou odjíždíme do Vrútek. Já vlastně jenom do Martina, kde se pokouším najít nějaký spoj autobusem. Nic odtud směrem západním ovšem nejede. Takže nejkratší cestou zamířím do oněch Vrútek. Dostávám se znovu do časové tísně. Ta ještě narůstá ve chvílích, kdy zabřednu do slepých uliček, které mě donutí ke kratším či delším návratům. Spoj k Žilině se mi podaří stihnout jen díky desetiminutovému zpoždění. Jedeme tedy s Antonínem opět společně. A ve vlaku další pech! Při návštěvě průvodčího brácha zjišťuje, že někde ztratil jízdenku. Konduktor je naštěstí velké dobračisko. Situaci zachrání pětikoruna, která nenápadně zmizí v jeho uniformě.

Večerní pobyt na žilinském nádraží rovněž neoplývá kdovíjakým komfortem. Podřimujeme na odložených krosnách vedle lyží, opřených o oprýskanou zeď.  Vzbudí nás nenadálé svištění a následný náraz. Antonínovy padající běžky jenom o vlas míjejí nadprůměrně pohlednou tvář odpočívající krasavice. Zdvořile se omluvíme a raději mizíme na jednom z potemnělých nástupišť. Poloprázdný osobák nás pak posune do pohraničního Púchova. Seskakuji se schodů a při tom se mi urve popruh, držící krosnu na zádech. Nevadí, budu si muset vystačit jen s jedním. Po půldruhé hodině púchovského vyčkávání nás úplně poslední dnešní spoj přemístí na Vsetín. Právě ve chvíli, kdy věžní hodiny odbíjí půlnoc. Tonckovi nezbývá, než se vydat na dvanáctikilometrovou pěší túru do domovských Kateřinic, zatímco já budu dvě hodiny vyčkávat na časně ranního „Cikána“. Ten mě za dvě plus šestnáct korun československých pak přemísťuje do místa mého bydliště. Doma jsem těsně před svítáním. S ukrytou nadílkou netušené krásy i nečekaného napětí. Tak, ať žije romantika!!!

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))