Na ostrově Pagu

jako v kraji mágů

Děcka odrostly či dorůstají, proč se tedy nevypravit ve dvou k moři? Komunisti nám Jadran vytrvale odpírali, dnes tam cestovky naopak lidi lákají. Sedáme na autobus a po noční jízdě Slovenskem, Maďarskem a částí Chorvatska klesáme k moři. Přejedeme po klenutém mostě malou úžinu a jsme na ostrově.

Pag ale není ostrov ledajaký. Evropu nepřipomíná skoro ničím. Připadáme si spíš jako v Arábii. Chybí tu jen rouchy odění jedinci, případně mágové. Ocitáme se totiž na východní straně, kterou vytrvale bičují větry z pevniny a tak tu skoro nic neroste. Je to zatím nejexotičtější ostrov, na jakém jsme se kdy ocitli. A jenom kousek od domova.

Základnou se nám stává nevelký hotel v nevelkém hlavním městě, jehož jméno je identické s názvem ostrova. Ubytováni jsou zde všichni, až na nás dva. Všechno je už obsazeno. A tak nám dávají ubytování náhradní. Místo malého hotelového pokoje prostorný apartmán v nedaleké luxusní vile. Začátek pobytu je více než slibný!

Vyrážíme za město, abychom prozkoumali nejbližší okolí. Za posledním barákem začíná dokonalá pustina. Ovčími stezkami se posunujeme podél pobřeží a nestačíme zírat. Ta krajina nás bere za srdce. Pusté hory v kombinaci se sytě modrým mořem působí neobyčejným dojmem. Zapřisáhlí milovníci jarní zeleně nás budou mít za blázny, ale to nám ani trochu nevadí.

Být u vody a nedopřát si nějaké smočení dost dobře nejde. Oficiální pláž před hotelem je nám ukradená, protože máme nekonečně lepší variantu. Romantické zákoutí mezi skálami, kam vůbec nikdo nechodí.

Ostrov Pag je mimo speciálního vína proslaven i naprosto vynikajícím sýrem. Pochází od zdejších ovcí, které se potulují po zdejších pustých pláních. O nějakých svěžích pastvinách se jim může jen zdát. Čím se tu vlastně živí, zůstává pro nás tajemstvím. Domorodci tvrdí, že spasou všechno, co z kamenité půdy vyroste. Na výskyt zmíněného domestikovaného zvířectva upozorňují i kamenné zídky či jednoduché přístřešky postavené z téhož materiálu. Okazují spíš na časy minulé, kdy bylo pastevectví jedním z hlavních zdrojů obživy zdejších obyvatel.

Jakkoliv zdejší krajina připomíná mrtvou poušť, občas tu člověk narazí i na nějaké živé překvapení. Kromě zaschlých zbytků trav třeba zahlédne lístky léčivé šalvěje či květy různých bodláků. Krásu lze objevit kdekoliv, chce to mít ovšem oči otevřené.

Kupodivu i tady občas nad hlavou přeletí nějaké to hvízdající ptáče. Pravidelně tu však krouží nějací dravci. Možná se jedná o mořské orly. Marně si lámeme hlavu, jak se tu mohou uživit. Než mezi šutry objevíme zbytky po jejich hostině. Vypadá to na nějaké bezbranné, ještě mladé jehňátko. Příroda je krásná, ale krutá zároveň.

Jednoho krásného rána, ještě za svítání vybíhám z města na protější kopce. Láká mě krajina západních svahů, které by měly být nápadně zelenější. Přidá se ke mně nějaký místní ratlík. Počítám s tím, že mě co nevidět nechá na pokoji a vrátí se ke svému stanovišti. Kupodivu se mě však drží jako klíště. Zaháním ho nejdřív slovy, později i kamením, ale nic nepomáhá. Sleduje mě i když překonávám skalní prahy a jiné terénní překážky. Po hodině společného putování vidím, že se ho nezbavím. Aniž bych dosáhl svého cíle, zatroubím k ústupu. Nejvěrnější přítel člověka totiž nestíhá. Evidentně mu docházejí síly. Vracíme se tedy zpátky k městu. Je už natolik vyčerpaný, že mu v náročnějších úsecích musím pomáhat. Jenom co přijdeme k první chalupě, bere nohy na ramena a uhání neznámo kam. S poučením, že před cizími lidmi by se měl mít na pozoru.

Převážnou část našeho přímořského lenošení pochopitelně zabírá koupání a následné lapání tuze užitečného bronzu. Jak už bylo řečeno, v naprosto bezpečných lokalitách, kam noha běžného smrtelníka nevkročí. Užíváme si tedy slané vody i sladkého soukromí. Utajovací textilie jsou v daném případě naprosto zbytečné. Kdo někdy ochutnal slastný pocit přirozeného čvachtání, už se k nim asi nevrátí. Budoucnost ukáže, že právě na tyto chvíle budeme rádi a velice často vzpomínat.

Po necelém týdnu bohapustého nicnedělání nastupujeme znovu do přistaveného autobusu. Odjíždíme na sever s blaženým pocitem, že dovolená ve dvou prostě nemá chybu! A také s nadějí, že se k azurovém Jadranu opět někdy tuze rádi vrátíme…

.............................................................................