U RABACE, U GRADACE
ráj pro všechny generace
....…………………………………………………………….....
RABAC
S jídlem roste chuť. Po loňském Rabu a předloňském Pagu
směřujeme i letos k Jadranu. Tentokrát už na začátku sezóny, tedy
v červnu. Prostřednictvím cestovní kanceláře míříme do přímořského
letoviska Rabac. Leží pod zalesněnými svahy a žije tu asi 1 400 stálých
obyvatel.
Svoje útočiště nacházíme v největším zdejším hotelu.
Útulný pokoj nabízí parádní výhled na moře a umístění budovy ideální možnost
k vycházkám na všechny možné i nemožné strany.
Přestože máme klasické pláže hned u nosu, vydáváme se najít
nějakou poklidnější variantu. Nakonec ji nacházíme asi tři kilometry od našeho
útočiště. Chodíme tam pěšky po úzké pěšině kopírující skalnaté pobřeží. Vede svěžím
listnatým lesem a oplývá nejen příjemným stínem, ale i zpěvem nejrůznějšího
ptactva. Ke koupání využíváme především miniaturní přírodní bazén oddělený od
otevřeného moře přirozenou kamennou bariérou.
Jindy ovšem zamíříme na druhou stranu od hotelu. Oficiální
naturistická pláž nás pro velký počet povalečů příliš nenadchne, a tak se
příštího dne posunujeme o kousek dál. Nevelká zátoka představuje ideál.
Obklopují ji romantická skaliska a nehostí ani jediného návštěvníka. Jediným
problémem je však přístupová cesta. Tedy, žádná cesta, ale krkolomně se
svažující kamenná štěrbina. Moje choť zde předvádí zatím nejexcelentnější
horolezecký výkon svého života. Nádherné koupání i následné povalování však
v pozdním odpoledni přeruší nečekaná invaze domorodé rodiny. Díky řádícím
ratolestem se ráj mění v peklo, takže nezbývá, než idylický Eden předčasně
opustit.
Nad Rabacem leží historické město Labin. Vypravujeme se tu
pěšky podél zurčící bystřiny v temném listnatém lese. Proudící voda
z hor, to se na chorvatském pobřeží jenom tak nevidí. Postupně vody ubývá
a nahoru se už škrábeme vysušeným klikatým chodníkem. Je úmorné horko. Celí
zpocení konečně vstoupíme do zmíněného města. Dýchá poklidem a zašlou
minulostí. Z vrcholu kopce zhlíží do okolí, ale především k nám, do
níže položeného Rabace.
Převážnou část týdenního pobytu však trávíme na našem
soukromém plácku, kde žádná noha ani náhodou nepáchne. Svobodný pohyb ve vodě i
mimo ni tu proto není žádným problémem. Naše letovisko máme hned naproti a
zlaté slunce s modrou oblohou přímo nad hlavou. Přímořský týden proto uplyne
jako voda. Nedá se nic dělat, musíme myslet na návrat. A také na to, že se k tomu
fantastickému Jadranu budeme muset co nejdříve vrátit.
GRADAC
Neuplynou ani čtyři měsíce a jsme u vody znovu. Tentokrát
s cestovkou Valaška, která koncem září pořádá tak zvané zavírání moře.
Žlutý autobus nás vyklopí u tyrkysové hladiny a naše kroky zamíří do bílého
hotelu. Jsme v Gradacu, posledním satelitu populární Makarské riviéry.
Je pochopitelné, že ani tady nebudeme návštěvníky oficiální
pláže. Vyhledáváme nevelký plácek, kam, jak se později ukáže, žádná další noha
nepáchne. Malým problémem je ovšem skutečnost, že naše zákoutí leží hned pod
rušnou silnicí. Naštěstí ji dělí pás vrostlého piniového lesa, který ji činí
absolutně neviditelnou.
Jednou, možná dvakrát ale zavítáme i na oficiální FKK. Leží
jen kousek od hotelu, naneštěstí hned pod docela rušnou pěší promenádou. Ne, že
bychom si potrpěli na nějaké trapné ofrky, ale jistá dávka soukromí není nikdy
k zahození. Rádi se proto napříště vrátíme pod silnici, kde nás kromě
burácejících náklaďáků vůbec nikdo neruší.
Jednoho mírně podmračeného dne nechám svoji milou choť před
hotelem a pěšky vyrážím do nejbližších kopců. První, na co narazím, jsou
olivové a pomerančové háje. A také osamělé stromy, na nichž právě dozrávají
červenající se granátová jablíčka.
Skalnatou stezkou se prodírám výš a výš. Potkávám tu
vychrtlého domorodce ve společnosti dvou koníků. S jejich pomocí tahá
nahoru nějaké dřevěné desky a trámy. Opodál stojí odpočívající osel. Dávnověké
dopravní prostředky tu zatím nic lepšího nenahradilo.
Později narazím na několik dalších pozůstatků lidské
přítomnosti. Skromné salaše pro ovce, opuštěné kamenné domy, pečlivě poskládané
terasy či miniaturní nádrže zachycující velice vzácnou pramenitou vodu.
Měsíc září se právě překlápí do října a na zdejší přírodě je
to znát. Ve vyšších polohách, které zde šplhají k nějakým sedmi stovkám
metrů, už zasychá tráva a žloutne zatím zelené listí. Zdejší vápencové kopce
odhalují své nejúžasnější půvaby. Většině přímořských návštěvníků je však tato
nevšední nádhera utajena.
Jakkoli se pohybujeme ve vysušené krajině, můžeme tu narazit i na překvapivé barevné akcenty. Někdy v podobě květů, jindy drobných zástupců zdejší fauny. Dobře vím, že tu žije i spousta plazů, včetně jedovaté zmije růžkaté. Přestože se pohybuji v otevřeném terénu, potkávám jen jediného hada. Je ale tak rychlý, že zmizí dřív, než jej stačím zachytit na film svého fotoaparátu.
Až na malé výjimky nám podzimní počasí neobyčejně přeje.
Čvachtáme se ve vlnách, lapáme veleužitečný bronz a naplno si užíváme života.
Jadran nám nastavil svoji nejpříjemnější tvář a nám nezbývá, než mu být za to
nadosmrti vděčni.
Každé zavírání moře je spojeno s večerním kulturním
programem. Valaška tentokrát s sebou přivezla nedostižnou Jarmilu
Šulákovou. Vedle jejich pravidelných vystoupení se konají i různé více či méně
úsměvné soutěže. Zkrátka a dobře, naše cestovka dokazuje, že s Valaškou je
vždycky a všude prima a někdy dokonce i pořádně veselo.
Velkým trumfem Gradacu je i možnost pozorování západů
slunce. Ten poslední je přímo ukázkový. Nebe se barví do ruda a nabízí kraji
romantickou, skoro až mystickou atmosféru. A to jsou přesně ty chvíle, na které
se bude donekonečna a v dobrém vzpomínat.
Žádné komentáře:
Okomentovat