NA OSTROVĚ KOSU

klepali jsme kosu

Zatímco západní Evropa přepisuje teplotní rekordy, na Erdogana Putin pouští studený sibiřský vítr a ten jej ochotně posunuje dál. Tedy i na řecký ostrov Kos, kam se 22. září ubíráme ne čtrnáctidenní dovolenou. Před večerem přepadneme mošnovské letiště a kolem deváté nesedáme do zaparkovaného letadla společnosti Smartwings. Potmě vzlétneme k výšinám a těsně před půlnocí místního času klesneme na přistávací dráhu zmíněného ostrova. Vítá nás měsíc v úplňku a teploty kolem jednadvaceti.

Autobus společnosti Blue style s námi pak bezmála půldruhé hodiny objíždí nejrůznější ubytovací zařízení, až konečně přistane u hotelu Giakalis na samém okraji letoviska Marmari. Tvoří jej prostorná obdélníková budova, ukrývající nádherně upravené atrium s bazénem a velice solidním akvaparkem. Mile nás překvapují i samotné pokoje. Nejedná se o žádné stísněné kamrlíky, ale o vzdušné místnosti, ve kterých by se při troše skromnosti dalo i tancovat. Na něco podobného však o druhé nad ránem není ani pomyšlení, takže po uložení těla do horizontální polohy a jeho zahalení do bílých prostěradel během několika vteřin usínáme jako nemluvňata.

Ráno moudřejší večera, a tak si naše budoucí útočiště můžeme prohlédnout v denním nasvícení. Začínáme pochopitelně jídelnou. Její interiér připomíná velkokapacitní kravín a zvuková kulisa pavilon opic. Nejméně jednu třetinu hostů totiž tvoří rodiče s více či méně vřískajícími batolaty. Krmě je nabízena formou osvědčených švédských stolů a nabídka plně vyhovuje našemu gustu. Dlužno jenom dodat, že co se národnosti týká, řecké zařízení zahltil „Čechomor“, který však s přehledem válcuje nepřeslechnutelná „Polská krev“. Takže, čistě dvoubarevná slovanská záležitost.

Kroky prvního dne vedou pochopitelně na pláž. Tu deštníkovou podle zvyku co nejrychleji opustíme a po vodou omývaném písku zamíříme k nedalekým dunám. Tady najdeme pěkné výhledu k Turecku i k sousedním řeckým ostrovům, ale především dostatek soukromí. Jak už bylo v úvodu naznačeno, fouká výhradně od severu. A protože severní vítr je krutý, užíváme si i docela slušného chladu. Hlavně v závěru dne, kdy se západní nebe začne poněkud mračit. Což ale vůbec nevadí vyznavačům rychlého brázdění zčeřené hladiny, využívajících už vzpomínané, neustále sílící vichřice.

Severák utichá až v samém závěru dne. Slunce pomalu klesá k západnímu horizontu a pomalu se barví do ruda. Na scénu vyjeli jezdci na koních. Ty teď budeme potkávat pravidelně. Pod vedením zkušených žokejů se mohou zájemci vydat na vyjížďky po dlouhé pláži i v okolních dunách. Ušlechtilá zvířata přitom svobodně trousí, kamkoliv se jim zamane. Trus naštěstí rychle spláchnou šplouchající vlny, případně vysuší vítr a ostré jižní slunce. Zmíněná záležitost však nic nemění na tom, že večer v blízkosti našeho hotelu vyhlíží více než romanticky.

Následující dva dny jsou jako přes kopírák. Bohatá snídaně, půlhodinový přesun na nepříliš vzdálenou písčinu a pak už nekonečné povalování v těsné blízkosti plážového stanu, střídané občasným čvachtáním v neustále se vlnícím slaném nálevu.

Příští den si musíme přivstat. Autobus nás odveze do přístavní Kardamény, aby odtud osobní loď zamířila ke svéráznému ostrovu jménem Nisyros. Během hodinové plavby můžeme například obdivovat nedaleký zářivě bílý lom, jemuž konkuruje vedlejší tmavá varianta. Jedná se o ostrůvek Gyali. Jeden kopec představuje hromadu pemzy, druhý naopak ukrývá zásobu černočerného obsidiánu.

Přistáváme u břehu ostrova. Nisyros má plochu asi čtyřiceti čtverečních kilometrů a obývá ho přibližně tisícovka smrtelníků. Nejvyšší hora šplhá k sedmi stovkám metrů nad moře a prakticky všechny svahy jsou rozbrázděny výraznými terasami. Podle naší čiperné, česky mluvící průvodkyně, která nezapře svůj slezský původ, se dovídáme, že ony terasy měly sloužit především k zadržování vody. Ta se tu prý v zimních měsících snáší ve velkých přívalech. Autobusem šplháme v serpentinách stále výš a z některých míst zahlédneme i pár bílých domků ležících na samém vrcholu skalnatého kopce. Jedná se o vesničku Emporios, v níž údajně přežívá něco kolem dvacítky obyvatel, náležejících ke třem rodinným klanům.

Přehoupneme se přes horský předěl a už z dálky vidíme něco nevídaného! Obrovskou sopečnou kalderu, měřící v průměru tři a půl kilometru. Na jejím dně se rýsuje i nažloutlý kráter Stefanos, ke kterému máme právě namířeno.

Bus nás vyplivne u malé pokladny, kde po upuštění přijatelné finanční částky vstupujeme na jinou planetu. Pomalu sestupujeme na překvapivě prostorné dno, kde nás uvítá náramně výrazný parfém, vonící po zatraceně uležených vajíčkách. Barevný svět připomíná pohádkové kulisy. Osobní dojem žádná fotografie nenahradí. V některých místech stoupají ze země sirné výpary a našinec jen čeká, kdy všechno kolem náhle vyletí do povětří. Je prý jen otázkou času, kdy se tak skutečně stane.

Podobnou nádheru nabízí i nejbližší okolí zmíněného kráteru. Nechce se věřit, že tu pestrou škálu barev zplodila samotná příroda. Hodinový pobyt, vyhrazený k návštěvě této mimozemské lokality, je však zatraceně krátký. Takže, rychle do busu a klikatou cestou zpátky k přístavu.

Jsme v největším, a tedy hlavním městě s názvem Mandraki. Žije tu asi sedm stovek stálých obyvatel.  Hlavní bulvár má někde šířku jen několika málo metrů. Tlačenicí turistů se tu hrdinně probíjejí motorizovaní domorodci. Pohybují se většinou na skútrech, v lepších případech na tříkolkách. Naše akční průvodkyně upozorňuje na místa, kde se dají pořídit obsidiánové šperky nebo lahodně chutnající mandlový nápoj soumada. A také marmeláda a zmrzlina, jejichž výchozí surovinou jsou místní rajčata.

Mezi nepsané povinnosti určitě patří i návštěva někdejšího kláštera. Stoupáme k němu po nádherně vydlážděném kamenném schodišti. Dlažbu tvoří nápadité mozaiky tvořené bílými, černými či všelijak barevnými kamínky. Veškerý materiál pochopitelně pochází výhradně z tohoto ostrova.

Panagia Spiliani, což je řecký název zmíněného svatostánku, nabízí na jedné straně poněkud stísněné interiéry, vyzdobené v duchu řeckokatolického křesťanství, na straně druhé až neuvěřitelně kouzelný výhled do nejbližšího okolí. Zářivá běloba zdejších domků ostře kontrastuje se sytě ultramarínovou modří okolního moře. Městečko Mandraki a kráter Stefanos, to jsou dva výrazné trumfy, pro něž stojí za to pozoruhodný skvost, zvaný Nisyros, navštívit.

Být na výletě s dámou a nenavštívit nějaký obchůdek, by dost dobře nešlo. Moji parádivou choť nejvíce zaujaly výrobky z místního obsidiánu. Významnou pomocí při výběru je naše nadmíru ochotná průvodkyně. Ukazuje se, že má o všem, co ostrov nabízí, více než slušný přehled.

Poté co si v centru hlavního města dáme k obědu nezapomenutelný řecký salát, opěr zaplníme místa na palubě naší motorové kocábky. Zamáváme tiše dřímající sopce a pak už zíráme k blížícímu se panoramatu našeho domovského Kosu. Tvoří jej zubatý hřbet zdejších hor, který teď můžeme pozorovat z odvrácené strany. Mineme pár zaparkovaných vojenských plavidel s hrozivě vztyčenými hlavněmi děl a pak už poklidně doplujeme k docela rušné Kardaméně. Poslední autobusový přesun k našemu hotelu je už jen otázkou necelé půlhodiny.

Ani další den nemíníme trávit na pláži. Na vině je převážně zamračené nebe. Vydáváme se proto na pěší výšlap, mířící k nedalekým horám. Od těch nás však dělí dobrých pět rovinatých kilometrů. Ani putování bočními silničkami však nepředstavuje žádnou nudu. Můžeme v poklidu nasávat atmosféru zdejšího venkova a poznávat, čím v tuto dobu žijí místní zemědělci. Zatímco vinice i fíkovníky jsou už beznadějně očesané, pěstitelé brambor, zeleniny, pomerančů, oliv či granátových jablíček určitě nelení. Na některých dvorcích pobíhají slepice, sklizená pole vyčišťují strakaté krávy a zelené porosty všeho druhu okusují ke kůlům přivázané nahnědlé kozy.

Zajímavá jsou rovněž některá rezivějící, dlouhodobě zaparkovaná přibližovadla, rozpadající se kamenné zdi a ploty, stejně jako několik dosluhujících stavení. Jako dokonalá protiváha k těmto záležitostem však působí některé nadstandardně vyhlížející vily, více či méně citlivě zasazené do zdejšího přírodního prostředí.

Pokud se pozorněji zahledíme do vyschlé trávy, jejíž okrová barva všude kolem jasně převažuje, nemůžeme si nevšimnout přívětivých kontrastů v podobě barevných květů. Zajímavé jsou rovněž kmeny blahovičníků, které jsou součástí některých stromořadí. Ten, kdo se zaměří na krásu, lehce ji najde i v na první pohled nudné krajině.

Po půldruhé hodině pomalého putování přicházíme do cílové vesnice. Pyli je jednou z nejstarších obcí na ostrově Kos. Nabízí spoustu zajímavostí, především celou řadu vzorně udržovaných svatostánků. Ty jen dosvědčují známou skutečnost, že drtivá většina Řeků nepovažuje křesťanskou víru za přežitek, ale za přirozenou součást života.

Dědina, ležící pod strmými svahy pohoří Diekos, ukrývá rovněž několik upoutávek na zašlé časy. Hned u náměstí například stojí sto let starý dům, odkazující na doby, kdy byly rozvody vody, natož elektřiny, záležitostí absolutně neznámou. Je to tu tisíckrát zajímavější než v našem domovském Marmari. Tomu vévodí akorát dvoupatrový supermarket, vypínající se na nudném bulváru s půjčovnami, restauracemi a několika nevýznamnými obchody.

Jednou z příčin vzniku obce Pyli je vydatný vodní pramen. Tato vzácná tekutina proudí jen kousek od centra z celkem šesti lvích tlam. Potkáváme tu roztomilou holčičku, která nám bez velkých gest dává hrst čerstvě natrhaných bobkových listů. A pak nás ještě velice ochotně doprovází k nedávno opuštěnému náměstí. To se nám v turisty přeplněných střediscích stát určitě nemůže.

Jednou z nejvýznamnějších přírodních atrakcí ostrova je slané jezero Alykés. Během zimních a jarních měsíců je zaplněno vodou, která se však s přibývajícím teplem začíná vypařovat. Na dně zůstává lehce narůžovělá krusta. V minulosti byla jedním z největších zdrojů soli v širém okolí. Dnes je plocha chápána jako vzácná přírodní památka. Během zavodnění se tu totiž soustřeďují početná hejna stěhovavých ptáků, mezi nimiž údajně nechybí ani atraktivní plameňáci.

V průběhu noci milosrdný vítr rozfoukal všechny mraky, takže program budoucích dnů je jasný. Pohupování ve slaných mořských vlnách střídáme s nasáváním nadmíru potřebného vitaminu D. Nadcházející podzimní a zimní měsíce nám jej v takových dávkách nemají šanci poskytnout. Už vzpomínaný vítr však v některých dnech nejen rozfoukává mraky, ale zběsile lomcuje s našim stanem a do všech zákoutí nafoukává závěje jemného písku. Máme ho ve vlasech, mezi zuby, no, zkrátka, všude.

Není žádným tajemstvím, že už celá desetiletí preferujeme písčiny, kde je všem plážová móda absolutně ukradená. Zdejší návštěvníci se nadbytečným textilem totiž vůbec nezatěžují. Devětadevadesát procent tvoří normální lidé, především partnerské páry, pro něž je lidské tělo ve své originalitě jevem zcela přirozeným. Zbytek zastupují prapodivná individua výhradně mužského pohlaví, vybavená ostřížím zrakem a někdy i docela slušnou drzostí. Víceméně pravidelně obcházejí revír a snaží se do paměti vtisknout co nejlákavější vizuální úlovek. Dlužno podotknout, že svůdných objektů se zde vyskytuje pramálo, většina povalečů je už totiž po sezóně. Pokud by tu se svými fotopuškami operovali lovci, kteří zásobují věhlasný plátek Playboy, časopis pro připitomělé pány by okamžitě zkrachoval.

Po sérii bezmračných dnů přichází přechodná změna. Využijeme ji k nákupu suvenýrů a posléze i k odpolední vycházce. Ta míří k nápadně zaoblenému holému návrší, které dennodenně vídáme z pavlače našeho hotelu. K velkému zklamání jej však okupují zdejší uniformovaní militaristé. Nepřátelské Erdoganovo království s městem Bodrum mají odtud jako na dlani. S jistým pochopením operativně měníme cíl a zabloudíme do blízkého areálu, jemuž vévodí zajímavý monastýr Svatého Pavla. Apoštol se totiž na ostrově, jak tvrdí Kniha knih, nejméně jednou při svých misijních cestách zastavil. Jistým překvapením je bazén, coby nedílná součást posvátného prostoru. Že by tu z dob Pavlových stále ještě přetrvával křest ponořením?

Poblíž města Tigaki je k vidění další pozoruhodný svatostánek. A o kousek dál, v těsné blízkosti moře, ještě jeden kostelík. Tak mnoho církevních staveb na tak malém prostoru se snad nikde v Evropě nevyskytuje.

Když už jsme u letoviska Tigaki, zastavíme se na zdejší pláži. Něco podobného jsme dávno neviděli. To nejsou jenom klasická lehátka pod slunečníky, ale přepychová lóže pro nejrozežranější masňáky. Dovolenou v takovém prostředí bychom nechtěli ani zadarmo.

Jakkoli solné jezero láká fotografy lákavé hlavně v zimě a na jaře, jeho podzimní varianta je neméně zajímavá. Zvláště v závěru dne, kdy je nasvěcováno nízkým sluncem. Zcela plochý, na první pohled nezajímavý Alykés v tu chvíli nabídne fascinující podívanou. Dojem umocňují hejna zaparkovaných bílých racků a občas i nějaký ten zatoulaný tmavý človíček.

Neodvratně se blíží konec našeho dvoutýdenního pobytu. Poslední přímořské lenošení si vybíráme v dunách, jen kousek od našeho přechodného útočiště. Náš stan tu dokonale splývá s barvou navátého písku. Počasí nám neobyčejně přeje. Vítr je mírný a překvapivě teplý. Stejně jako voda. Především na třicet metrů vzdálené mělčině, kde sahá jenom kousek nad kotníky.

Pomalu se stmívá. Vybavují se nám všecky minulé západy slunce. Každý z nich byl něčím jiný. Neopakovatelný. Někdo říká, že je to kýč. Kýč, který se ale nikdy neomrzí…

Před půlnocí nastupujeme do letadla a po půlnoci startujeme do tmy. Skoro celou dobu letu se letadlo třese, jakoby drkotalo po rozbité cestě. Letiště Leoše Janáčka nás vítá jako jediné návštěvníky. Do rána už chybí jenom pár hodin. A kosa je tu skoro jako na Kosu…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))