Z RAJNOCHOVIC CHÁTRA

na svět zírá spatra

Spolek chátrajících, který to má za pár, na svět jinak, než spatra zírat ani nemůže. Navíc ještě náleží k množině náboženských tmářů, kteří mají důvod věřit, že to lepší teprve přijde. Což znamená, že současná nepřívětivá realita je zas až tak moc netankuje.

Po roční pauze, způsobené vážnými zdravotními problémy několika chátrajících jedinců, se scházíme v Rajnochovicích. Na úplně stejném místě jako před čtyřmi roky. Tedy v útulné chatě se sympatickým názvem Hanička.

Většina na místo určení přijíždí už o pátečním podvečeru. Kromě mne a mé výrazně lepší polovičky. Z jistých důvodů dorazíme až o sobotním ránu. S dobrou vírou, že i bez naší přítomnosti budou chátrající pamatovat na dobré vychování a roztomilou Haničku nepromění v kůlničku. Naděje je naplněna hned po otevření dveří. Už o osmé ranní jsou všichni vzhůru a s náramným elánem chystají snídaňovou nadílku.

Všeobecně uznávaný náčelník Kon otevírá ranní komentář ke Svatým Písmům a po všeobecné modlitbě a společném přání dobré chuti na stolech přistává pestrá škála nejrůznějších pochutin. Netřeba dodávat, že bez jakéhokoliv pobízení dochází k jejich rychlé a naprosto dokonalé likvidaci.

Příděl chleba vezdejšího je vystřídán nadílkou krmě duchovní. Lekce sobotní školy, tak jako při každém sletu, moderuje strýc Vala a úvahou nad posvátnými texty slouží jediný přítomný profík, tedy už vzpomínaný Kon. Zamýšlí se nad slovy nejznámější modlitby všech dob, jíž se všeobecně přezdívá Otčenáš.

Nedílnou součástí každé Chátry je zkoumání vlastní historie. Prostředníkem je celý stoh fotografických alb, které ji velice barevně přibližují.  Zároveň navodí pocit teskné nostalgie a vzpomínání na zvěčněné kamarády, kteří se už na žádném setkání neobjeví.

Ještě jsme nestačili strávit ranní krmi a už se troubí k obědu. Ellen navařila dobrou polévku, Dana dovezla ze své novojičínské vegejídelny tradiční bramborový salát a Bohuška na rodném Trojáku zajistila osmahnutí kuřecích tkání. Jednoduše proto, že vehementně propagované sójové imitace by u labužnické Chátry ani náhodou neprošly.

Ještě před spuštěním spirituální sekce na místo dorazil Laďa Smílek, kamarády přezdívaný Albín, i se svou chotí Mirkou. Tentokrát s sebou přibrali i dávnou účastnici většiny Blážových táborů, moji pokrevní setru Marii, která se však v minulosti setkání Chátry víceméně nezúčastňovala. Laďa hned po obědě vytasí na světlo denní desítky zarámovaných originálů od někdejšího valašského kumštýře Karla Daňka. Se svolením jeho pozůstalých je rozdává grátis. Nám, kteří jsme mistra dobře znali, se okamžitě vybavují nesčetné příhody spojené s ním a s jeho ženou Marií. Především písničky, které dvojhlasně zpívali na svatbách, pohřbech a na pravidelných sborových besídkách.

Odpolední procházka do okolí nesmí chybět ani tentokrát. Až na nepatrné výjimky se na ni vydávají všichni. Stoupání lesem a následnou chatovou osadou nedělá žádný zásadní problém. Poněkud složitější situace nastává ve chvíli, kdy se úhel náklonu značně rozbité komunikace rapidně zvýší. Ke slovu přicházejí hole či ochotné paže kolemjdoucích. Jirkův vozík putuje na Valova záda. První etapu výšvihu na rajnochovický krpál zdolají všichni. Dlužno podotknout, že za čím dál hlasitějšího reptání části udýchaných jedinců.

Následná křižovatka je bodem pravdy. Silnější nátury vyráží do dalšího dějství, zbytek světa míří oklikou k základně. V duchu známého pochodového songu „Kráčejíce do Kanánu“ se docela početné vrcholové družstvo postupně doplazí až na otevřenou náhorní plošinu.  Mezi borce zasluhující uznání patří především nenapravitelný sportovní fanoušek Jirka a čtyřctihodná matka Katka, která svou nejmladší Terezku hrdinně poponáší na své útulné hrudi.

Na holém hřebenu, rozdělujícím dvě významná údolí, stojí několik stavení. A v jejich blízkosti také pár upomínek na zašlé časy. Skříňovou vétřiesku, prastarou mlátičku a pár vysloužilých zemědělských strojů tu v rouše Eviném hlídá ke všemu odhodlaná sličná squaw. Dlužno podotknout, že totálně zdřevěnělá.

Hřebenová trasa míří k pět set padesát pět metrů vysokému kuželovitému kopci s příznačným názvem Kuželka. Otevřený prostor nabízí nejen nádherné výhledy na všecky strany, ale i barevná stromořadí a zelené louky, místy vyzdobené posledními ukázkami letošních polních květů.

Podobné je to i při následném klesání do údolí. Můžeme obdivovat nejen pestrou škálu podzimních odstínů, jimiž začínají hýřit okolní lesy, ale i nápadný svatostánek, k němuž právě míří naše pomalé kroky.

Kostel Narození Panny Marie a svaté Anny nechal na začátku 18.století podle návrhu italského architekta G.P. Tencally postavit olomoucký arcibiskup Wolfgang Hanibal. Údajně i proto, aby posílil vliv katolické církve v oblasti, kterou od odbojných dědin protestantských beranů dělí jen nevysoký hřbet Hostýnských vrchů. Barokní stavba s 37 metrů vysokou věží si vysloužila název Valašská katedrála a už z dálky působí opravdu velkolepě. Natož z bezprostřední blízkosti. Postáváme či posedáváme tu dobrou půlhodinu, ale nepotkáme ani živáčka. Všechny zdobené kovové dveře jsou beznadějně zamčeny, takže interiér pro nás i nadále zůstává velkou neznámou.

Úzkou silničkou, kopírující tok potoka, pochodujeme zpátky k Haničce. Zdejší jabloně mají za sebou mimořádně úrodný rok. Správní protestanti, a adventisté zvlášť, by čekali, že jablka z katolictvím nasáklého údolí budou mrňavá, trpká či kyselá. K velkému překvapení jsou však šťavnatá, sladká a nádherně zbarvená. A domorodci ze sousedství katedrály, kteří nám je zdarma nabízejí, vyhlížejí štědře a velice sympaticky. Ten Pán Bůh si asi opravdu dělá, co chce…

Před staletími dolinou kodrcaly kočáry s arcibiskupy, dnes tu sviští invalidní vozík. A na jeho palubě významná členka Chátry a rodná matka jednoho ze současných zasloužilých teologů. Přece nepůjde pěšky, když má syna na tak prestižní církevní pozici! Až na to, že na pozici vyloženě protestantské!

Začíná se stmívat a adventisté si spolu s izraelskými předchůdci zakončují sváteční chvíle šabatu. V našem případě u bohatě prostřených stolů. Modlitba a společné přání požehnaného týdne přehodí výhybku na lehčí kolej. Nastává tradiční chvíle pro písničky a všeobecné veselí.

Ještě dříve, než se otevřou stavidla, nadchází chvíle prvního loučení. Mirka s Laďou musí předčasně domů a s nimi i moje sestra Marie. Před dvěma měsíci jsme se loučili s jejím manželem Zdeňkem. Údobí nezbytného truchlení s očekávanou zábavou zrovna dvakrát neladí.

Příští chvíle načatého večera vyplní trojice přání k životním jubileům. Třinecký Jirka, nejmladší reprezentant Chátry, během posledních dvou let překročil padesátku, a tak je na místě veliké vinšování. Dárek v podobě šály s nápisem jeho milovaného hokejového klubu, tedy Ocelářů Třinec, mu dělá nefalšovanou radost. Ta se ještě znásobí poté, co třinečtí téhož večera zdolají na kluzišti soupeře přeslavnou pražskou Spartu.

Středem následného zájmu je další třinecký borec, nadšený varhaník Jenda Przywara. Do Chátry jej svedla Zdenka, jeho poměrně čerstvá manželka. Z rukou strýce Valy, předního člena představenstva, je oficiálně uveden do řad naší prestižní organizace s možností užívat všech jejich nezanedbatelných privilegií.

Třetí v řadě je nesmrtelná jubilantka Marie. Jako jedna z mála už dozrála k plné fyzické i mentální dospělosti. Kromě běžného blahopřání si musí vyslechnout i narychlo sesmolenou verzi populární lidovky: „Marjánko, Marjánko, Marjánko má // Ty jsi ta nejlepší, to každý zná // Tralala, tralala, tralalala // Dík Chátře ses tak vypracovala//“

Na pořad večera se pak dostává hlasování o budoucnosti Chátry. Podle názoru Valy nadešel čas, aby postoupila na vyšší vývojový stupeň, což by předpokládalo i změnu současného názvu. Na scéně se už před časem objevilo pojmenování Veteš. A s ním i zbrusu nová hymna tohoto znění: „Na to sa netěš, až budeš Veteš, ať řekneš, co řekneš, stejně to spleteš  // Brada ti spadla, držíš sa madla, z důchodu odkládáš na naslúchadla // Náhradní zuby trčá ti z huby, papuč každá jiná, gatě naruby // Kolena ztuhlé, ploténky uhlé, po nocách učíš sa přespávať v truhle // Oblečeš svetry, ujdeš dva metry, už ani nepoznáš, že púščáš větry // Líca máš vpadlé a plénky v prádle a všecky údy už nadobro zvadlé // Škřaně sa krčá, žily ven trčá, nožiska opuchlé, sú samá hrča // Blednú ti oči, hlava sa točí, aparát už enom cicúrkem močí //// CODA: Efata, otevři sa aj nám - Bráno ty na zlínském krchově - Přijmi nás s náručú dokořán - Neboj sa, platíme hotově !!!“  K libretu ve spisovném valašském jazyce je ještě připojeno ustanovení o naznačené změně: „Všeckým zchátralým na vědomosť sa dává: Od 30. února 2026 sa občanské združení CHÁTRA mění na zapsaný spolek VETEŠ  ze sídlem v chudobinci EFATA ve Zlíně, Bývalý hřbitov, č.p. 666. Vedúcí: bratr Spytihněv Umrlý, odborný dozor: COSD (Církev ostatků súdného dne). Výsledek veřejné volby však dopadá neslavně. Drtivá většina přítomných odsouhlasí setrvání Chátry v současné podobě. Pro pokrokovou změnu hlasují jen tři osvícení voliči.

Sobotní večer pokračuje v obvyklém módu. Za doprovodu Valova sladkého dřeva se ozývají písničky duchovní, trampské i lidové, které postupně vygradují do komunistické, potažmo ruskojazyčné klasiky. Do okolních hlubokých lesů znějí tóny Internacioály, sovětské hymny čí častušky o hrdinném Čapajevovi.

 

Ve chvíli, kdy dojde na oblíbený dvojjazyčný song „Na řece Ob“, dojde ke zlomu. Všeobecné nevázané veselí krutě přeruší nečekaná zvěst. Jedna ze zakladatelek Chátry si před okamžikem při cestě do koupelny spletla dveře, vkročila do tmy a začala se po hlavě řítit do neosvětleného betonového schodiště. V posledním zlomku sekundy však zasáhl anděl. Ten anděl má jméno Tamara. Procházela „náhodou“ kolem a v poslední chvíli stačila padající nešťastnici zachytit za vlající část jejího oděvu. Během patetického Tamařina líčení nedávné situace nám zatrne. Naplno si uvědomujeme, jak se může během vteřiny překlopit zábava v tragédii. Ať se nám to líbí nebo ne, realita života je neúprosná. Následnou modlitební chvilku ovládne děkování. Za další ze série zázraků, které se kolem nás neustále odehrávají.

Po klidné noci přichází nové ráno. V mém případě spojené s návštěvou přilehlého lesního porostu. K mému nemalému překvapení v něm narazím na docela pěkné houby. Nejen na václavky a kozáky, ale dokonce i na praváky. První várka míří k Tamaře a Konovi, druhá k třinecké familii houbymilovného Jirky. Samozřejmě, že něco zbude i na samotného sběratele.

Poslední posezení letošní Chátry je pochopitelně u stolu. Servíruje se výhradně pizza. Nejen klasicky italská, ale i její sladká valašská varianta. V místě jejího zrodu se jí říká frgál.

Nejlepší prý přichází nakonec. Je otázkou, zda loučení patří do této kategorie. Ať už je to jakkoliv, i tentokrát je dlouhé a roztomile dojemné. Objímá se každý s každým a zdaleka nejen na oko. Dobře si uvědomujeme, že toto setkání může být setkáním posledním. Navzdory tomu převažuje naděje, že pozdrav na shledanou není jen prázdnou frází.

Kolona se rozjíždí a údolím míří ke katedrále. Podprůměrný vozový park jednoznačně převyšuje naleštěný zlatožlutý kočár značky Ford. Arcibiskupské kočáry tahalo šest koní, ten který převáží už zmiňovanou mátinku nejmenovaného význačného teologa, jich má však pod kapotou stovky. Sluší se, aby byl po zásluze patřičně opentlen. Doufáme, že bílá ozdoba vydrží vlát alespoň ke vzpomínané katedrále. A hlavně věříme, že veškerá naše přibližovadla bez úrazu spokojeně dodrkotají až ke svým domovským stanovištím.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))