Pohodová Albena

kvůli ceně ceněná

Týdenní pobyt s plnou penzí za šest tisíc na osobu! Neberte to!? Prostřednictvím dcery Ester kupujeme hned čtyři kousky. Další den už nabídka na bulharskou Albenu chybí.

První den

S manželkou Dášou, zmíněnou dcerou, jejím nejmladším synem Vojtou a mojí maličkostí pádíme koncem května do Brna. Červenou hondu odložíme na předem domluvené parkoviště a v letištní hale čekáme na podvečerní spoj k jihovýchodu. Vzlétáme kolem osmnácté a po půldruhé hodině letu přistáváme v přímořské Varně. Pokud by si někdo myslel, že se jedná o varnu pervitinu, je na obrovském omylu. Historické město je třetím největším v Bulharsku, hned po Sofii a Plovdivu. Na letišti jsme svědky šokující zprávy. Nebudeme ubytování v tří, ale čtyřhvězdičkovém hotelu! Půlnoční autobus nás vyklopí na hlavní albenské cestě, šofér rukou ledabyle ukáže směr přesunu a vesele odpeláší k dalším destinacím. Než konečně najdeme to správné ubytovací zařízení, nachodíme s drkotajícími kufry bezmála kilometr. Ralitsa, jak se naše budoucí útočiště nazývá, totiž tvoří celý komplex nejrůznějších budov a jiných rekreačních staveb. Hned poté, co se dvě lehce vyplašené recepční vymotají z chaosu, otevíráme dveře svých apartmánů. Ten náš je přímo ukázkový, dcera s vnukem však zažívají šok! Matrace opřené o stěnu, v koupelně obrovský kus igelitu a všude evidentní nepořádek. S velkou omluvou a po půlhodině čekání dostávají narychlo uklizený pokoj náhradní. Ke spánku uléhají kolem druhé nad ránem.

Druhý den

Rekreační komplex Ralitsa, stejně jako ostatní hotely v Albeně, obklopuje pěkně udržovaný vzrostlý park. Na jídlo se musí do asi dvě stě metrů vzdálené budovy. Prostornou jídelny zaplavily davy nezletilých stolních tenistů z nejméně šesti okolních zemí. Ve městě právě probíhá nějaký přebor Balkánu. Zatímco my využíváme pestré nabídky nejrůznějších jídel, drtivá většina začínajících sportovců si vystačí s hranolky, špagetami a kečupem. Nakonec to zpravidla jistí několika kopečky místní zmrzliny.

Po nadprůměrně bohaté snídani vyrážíme s Vojtou na letmý průzkum okolí. Na pláž je to od hotelu nějakých patnáct až dvacet pohodových minut. Všímáme si pozoruhodných staveb, které zde vyrostly koncem šedesátých let. Jsou postaveny v jednotném architektonickém stylu v místech, které údajně do té doby okupovaly spousty hadů. Na jejich likvidaci prý tenkrát Bulhaři dovezli pár vagónů ježků z Albánie.

Po nezbytné informační schůzce se sympatickou, nadprůměrně komunikativní delegátkou Monikou, si dáme společný oběd a pak už vyrážíme přes chráněný listnatý les u říčky Batovy na předem vyhlédnutou písčinu. Procházíme přírodní rezervací Baltata, v níž rostou pětatřicet metrů vysoké stromy, kvetou žluté kosatce a žije na 180 druhů ptáků. Liduprázdnou asfaltovou stezku tu protíná plytký, zato velice kluzký brod, jemuž se za žádnou cenu nejde nikde vyhnout.

                                                                                                                                                                        Naše cílová pláž přímo sousedí se zmíněným chráněným územím. Neoplývá bary, lehátky ani slunečníky, zato nabízí možnost svobodného výskytu bez nadbytečného textilního pokrytectví. Což v daném případě znamená, že je tu v tuto dobu víceméně pusto prázdno. Tedy, přímo ideální stav, který drtivé většině z nás už odjakživa vyhovuje. Sotva zde k nebi vztyčíme naše plátěné přístřešky, dosud azurově modré nebe začíná nápadně šednout. Což nám ani trochu nebrání v aktivním lážo-plážování, včetně celkové ochutnávky černomořského slaného nálevu. A také v obdivování pozoruhodných pozůstatků podmořského světa, které se tu vyskytují v překvapivě velikém množství. Nabízí mnoho tvarů a hrají snad všemi zemitými odstíny.

S přibývajícím chladem se vracíme na základnu. Po bohaté večeři s pestrou škálou nebezpečně jedlých pochutin přijímáme pozvání nejmladšího účastníka naší rodinné výpravy do blízkého venkovního baru. Za pultem stojí usměvavý domorodec pocházející z indonéského ostrova Bali, s nímž se náš Vojta už stačil skamarádit. Patřičně toho využíváme a necháváme si namíchat tuze zdravý lahodný drink, u něhož pak v přátelském rozhovoru vydržíme až do pozdních večerních hodin.

Třetí den

Po obvyklé snídani mezi štěbetajícími tenisty vyrážíme povědomou cestou na naši pláž. Polehávání na písku střídáme s občasnými koupelemi v docela svěží mořské vodě. A někteří také s krátkými procházkami po písčině i jejím nejbližším okolím. To je vyzdobeno trsy zvláštních vysokých trav a nejrůznějšími, pro nás neobvyklými květy a rostlinami.

Odpoledne se, stejně jako včera, trochu zamračí a v podvečer už oblohu pokrývají souvislé mraky. Cestou do hotelu si všímáme nejen vysazených květin, mezi nimiž jednoznačně dominují růže, ale i koberců velkých bílých sedmikrásek. Jejich koberce nás doprovázejí až k jídelně, kde se díky naší nepolepšitelné komunikátorce Esterce dáváme do řeči s nejnápadnější dvojicí naší výpravy. Říkáme jim „Kámoši“ a pocházejí ze Slovenska. Zuzka je díky svým nedostižným tělesným proporcím držitelkou prestižního titulu Miss bikiny a její výřečný partner Peter skvělým bavičem a poctivě trénujícím kulturistou. Slovensko-český dialog je náramně obohacující a od vyloženě osobních záležitostí sahá přes prkotiny až k vrcholné světové politice.

Čtvrtý den

Dneska vyrážíme na pěší výlet do Balčiku. Podle všeznalého Romana v kárované košili by to mělo být asi pět kilometrů. Skutečnost ovšem nakonec ukáže o čtyři víc. Dojdeme na konec letoviska s přeškrtnutým názvem Albena a chtě nechtě se musíme rozloučit se zatím nekonečnou pláží. Dál už pokračuje jenom docela úzký chodníček. Zleva jej lemuje příkrý sráz, zprava vlnící se moře. Někdejší komunikaci, po níž se kdysi určitě jezdilo, rozbilo natolik, že je schůdná jen s použitím všech končetin. Zdobí ji však vlčí máky a rozkvetlé květy divokých šípkových růží.

Na zbytcích přelámaných betonových desek si všímáme zvláštních, opakujících se nápisů. Skrovné znalosti azbuky i anglického jazyka výmluvně upozorňují na výskyt hadů. Slova jako „snakes“ či „otrovni zmiji“ nepotřebují komentář, ale zvýšenou dávku pozornosti. V místě, kde neschůdný chodník přešel v sjízdnou, docela širokou cestu, se o tom můžeme přesvědčit. Slušně vykrmená zmije stačí naštěstí upláchnout dřív, než cvakne spoušť nepřipraveného fotoaparátu. Stejně jako o kilometr dál, kde před námi divoce uhání sotva třicet centimetrů dlouhé zmijí mláďátko.

Balčik nás vítá malým zámečkem a okrajem velké botanické zahrady. Protože jsem už obě místa před léty navštívil, dávám přednost návštěvě městečka. Žije v něm kolem 12 tisíc obyvatel a v minulosti se jmenovalo všelijak. Nejdříve kopíruji rušný mořský břeh, později se vydávám i do odlehlejších zákoutí. Až tady nacházím to pravé, autentické Bulharsko.

V uličkách i na nábřeží co chvíli narazím na začínající kumštýře. Se štětci a barvičkami zkouší přenést skutečnost a momentální dojmy na čistý list velkého papíru. Je docela zábavné je při jejich tvůrčí činnosti pozorovat. Třeba jsem právě narazil na nějakého budoucího Picassa, Rembrandta či Mikoláše Aleše.

Balčik kromě jiných zajímavostí oplývá i množstvím všelijakých skalních útesů. Popadá mě touha si alespoň na některý z nich vyšlápnout. U nás by na každý takový vyhlídkový bod mířilo hned několik   chodníků. Ale, světe div se, tady vzhůru ani zvěří vyšlapaná pěšina. A prodírat se trním, navíc s evidentním výskytem plazů, se mi dvakrát nezamlouvá. To vzpomínaný „károvaný“ Roman, je jiný borec! Díky své momentální vášni v podobě pokořování všech možných i nemožných vrcholů se některé ze zdejších bradel opravdu proplazil. K potěše své sympatické partnerky Marcelky bez újmy na životě, dokonce i na zdraví.

Se zbývající rodinnou trojkou, která si užívala ochutnávek zámeckých vína především krás botanické zahrady, se potkáváme až pozdě odpoledne. Samozřejmě na nábřeží. Následné posezení s kulisou loděk, přístavu a modré hladiny je věnováno společné likvidaci zdejší speciality. Křupkavé, do zlatova opečené sardinky s přílohou paprikové pasty, jíž bodrý číšník přezdívá bulharská viagra, prostě nemají chybu! Chybu pouze představuje zpáteční návrat do Albeny. Autobusová linka zatím nepremáva, takže zbývá jenom taxík. Devět kilometrů za pouhých pětadvacet euro!

Pátý den

Po včerejším výletě se sluší odpočívat. Kde jinde než na naší osvědčené písčině? Předpověď počasí hlásí možnost přeháněk, ale pro Albenu to naštěstí jaksi neplatí. Změnil se totiž vítr a souvislá oblačnost vězí jen nad mořem.  A při nižším nasvícení, které přichází až pozdě odpoledne, dává možnost vzniknout zajímavým fotografiím.

Vracíme se na hotel o něco dřív. Nedá mi to, abych si ještě před večeří neodskočil na protější, tedy severní pláž. Slunce pomalu klesá k západnímu obzoru, nikde ani živáčka, proč toho nevyužít k osamělému relaxu v mělkých vlnách i v písečném okolí? Ty nejkrásnější chvíle bývají právě při slunečním západu, případě východu.

Vracím se malou oklikou zpátky. Klopýtám kolem obřích hotelů obklopených zelení stromů, trávníků a ostrůvků pěstěných květů. Albena má něco do sebe. Dýchá klidem a pohodou. V sezóně možná ne úplně, ale dnes určitě.

Po obvyklé večeři s mezinárodní smečkou nezletilých tenistů nás čeká překvapení. Pozvání k posezení s celou naší mezinárodní skupinou. Je to zvláštní, ale vedle už vzpomínaných „Kámošů“ z Bratislavy, přes svéráznou manželskou dvojku ze slovenského Kubína a českých Pardubic až po sebevědomou dvacetiletou režisérku a její kriminalistikou posedlou sestru si tu až překvapivě všichni nějak padnou do noty. Naše výrazná dcera Ester i se svým synem Vojtou v této společnosti určitě nezapadnou. Spíše právě naopak.

Šestý den

Protože je půjčení auta v Bulharsku problematické, hlásíme se na celodenní autobusový zájezd. Bude dvojjazyčný, tedy polský a český. Naši reprezentaci povede starší dáma Alena, žijící čtyřicet let v Bulharsku, Poláky dlouhovlasý exotický borec v klobouku, který oplývá nadprůměrnou výřečností. Střídání u autobusového mikrofonu vyzní jednoznačně v jeho prospěch.

První zastávkou je tak zvaný Kamenný les. Jedná se o přírodní skalní útvary neznámého původu, opředené mnoha pověstmi. Území je pod patronací UNESCO a patří mezi světové unikáty. Procházka mezi kamennými sloupy navozuje pocit nadpozemské reality. Barevné květy připomínají obrovskou, pečlivě udržovanou skalku. V létě tu prý venkovní teploty stoupají až k padesáti stupňům. Dnešní, mírně oblačné počasí vše přívětivě zmírňuje, takže hodinový pobyt v atraktivním světě vysokých kamenných sloupů zanechává ve většině účastníků jednoznačně hluboký dojem.

Dalším zastavením je ústí 250 kilometrů dlouhé řeky Kamčija. Hodinová projížďka na říční lodi dává nahlédnout do pobřežního pralesa i na život pobřežních osadníků. Suchozemský Evropan si tu připadá jako v povodí Amazonky či v deltě asijského Mekongu. Z kalné vody se tu a tam vynoří i chráněná říční želva. Pár drobnějších exemplářů se nám dokonce podaří uvidět na vlastní oči.

Závět výletu patří samotné Varně. V současnosti tu žije nějakých 320 tisíc smrtelníků. Dnes je neděle, takže většina z nich vyrazila do ulic. Celá řada i do pověstného parku, který vyprojektoval český architekt Antonín Novák. V předvečer Dne dětí tu probíhají nejrůznější aktivity určené právě této věkové skupině. Každopádně je dvouhodinový pobyt ve třetím největším bulharském městě s náramně bohatou minulostí velice příjemnou záležitostí.

Sedmý den

Počasí opět příjemně překvapilo. Znovu se nepříjemná předpověď nekryje s realitou. Je polojasné počasí a docel teplo. A tak si naplno užíváme všech radostí, které bezprostřední kontakt s mořem nabízí. Počínaje čvachtáním ve svěží vodě a konče poleháváním či procházkami v okolí našich vztyčených stanů.

Poprvé však na pláži končíme předčasně. Na vině je déšť. Nejdříve sotva znatelný, ale později čím dál silnější. Návrat do hotelu je už ve znamení vztyčených deštníků. Ale i v takovém počasí se dá narazit na něco výjimečně krásného. Především v podobě stvolů, oroseného chmýří či barevných květů.

Osmý den

Poslední den pobytu začíná neslavně. Noční déšť končí až po ránu. Navzdory tomu vyrážím do ulic. A přes rezervaci Batlata i k moři. Cestou si všímám opuštěného zákoutí. Někdejší útočiště hravých mládenců, tedy Playboy Club, zarůstá křovím. Takových míst, kde si příroda lidské výtvory bere spontánně zpět, je v přímořském Bulharsku dlouhá, přímo nekonečná řada.

Dopřávám si poslední procházku okrajem zvláštního pralesa, jemuž se přezdívá „logonza“. V dokonalém osamění, navíc za jemného mrholení, tu vše působí zvláštním dojmem. Ten ještě umocňuje hukot vedlejšího, mírně rozbouřeného moře. Navzdory vlnám si na okraji ještě dopřávám lehkou, úplně poslední koupel.

Pokochám se záplavou pobřežních květů i zasychajících travin a po můstku překračuji říčku Batova. V těsné blízkosti posledního hotelu zamířím zrak k jejímu břehu. Hned pod vydlážděným chodníkem tu odpočívá nějaký černý had. Závěrečná přírodní fotka z Albeny fotka tak náleží plazům. Albánští ježci tedy úplně všechny nevyhubili.

Odjezd na letiště se koná až po sedmé večerní. Za nějaké tři hodiny už stoupáme z Varny k temnému nebi. Abychom se před půlnocí snesli k brněnskému letišti. A tady dochází k něčemu nezvyklému. Celá parta z našeho hotelu se tu loučí stisky rukou a objímáním. Nemalou zásluhu na tom má právě naše dcera Esterka. Nacpeme se do jejího červeného auta a pak už černou nocí uháníme k domovu. S nepřebernou náručí dojmů a nádherných vzpomínek.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))