Expedice Hákoš

ROMANIA 77

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část třináctá –

Nacházíme se v době, kdy mají cestovatelé přistříhlá křídla. Rumunsko je, naštěstí, stále dostupné. Takže, vyrážíme do Rumunska! Inspirací je článek v časopise Lidé a Země přibližující lehce dostupné pohoří Apuseni. Pár dnů před plánovaným odjezdem potkám našeho souseda, který všude byl a všecko zná a ten mě šokuje nečekanou zvěstí: „Do Rumunska nejezděte! Banditi tam v noci otevřenými okny tahají ze stojících či pomalu jedoucích vlaků zavazadla. Mají na to speciální háky…“ No, nazdar! Musíme být připraveni! Míříme tedy za hákoši!

Sedm statečných ve složení Ben, Albín, Mirka, Máňa, Pavel, Luboš a moje maličkost se jedné krásné červencové noci srocuje ne meziříčském nádraží. „Všecko je v pořádku, zemňáky sú v řádku!“, ozývá se z hrdla jednoho ochlastaného Valacha. Bereme si to k srdci a nastupujeme do rychlíku. Přes Púchov a Bratislavu dodrktáme až do hlavního města Maďarska. Většina z nás tu ještě jaktěživ nepáchla. Budapešť se tak stává naší první zastávkou.

Hodíme vercajk do úschovny a vyrážíme na letmý průzkum. Pyšné velkoměsto postupně odtajňuje svá kouzelná zákoutí. Přecházíme na druhou stranu Dunaje a vystoupáme k velkolepému hradu. Začíná se stmívat. Luboš naladí své vlastnoručně zhotovené banjo, spíchlé z kytarového hmatníku a víčka od ešusu a v jeho doprovodu nad městem zapějeme pár křesťanských písniček. Celá naše sedma totiž náleží mezi zneuznávané náboženské tmáře, které však Maďaři nemají šanci podle řeči odhalit.

Naskočíme na půlnoční rychlík a pádíme k jihu. Nedostaneme se s ním však dál než do Szolnoku. Další přípoj odjíždí až za dvanáct hodin. Nezbývá než najít nějaký plácek k přespání. Noční tmou pochodujeme za město. Kolem jen samá pole. Najednou v dálce uvidíme nějaký menší les. Po půlhodině chůze dojdeme k ostře střežené bráně. Onen háj je totiž součástí kasáren. Takže, čelem vzad a rychle pryč! Po další půlhodině narazíme na trávou zarostlý příkop u polní cesty. Zalezeme do spacáků a spíme jako nemluvňata. Dokonce si ráno ani málem nevšimneme, že kolem nás krouží prasata a jezdí formani s povozy.

Mezinárodní pacifik odjíždí až kolem druhé odpolední, takže se musíme uklidit na nějakou méně rušnou lokalitu. Nacházíme ji v těsné blízkosti štreky. Nejezdí tu povozy ani nepobíhají prasata, jenom čas od času zarachotí nějaký projíždějící vlak. Sváteční den si užíváme podle zažitého obyčeje. Uvažováním nad zvěstí Svatých Písem a prozpěvováním spirituálně laděných songů. Rytmus opět udává Lubošovo ešusové banjo. Počasí je slunečné, vítr vlahý a oběd z poponášených zásob stravitelný.

Dvě hodiny po poledni nastupujeme v Szolnoku do rychlíku směřujícího k Bukurešti. Cesta Maďarskem je poměrně pohodová. Vlak nejdříve zastaví na maďarské straně hranice. Odbavení je na tehdejší poměry až nečekaně rychlé. Složitější situace nastává v první rumunské stanici Episcopia Bihor. Vlakem putují nejen obvyklí celníci a pasoví kontroloři, ale i samopalem ozbrojení vojáci. Otevírají všechno, co lze otevřít, plazí se pod podvozkem a nějakým prodlouženým kladivem tam něco proklepávají. Vlak tady stojí asi dvě hodiny. V kupé je nesnesitelné horko, ale na čerstvý vzduch nikdo z vagónu nesmí. Konečně se dává pacifik do pohybu. Za Oradeou, kde začíná být krajina zajímavější, nastává postupné stmívání. Údolím řeky Crisul Repede už pádíme v úplné tmě. Později zastavíme v Kluži a pak ještě stejným vlakem popojedeme do stanice Cimpia Turzii. Průjezd rumunským územím jsme měli pod kontrolou. Okna zavřená a oči na sopkách. Co kdyby se někde objevil hákem ozbrojený hákoš?

Ještě před půlnocí se stačíme motorákem posunout do Turdy. Ranní vlak odjíždí až kolem páté. Noc záměrně trávíme pod ostře zářící lampou v těsné blízkosti nádraží. Jednak nebudeme muset ráno dobíhat a pak jsme ve větším bezpečí před možným útokem hákošů.

Brzy po svítání nastupujeme do přistaveného úzkokolejného vlaku. Budeme jím putovat až do 80 kilometrů vzdáleného Cimpeni. Cesta prý potrvá sedm až osm hodin. Moc tomu v tuto chvíli nerozumíme.

Chytřejší jsme brzy poté, co se pacifik rozjede. Malá motorová lokomotiva nedosáhne větší rychlosti než průměrný cyklista. Což je naprosto úžasné. Můžeme v absolutní pohodě pozorovat nádhernou krajinu kolem zlatonosné řeky Aries. A když vlak zastaví, klidně vylézt na vzduch a do odjezdu pospávat někde na mezi.

Na něco tak zbytečného, jako je bezpečnost cestujících, si tu nikdo nehraje. Posedáváme za jízdy na schůdcích, Ben píská na svoji fujaru a zbytek výpravy prozpěvuje trampské songy za doprovodu Lubošova miniaturního banja. Tak nádherně romantickou jízdu vlakem jsme ještě nezažili.

Poloprobdělá noc nás ukolébává ke spánku. Nejvíc si ho užívá kamarád Albín. Ben s Lubošem vymýšlí plán. Co si tak za jízdy zahákovat? Na jedné ze zastávek hoši ulomí se stromu zakroucenou haluz, upraví ji do tvaru háku a jen co se vláček znovu rozjede, jeden z nich vleze na venkovní schůdek, opatrně se posune k otevřenému oknu a tvrdě spícího bratra Albína, který zatím viděl hákoše za každým druhým rohem, začne hákem popotahovat směrem ven. Probuzení je okamžité, překvapivé, ale nikterak dramatické. Scénka se povedla, rozesmála celou pospolitost, a to se počítá!

Pozdě odpoledne přijíždíme do městečka Cimpeni. První, co tady navštívíme, je místní tržiště. Něco podobného vidíme vůbec poprvé. I když je už dlouho po poledni a většina stolů zeje prázdnotou, vládne tu zvláštní, velice přitažlivá atmosféra. Kromě Bena a Luboše, kteří už Rumunsko v minulosti navštívili, z jejich řeči neznáme ani slovo. Přesto si s místními, kteří v nás vidí mimozemšťany spadlé z Marsu, náramně rozumíme.

Neméně zajímavé je to i před jednou z místních hospod. Veselo je nejen uvnitř budovy, ale v jejím okolí. Rakija tu teče proudem a je pochopitelně nabízena i nám. S díky odmítáme a jdeme se poohlédnout po nějakém zákoutí k přenocování.

Další den, poté, co přespíme pod velkým mostem, popojedeme autobusem do centrální částí pohoří Apuseni. Dámskou dvojici necháme i s našim mobilním majetkem v údolí a jen tak polehku vyrazíme do okolních kopců. Krajina nám v mnohém připomíná naše rodné Valašsko. Ale přibližně takové, jaké bývalo před padesáti roky. Prostá obydlí, pastviny, obdělávaná políčka a obrovské kupy uskladněného sena.

Samostatnou kapitolu tvoří zdejší domorodci. Ohánějí se kosou, zhotovují hrábě, zpracovávají ovčí vlnu a pečou domácí chléb. Jsou vůči nám neobyčejně milí. Komunikujeme každý svou řečí, rukama i nohama a náramně nás to baví. Od někoho dostaneme domácí vajíčka, od někoho kukuřičný chléb, od jiného kousek sýru a ode všech dohromady příjemné pohlazení nefalšovaným přátelstvím. Samozřejmě, za předpokladu, že si nebudeme hrát na bohorovné machříky, kteří všechno ví a dělají lépe než oni.

Z kopců scházíme do hlubokých údolí. Narážíme tu na dřevorubce i plantáže voňavých lesních jahod. Nezřídka také na původní stavení, typická pro zdejší, kraj. Vynikají vysokou špičatou střechou, pokrytou velkou vrstvou suchého smrkového chvojí.

Připomínkou starých časů jsou i pece na pálení vápna. Místo bukového dřeva však používají k vyhřívání vyřazené pneumatiky. Ekologům to nevadí, protože se zatím ještě nenarodili.

Jsme v krasové oblasti, kde se nachází bezpočet jeskyní a jiných zajímavostí. Narazíme například na obrovskou vyvěračku, z níž pramení ne nějaký malý potůček, ale docela vydatná horská bystřina. Jinde nás překvapuje veliká škvíra, mířící do podzemí. Klesneme jí do prostorného dómu a žasneme nad úžasnou akustikou. Zazpívaný kánon v podobě písně Amen zní lépe než v kterékoliv významné katedrále.

Spojíme se s naší odpočívající dámskou dvojící a hledáme místo k přenocování. Nacházíme jej na pravém břehu Ariese. V překladu to znamená Zlatá řeka. Vzácný kov se ve zdejším kraji těží od starověku. Luboš si schválně přibral pánev na rýžování. Spolu s Benem se o to donekonečna pokouší, ale bez úspěchu. Příště si bude muset najít výnosnější rýžoviště. Každopádně pobýváme v úžasné krajině, která oplývá klidem, vůní a nevtíravou nádherou.

Jídlo si zpravidla připravujeme na ohni. V kotlíku se objevuje směs "co kdo dal". Albín, který chce na Mirku zapůsobit dojmem kulturního člověka, si zpravidla odsedne o kousek a otevírá průmyslově vyráběné konzervy. Láska prochází žaludkem a výsledek se brzo dostaví. Za rok a půl je už ruka v rukávě a Albín se ocitá uprostřed Smetánky.

Sedáme na autobus a posouváme se o něco dál k západu. Sotva vystoupíme v nějakém vyvýšeném sedle, začnou nebe zakrývat temně šedé mraky. Bouřka tu bude co nevidět. Nedaleko od nás rodinka domorodců chvatně shrabuje seno a ukládá jej do zdejších vysokých kup. Neváháme, bereme do rukou volné hrábě a pouštíme se do díla. Konverzujeme přitom prostřednictvím zbytků ruštiny s jejich pohlednými dcerami. Starší generace nám nerozumí a evidentně znervózní. Maminy nás podezřívají, že kujeme nějaké pikle. Ženoucí se průtrž je však v dané situaci důležitější a každá ruka dobrá. Seno je složeno ještě před spadem prvních velkých kapek. Dokonce si ještě za sucha stačíme vyměnit naše adresy.

V doprovodu zmíněných domorodců sestupujeme do nejbližší dědiny. Bouřku přečkáme pod přístřeším zdejší tržnice. Sotva vysvitne sluníčko, shromáždí se kolem nás snad všecka děcka z vesnice. A také pár místních lidí, k nimž se donesla zvěst o naší pomoci při senoseči. Okamžitě jsme jedni z nich. Luboš tasí své banjo a učí rozjařenou drobotinu jednoduchou českou písničku. Děcka si ji osvojí během chvilky a potom donekonečna opakují. Na oplátku se učíme zase lidovku rumunskou. Mezinárodní kulturní souznění, jaké by nikdo nenaplánoval!

Postupně začínáme s návratem. Nesmíme samozřejmě opomenout návštěvu historické Kluže. Doveze nás sem přes hory a doly místní autobus. Opět začínáme prohlídkou tržiště. Je přímo úměrné velikosti města a nabízí všecko možné i nemožné. Krajská metropole nás určitě nezklame. Centrum oplývá množstvím soch, nádherných budov a kostelů. Nejen katolických, ale i luteránských a pravoslavných. Právě takový si vybíráme ke krátké návštěvě. Nesrozumitelná bohoslužba s kulisou zlacených ikon nepostrádá podmanivou, mystériem podbarvenou atmosféru. Nám ale ubíhá čas a v plánu máme ještě vypátrání svatostánku adventistického. Protestantů tohoto druhu je prý v Rumunsku jako much, takže by to neměl být nejmenší problém.  Pokud však chceme zítra navštívit své souvěrce, měli bychom se předem patřičně zušlechtit. Navštěvujeme tedy holičství. Tedy, pouze pánové. Dámy jsou pohledné permanentně. Pomocí slovníku naznačíme, že potřebujeme oholit. Albín, který vyhlíží jako čítankový reprezentant Západu, však psaný překlad nepotřebuje a vystačí si sám. Borec se ho ptá ne tucet otázek a zákazník na každou přikývne anglickým "yes". Následná terapie trvá skoro hodinu. Zahrnuje nejen holení, ale i mytí, stříhání a masáž hlavy. Proces končí aplikací do daleka působící voňavky. Vystavený účet je v astronomické výši. Vyděšený klient prohrabává všechny kapsy, ale na  požadovanou částku nedosáhne ani náhodou. Vybíhá proto před holičství a pokorně prosí Mirku o pomoc. Společnými silami pak soustředíme veškeré rumunské mince a plnou hrst drobných předáváme mistrovi. Až teď mu dochází, že zákazník asi opravdu není ze Západu. Když už jsme nadprůměrně zušlechtění, musíme v předstihu vypátrat ten adventní kostel. První pokus se však příliš nedaří. Domorodci nás posílají na samý okraj města. Stojí tu sice nádherná modlitebna, ale náleží sourozencům baptistům. Zvou nás ochotně dovnitř, takže stačíme zažít kousek jejich páteční večerní pobožnosti. A dostává se nám i informace o výskytu našich o něco bližších souvěrců. Shromažďují se prý v centru města, tedy zhruba v místech, kde jsme se skoro celý dnešní den potloukali.

Když už jsme na okraji, tak tu někde také přespíme. Potmě narazíme na miniaturní zahradnickou budku. Mirka s Máňou zalezou pod střechu, ostatní zaléhají v okolí. Noc je až nápadně teplá. Probudí mě nějaký šelest uvnitř pootevřeného spacáku. Instinktivně v rozespalosti šáhnu dovnitř. Ruka mi přistane v bodlinách. Do spacího vaku se mi vloupal ježek! Aby toho nebylo málo, nad ránem začne padání nebeské vláhy. Působí jako vojenský poplach. Takže, bleskurychlé sbalení a zrychlený přesun k autobusové zastávce. Modlitebnu nacházíme bez problémů. Není tu ani živáčka a tak nepřítomnosti věřících využíváme po svém. Před krytým vchodem zašíváme a zušlechťujeme své odění. Na kostelové nevypadá ani náhodou.

První přicházejí nějací zodpovědní šéfové. Překvapují nás nečekanou, anglicky formulovanou otázkou: „Vy jste Američané, že?“ „Ne, nejme Američané, ale obyčejní Čechoslováci. A máme dokonce blízko k adventistům.“ Padá jim brada a neví, co si o nás pomyslet. Takové souvěrce si určitě nepředstavovali. Nepatřičný vzhled jim ale nebrání v tom, aby nás nepozvali na bohoslužbu. Na naše poměry je až nebývale důstojná. Z kůru zpívá sladěný chór a vepředu sedí vážně se tvářící bratří představení. Zatímco je Rumunsko jako takové k nepořádku lehce tolerantní, tady to neplatí ani náhodou.

Po dopolední pobožnosti se účastníci nahrnou před budovu. Překvapují nás někteří věřící, kteří sem údajně přišli z venkova. Nemají na sobě obvyklý oblek s kravatou, či dámskou sukni s halenkou, ale místní kroj. Tváří se hrdě a mají k nám úplně nejblíž.

Polední přestávka, která trvá až do páté podvečerní, má prý v celém Rumunsku neměnný průběh. Rodina pozře slavnostní oběd a potom zaleze do peřin. Asi je to tak správné. Sobota prý v překladu znamená „den odpočinku“. My ji rovněž prožíváme po rumunsku. Poté, co v bočních místnostech pozřeme darovanou chutnou krmi, uléháme, kde se dá. Někdo na gauč, někdo do křesla a někdo na koberec. Shodujeme se, že to ti rumunští bratří mají s tím šabatem bezezbytku vymakané.

Pobožnost o páté nás šokuje. Jsme požádáni, abychom do programu přispěli písničkou. Produkce se odbude na vrchním kůru. Asi proto, aby na nás nebylo vidět. Doprovod nezajistí žádné ušlechtilé varhany, ale Lubošovo osvědčené ešusové banjo. Vybíráme jeden ze všeobecně známých spirituálů. Netušíme, že jsme nahráváni na magnetofon. Když se do stejného sboru po čtyřech letech s Pavlem vrátíme, záznam nám, k našemu velkému překvapení, přehrají.

Před večerem si nás bere do parády zdejší omladina. Pod vedením Eniky, pohledné Rumunky maďarského původu procházíme městem směrem k vyvýšenému hotelu s názvem Belveder. Prostřednictvím posledních zbytků německého jazyka se s ní bavím o všem možném, ale jedno mi odmítá uvěřit. Že jsem už nějaký ten pátek šťastně ženatý a dokonce mě doma čekají dvě půvabné ratolesti. Z Belvederu máme město jako na dlani. Je nádherně osvícené a ukládá se ke spánku. Podobně jako my k návratu k našim domovům. Ve společnosti krásných mladých lidí ještě spolykáme sladké pohoštění a pak vlahým večerem klopýtáme zpátky k modlitebně. Viděli jsme se úplně poprvé a mluvíme rozličnými jazyky. Sladění srdcí společnou nadějí je však více než patrné. Věříme, že se zase někdy uvidíme. Jak už bylo naznačeno, pro některé z nás se tak stane přesně za čtyři roky. Teď se však musíme rozloučit a popřát si šťastnou cestu. Nejen vlakem, ale především vlastním životem. 

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))