STRÁŽOVKY
podzimní i silvestrovské
- 1976 -
VANDRY Z ROKU RAZ DVA
část dvanáctá
Strážovky podzimní
Kraj už dávno ovládl podzim. Kalendář ukazuje polovinu listopadu. Nejlepší čas vyrazit někam na vandr. Pulčiny i Vršatec už máme dávno zmáknuté, co tak vyrazit na vzdálenější Strážovky? S Benem nabalíme vyřazené vojenské torny, nazujeme kanady a časně ranním pacifikem uháníme k Púchovu. Dalším vlakem se posuneme do Považské Teplé a odtud už po svých kráčíme ke zdaleka viditelné, mohutné skalní průrvě. Bratří Slováci ji nazývají jako Manínska tiesňava. Kaňonem se prodírá nejen potok, ale i silnice. V nejužším místě je dokonce silnice přímo nad potokem. K přemostění slouží mohutné dřevěné trámy, které při každém průjezdu jakéhokoliv vozidla vydávají přímo strašidelné zvuky.
Bylo by divné, kdybychom zůstali pouze na dně. Vápencovými
stěnami se pomalu drápeme výš a výš. Jsme tady úplně sami. Otevírají se nám čím
dál atraktivnější výhledy. Především kolmo dolů, kudy se klikatí už vzpomínaná
silnice.
Ani v tomto případě nemůže zůstat jen u pozorování
z žabí perspektivy. Vystoupáme až nad zmíněný převis, sedneme do suché
trávy a obdivujeme to fascinující přírodní divadlo. Nevlídné listopadové
počasí, které se hlásí čím dál vlezlejším chladem, nám v tuto chvíli nevadí.
Pohledy dolů i k protějšímu svahu vše spolehlivě převáží.
O něco později sjedeme níž a prodereme se do samotného
výklenku. Kdo tu nebyl, nepochopí. Ten dojem, který obrovská skalní masa
vysílá, je přímo drtivý. Pomalu poté traverzujeme na druhou stranu. Ben občas
vytáhne svoji fujaru a do šumění podzimního větru přidá nějakou melodii.
Symfonie přírodních i umělých zvuků, navíc s kulisami dramatických, takřka
kolmých stěn je nepopsatelná.
Krátký den se hlásí nečekaně brzkým stmíváním. Pobalíme své
skrovné nádobíčko a liduprázdnou silnící pochodujeme dál. Doufáme, že cestou
zahlédneme nějaké romantické zákoutí k přenocování. Ani po hodině
potemnělé chůze však na nic podobného nenarazíme. Ke spánku se ukládáme na malé
plošině nad potůčkem, na okraji nějakého sadu. Samozřejmě, až poté, co u
plápolajícího ohýnku s chutí zbaštíme skromnou, právě ukuchtěnou večeři.
Noc odpovídá právě probíhající roční době. Je nebývale dlouhá a docela studená. Probouzíme se s přízdobou jemné jinovatky. Nasbíráme na zemi spadané, mírně přemrzlé švestky, z potůčku nabereme do ešusu proudící vodu a vaříme ovocný kompot. Pořádně jej osladíme a podáváme jej jako zakončení vydatné snídaně z obvyklých ovesných vloček. Po chladné noci pod širákem, hotový balzám pro tělo i pro duši.
Pozadu nesmí zůstat ani prostor spirituální. V kůži vázané Kralická bible nabízí tolik duchovní potravy, že si můžeme vybírat. Zvěst Božího slova tady, v nefalšované přírodní katedrále poblíž Kostolecké tiesňavy, působí mocněji než v kterémkoliv kostele.
Vracíme se známou cestou nazpátek. Společnost nám dělají dva
pokroucení kamarádi, které jsme ulovili v bukovém lese. Samorosty jsou
nejen podivným artefaktem, nad kterým kroutí hlavami ve vlaku všichni
spolucestující, ale i pozdější připomínkou dvou podzimních dnů strávených v
jednom z nejpozoruhodnějších koutů Strážovských vrchů.
Strážovky silvestrovské
Není úplně normální, aby se člověk na Silvestra vypravil
někam do přírody. Přesto právě v tento den vyrážíme s Hugem na dvoudenní
vandr. Máme namířeno na nejvyšší vrchol Strážovských vrchů, 1213 metrů vysoký
Strážov. Takže, vlakem do Púchova a Ilavy a potom autobusem do podhorské
vesnice Zliechov.
Procházíme dědinou až na její konec. Všude je bílo a
krajinou se prohání nepříjemný severák. U poslední chalupy potkáváme postarší
paní. Ptá se nás, kam máme namířeno. Když odpovíme, že na Strážov, zalomí
rukama a řekne: „Tam nechoďte, chaláni, tam naozaj zahynete!“
Nedáme na její dobrou radu a začínáme stoupat k výšinám.
Kráčíme lesem ve stopách psa a nějakého člověka. Sněhu postupně přibývá. Na
první otevřené pasece, nedaleko od vrcholu, už brodíme po kolena. Naši dva
předchůdci to raději vzali někam do údolí.
Pomalu a těžce postupujeme nahoru. Konečně jsme na nejvyšším
bodě! Obnažený vrchol Strážova nemilosrdně bičuje prudký vichr. Unáší napadaný
sníh a vrhá nám jej do tváří. Snažíme si je chránit ovázaným šátkem. Zatímco je
vrcholové bradlo takřka vymetené, jen o kousek dál se vrší dvoumetrové závěje. Plánovaná
svačina nepřichází v úvahu. Pokorně proto sestupujeme níž a hledáme nějaké
závětří.
Je už dlouho po poledni. Což znamená poohlédnout se ještě za
světla po nějakém noclehu. Zamýšlený posun po žluté značce, která mírně
sestupuje do údolí, je nemožný. Všecko je zaváté a pěšina neviditelná. Boříme
se až po pás ve sněhu. Světla rychle ubývá. Smiřujeme se s tím, že budeme muset
přečkat noc v nějakém zahrabu.
Zázraky se však dějí! Na skalním výběžku, pod nímž šumí malý
vodopád, zahlédneme malou chatku. K našemu překvapení je odemčená. A jsou
v ní dokonce kuchyňská kamna! Z houstnoucího šera ještě stačíme
olámat suché větve z okolních buků a nanosit je do vychladlého interiéru. S rozkřesáním
ohně je to už složitější. Než se nám podaří z mokrých smrkových větviček
vyloudit první plamínky, uběhne nejméně půlhodina. Oheň se v kamnech sice
líně rozhořívá, ale kouř nestoupá komínovou rourou, ale rozlévá se po
místnosti. Pokud chceme přežít, musíme se jít nadýchat ven.
Trpělivost však přináší nejen růže, ale dlouho očekávaný tah
v komíně. Sotva se v kamnech trochu rozhoří a dýmu začne ubývat, nakoukne
do otevřených dveřích několik tváří. Parta mladých domorodců sem vyrazila
oslavit Silvestra. Představa, že budeme poslední chvíle roku prožívat ve
společnosti opilých mladíků, nám bere veškeré iluze. Ale, světe div se, dochází
k dalšímu zázraku! Borci jsou inteligentní, navíc nezvykle empatičtí a
protože jsme prý jejich útočiště obsadili před nimi, nechají nás tu v klidu
přespat a přebrodí k jinému podobnému zařízení.
V kamnech to nádherně praská, veškerý kouř už stoupá nažhaveným
komínem a my máme možnost prožít jeden z nejkrásnějších Silvestrů v životě.
Přechod do Nového roku nám připomene jen vzdálené, sotva slyšitelné dunění.
Venku mrzne až to praští, ale nám se zdá o ráji. Kdo touží po tichém Silvestru,
ať zamíří do divočiny!
Ráno oživíme vychladlý krb a na plotně kuchtíme snídani. V daném
případě spíše oběd, protože je už kolem desáté. Vrchovatě spokojeni pak sbalíme
své švestky, poděkujeme Všemohoucímu, zamáváme nadprůměrně luxusnímu ubytování
a spouštíme se kolem vodopádu do doliny. Sněhu máme opět až po pás, ale to nám
v tuto chvíli ani trochu nevadí. Klesání nám zpříjemňují zamrzlé kaskády,
místy vyšperkované i velkými stříbrnými krápníky.
Následné, asi dvanáctikilometrové klopýtání údolím
Strážovského potoka je už vyloženě pohodové. Žádný protivný vítr, jen nádherné
ticho, občas přerušované šuměním vody v kamenitém korytě. A k tomu pomalé,
dokonale neslyšné padání sněhových vloček na naši cestu. Monotónní posun
zalesněnou dolinou občas oživí vápencová skála či tmavý vchod do nějaké
jeskyně. Vstup do Nového roku je důstojný a nebývale přívětivý. A tím pádem i
naprosto nezapomenutelný.
((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))
Žádné komentáře:
Okomentovat