UTÍKÁNÍ DO HOR

1970 - 1971

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část osmá -

„Pojďte všichni do hor a lesů s námi přes vrchy a údolí“, zpívá se v jedné tuze známé mládežnické písničce. Po nástupu soudruha Husáka na rudý trůn to ve snaze o přežití ani jinak nejde. Zelené lesy, modrá obloha a romantické skály jsou spásnou protiváhou šedivých měst, pěticípých hvězd a  primitivních socialistických hesel. Takže, nabalit lehký bágl a vzhůru do hor! Sluší se na úvod podotknout, že zdrojem informací pro tuto část vzpomínek je především Hugův objemný cancák, který se podaří ofotit těsně před jeho předčasnou smrtí…

Pulčiny zimní i velikonoční

Píše se únor Léta Páně sedmdesát a společnost zahltila neúprosná normalizace s urputnými komunistickými čistkami. Nám, kteří jsme byli odjakživa od jakýchkoliv koryt na hony vzdáleni, je to víceméně ukradené. S čistou hlavou tedy vyrážíme na naše milované Pulčiny. Mrazivým ránem se protáhneme ke zdejšímu „náměstí“ a cestou narazíme na jednu zatoulanou lyži. Vášnivý lyžař Hugo ji na nejbližším svahu podrobuje patřičným testům. Kupodivu se mu jakž takž daří přímý sjezd, horší je to už se zatáčením. A brzdit se dá jedině pomocí nevyhnutelného pádu…

Zbylá čtverka ve složení Ben, Wábítko, Šplh a moje maličkost nechce zůstat pozadu a ke sjíždění pulčínského krpálu používá odloženou smrkovou kládu. Oč krásnější je pocit z velké rychlosti na svahu, o to krušnější je prudká náraz do břehu potoka. Valná hromada se naštěstí obejde bez jakéhokoli vážnějšího zranění.

Podobně končí i následné horolezecké pokusy na zdejších pískovcích. A to přesto, že se uskutečňuji bez jakéhokoliv jištění. Ale jen do chvíle, než se šplhající Šplh v bílém chumlu zvířeného sněhu zřítí komínem do hlubin. Patrně se v tom řícení dobře orientoval, protože se za chvilku vrací nahoru bez jediného škrábnutí. Akorát vypadá jak čerstvě vylíhnutý sněhulák.

Podél Ancony a osady Orlů se přehoupneme k naší domovské Habrdeli. Po obvyklé vaječině v začouzeném kotlíku pak prolézáme okolní kaňony i ledové jeskyňky a nakonec se prostřednictvím velkých kotrmelců kutálíme do protilehlého údolí. V bezmála metrové načechrané sněhové peřině je to více než příjemné…

O necelé dva měsíce později jsou tady svátky jara, ale pulčínskou krajinu stále ještě pokrývá pořádná sněhová vrstva. Z lidečského nádraží tentokrát zamíříme k Čertovkám. Od nich se pak hlemýždím tempem posunujeme k vrcholu kopce, jež nese název Kopce. Našim cílem je objevit vchod do zdejších puklinových jeskyní. Díky bílé nadílce, která tu sahá po zadek, neboli, jak my říkáme po habrdel, se nám však při veškeré snaze žádnou díru do podsvětí odhalit nepodaří. Nevadí, postavíme se před sebe další dílčí cíl. Tím je pár kilometrů vzdálený lovecký zámeček.  Cestou nás ale přepadne tak silná sněhová bouře, že nevidíme dál než na dva metry. Brodíme sněhem už několik hodin, jsme na pokraji vysílení, ale nic zámku podobného nenacházíme. Podstatu věci odkryje až následné vyjasnění. V tom neviditelnu jsme kroužili kolem kopce a místo vysněných Trubisek teď zíráme na Horní Lideč!

Nedá se nic dělat! Ohřejeme na ohni konzervu, uvaříme trochu čaje a začínáme přemýšlet o místě k přenocování. V dálce zahlédneme areál JZD s velkou stodolou plnou slámy. Sjedeme do údolí, v podvečer se stačíme u velké vatry jakž takž usušit a v pozdních večerních hodinách zalézáme do vysněného objektu. Uvelebujeme se ve dvou slaměných otvorech a čekáme na svítání. Hugo však dotírající chlad nevydrží a jde se podívat do vedlejšího kravína. V teplém hnoji trochu zahřeje zkřehlé dolní končetiny, poklábosí s překvapenými dojičkami a ještě před svítáním zaleze zpátky do slámy. Nějak se nám odtud nechce a odcházíme až ve chvíli, kdy se věřící začínají ve velkém scházet k velikonoční bohoslužbě.  Z uší a kapes nám trčí sláma a v čerstvém sněhu, který během noci připadl, za námi zůstávají z daleka viditelné stopy. Zamýšlené utajení výskytu v zapovězeném objektu se nám tedy moc nevydařilo.

S průvodem vyšňořených katolíků se svezeme ke kostelu a pak proti proudu putujeme na dolní konec dědiny. Odbočíme na Pulčína a hned za podjezdem rozděláváme oheň, abychom ukuchtili něco k snídani. Šedivé nebe se mění na modré a z oblohy začíná pálit příjemné jarní sluníčko. Porovnáváme to se včerejší vánicí a zdá se nám o ráji…

Je zcela pochopitelné, že ani tentokrát neopomeneme návštěvu našich milovaných Pulčin. Vítají nás ozvěnou trampských písní a příjemně zahřátými skalními stěnami. Opět si hrajeme na neohrožené horolezce. Tentokrát bez jakéhokoliv sklouznutí do hlubin. V závěru slunečného dne vyrábíme originální velikonoční pohlednici. Vyřežeme úhledný obdélník z březové kůry, na světlejší stranu napíšeme adresu i nezbytný pozdrav, nalepíme známku a později vše hodíme do poštovní schránky. Světe div se, ale náš kamarád Kon, který teď študýruje v Matičce Stověžaté, ten originální pohled skutečně v pořádku obdrží…

Sborový výlet na Pustevny

Krajem už vládne jaro, ale vrchol Radhoště ještě svítí bělobou. Sborový náčelník Bláže spolu se svou věrnou chotí Alenkou svolává valašské stádo ke společnému špacíru na zmíněný, bájemi opředený kopec. Vlakem se posuneme do Frenštátu, kde se k nám přidá pár místních dobrých duší, a potom autobusem popojedeme do trojanovické Ráztoky.

K Pustevnám se dá dostat všelijak. Především prostřednictvím jednosedadlové lanovky.  A tak se postupně usazujeme do visutých křesel, které nás za pár šupů přemístí o pár set metrů dál a výš.

A jsme na Pustevnách! Tady o nějakém jaru ještě nikdo neví! Sborové dámy, včetně dospívajících slečen halí své hlavy do šálů či šátků, aby svůj vzhled společně srovnaly do vizáže vyzrálých babiček. Studený blizard, který se tudy prohání, totiž jakékoliv módní výstřelky předem spolehlivě vytlačuje.

Kamenný pohanský Radegast si až doposud myslel, že se může porovnávat s Nejvyšším. Laďa Smílek, alias Albín, se však zdravě naštv , mrštně po jeho těle vylezpe nahoru a zadnici hrdě posadí na jeho hlavu. Zlomená Radegastova pýcha mu už nedovolí nad zdejším krajem vládnout a od těch době jen zamračeně hlídá potulné vlky, rys a vedlejší kiosek.

Na výšlap vyrazili i ctihodní církervní otcové. Pepa s malým Tomáškem, Jindra se ještě menším Péťánkem a Petr s úplně mrňavým Renečkem. Jakkoli už zmíněné ratolesti dokážou chodit, případně se batolit, nezbývá, než je v tomto nečase vzít pěkně na záda a pak poslušně poponášet odlesněným radhošťským hřebenem.

Zdaleka nejpopulárnějším sportem oněch dob je valašský bandy hokej. Hraje se výhradně vlastnoručně vyrobenou hokejkou vyrobenou z patřičně zahnutých větví okolního stromoví. Pukem je zpravidla piksle od nějaké konzervy. Boje jsou kruté, někdy až nelítostné a o zranění nebývá nouze. Každý sbor je naštěstí plný sester, takže během jejich přítomnosti je o záchranu poraněných jaksepatří postaráno.

Středem pozornosti je na jakémkoli veřejném shromáždění nepřehlédnutelný Mlátička. Pokud nemá zrovna po ruce klavír, snaží se pozornost upoutat jinými způsoby. V daném případě aktivní účastí na hokejovém utkání. Jeho dres ve formě tuze módního šusťáku lítý boj ustojí, což se už nedá říci o veledůležité součásti jeho manšestráků. Svědčí o tom úryvek z nedochované písně, mapující právě popisované putování včetně právě popisovaného sportovního utkání: „…Přátelé, já nehraji, páč mi gatě padají, přátelé, jak na potvoru, praskl mi zip na rozporu…“

Rozporuplně se posunující pospolitost postupně doputuje až ke katolické radhošťské kapli. A tady dochází ke tříbení. Ostatky zamíří úzkou pěšinou k Rožnovu, zbytek volí širokou cestu nazpátek. Ta končí, kde taky jinde, než v Ráztoce!?!

Sborový špacír pulčínský

Bláža Balcar, aktuální náčelník meziříčského sboru ve spolupráci s arcipastýřem Jindrou svolají v pozdně jarních měsících početné stádo ovcí a beranů na námi vychvalované Pulčínské skály. Karavana se od vlaku posune známým údolím ke zdejšímu „náměstí“. Tady se děcka i jejich rodičové věnují nejen obdivování přírodních krás, ale i jejich lehkému průzkumu. Pestrobarevné společenství využije známého převisu k doplnění kalorií a poté se pomalu a líně začíná posunovat do vyšších sfér.

Po krátkém pobytu na vyhlídkové plošině, kde kdysi stával hrad, se pod našim vedením  celé společenství překlopí k odvrácené straně Pulčin, o níž většina výletníků zatím skoro vůbec neví. Projdeme podél Kazatelny, nahlédneme do vchodu do jeskyně a poté už operujeme v blzkém okolí naší oblíbené Habrdele. Rodičové jsou spokojeni, děcka nadšená a všichni přiměřeně unaveni. Přesto všichni ve zdraví zvládnou i následný pětikilometrový pěší přesun k lidečkovskému nádraží. Někteří dokonce s předsevzetím, že se do zatím nepoznaných valašských končin musí zase co nejdříve navrátit.

Zálety na kozím dechu

Moje partnerka Dáša klasické vandrování dvakrát nemiluje, ale k běžným výletům nemá příliš daleko. K přemísťování z místa na místo zpravidla slouží můj dvousedadlový pionýr, obecně přezdívaný jako "kozí dech". Za všechny ostatní vyjížďky jmenujeme aspoň výjezd na Horní Bečvu a do Velkých Karlovic. Nikomu to neříkejte, ale Dáša jej absolvuje místo povinné návštěvy školy. Neomluvené hodiny ji však nedostihly, takže známka z chování zůstala u dávno zaběhlé jedničky.

Na Malý a Velký Rozsutec

Mého mladšího bráchu přepadá absťák z nedostatku cestování a tak jednoho krásného zářijového dne osedláváme modrého pionýra a přes Bytču a Žilinu zamíříme k Terchové. Kozího decha hodíme nad osadou Štefanová do křoví a pěšky se vydáme k Jánošíkovým dírám. Jenom polehku, tedy v teniskách a v bundokošili pak prozkoumáme blízké okolí. Pasou se tu ovce a rostou horské bodláky. A protože je večer na spadnutí, začínáme se rozhlížet  po místě k přenocování. Stan, dokonce ani spacák, nemáme. Pouze vojenskou deku a maskáčovou celtu. Omotáme se proto kolem senem obalené ostrévky a až do bílého rána tu klepeme velice slušnou kosu.

Do rána pokryl okolí sněhový poprašek. Ve zmíněných teniskách se vydáme k Jánošíkovým dírám, kterými se vyplazíme pod oba Rozsutce. Nejdříve zdoláme Malý a poté i ten Velký. Je tu deset až patnáct centimetrů sněhu. Trochu moc na obyčejné tenisky. S takovým počasím jsme ani ve snu nepočítali. Sklouzneme do údolí, vytasíme z křovin zaparkovaného pionýra a zamíříme k Zázrivé. Stoupání je tu natolik prudké, že brácha musí ze sedla ven. Přehoupneme se na druhou stranu a horským údolím sjíždíme k Párnici. Někde v půli cesty si všimneme senem ověnčených paramítů. Zalezeme pod ně, abychom tu přečkali další noc. Je to sice příznivější varianta než včerejší ostrévky, ale opět žádná velká sláva. Teplota je totiž těsně pod nulou.

Slušně promrzlí roztlačíme ráno vychládlého kozího decha a přes Párnici pádíme na Oravu. Tady se stočíme k západu a zamíříme na Kysuce. Přepálíme Čadcu i Makov a přehoupneme se k Velkým Karlovicím. Do domovských Kačic je to už jen coby kamenem dohodil. Dojíždíme totálně promrzlí. Což se neobejde bez následků. Za třídenní výlet platíme nejméně týdenním churavěním. A dostáváme cenné ponaučení, že výpravy do hor se podceňovat nevyplácí.

Vzpomínka když zabolí na Annino údolí

Na bájné Annino údolí prostě nejde zapomenout. Koncem září roku jednasedmdesát sem zamíří docela početná karavana vděčných pamětníků. Iniciátorem je Petr Konečný, později přezdívaný Seluša.

Někteří sem míří veřejnými dopravními prostředky, někteří auty, my s bráchou na dvousedadlovém „kozím dechu“ a Brdečko na starém dámském kole, tak zvaném baloňáku. Cesta mu sem z jeho rodných Kateřinic trvá rovných 5 hodin a 20 minut. Během pátku na břeh řeky Moravice dorazí dvanáct účastníků, v sobotu ráno je jich na místě ještě o šest více.

Sobota je i tady dnem svátečním a prvním bodem programu je založení sboru s názvem „Annino údolí“. Okamžitě po založení jsou uspořádány sborové volby. Předsedou sobotní školy je zvolen Hugo, starším sboru Koloděj, vedoucí mládeže Marta Konečná a pokladnicí její sestra Jana. Kázáním slouží, kdo taky jiný, než Luděk Svrček, neboli Kon. Polní bohoslužbu zpestřují písničky, básničky, dokonce i hudební čísla. Ještě než stačí zapadnout slunce, na plácek u bublající řeky se dostaví další a další kamarádi, takže celkový počet přítomných vystoupá až k necelé čtyřicítce.

S příchodem soumraku se rozhořívá nezbytný táborák. Kromě jiného probíhá i soutěž o nejprolhanější povídku. Vyhrává už vzpomínaný Brdečko s bajkou nazvanou „A na tem ešče nic néni!“Součástí večera je rovněž Brdečkova nezapomenutelná rozhlasová hokejová reportáž. Tentokrát jde o utkání Čína versus SSSR, ve kterém šikmoocí vítězí v poměru pět ku jedné. Cenu o nejkrásnější táborovou píseň pak suverénně získávají výtečně sehraní Ostraváci.

Po chladné noci stany či pod širákem přichází o něco teplejší ráno. Na pořadu dne je prestižní utkání v bandy hokeji. Z okolních stromů se uřežou patřičně tvarované hokejky, vyhledá nějaká rezavá „krbaňa“, postaví dvě branky a může se začít. Proti sobě se staví dvě značně vyrovnané sestavy. Na jedné straně Baník Ostrava, na druhé Karburátor Damašek. Hraje se na obvyklých třikrát dvacet minut. Vedení se postupně přelévá nu tu či onu stranu, nakonec ale v poměru 10 : 8 vítězí Valaši.

Nepopsatelnou radost z vyhraného utkání však překazí nečekaná událost. Koloděj se nepozorovaně zmocní Konova embéčka, které mu na cestu vypůjčil jeho otec a o pár kilometrů dál havaruje tak nešťastně, že Svrčkovic rodinná chlouba je na šrot. Podobně dopadá i čelist zmíněného řidiče, který si se zdrátovanými ústy poleží nějaký ten týden v opavské nemocnici…

 Tatrou do Tater

Suverénně prvním majitelem vlastního auta je mezi našimi vrstevníky Petr Válek, zvaný Ben. Jedná se o kdysi velice populární Tatru 57. V říjnu roku jednasedmdesát s ní vyrážíme na spanilou jízdu. Když tedy s Tatrou, tak jedině do Tater! Nikoliv do známých slovenských, ale rovnou do polských!

Ve tříčlenné sestavě, jíž tvoří řidič Ben, navigátor Kon a moje maličkost prostřednictvím kopřivnického historického vozu překročíme „granicu państwa“ a podél ní se pak posunujeme k Zakopanému. Jen co přepálíme čáru, začneme si uvědomovat až přehnanou slušnost polských řidičů. Poslušně se řadí za starou tatřičku, která se obvykle řítí svou oblíbenou šedesátkou, a k našemu překvapení se ji ve většině případů zdráhají předběhnout. Důvod odtajníme až poté, co spatříme místní policajty. Mají úplně stejné brigadýrky, jakou mám teď na hlavě já. Dostal jsem ji od jednoho známého pošťáka. Za to, že si mě domorodci pletou s četníkem, za to já opravdu nemohu.

Přijíždíme do Zakopaného. Naše auto je okamžitě středem pozornosti. Nic podobného se totiž po polských silnicích nepohybuje. Sotva si místní uvědomí, že jsme ze sousedního Československa, začínají se aktivně zajímat o směnu peněz. Tomu se ani trochu nevyhýbáme, protože je to pro nás velice, ale opravdu velice výhodné.

Najednou jsme o polovinu bohatší a hrajeme si na grófy. Nejdříve se necháme po městě povozit na zdejší vyhlášené bryčce a poté zahneme do baru. Nenabízí tu alkohol, ale tak zvaný „napoj firmowy“. Zachutná nám natolik, že se tu pak opakovaně vracíme.

Nemůžeme si odpustit ani návštěvu místního tržiště. Ručně vyřezávané věci jsou tu doslova za babku. Stejně jako místní keramika. Plníme jimi kufr našeho přibližovadla a už dopředu si děláme starosti, jak je přepašujeme přes čáru.

Blíží se večer, což znamená jediné. Nalezení vhodného koutku k přenocování. Zajíždíme pod hory, kde jsme zahlédli osamělá dřevěná stavení. Vypadá to na sezónní příbytky zdejších pastevců. Jsou ale zamčené. A tak vylezeme do podkroví, které je plné voňavého sena. Lepší nocleh jsme si nemohli představit.

Ráno je nádherně slunečné. Příroda kolem hraje podzimními odstíny, takže na lihovém vařiči ukuchtěná snídaně chutná dvojnásob. Nedaleko od nás se k nebi zdvíhají tatranské štíty. Osedláme tatrovku a jedeme jim vstříc.

Nejdříve se zastavíme u romantického jezírka. Po nedlouhém relaxu začneme stoupat k výšinám. Nikoliv po vyznačené cestě, ale rovnou za nosem. Což se ukazuje jako nepříliš inteligentní výmysl. Prodíráme se houštinami a nakonec i neprostupnou kosodřevinou. Konečně se vysoukáme na nějaký vrchol. S vypětím posledních sil.

Příštího dne zamíříme na sever. Konkrétně do Krakova. A to přesto, že máme jen kartičku pro tak zvaný „malý pohraniční styk“, který nás opravňuje pouze k pobytu v oblasti Tater a jejich nejbližšího okolí. Risk se nám vyplácí, protože nás nikdo nekontroluje. Svobodně si prohlédneme historické centrum i slavný hrad Wawel, popovídáme si s prodavači, nakrmíme zdejší holuby a za totální tmy se stačíme vrátit na své zabydlené nocležiště.

Po ránu a lehké snídani jedeme ještě jednou do Zakopaného. Znovu obkroužíme tržiště, poručíme si „napoj firmowy“, poklábosíme se zdejšími vnadnými děvuchami a pak přejdeme na módu. Ta nejlacinější se prodává pod širým nebem, takže s absencí jakýchkoliv převlékacích kabinek. Nevadí, stačí zajít za nejbližší stromy či křoviny. Zkoušíme tu manšestrové rifle, co jsou u nás k nesehnání a vyhlíží značně machrovsky. Proti domovu nás vychází za poloviční cenu! Kdo by to nebral?

K přejezdu do vlasti si vybíráme Chyžne, jeden z nejmenších hraničních přechodů. Blížíme se k němu s malou dušičkou. Totálně narvaný kufr zakázaného zboří maskujeme špinavou dekou, zapoceným oděním a smradlavými botami. Na čáře není ani živáčka. Po chvíli čekání se konečně ze služebny vykolébá uniformovaný zřízenec a zkontroluje pasy. Potom se dlouho vybavujeme s Konem, kterého vysazujeme, aby pak mohl zamířit do plánované Varšavy. V domnění, že jsou všechny kontroly za námi se v poklidu usadíme do vozu a s velkým máváním opouštíme stanoviště. Až o týden později se od Kona dovíme, co se v danou chvíli děje na hranici. Když zatím zcela neteční celníci zjistí, že celně neodbavené vozidlo odjíždí, vybíhají rychle před celnici a zuřivě mávají, ať se vrátíme zpátky. My si to vysvětlujeme jako přátelský pozdrav a jejich domnělé zdravení jim s radostí opětujeme. Rozzuření borci prý strašně nadávají, někam zběsile telefonují a vyhrožují vysokými tresty. My si zatím v naprosté pohodě užíváme přejezdu prosluněným Slovenskem a poté i částí rodného Valašska. Nikdo nás nikde nezastavuje a žádný trest nás za protizákonné překročení „granice państwa“ nedostihne. A neproclené dřevořezby a keramika pak ještě dlouho předlouho vyzdobují naše útulné domovské příbytky.

Pulčiny s nádechem nostalgie

Náš milý kamarád Kon, s nímž jsme na Pulčiny jezdívali opakovaně, projevil touhu se na známá místa opět podívat. Nějaký ten pátek totiž studijně pobývá na území Matičky Stověžaté. A tak jednoho listopadového dne, na rozhraní podzimu a zimy, sedneme na známý pacifik a uháníme k jižnímu Valašsku. Jemně pocukrovaným údolím pulčínského potoka dojdeme ke známým skalním stěnám. Těch vzpomínek, které jsou s nimi spojené, je v tuto chvíli bezpočet. A tak se v myšlenkách vracíme do minulosti, která se nám zdá ještě půvabnější než v dobách, kdy se reálně odvíjela.

Necháváme za sebou sněhem přizdobené břízy a krkolomným chodníkem stoupáme k někdejšímu hradu. Protější svah s náznaky dávných polí už působí vyloženě zimním dojmem. Přestože je víkendový den, jsme tu úplně sami. Nádherné chvíle s nádechem přívětivé nostalgie.

Skalním městem se protáhneme ke staré známé Anconě. Sedneme k zabydlenému ohništi a v duchu starých tradic připravujeme naši čundráckou klasiku. Jedná se o obyčejnou vaječinu, která však s příměsí modrého dýmu chutná nesrovnatelně lépe, než v kuchyni či někde v hospodě. Den se rychle krátí a před čtvrtou odpolední začíná světla nápadně ubývat. Zvláště tady, ve skálami a stromy zastíněné divočině. Zpáteční cestu k nádraží už absolvujeme potmě. Tak, jako skoro pokaždé. Zakopáváme o vystouplé kameny a občas se nechtěně sklouzneme na zamrzlé kaluži. Přichází zima, čas odpočinku a tichého usebrání…

(((((((((((((((((((( -: ahoj :- ))))))))))))))))))))