Ochutnávka Roháčů

- 1972 -

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část desátá -

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Roháčská zářijová premiéra

Je tady září roku 1972 a my se s mou novomanželkou Dášou konečně vypravujeme na naši společnou dovolenou. Nenapadá mě nic lepšího než přechod hřebene Roháčů. Nejexponovanější tuzemskou trasu, z níž se občas zřítí nějaký ten turista, jsem totiž ještě neabsolvoval. Znalci tvrdí, že právě září je ten nejideálnější čas.

Populárním Cikánem se v noci vydáváme k východu. Ještě za tma vystoupíme v Liptovském Mikuláši a přes Bobrovec a Jalovec se pěšky posunujeme k ústí Jalovecké doliny. Protože nám po těch zhruba čtrnácti kilometrech chůze pořádně vyhládlo, vytasíme ešus, rozděláme oheň a moje partnerka, která je na takovém vandru vůbec poprvé, kuchtí nad plameny náramně chutnou snídani.

Vidina ideálního počasí se nám rozplývá ještě dřív, než vyrazíme na cestu dolinou. Počáteční mrholení postupně přechází v jemný déšť. Když ani po chvíli neustává, vybalíme pršipláště a své kroky svěřujeme žlutě značenému chodníku. Nejdříve přejdeme po dřevěné lávce na druhou stranu mohutné bystřiny a pak proti proudu vytrvale stoupáme výš a výš. Klikatá pěšina vede přes kořeny a kluzké kameny smrkovým pralesem. Déšť nejen, že neustává, ale naopak nabývá na síle. K čím dál větším kapkám se později přidávají i sněhové vločky. Promočeni a docela slušně zchváceni přicházíme po poledni k otevřené plošině pod mlhou zahaleným Sivým vrchem. Stojí tu parádní salaš s ohništěm a nezatékající střechou.

Další díl dne už trávíme v útulném interiéru. Vaříme, sušíme promoklé odění a později, když konečně vykoukne zlaté sluníčko, vysedáváme na zápraží. Když se od salaše vzdálím k okraji stromy zarostené strže, abych odtud nabral dřevo na oheň, zaslechnu podivné zvuky. Až příliš nápadně připomínají kňučení dětského plyšového medvídka. Podezření na výskyt největší karpatské šelmy okamžitě zaháním. Literatura opakovaně tvrdí, že se lidem záměrně na hony vyhýbá.

Ten podivný zvuk je později slyšet až k lavičce před salaší. Vytrvale si namlouvám, že jde o halucinace. Večer se zamuchláme do vysušených spacáků a okamžitě upadneme do spánku spravedlivých. Někdy po půlnoci se probudím, a co neslyším? Opět to kňourání plyšového medvídka. Začíná mi docházet, že asi nebude plyšový. Zvuky sílí a přecházejí v řev. To už v těsné blízkosti salaše. Vypadá to na rvačku dvou medvědích samců. Vášnivý boj občas na chvilku ustane, aby se vzápětí probudila s ještě větší zuřivostí. Dáša se klepe strachem a chvění celého těla nedokáže utišit. „Budeme se modlit“, pronese zoufale. Prosíme nejen o ochranu pro tuto chvíle, ale hlavně o ty, kdy budeme muset vylézt ven. Netrvá dlouho a řev se vzdaluje. Později utichá úplně. Hodiny ukazují na třetí hodinu nad ránem.

Kolem osmé se odvážíme vylézt na čerstvý vzduch. Z rokliny se ozývá pouze včerejší mručení plyšového medvídka. Po těch skutečných venku zůstalo bezpočet stop. Opouštíme bezpečí salaše a pomalu se začínáme vzdalovat. Nechceme tomu uvěřit, ale vůbec nemáme strach. I když se stále ještě ozývají ty prapodivné zvuky. Modlitba prostě někdy dokáže divy.

Pocukrovanou krajinou se posuneme k Bobroveckému plesu. Tady je už dokonale rajský klid. Občas se dokonce protrhnou šedé mraky, které na okamžik odtajní okolní velikány. Na ten nejbližší máme právě namířeno.

Chodníkem, který lemuje sněhem obalená kosodřevina, stoupáme na Sivý vrch. Na vyhlazených vápencových šutrech to neskutečně klouže. Dáša překonává sama sebe. Nikdy v životě nic podobného nezažila.

Jakkoli mám stále touhu pokračovat po roháčském hřebenu, moje partnerka o tom nechce ani slyšet. A dělá dobře. Když se na něj později dostanu, uvědomím si, že bychom to za dané situace nedali. A tak na Sivém zavelíme k ústupu. Zamíříme k jihozápadu a čím dál schůdnějšími pěšinami pokračujeme k Babkám. Sněhu ubývá a v okolí posledního vrcholu zaznamenáme jen slabý poprašek.

Po červené značce začínáme sestupovat do údolí. Holé úbočí zdobí nádherné horské bodláky. Fascinován jejich nádherou tasím foťák a ničeho jiného si nevšímám. Po deseti minutách zdržení vystartuji k dostižení mé manželky. Přidávám do kroku, později už běžím, ale Dáša stále nikde! Tu její rychlost posunu prostě nechápu! Když konečně doběhnu k ústí Jalovecké doliny a stále ji nikde nevidím, je mi to jasné. Musela někde sejít na scestí. Mobily ještě neexistují, a tak nezbývá než se vrátit zpátky a pokusit se zbloudilou ovečku vypátrat. Narazíme na sebe v půli cesty, po nějakých dvou hodinách odloučení. Ve chvíli, kdy mě více než ona zaujaly bodláky, pokračovala ovcemi vyšlapanou cestičkou směrem, kterým značka nevedla ani náhodou. Když došla k nějaké strži, docvaklo jí, že je něco špatně. Takže, čelem vzad, zpátky na kopec a pak po značené cestě bezpečně do údolí. První společný vandr sice končí šťastně, ale jak budoucnost ukáže, je našim vandrem prvním i posledním.

 

 

Roháčská vánoční repríza

O čtvrt roku později se do Roháčů vypravuji znovu. Tentokrát s osvědčenými čundráky Hugem a Šplhem. Noční Cikán nás posune k Mikuláši a odtud pochodujeme za desetistupňového mrazu známou cestou ke 14 kilometrů vzdálenému ústi Jalovecké doliny.

Potmě pak stoupáme cestou k Babkám. Za svítání přicházíme k parádní salaši, kousek pod holým vrcholem. Dole jsou bílé mlhy, nad námi nádherně modré nebe. Natrháme čerstvé jehličí, třikrát ho na sporáku převaříme a k tomu si dáváme vydatnou krmi z ovesných vloček. Vylézáme k vrcholu, rozhlížíme se kolem a cítíme se jako v sedmém nebi. Výhledy k Malé Fatře, k Nízkým Tatrám i k roháčskému hřebenu jsou nepopsatelné.

Údolní mlhy postupně mizí a nad krajinou pod námi se usadil lehký opar. Je jasné, že tam stále vládne velice slušný mráz. Tady nahoře máme naprosto jasno a tam, kde se opírá slunko, vládne přímo opalovací teplota. Vánoce se sluněním ve výškách kolem čtrnácti set metrů jsme zatím nezažili.

Nabalíme bágly a směřujeme k Sivému vrchu. S večerním šerem pak sestoupíme k salaši, kolem níž před čtvrt rokem řádili medvědi. Dneska tu po nich není ani památky. Tedy, pokud nepočítáme nějakou tu vytroušenou hromádku. Posedíme uvnitř kolem ohně, dáme si pár loků medem oslazeného jehličnatého čaje a spíme až do bílého rána. Dolinu ovládla více než slušná kosa, protože veškerou donesenou vodu máme zmrzlou až na kost.

Po vydatné vločkové snídani nabalíme do jedné torny lehkou svačinku a polehku zamíříme k Baníkovu. Jihovýchodní vítr nabývá na síle. Čím jsme výš, tím jsou jeho poryvy zřetelnější. Při výstupu na oblý Salatín začíná jít do tuhého. Tady to s námi doslova pere o zem. Na vrcholu je to už hotové peklo. Zuřivý vichr s sebou bere krystalky promrzlého sněhu a bez milosti nám je vrhá do tváře. Bodá to jako jehlice. Nepomůže ani přetažený šátek či čepice. Další pokračování se rovná sebevraždě. Až po návratu domů se dovídáme, že toho dne měla vichřice na slovenských hřebenech rychlost 120 km v hodině a za svůj výskyt v těchto místech zaplatili tři lidé životem.

Nezbývá než lákavý Baníkov oželet a opatrně se spustit jižním svahem do údolí. Kloužeme k němu po sněhu i ledu a musíme si dávat opravdu velkého majzla, abychom nezahučeli někam do rokliny.

K naší salaši se dobelháme už za tmy. K našemu překvapení ji okupuje početná banda polovníků, kteří tu vyrazili na lov jelenů. Jejich nezletilí pomocníci nám zvěstují překvapivou novinu. Cestou sem, nepříliš daleko odtud, uviděli nad sebou medvěda. Nebyl od nich dál než nějakých padesát metrů. Naneštěstí právě v místech, jimiž budeme muset za chvíli projít. Kvůli totálnímu nedostatku místa v této salaši se musíme vrátit pod Babky. Tam bude určitě liduprázdno.

Krajina je posedlá tmou i neutuchajícím uragánem. Hvízdá tak silně, že naše hlasité zahánění brtníka je k ničemu. Nejhorší je to opět na holém hřebenu. Naštěstí jsou tu jen zbytky sněhu, takže krystalické bičování tváří není tak časté. Totálně vysílení dojdeme k vytoužené salaši. Je však rovněž obsazená. Naštěstí jen čtveřicí kamarádů z Liptovského Hrádku, kteří se tu opakovaně vracejí. Přestože jsou tu vlastně doma, ochotně nás nechávají přenocovat. Dokonce nám vaří čaj a po celou dobu udržují v praskajících kamnech oheň. Povídáme si, usrkáváme z ešusů a cítíme se stokrát líp než v sedmihvězdičkovém hotelu. Venku zatím řádí vichřice a hluboko pod námi blikají světýlka vánočního Mikuláše.

Během noci vítr ustává. S partou výborných Slováků pak snášíme kusy dřeva, které pak zkracujeme na menší polínka. Na vodu nemusíme chodit příliš daleko. Kousek od chajdy vyvěrá mezi kameny na povrch vydatný, mechem obalený pramen, z něhož se dá bez problémů pít. Znovu se rozhlížíme po okolí a znovu se nám sní o ráji.

O něco později si dopřáváme průzkumný výlet na níže položený skalnatý vrchol s názvem Mních. A poté si špacír ještě prodlužujeme sešupem k zamrzlému Jaloveckému potoku. V létě je parádní, ale teď, o mrazivých Vánocích, ještě desetkrát půvabnější.

Na základnu pod Babkami vystoupáme za šera. Teď už zbývá jenom sbalit bágly, dojemně se rozloučit s novými kamarády a po červené značce klesat k dolině. V husté mlhavé tmě a za svitu jedné dohasínající baterky to sice není kdovíjak jednoduché, ale večerní přesun ve zdraví zvládáme. Stejně jako příštích čtrnáct pěších kilometrů do Mikuláše. Zpáteční Cikán jede kupodivu jakž takž na čas. Zdřímneme si v chodbičce a kolem půl třetí nad ránem jsme ve valašské domovině. Zdravě unaveni a vrchovatě spokojeni.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))