ROK VELKÉHO ZLOMU

- 1972 -

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část devátá

zima u Lautnerů – velikonoční Jeseníky - svatba – Zakopané – Konovy narozeniny

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Za sněhem až k Lautnerům

Rodinka Lautnerových se před časem usídlila v odlehlé části Prostřední Bečvy, takže je jasné, že tady musíme občas zavítat. A protože krajinu ovládla mrazivá zima, přibíráme s sebou i své předpotopní sjezdovky. Mírné svahy v bezprostředním okolí chalupy jsou v pohodě sjízdné i pro vyložené začátečníky. A tak se na nich během dne sjíždí, šlape nahoru a občas i zcela neškodně padá na nos. Svěží vzduch láká nejen lyžaře, ale i zapřisáhlé pěšáky. Veškerou pospolitost, mezi nimiž nechybí ani reprezentanti spřáteleného Frenštátu, spolehlivě hlídá přítulný Lautnerův pes Don. Zatímco se lufťáci užívají zdravého lesního ozónu, starostlivá tetička trpělivě připravuje tradičně výtečný oběd. Její manžel, svérázný horník ve výslužbě, zase hloubavě promýšlí nějaká teologický zádrhel. Jak se zdá, na své si tady přicházejí úplně všichni. A je jen otázkou času, kdy se k tomuto osamělému zákoutí zase někdy v podobném počtu nahrneme.

 

Velikonoce v Jeseníkách

Ve složení Hugo, Ben a moje maličkost nastupujeme o neděli velikonoční do ranního vlaku a míříme k nejvyššímu moravskému pohoří. Cesta s několika přestupy probíhá naprosto pohodově. Malý zádrhel se koná až v Miloticích nad Opavou. Spoj na Vrbno pod Pradědem odjíždí až za nějaké dvě hodinky. Zalézáme proto do ústraní a dopřáváme si lehkou svačinku. Dubnové počasí je pohodové, vidina příjemného vandru příznivá.

Motoráčkem dodrkotáme do zmíněného Vrbna . Odtud si to pěšky namíříme ke Karlové Studánce. Narazíme na údolní obec Ludvíkov. Ta je většině z nás poněkud povědomá. Bydlí tu totiž jistý Rudolf Galle se svou manželkou. Ta je vlastní sestrou Hugova a mého, dnes už zesnulého dědečka. Takže, lehce vzdálená rodina. Je tedy jasné, že se tu musíme zastavit.

Rudolf Galle je svérázná figurka o níž rodičové často vyprávěli. Přestože je už v letech, má v hlavě plno plánů. V létě chodí na borůvky, jinak se baví zpracováváním hruškového pro vybrané výtvarníky. Sotva nás zahlédne, jak se v čundráckém blížíme k jeho chalupě, zaburácí mocným hlasem: „Loupežníci! Mámo, blíží se k nám loupežníci!“ Tento hrdý titul nám vydrží až do konce našeho pobytu.

Poté, co hltavě zlikvidujeme nabídnutý oběd, zabrousíme do blízkého okolí. Nejdříve se zaměříme na stav zdejší rybí populace. Znalci tvrdili, že je tu všude plno pstruhů. Náš letmý průzkum v nejbližším potoce to však nepotvrzuje. Nevadí, najdeme si nějakou jinou zábavu.

Kamarádi vandráci, kteří do Jeseníků někdy zavítali, si je nemůžou vynachválit. Brzy se o tom přesvědčujeme na vlastní oči. Zalesněnou divočinu tu zdobí bezpočet menších skalek. Čím stoupáme výš, tím jsou mohutnější. Na Žárovém vrchu, který se výškou rovná našemu Radhošti, už tvoří nádhernou rozvrásněnou plošinu, která poskytuje parádní výhledy na oblá jesenická panoramata.

Vracíme se ke Galleům a strýc pokračuje ve vyprávění. Komentuje všecko možné i nemožné, provází nás po prostorném domku a neustále opakuje, že jsme prostě loupežníci. Tetička jen tiše přikyvuje, ale, jak se zdá, myslí si své. Obchodnický talent jejího partnera, který snad dokáže ukecat i mrtvého, ji pochopitelně nepřekvapuje.

Po bezproblémovém noclehu pod střechou se vydáváme do nedaleké Karlovy Studánky. Naše vandrácké vzezření do lázeňského prostředí dvakrát nezapadá. Namachrovaní snobové se svými stálými i momentálními partnerkami na nás sice hledí spatra, to nám ale ani trochu nevadí. Prozkoumáme zákoutí dřevěného městečka, prohlédneme si parádní vodopád a samozřejmě se patřičně nalijeme zdejší tuze léčivou vodou. A protože jsme se pěšky už nachodili dost, na zpáteční cestu do Ludvíkova si pořizujeme originální dvoustopé vozidlo. Komponenty nacházíme ve zdejším potoku. Podvozek tvoří někdejší dětský kočár, sedačku obrácený plechový lavor. Totálně otevřený kabriolet využíváme na střídačku. V Ludvíkově u Galleů jsme proto coby dup.

Loučíme se s povedenou rodinkou a vyrážíme k domovu. Strýc Rudolf vyleze na zápraží a zahlásí: „Na shledanou, loupežníci! Přijďte zas, ale napřed se nahlaste. Ať se vás nepolekáme, jako v tomto případě!“

Naše vlastní svatba

Navzdory dávnému závazku pětiletého celibátu jsou Ben i s Bobem už dávno ženatí. A teď dochází i na moji maličkost. Čtyřletá známost se štíhlou brunetou Dášou přirozeně dozrála a na obzoru se rýsuje významný životní zlom. Svatba je naplánována na 27. duben Léta Páně 1972. Na onen den mi kamarád Ben zapůjčí svůj oblek, jeho choť Marta zajistí kytici bílých květů a meziříčský adventní sbor slavnostní bohoslužbu. Té ovšem musí předcházet nevyhnutelný obřad na úřadě.

Všechno začíná v bytě nevěsty. Dostane se nám tu otcovského požehnání i patřičného občerstvení. A od vyšňořených sousedů z paneláku také nevyhnutelného vymáhání svatebního mýtného. Poté, co oškubou celou širokou rodinu, výtěžek kupodivu neprohýří, ale předají nám, příštím novomanželům.

S Dášou usedáme do naleštěné oranžové škodovky, zatímco familie z obou stran zaplní interiér pronajatého mikrobusu. Vjíždíme na slavnostně načančané meziříčské náměstí. Je vyzdobené socialistickými hesly. To díky rychle se blížícím slavným májovým dnům. Vstupujeme do nejdůležitější meziříčské budovy. Soudružka asistentka nás představí soudruhovi předsedovi Městského národního výboru, ten přednese opravdu pěkný projev a po svědeckých podpisech Dášina bráchy Pepy a mého kamaráda Kona prohlásí za manželství za uzavřené. Neumělé narvání snubních prstenů a první manželský polibek jsou už jenom zaběhlou formalitou.

Svatební bohoslužbu v prvním patře církevní budovy na ulici Eduarda Urxe zajišťuje Alenka Balcarová. Její choť Bláža pobíhá s foťákem a věrně zachycuje, jak Daňkovi a Laďa se Zdeničkou zpívají dueta, Bob hraje na skřipce, Marta s Boženkou přednášejí básničky, pěvecký sbor vyzpěvuje tklivá přání a postarší strýček Pražan pronáší modlitbou zakončené svatební kázání. Jeho manželka mu z první řady vytrvale napovídá. Navzdory tomu na jednu důležitou věc zapomene. A to na otázku, na níž se v drtivé většině případů odpovídá ANO. Během obřadu jsme tedy nic veřejně neslíbili.

Aktuální meziříčský pastor Jindra Kimler nám na závěr ještě předá rodinnou bibli a pecen chleba. Což by mělo připomínat nezbytnost přijímání stravy nejen tělesné, ale i té duchovní. A milý strýček Pražan jestě přidává do dřeva vypálený obraz s kralickobiblickým veršem ve znění “Ostříhejte se v lásce“. Od Karla Daňka dostáváme vlastnoručně namalovanou valašskou krajinu zimní, od Karla Kubičíka originál s valašskou krajinou jarní, od Žídků reprodukci krajiny tatranské a od Kona, jak jinak než opět Karlíkovo vlastní vyobrazení velké slunečnice. K tomu se ještě postupně přifaří celá hromada dalších věcí a pozorností, které nám budou právě probíhající zlomový den donekonečna připomínat.

Pospolitost se poté přesouvá do hospody na Jehličné. Jakkoli je už konec dubna, venku poletuje bílý sníh. Uvnitř se však prohýbají prostřené stoly, hrají společenské hry a probíhá obvyklá svatební zábava. Nepřehlédnutelnou personou je i v tomto případě nepolepšitelný klavírní virtuos Fred Mlátička. Jakkoli je to neobvyklé, veselka končí ještě téhož dne, a to nejen bez obvyklé svatební rvačky, ale dokonce i bez jakéhokoliv vážnějšího pohádání.

Svatební cesta do Zakopaného

Za tři dny po svatbě je 1. máj a s ním i pár dnů volna. S mojí novomanželkou nás nenapadá nic chytřejšího, než se v ony dny vydat na svatební cestu. Nejen sami, což by udělal každý běžný smrtelník, ale spolu s manželi Válkovými. Jako jediní z okruhu blízkých známých totiž vlastní auto. Historický kousek v podobě černé Tatry 57. Sázíme na jistotu a v první květnový den vyrážíme do osvědčeného polského Zakopaného. Bereme to přes Slovensko, takže první zastávkou je staré známé, čím dál více navštěvované Štrbské pleso.

Obkroužíme Vysoké i Belianské Tatry , překročíme státní hranici a povodím řeky Dunajce se blížíme k Pieninám. Nádherné údolí zdobí pohledné vesničky s nudličkami obdělávaných polí, udržované kostelíky a několik kamenných hradů. Samozřejmě si je musíme prohlédnout zblízka. Proslýchá se, že by tu v budoucnu měla stát přehrada. Vyvýšená panská sídla snad zůstanou zachována. Ostatní paráda zmizí v nenávratnu.

O něco později se dostáváme do kontaktu i se samotnými Pieninami. Po zvlněné hladině Dunajce plují pltě obsazené natěšenými turisty, na nebi krouží dravci a vápencové stěny zdobí trsy ostře žlutých květů. Na delší návštěvu to nevypadá, protože ještě máme namířeno k nedalekým solným dolům.

Wieliczka, to je pozoruhodný solný důl, který je dnes určen turistům. Sfáráme do podsvětí a nestačíme se divit, co všechno tento podzemní svět ukrývá. Sochy, lustry a tisíc dalších věcí, všechno ze soli. Největším dojmem působí obrovský sál, kde se prý konají i hudební představení.

Zamíříme k západu. Cestu si zkracujeme po nějaké okresce. Vede přes vesnice, kterými proudí stáda ovcí. Ty by nám tak nevadily, jako neuvěřitelně děravá silnice. Výmolů stále přibývá. Ve chvíli, kdy si unisono přejeme, aby už konečně skončily, narazíme na dopravní značku s nápisem „Uwaga, przelomy!“, tedy „Pozor, výmoly!“ Třicetikilometrová rychlost se snižuje na plížení krokem.

Konečně jsme v centru vezdejšího dění! Naše milované Zakopané stále stojí na svém místě. I se svými svéráznými dřevěnicemi a skvělou atmosférou. Je jasné, že si ani tentokrát nemůžeme odpustit projížďku koňskou bryčkou, návštěvu tržiště a také baru s tradičním nealko „napojem firmowym“.

Začíná se stmívat a my stále ještě nevíme, kde vlastně přenocujeme. Zkusím zavzpomínat, kudy se šlo k jedné zemědělské usedlosti, kde jsme s Konem a partou kolem Haliny přespávali před nějakým pěti lety. V naprosté tmě se posunujeme od centra k okraji města. Nějakým zázrakem zmíněný ranč skutečně nacházíme. Pokorná prosba o nocleh je vyslyšena. Postarší manželé nám pronajímají ložnici s nádhernými, ručně vyřezávanými postelemi. Musí se do nich vtěsnat obě manželské dvojice. Svatební cesta jako vyšitá!

Příštím dnem je sobota, což je nejen pro majitele den sváteční. Necháváme se tedy pozvat na adventistickou bohoslužbu do místního sboru. Jde se tam pěšky přes pole a lesíky. Na naše zvyklosti tam panuje až přehnaně upjatá atmosféra. Věřící ožívají až po skončení programu, kdy se vyrojí před modlitebnu. Povídají, vyptávají se a někteří staří bratříci dokonce v nedobrém vzpomínají na Čechy, kteří jim údajně ve válečných časech ukradli kus jejich území. Drtivá většina, především naši hostitelé, jsou však v pohodě, takže si i z tohoto setkání odnášíme velice dobrý dojem.

Rodina chová několik krav a obdělává vlastní zemědělskou půdu. U nás obvyklá JZD se tady neuchytila. Zajímavou postavou této pospolitosti je i jakási služebná, jíž tady neřeknou jinak, než ťotka. Soukromě si ji později překřtíváme na Ivetu.

Jsme sice v oblasti Tater, ale v Tatrách jsme zatím nebyli. A tak příštího dne startujeme Tatru a míříme k největšímu horskému plesu nazývaného Morske oko. Poté, co si v jeho okolí dopřejeme menší procházku, dostáváme pořádný hlad. Kousek od chaty je malé molo, z něhož turisté do vody vhazují nejrůznější mince. Bena napadá, že bychom je mohli vylovit. Hliníkovou lžičku, jíž nosí stále u sobe, nastaví ocelovým drátem a pak peníze postupně tahá na povrch. Je jich docela velká hromada. Nasypeme ji v hospodě na stůl a platíme jimi čtyři veliké porce náramně chutné vaječiny.

Přestože vlastníme jen propustku, která nás opravňuje jen k návštěvě Tater či Pienin, po loňské bezproblémové podzimní zkušenosti se odvažujeme do Krakova. I tentokrát nás fascinuje zdejší architektura a celkově uvolněná atmosféra. Po špacíru historickým centrem si dopřáváme prohlídku slavného Wawelu, kterou završíme procházkou po vyvýšených hradbách. Zíráme odtud do dáli a očima si vybíráme místo k přenocování.

Za houstnoucího šera dojedeme ke stohu, který jsme zahlédli ze zvýšených hradeb. Zalézáme do spacáků. Sláma tvoří měkkou podušku a z vysokého nebe tu a tam zabliká pár stříbrných hvězdiček. Zdá se nám o ráji.

Ráno nám připravuje nečekané překvapení. Po polní cestě se k nám blíží auto. Podle majáčku poznáváme, že to jsou policajti! Určitě nás budou legitimovat! A my nemáme platné doklady! Průšvih jako mraky!

„Prosze, pana, dokumenty!“, oslovuje nás rameno zákona, zatímco se celí rozespalí  hrabeme ze slámy. Bezelstně mu předáváme českou občanku a propustku k „malému pohraničnímu styku“. Přestože jsme od hranice více než sto dvacet kilometrů. Policajt se zahledí na fotky, poté na naše ospalé tváře, prozkoumá propustku, načež překvapivě prohlásí, že je všecko v pořádku. A ještě dodá, ať se jdeme umýt do nedaleké Wisly a co nejrychleji opustíme stanoviště.

Stanoviště opouštíme až poté, co si v poklidu připravíme snídaní, kterou v náramné pohodě zkonzumujeme ve vedlejší trávě. A pak se už ve stejné pohodě pomalu posunujeme k domovu. Tatřička si brouká svoji vzduchem chlazenou písničku a elegantně se vyhýbá putujícím stračenám i koňským povozům. Štěstí nás potkává i na obávané celnici. Borci nad plným kufrem zamaskovaných suvenýrů jen mávnou rukou a popřejí nám šťastnou a veselou cestu. Ta naše svatební takovou byla, doufejme, že podobnou bude i cesta samotným životem…

 

K narozeninám do Hradce Králové

Nebýt Hugova pečlivě vedeného cancáku, tak o Konových třiadvacátých narozeninách nevíme zhola nic. Prastaré, ručně zaznamenané zápisky svědčí o tom, že se v polovině prázdnin přesouváme do současného trvalého bydliště našeho kamaráda, do Hradce Králové. Účastníky aktuální narozeninové mise jsou, kromě mé maličkosti, také má čerstvá novomanželka Dáša, brácha Koloděj, bratranec Hugo, jeho švagr Ben, Benův brácha Šplh a pak ještě Vánek a nepostradatelný srandista Brdečko.

Z našeho Dálného Východu uháníme k západu časně ranním rychlíkem přezdívaným Cikán, který je, jako obvykle, totálně narvaný. Polovinu účastníků provozu tvoří právě naši cestování milovní snědí sourozenci. Absolutní nedostatek prostoru jsme nuceni řešit zakoupením lístku do první třídy. Vycálujeme tak navíc 26 korun československých a k tomu ještě 60 haléřů. Díky tomu svištíme v nadstandardní pohodě a v Hradci vystupujeme už kolem osmé hodiny.

Protože je právě den sváteční, účastníme se společné bohoslužby. Odpoledne ji zpestří mladistvá delegace z nedalekého Vamberka. Večer se pak veškerá pospolitost přesouvá do Svrčkovic chaty na venkově. Právě tady probíhá vlastní narozeninová oslava. Oslavenec Konrád dostává hromadu nejrůznějších darů. Od nás je to stoh froté ručníků, sada kapesníků a pět kusů trenýrek všech dostupných velikostí. K jejich otestování dojde hned příštího dne, kdy zastávají roli plavek při našem divokém koupání v Tiché Orlici. Ještě před tím ovšem formou her, scének a veselého prozpěvování řádíme až do půl třetí hodině ranní. Aktivní program pokračuje i další den. Kamarády Východočechy učíme valašskou variantu bandy hokeje a také náramně populární záležitost známou jako „setrvák“.  Další setrvávání ve východočeské metropoli však omezuje neúprosně pádící čas. Zrychleným přesunem jsme pak prostřednictvím Svrčkových přibližovadel přesouváni na nádraží. Vlak stíháme už za hvízdotu výpravčího. Hudební produkce pokračuje i během vlastní cesty. Tentokrát prostřednictvím kytary a našich hlasivek. Nacházíme se totiž v době, kdy jsou trampské písničky ještě naprosto běžnou součástí cestování mladé generace. Až jednou zestárneme, bude tomu úplně, ale úplně jinak…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))