VANDRMIX

let sedmdesátých

1974 - 1979

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část šestnáctá –

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na Súlov s kočárky

Narození potomka jakékoliv vandrování utlumí. Naštěstí ne úplně. Kočárkem se dá dojet skoro všude. Nejdříve zkoumáme okolí Valmezu, později, když do rodiny přibude prostorné auto značky Škoda 1202 STW, kde se dají naložit i kočárky dva, také do vzdálenějších míst. Například pod Súlovské skály na Slovensku. Tentokrát v doprovodu naší švagrové Evy a jejího druhorozeného synka Ondráška.

Sáňkování pod Soláněm

Protože se v okolí našeho bydliště sněhu nedostává, narveme do našeho přibližovadla sáně, kočár, dvě naše dítka a pětičlennou rodinu Kimlerových. Jakkoliv je i okolí bájného vrchu na sníh skoupé, sněhových radovánek si tak dosyta užijeme. A nejmladší účastníci, Robert s Esterkou i pohodového pospávání v jednom kočárku.

Trajdání kolem komína

Mít dvě malé ratolesti nemusí být pro vandráka až tak velkým omezením. Stačí je naložit do kočárku, přibrat flašky se Sunarem, k tomu balík plen a pak se třeba celý den potulovat po blízkém i vzdálenějším okolí. V našem případě tak několikrát navštívíme všechny okolní vrcholy, počínaje Trojačkou přes Lhoty až k Píškové. K čemu děcka v raném věku přičichnou, to je už během života neopustí.

Letní výpady na Slovensko a okolí

Děcka už mají rok či dva života za sebou, takže zkusíme přespání pod stanem. Předchází mu výlet do Strážovských vrchů, konkrétně do okolí Vápeče. Stan však stavíme v dolině pod zalomeným vrcholem Kľaku. Naše dcera Esterka však celou noc probrečí. Stěhujeme se proto do Velkých Karlovic, kde naši milí Hasmandovi právě v dezáckých chatkách tráví dovolenou. Naše dceruška sice i tady zprvu občas zafňuká, ale později si na nové prostředí zvykne natolik, že už spinká jako zabitá.

S Tomáškem na Chřiby

Přijímám pozvání Jerryho Šlosárka, jemuž se v onu dobu přezdívá Fous, a pádím do Napajedel, kde začíná přechod části chřibského hřebene. Abych na to nebyl sám, přibírám s sebou neposedného synovce Tomáška. Coby nejmladší účastník bez reptání zvládá pěší trasu až na známé letovisko Bunč a aby toho pohybu neměl málo, tady se ještě aktivně zapojuje do nejrůznějších soutěží a her.

Jarní výlet do Hostýnských vrchů

S našimi, Hasmandovými a Kimlerovými ratolestmi se jednoho krásného dne vypravíme do Hostýnských vrchů. První zastávkou je ještě původní trojácký ranč rodiny Smilkových. Poté se k nám přidá aktuální famile mého bráchy Antonína a v její společnosti se posunujeme do jarem provoněné oblasti Smrduté. Přes mohutné balvany přetáhneme kočár až ke krásně udržovanému místu trampské osady Jeskyňky, kde si užíváme hřejivých slunečních paprsků i pocitu absolutní svobody.

Nadvakrát do Bratislavy

Může za to svérázný vojín československé armády Fero Cukrík, který toho času slouží vlasti v meziříčských kasárnách. Seznámí nás s početnou rodinou Ilovičných a ta nás pozve do svého vyvýšeného rodinného sídla v Juru při Bratislave. Pádíme tam v doprovodu Válkových, Pimkových a Kimlerových v údobí zrání jahod, které Iloviční ve velkém pěstují. Navštěvujeme pochopitelně i nedalekou Bratislavu. Podobnou návštěvu si zopakujeme o půlroku později. Tentokrát už po sněhem zavátých cestách. Poslední kopec nevyjedeme, takže k vyvýšenému útočišti musíme po svých. Hlavní město spojené s návštěvou bratislavského sboru na Panenské ulici si však ani tentokrát nemůžeme odpustit.

Vršatecké návraty

Vršatec je pojem, který známe už od pradávna. Je jasné, že se sem budeme vracet i v údobí aktivního rodičovství. V tuto dobu se dá vylézt úplně kamkoli a z vysokých bradel zírat na střechy domů v Podhradí i na okolní nudlovitá políčka. Po hrbolatých cestách ještě drkotají povozy a kraj voní senem a mateřídouškou. Budoucnost ukáže, že tak tomu nebude do nekonečna  a romantika starých časů zmizí v nekonečnu.

Na kolech k Jarcové

Áša Balcarová ještě neví, že bude jednou Válková a Zdeňa Válek netuší, že se převtělí v Ervína. A oba se usadí v němčinou ovládaných krajinách. Bezelstné dorostence pubertálního věku vytahuji na čerstvý vzduch a prostřednictvím jízdních kol se společně přesunujeme do zalesněných oblastí Jarcové. Nikoliv po cyklostezkách, které ještě drahnou dobu nebudou existovat, ale po více či méně rozbahněných polních a lesních cestách. Budoucí gastarbajtři tak mají možnost načerpání valašského ozónu ještě dřív, než se natrvalo usadí ve švýcarském Curychu či v okolí germánského Norimberku.

Vidím už z dáli Pulčínské skály

Tak nějak začínala naše prastará trampská píseň zpívaná u dávných ohňů i ohýnků. Na kultovní místo nezapomínáme ani v údobí aktivního rodičovství. Kočár se dá k Pulčinám vždycky nějak dotáhnout, a potom už si každý dělá to, co u nejlíp vyhovuje. Maminky s dětmi relaxují na prosluněné stráni nad potůčkem a neposední tatíci šplhají po skalách či prolézají důvěrně známá místa na málo známé odvrácené straně. Stará pravda prostě zní, že Pulčiny nikdy nikoho nezklamou.

Přes Javorník chodník

Parádní javornický hřeben je přístupný z Kasáren i od Portáše, takže není divu, že i tady s ratolestmi občas rádi zavítáme. Během jednoho deštivého dne tak činíme v doprovodu Hasmandových, v prosluněném podzimu zase Válkových. V obou případech si užíváme přívětivé horské atmosféry a občas i nádherných výhledů k Moravskoslezský Beskydům.

Valašskou podkovou na kozím dechu

Inspirováni slavnou Šestidenní osedláváme jednoho zářijového dne dva kozí dechy, jednu nzíkoobjemovou povážskou krosku i tradiční kývačku Jawu s plexisklem a ve složení Jindra Kimler, Sataja, Petr Válek a moje maličkost se pokusíme pokořit Valašskou podkovu, což je hřeben táhnoucí se od Vsaského Cábu přes Soláň, Bumbálku, oba Javorníky a Kohútku až někde ke Vsetínu. Dlužno podotknout, že se tak děje v krásných dobách, kdy ještě na horských cestách a pěšinách neplatí zákaz vjezdu motorových vozidel. Poté, co nás Jindra na Bumbálce opustí, pokračujeme dál jenom ve třech. Jakkoli je zdaleka největším hazardérem divoký Sataja, jediný pád absolvuje moje maličkost. Všeuměl Ben naštěstí otřeseného decha uvede do provozuschopného stavu, takže své stroje pak cestami necestami elegantně dovedeme nejen do Papajského sedla, ale potom i slušnými silnicemi do domovského Meziříčí.

Trajdání s Američany

Poté, co nás navštíví Dášini příbuzní, tedy strýc Frank a teta Emilly z amerického Chicaga, začneme je postupně seznamovat s našim bližším i vzdálenějším okolím. A tak se díky naší prostorné dvanáctsetdvojce dostanou nejen na valašské kopce, do Manínské úžiny, Kroměříže či do lázeňských Luhačovic, ale na pár dní i do oblasti slovenských Vysokých Tater. Ty vyhovují bodrému Frankovi zdaleka nejvíc. Ve zdejších lesích se mu podaří splnit dávný dětský sen v podobě nalezení nádherných hřibů praváků.

Trabantem do Rajce

Válkovi už dávno vyměnili rozvážné Tatry za svižnějšího Trabanta. Ratolesti svěříme prarodičům a společně pádíme na Slovensko s cílem nalezení nových lokalit s možností táboření. Postupně doputujeme až do oblasti Rajecké Lesné. Za dědinou můžeme obdivovat atraktivní vodotrysk a v zadní části doliny nalézt i parádní tůň. Je pochopitelné, že ji musíme otestovat. Odkládáme veškeré textilní pokrytectví, noříme se do příjemně chladivé kapaliny a Rajec tak měníme v ráj. Odjíždíme k domovu a cítíme se být znovuzrozeni. A to přesto, že jsme na žádný pořádný plácek k táboření nenarazili.

Okolím Ježonek

V souvislosti s pobytem meziříčských dorostenců na Ježonkách, který se odehrává v režii Alenky Balcarové, se tady na víkend přesouváme i s částí naší rodiny. A protože jsme v centru zalesněných Beskyd, nemůžeme odepřít účast na špacíru na nepříliš vzdálený Travný. Holé, borůvčím porostlé návrší je už dávnou minulostí. Škoda! Ale i tak tu můžeme nasávat svěží vzduch a spolu se zástupci mladší generace rozhýbávat své čím dál lenivější tělesné schránky. Druhý den je hra o poklad, jímž je ukrytý citron. Vyhrává Vlasta, která tím získává plnou úhradu cestovného.

Noční pochod k Lautnerům

Je polovina října. V deset večer vyrážíme od sboru a přes Měrov za teplé noci a svitu měsíce míříme k Soláni. Tady začíná svítat. Rozděláváme na chvilku ohýnek, pak pokračujeme hřebenem dál. Obklopeni barevnou podzimní krajinou přicházíme po ránu k Lautnerům. Následuje tradičně srdečné přivítání a naprosto skvělé pohoštění.  A pak už jen podřimování na prosluněné pasece nad chalupou.

Pulčínské Vánoce

První den vánoční míříme se Štěpánem, Lídou a Bojarem k Pulčinám. Všechno je obaleno ledovkou. Štěpán celkem sedmkrát padá nedobrovolně k zemi. Hajný, kterého cestou potkáváme prohlásí: „A nejste vy tak trochu blázni? V takovém počasí?“ Lesem vystoupáme k Habrdelově tvrzi. Vaříme, dojídáme zbytky štědrovečerní večeře. „Dobrý den!“, ozve se ze dveří. Stojí tam Bláža v kravatě a polobotkách. Vedle něj Alenka. Dovedla je sem vůně kouře.

Doprovázíme je do údolí. Bláža se na ledu občas skácí k zemi, naštěstí bez následků na těle i polobotkách. Vracíme se přes skalní město kolem parádního ledopádu. Zatím o něm ví jen málokdo. Po návratu k Habrdeli vaříme trampský mišmaš a čaj z malinových větviček. Pak už jenom klábosíme a nakonec úplně mlčíme. A také čteme z knihy Jobovy. Noc pod převisem je díky stále žhavým uhlíkům a solidnímu zateplení snesitelná. Ráno jdeme s Bojarem naproti Ivě, ale nevíme, kolik je hodin, protože jediné, které máme, se zastavily. Ivu nakonec vyzvedneme a vracíme se s ní ke skalám. Zkoušíme sjezdy na miniaturních lyžích a na igelitu. Po obědě si vychladlými uhlíky přebarvíme tvář na černo. Vyhlížíme jako Afričani. Hajný, kterého znovu potkáváme, už jen bezhlasně kroutí hlavou. Vlak nám díky nefungujícím hodinkám ujíždí před nosem. Na ledu a blátě pak hrajeme na hoňku. Nastupujeme do dalšího spoje. Vagón je plně obsazený. Průvodčí ohrnuje nos, někdo z cestujících prohlašuje, že cítí domácí klobásky. Tři načančané slečny se raději přesouvají do vedlejšího vozu. Vůně ohně nás doprovází až do našich domovů.

Na Gulu a na Medůvku

S Mirkou, Ivanou a Pavlem vyrážíme za mlhavého dne k nejbližším pískovcovým útvarům. Začínáme, pochopitelně u Jarcovské guly a poté se přemístíme k protilehlé Medůvce. Tam ani tam si neodpustíme ohýnek, která nás v tom nevlídném počasí zahřeje a navodí lepší náladu. V okolí Medůvky ještě postávají staré, opuštěné chalupy. U jedné z nich narazíme na historický kočár. Naložíme do něj nejmladší účastnici Ivanku a hrdě se s ní pak promenádujeme po okolí. Mirce se ten trénink bude nepochybně hodit. Vypadá to u ní na docela brzké vdávání.

Velikonoce na sněhu

V početné sborové skupině pádíme vlakem do Rajnochovic. Odtud brodíme sněhem na Kelčský Javorník. Husté sněžení se proměňuje v déšť. Vysokou bílou břečkou pochodujeme k Čerňavě. Jedna skupina odtud míří ke Smilkům na Troják, druhá ve složení Bojar, Lída, Štěpán a moje maličkost se snaží rozkřesat oheň. Marně! Všecko je totálně promáčené. Daří se to až na osadním místě Jeskyněk na Smrduté. Postupně vzniká rozlehlé ohniště. Nad žhavé uhlíky později naskládáme tenké a pěkně křivé bukové klády, na nichž pak trávíme noc. Je nám sice teplo, ale jsme celí rozlámaní.

Do rána je pořádný mráz. Bojarovy půllitry rveme na jeho nohu násilím. Přehoupneme se přes údolí na Hostýn. Tady už svítí sluníčko. Lenošíme a pak svižně utíkáme na vlak. Štěpán se kácí k zemi a volá, že má zlomenou nohu. Nakonec vše rozchodí a před nádražím dokonce slušně upaluje. Pacifik už čeká jenom na nás. Stíháme ho jenom tak tak…

Havířovská třicítka

V Mostech u Jablunkova, kam jsme s Danou, Pavlem a Ivanou dojeli vlakem, se scházíme přibližně s dvacetičlennou skupinou pochodníků, kteří, stejně jako my míří na Velký Polom. U zdejší chaty pak pod vedením náčelníka Jerryho, alias Fouse, probíhá povinná prohlídka chodidel spojená se sčítáním puchýřů. Tady se naše parta odděluje od ostatních a ve velkém tempu uhání k Bílému Kříži. Ještě kousek před ním se malé Daně podaří při pádu rozpárat kalhoty po celé délce, zatímco Ivana až do cíle kulhá na obě strany. Na Visalaje dobíháme přesně na čas! Se třiceti kiláky v nohách a slastným pocitem na duši.

Velikonoční špacír přes Veřovický Javorník

Je právě druhý velikonoční den a všude kolem po kolena mokrého sněhu. Z Rožnova míříme přímo k Javorníku. Se strýcem Klvánkem, Svaťkou, Ivanou, Elenkou, Bojarem a dalšími mládežníky pochodujeme nejdříve údolím, abychom se později zakousli do docela příkrého kopce. Na vrchol docházíme totálně promočeni a na pokraji sil. V chatě si poroučíme dvakrát sedm čajů. „Běžte se rozšoupnout někam jinam“, vyřvává hospodský, „kdo vám má chodit pro vodu?“ Obrátíme do sebe převzácnou tekutinu a vycházíme znovu do velikonoční skutečnosti. Stromy, chata a všechno vůkol je obaleno půvabnou jinovatkou. Vánoce jako vyšité! Prudkým sešupem se v doprovodu mnoha a mnoha pádů dostáváme dolů. Pak už čeká jen průtah přes Horečky a pak cestou necestou k Pindule. Sedmadvacet kilometrů v mokrém sněhu, to docela stačilo! Ach, to byly Velikonoce!

Z Valmezu až na Bumbálku

V neděli 8. května vyrážíme na Lhoty a kolem bývalého Bojarova ranče kráčíme k Valašské Bystřici. Ve spacích pytlích si tu dopřejeme odpočinek na slunečné pasece a pak pěkným, typicky valašským hřebenem zamíříme k Hutisku. Překračujeme zdejší potok, ve kterém se spolu se strýcem Klvánkem společně vykoupeme. Přes louky a lesíky pak dojdeme k Lautnerům. Dostává se nám nejen tradičně srdečného přijetí, ale i dobré večeře a luxusního noclehu. Ráno se vydrápeme na hřeben Vsetínských vrchů a pak už celkem pohodlně dobelháme na Bumbálku. Potkáváme tu ostatní účastníky hvězdicového pochodu. Jičíňáci sem šli přes Radhošť, Havířováci přes Bílý Kříž. Hrajeme různé hry a společně při tom klepeme kosu. Po slunečné neděli totiž přišlo uplakané pondělí. A tak si v hospodě poručíme teplý čaj a pak už v pohodlí autobusu upalujeme k domovu.

Za Romy do Letanovců

Můj toulavý brácha Antonín, kamarády nazývaný Koloděj, nemá stání, a tak se v doprovodu někdejšího spolužáka Brdečka vydává na Slovensko. V oblasti Spiše oba vystoupí z vlaku, zamíří ke Slovenskému ráji a povědomou cestou přes pole klopýtají k osamělé romské osadě, do níž jsme mohli nahlédnout i v rámci jednoho z Blážových bájných táborů. Všechno je stále přesně tak, jako před léty. Fotogenické chatrče, žebrající děcka i bezstarostní a rozšafní snědí domrodci. A také specifický ozón v nejbližším okolí, avizující nebezpečí šlápnutí do něčeho mazlavého. Pak už následuje jen vzpomenutý ráj se svými kaňony, žebříky a dramatickou krajinou plnou květů a vůní...

Olympiáda

Koncem září LP 1979 si dáváme scuka u poličenského železňáku. Spolu s početnou delegací z Ostravska se tady oblékáme do speciálních sportovních dresů. Jedná se výhradně o oděvy, které už svoji úlohu splnily. Takto vyšňořeni pokračujeme podél Bečvy k Bražiskům. Tady se odehrává první disciplína, běh do příkrého svahu, doprovázeného drnčením budíku. Měří se počet zdolaných metrů během zmíněného zvonění. Pokračujeme dál kolem Jarcové.“ Gde idete, ogaři?“, táže se kolemjdoucí domorodec. „Na kolopeňky, strýcu,“, odpovídáme mu s Bojarem pohotově. A je tady slavná Jarcovská guľa a s ní další duchaplné disciplíny! Posunování bramboru nosem a lapání stromů v omezeném čase patnácti sekund. Pak už vystoupáme na holé návrší s nádherným výhledem na Valmez. Kopec jsme přejmenovali na Olymp. Dochází na poslední olympijské disciplíny, jako například házení bramborů na cíl, kolotoč kolem stromu či hledání kufru poslepu. Pak se už jen rozdělí olympijské medaile a seběhne zpátky k železňáku. Čeká tu na nás početná sborová delegace v čele s Kimlerovými a Hasmandovými a kupou jejich i přidružených sborových dětí.

S Mirou Ešlerem přes Veřovické vrchy

Nezvykle vysoká účast na přechodu Veřovických vrchů má jediný důvod. Přítomnost charismatického, stále ještě svobodného Mirka Ešlera. Nejdříve zdoláme Trojačku, potom Huštýn a během krátké doby se posuneme ke Krátké. Rozdělat v zasněžené krajině oheň se jeví jako značně nesnadné. Po delší chvíli napětí se však i toto podaří. Zasloužila matka Marta nad ní suší promáčená děcka, někdo ponožky, jiný nahřívá mokrou obuv a jeden z hladových účastníků se z dostupných surovin pokouší nad plameny vytvořit něco podobného vaječině. Mira, absolvent hotelové školy se slušnou praxí nad tím jen kroutí očima, faktem však zůstává, že se krmě zlikviduje do posledního drobečku. Samozřejmě, jen díky čím dál silnějšímu všeobecnému hladu. Pokračujeme přes Dlouhou ke Kamenárce. Přepadává nás husté sněžení a s ním i neplánované rozdělení zatím jednolité pospolitosti. Zatímco se většina přes sněhem obalenou Kamenárku překlápí k Rožnovu, zbloudilá teta Zdenička musí se svou družinou předlouho pochodovat přes Zubří k tamějšímu nádraží. Pomalu nám končí nejen sedmdesátá léta, ale i valašská přítomnost Miry Ešlera. Doufejme, že na svůj rodný kraj nezapomene ani na plzeňském Dalekém Západě.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))