Řeči z cesty

KARABACH

aneb

Slunečné dny u Slnečnych skal

Léto roku 1988

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část třiačtyřicátá

doslovný přepis záznamu patnáctiletého Ondry Hasmandy z červené mládežnické kroniky

včetně kopií jeho ilustračních koláží

(Ondra, Ester, Michal, Petr, Dalík, Markéta, Robert, Ada, Bára, Liba, FT, Robin Kupčík, Míša, Jakub a Jana Krynských)

Vše začalo ještě před prázdninami. Někteří chtěli, aby byl uspořádán tábor. Nejprve se myslelo na Sučany, ale nakonec se skončilo u Slnečnych skal. Starost o nesourodou bandu děcek si vzali „odborníci“ na slovo vzatí, strýc Franta a Tonek. Teta Krynská doplnila oba přírodní muže svým příslovečným humorem, takže vzniklý triumvirát dával tušit, že celá akce nebude nic průměrného, ale že to tu ještě nebylo. Ale teď už obraťme pozornost k vlastnímu pobytu.

Vše začalo v pátek

Odjezd byl v 1 hodinu z vlakového nádraží ve Valmezu. Scházeli jsme se dohromady postupně. První byli Robin K., Míša, Jakub a teta Krynští. Druhé družstvo se dostavilo v obsazení: Ester, Michal, Ondra, Liba, s.Franta, a u pokladny se připojili Markéta s Dalíkem. Všichni jsme se nahrnuli do vlaku, kde už hlídali místa Péťa a Robert Kimlerovi. V Jablůnce se ještě připojily cérky Tomancovy. Chyběl jen s.Tonek, který měl přijet samostatně až večer. Slunce se činilo, ale přesto se cestovalo příjemně. V zastarale působící stanici, jejíž jediným kladem je, že je železničním uzlem honosícím se jménem Púchov, jsme měli výjimečně hned přípoj do Žiliny. V Žilině jsme čekali asi ¾ hodiny, kterou jsme využili na nákup osvěžujících prostředků, těch, s vnitřním použitím. Konečně se motorák se značným zpožděním rozjel na Rajec. Vystoupili jsem v Poluvsie a hned první nepříjemnost - Robert Kupčík vysypal buchty přímo na silnici. Teta Krynská hbitě zahájila záchrannou akci, ale všechny nestihla posbírat, a tak část rozjela auta. Ostatní zatím rychlým krokem pospíchali do 1,5 km vzdáleného tábora u skal.

Pár nás zůstalo u bagáže, někteří šli hledat vhodné místo k rozbití tábora. Když jsme se všichni dali dohromady, odebrali jsme se na vyhlédnuté místo. Z několika hledisek dostalo aktuální jméno – „Náhorní Karabach“. Ta hlediska jsou např.: vyšší poloha, vzhled, a nakonec i proto, že někteří jedinci občas upadali do jakýchsi postojů, které neměly daleko do hnutí odporu.

Spali jsme v tomto složení: Jakub + Robin, Ester + Liba + Markéta, Ondra + Dalík, Ada + Bára + Míša, Michal + Robert. Strýc Franta s Petrem spali pod širákem. S.Tonek měl ustláno „nejlíp“. V dolíku u silnice. Teta Krynská s námi dlouho nepobyla, takže neměla ani žádné trvalé ubytování. Její jediný nocleh byl veskrze spartánský.

S.Franta vybudoval ještě ohniště a spíž „pod kamenem“. Kdo neměl co dělat, šel na dřevo. Z okolního jedlého listí a trávy se uvařil čaj, pekly se brambory a první den byl pryč. Přišly i pochybnosti, jestli s.Tonek přijede. Ještě pobožnost a zahájení soboty. Nakonec si Ester všimla s.Tonka. Stál na mostě, a tak jsme byli konečně komplet.

Sobota začala krásným slunečným ránem

a samozřejmě důkladným nasycením žaludků. Dospěláci oznámili, kdy a v kolik začne pobožnost. Vyhlédnuté místečko nad campem bylo na pěkném plácku a hlavně ve stínu. „Děcka“ se vypravila s nezbytným vybavením (H2O, deku, kytaru, bible) do „sboru“. Naše ochrana měla zpoždění, a tak jsme začali sami. Všechny funkce, od kazatele až k členu zastala hrdě a statečně Ester. S.Frantu žádala o písně, s.Tonek měl krátkou úvahu, a t.Krynská zkušenost ze života. Pak bylo ještě pár her a písničky. Chvíli před obědem byl konec pobožnosti.

Před obědem a po obědě si někteří házeli noži a zbytek se koupal v té hlubší „louži“, kde bylo tak po pupek vody. Mezi tím nás opustila teta Jana, která se vrátila k rodinnému krbu. Pak jsme se šli všichni koupat. Plavali jsme proti proudu, nechali se proudem unášet a páchali jsme jiné vodní hlouposti. Vydrželi jsme tam dlouho, protože bylo velké vedro. Druhý den jsme zjistili, že ten den na Slovensku byl překonán teplotní rekord. Bylo asi 34 stupňů Celsia ve stínu. Pak jsme hráli hry – na druhého, mrkanou…

Při návratu jsme se dověděli smutnou zprávu. Jsme prý moc blízko lesa a zdroje vody: takže, stěhovat. Brblání a rozčilování nepomáhá, a tak se stěhujeme způsobem „co nejvíc naráz“. To znamená, že se vytáhnou kolíky od šňůr a stanu. Chytne se stan a vleče dle potřeby. V našem případě o 6 – 7 m níž a nalevo.

Za ty dva dny se ujaly i nějaké ty přezdívky, jako: Petr – Casanova, Ada – Babča, Robert – Kozlík, Michal – Capík. Taky se proslechly nějaké zaručené zprávy o lásce kuchařky a kuchtíka. Ale, kdo ví?

A nastal sobotní večer – krásný a nezapomenutelný západ slunce, měsíc v úplňku a plno hvězd. Pravá idyla a romantika života v přírodě. Neodmyslitelný táborák s čajem, písničky a povídání. Jdeme spát dost pozdě.

A pak už tu byla neděle

Stejný rytmus jako oba předešlé dny: umýt se, najíst, přebrat denní rozkaz. Dověděli jsme se, že se půjde na termální kúpalisko VERONIKA. Pečovatelé o naše žaludky nachystali krmi, postarali se i ostatní nezbytnosti a vyrazili jsme. Na nádraží dostal Ondra na starost společné finance. Cesta probíhala přiměřeně panujícímu vedru a návalu. Úmysl vystoupit v Rajeckých Teplicích jsme zavrhli při pohledu na hrnoucí se koupání chtivé davy. Raději jsme pokračovali až do Rajce. Davy lidí tu byly sice též, ale přece jen o něco menší. Z vlaku jsme se vysoukali sice skoro poslední, ale u kúpaliska jsme byli mezi prvními. Fronta, která tu byla, směle konkurovala dnešním na toaletní papír. Po chvíli čekání jsme zjistili, že tu jsou fronty vlastně dvě. Jedna na lístky a druhá na přelézání plotu, tedy vstup načerno. Během čekání jsme ještě posilnili své zásoby, tedy aspoň 2 kg jablek. Díky Libě, která se nenápadně předběhla, jsme měli brzy lístky, a tak sláva, konečně dovnitř!

Chvilku jsme hledali místo, pak odhodili věci a oblečení (samozřejmě kromě plavek), blaženě se vnořili do toužebně očekávané vody. Ondra a Ester – supermilovníci vody, udělali ten den svůj osobní rekord – 6 hodin zůstat nepřetržitě ve vodě. Ostatní se střídali podle toho, jak jim bylo. Vodomily vyhnala ven jen hrozba, že není už žádné jídlo. To znamenalo, co nejrychleji běžet pro zbytky a zpět. Také sem tam návštěva oné místnosti.

Oznámení času odjezdu bylo přijato značně nepříznivě. Zdálo se to velmi brzo. Zapracovala vzkazová pošta a získali jsme 2 hod. navíc, tedy odjezd o ½ 7. večer. Cestou se zničehonic ozval bacil jménem x. Vybral si k akci Míšu a pořádně ji potrápil. Přejeli jsme kvůli tomu o zastávku dál, než kam byl vystaven lístek. Málem jsme doplatili 400 Kčs pokutu. Vlak ještě ani pořádně nestál, a my jsme se rychle cpali na schůdky a ven. Důvod? Pár metrů od nás průvodčí! Míša s naší podporou došla jakž takž do Karabachu. Cestou jsme jí ochladili hlavu v brodě. Lehla si, pila čaj, brala i vitamíny a my se zase modlili. A aby nebylo při jedné nepříjemnosti, Ester měla konflikt se s. Tonkem. Nakonec se to urovnalo. Každý měl totiž kousek a kus pravdy.

Když se začalo šeřit, tak pro nás nastaly chvíle soukromých vodních radovánek. Tedy, pro Ondru, Ester, Libu, Míšu, Markétu, Adu, Báru a mimo to jednou Michal s Robem. Dělali jsme vlny, řvali, prostě samé hlouposti. To bylo několik večerů po sobě. Pak táborák, písně atd. ukončily neděli.

Pondělí začalo dobře

I Míše bylo už dobře. S.Franta, Ester, Markéta si vyrazili nakoupit. Měli k dispozici 500 Kč, takže jsme čekali moc a moc dobrých věcí. Ostatní měli pobožnost a zvládli snídani. Konečně se nad námi obloha vylepšila dle našich představ, k naší radosti bylo zataženo. A tak zase přišly na řadu hry. První „Na četníka a na zloděje“, pak v lese šišková válka, běh do srázu a jiné lesní hry.

Po příchodu z lesa bylo zjištěno, že vedle našeho bývalého místa postavili své auto a zařizovali se starší manželé z Wartburgu. Ester a Ada se svou příslovečnou ochotou odběhly říci, že se tam nesmí stanovat a při tom došlo k seznámení. Slovo dalo slovo a byli k nám pozváni na večer k táboráku. Dočkali jsme se i dvoudílné hry za pokladem. První část šla po naučné stezce, kde byly úkoly. Když jsme se vrátili do tábora, bylo vyhodnocení a zařazení podle bodů. Mezi první a druhou částí si Liba, Michal, Míša a s.Tonek udělali soukromou minisoutěž, kdo dál dojde po rukou. Museli skončit v nejlepším, poněvadž se pokračovalo za pokladem. Po dvou minutách vybíhala družstva za sebou. Běhalo se, hledaly se značky, též se i šplhalo a jiné podobné „hrůzy“. Pak se hledal poklad, který tvořily 4 části různé hodnoty. Hlavní našel Michal (2x sušenky), pak Ondra (1 bonbóny) a Ester (2x bonbóny). Šlo se oklikou ke „sboru“.

Večer nás přišel navštívit je pan Bár. Jeho manželka spala, poněvadž byla velmi unavená. Jeho celé jméno bylo velmi pozoruhodné – vědecký pracovník Doc. Ing. Jaroslav Bár, Csc. Večer jsme prožili s jeho vzpomínkami na celý Egypt. Také nám vyprávěl příběhy o Josefovi a Davidovi. Byly sice poněkud zkreslené, ale hezky a poutavě vyprávěné. Zbytek večera pak vyplnilo povídání už spíše mezi strýcem Frantou a jim. Byl to doopravdy moc hezký večer. Ester, Míša a Ada se rozhodly strávit noc pod širákem. Petr pro změnu nocoval s Markétou a Libou, což rozvířilo zase vlnu klepů.

Úterý, předposlední den našeho pobytu

Ráno odjel s.Franta s Petrem do Žiliny. Vezl je tam autem pan Bár, který cestoval do dalšího campu. Ostatní po obvyklých ranních povinnostech vyrazili pěšky na Lietavský hrad, kde byl sraz se strýcem Frantou. Dlouhá cesta po silnici byla natolik únavná, že odpočinek byl vítaný. S.Tonek si odskočil poslat telegram domů, aby zajistil odvoz. A pak ještě nekonečně dlouhá cesta, až přišla ta očekávaná chvíle, kdy jsme už konečně uviděli tu zříceninu. Ještě poslední úsek byl před námi, totiž zdolat kopec. Začátek byl dobrý. Hrad se zdál být pár metrů vzdálený, ale opravdu to bylo jen zdání. To nejhorší nás teprve čekalo. Padání, ujíždění a pracné stoupání. Bylo slyšet jen šustění listí, sem tam nazlobený hlas a ne moc pěkná slova. Díky jakž takž schůdné cestě, objevené holkami, jsme to nakonec zvládli.

A stálo to zato! Krásný výhled a hezká zřícenina. Dojem kazilo jen stádo ovcí, kopa bobků a 3 výrostci. Posilněni na duši i na těle jsme si prohlédli hrad a pak hráli i hry. Zde se ukázalo, že Liba má někdy „zajímavé“ nápady. Poslední vodou, jíž jsme měli, si totiž umyla nohy. Hry nás neosvěžily, spíše jsme se při nich hádali. Ale pak se vše urovnalo. Zato při oznámení, že bychom měli zvládnout ještě další a větší kopec, a tak se dostat na kúpalisko v Rajeckých Teplicích, se někteří vzbouřili a ostatní se k nim přidali. Proto jsme slezli a šli na autobus.

Před táboriskem se Ondra, Michal, Robert a s.Tonek oddělili a šli domů. Ostatní ale na to kúpalisko. Ada ten den zabodovala, utrpěvše úraz – utrhlý nehet. Dokonce to přežila. Sešli jsme se až večer, jako vždy, u jídla. A nastal i poslední táborák. Jako objekty si všichni vybrali Ondru a Libu. Nejdříve se hrála hra, kde jsme měli zjistit, co o nás ví a přijít na princip – proč říkají ano a ne. Díky nápovědě jsme obstáli. Druhá hra byla horší – prostě zrada. Nejdříve jsme měli říct, co se nám na kom líbí a pak nám řekli, že to musíme políbit. Polibte třeba ponožky, vousy, ucho, oko, nos… Hrůza! V dalších hrách se už zapojili všichni. Nejvíce nás rozesmíval Jakub se svými úsudky. „Bylo to na přelomu v šeru?“ “Nemám to rád? To je určitě práce!“ A bylo i plno písniček, dalších her a pak čtení z bible, modlení a obvyklá každovečerní scénka. Vše se s námi loučilo. Byla krásná noc.

Středa

Poslední snídaně, poslední umytí v řece a loučení se vším. Čekání na tetu Ellen. Přijede? Nepřijede? Nepřijela. Čekáme, až vyschnou stany. Balení. Vše, co se dá. Poslední koupání a naposled jdeme na zastávku. Poslední pohledy po okolí. V srdci se loučíme tiše každý posvém. „Na shledanou, Karabachu, řeko, skály!“ Naposled přes brod. Poslední vyzutí bot. Vše tu děláme naposledy. Ale kdoví, třeba jednou zase přijedeme. „Čekejte, skály, čekejte…“

A tak náš 5denní pobyt skončil. Určitě se všem líbil. Jisté následky si odnesla jen kytara, pak i s.Tonek. Jídla na něj zbylo jen tak na olíznutí, protože se potuloval po svém zvyku krajinou. A nakonec si „cosi“ odnesli skoro všichni. Tajemný bacil x se nespokojil jen s Míšou, ale postupně i nás obdaroval.