NA PÁR DNÍ POD FATROU
s výlety i s vatrou
TŘETÍ RODINNÉ STANOVÁNÍ
Taková nenormální rodinka. Prastařec, dědek a babina,
několik mamin a fotrů, trio vnoučat, a dokonce i pár pravnoučat. K tomu
ještě jeden bratranec s půvabnou partnerkou a nadprůměrně hodným
několikaměsíčním miminem. Čtyřgenerační pospolitost se na prahu druhého
srpnového víkendu srocuje pod západními svahy Velké Fary, konkrétně
v autokempu Drienok Mošovce. Po nezbytném úvodním sladění úsměvů v režii
všehoschopné Esterky vyrostou k nebi dva stany, které postupně doplní
ještě čtyři další přístřešky. Někdo vaří kávu, někdo čaj a všichni dohromady
pak kolem přeplněného úzkého stolu vzpomínají, pojídají dobroty a donekonečna
klábosí. V některých případech přijde ke slovu i studenou vodou napuštěný
bazén, který je součástí vzpomenutého tábořiště.
V podvečer vyrážím na sólo výpravu do okolí. Vysušené
louky přechází do malých hájů a ty se později slévají v souvislý les.
Kolem cest jsou k vidění letní květy a všude poletují motýli. Bílé skály
vyčuhují z temné zeleně a malé paseky zdobí keře planých trnek a
pichlavých jalovců.

Slunce, které vládlo končícímu tropickému dni, pomalu klesá k západnímu obzoru. Zemědělská krajina v podhůří dýchá zvláštní atmosférou. Stíny se prodlužují a nízké světlo propůjčuje kraji nové obrazy. Ale jen do chvíle, než se rudnoucí kotouč definitivně schová za nedaleký horizont táhlých Martinských holí.


Tábořiště i jeho obyvatelé se chystají na první noc. Bezmračné
nebe slibuje oblohu plnou hvězd. Dost možná i se zpestřením v podobě sem
tam nějakého meteoritu. Pavel zapaluje oheň, Marťan tasí láhev tokaje a zbytek
světa postupně zaplňuje volná místa kolem bytelně vybudovaného ohniště.
Ráno je slunečné a nezvykle teplé. Poté, co nás díky účasti na stých narozeninách své tety opustí hlavní dodavatel ušlechtilých moků Marťan, naskočíme do několika přibližovadel a jejich prostřednictvím popojedeme k nedaleké Blatnici. Půvabnou dědinu zavalily automobily, takže hlavní parkoviště do daleka svítí nápisem „FOOL“. Je tedy beznadějně zafúlené. „Zafúlené, zafúlené, veď všetky miesta sú zafúlené“, zpíváme si unisono s řidičkou Ivetkou, zatímco zoufale pátráme po nějakém plácku k zaparkování. Volné místo nalézáme až u kaštiela, tedy, místního zámku. Bývalé panské sídlo dvakrát pansky nevypadá. Připomíná spíš něco jako parlament bezdomovců. Nevadí! Nahodíme baťůžky, případně nemohoucí batolata na záda a zamíříme k ústí Gaderské doliny. Jak jinak, než pěšky.

Vesnice, která dala světu hned několik významných rodáků,
překvapí nádherně upravenými starými domy. Kilometrová procházka je tedy
náramně příjemná. Stejně jako chládek pod vysokými stromy v samém závěru
obytné zóny. K pohodě přispívá i číše vychlazeného chmelového moku, jakož
i šikovně schované mělké jezírko, ve kterém si lebedí několik parádních
duhových pstruhů.
Po necelých dvou kilometrech opouštíme hlavní proud a
odbočujeme doprava. Vrcholové družstvo ve složení Pavel, Petr a Vojtěch se od
zbytku světa viditelně oddělí a šíleným tempem směřuje k výšinám. Chrabré
borce čeká dobrých osm set metrů převýšení. Na vrcholu Tlsté se první
z nich zavěsí do padáku a necelou hodinu pak spolu s místními dravci
krouží nad krajinou. Dívat se z výšky na louky a terasy zmíněné hory
působí úžasným, těžko popsatelným dojmem. Stejně jako pohled na okolní pohoří
od Malé Fatry k Nízkým Tatrám až k o něco vyšším Roháčům. Pavel přistává
naprosto hladce jen kousíček od kempu. Na rozdíl od svých soudruhů, kteří musí
do údolí doklopýtat po svých. Mají toho doslova plné kecky.
Vzpomenutý zbytek světa, jehož součástí jsou i tři nejmladší
účastníci předškolního věku, si dává za cíl dobytí jeskyně Mažarné. Ta se nachází
asi v polovině cesty na třináct set metrů vysokou Tlstou. První úsek je
vyloženě pohodový. Potom jde však do tuhého. Pěšina vytrvale stoupá do čím dál
prudšího kopce. Křest ohněm tu postupně prožívají především dvě nejmenované
dívenky. Nejen ony, ale i jejich zákonný otec. Poponášet do skalnatého krpálu na
zádech břímě, které během přenosu připomíná operní sólistku ve finálové scéně,
je určitě výkonem hrdiny. Díky tomu se však nakonec u jmenovaného vstupu do
zdejšího podsvětí všichni ve zdraví sejdeme. A v jeho bezprostřední
blízkosti si můžeme dopřát i nanejvýš příjemnou hodinovou nirvánu.
Mažarná nabízí hned několik půvabů. Nejen impozantní
půlkruhový převis obřích rozměrů, ale i krasové jevy v docela rozsáhlém
podzemí. Před bezmála padesáti lety mě tu uvěznila černočerná tma poté, co mi
postupně odešly všechny zdroje světla. Vysvobození v podobě mých kamarádů
naštěstí přišlo během hodiny. Každopádně mi ty napínavé chvíle temnoty přinesly
zážitek, na který se dodnes nezapomíná.
Jestliže byl pro vzpomenuté předškolačky výstup martyriem,
zpáteční klesání je naplní nebývalou euforií. Převtělí se ve skotačivé horské
kozy a až k potoku uhánějí tempem, jemuž přítomní rodičové stačí jen
s vypětím posledních sil. Zdaleka nejlepší to má Viktor. Vítězoslavný
úsměv na jeho tváři prozrazuje, že kryté křeslo pro nejmladšího hosta,
poponášené dvěma zasloužilými nositelkami, mu v dané situaci zcela
bezkonkurenčně vyhovuje.

Každý správný výlet má prý končit v hospodě. Ta, co
stojí za potokem na kraji Gaderské doliny, vyniká zřetelným nadstandardem.
Jídla skvělá, personál vstřícný a ceny přijatelné. Kromě krále vzdušného
prostoru, nedostižného Pavla, se tu postupně schází celá aktuální výprava.
Úspěšného létavce tu nahradí vyloženě přízemní Michal, který díky neodkladné
návštěvě zubních ošetřovatelů, potažmo ušlechtilých trhanů, nabral letos
nebývale velké zpoždění.

Třetí den pobytu je věrným obrazem dnů minulých. Obloha bez
mráčku a teploty kolem třicítky. Návštěva bazénu je tedy pro mnohé povinností.
Jiní zase na hřišti zápolí s různými pálkami, zatímco nejstarší liga
preferuje bohapusté lenošení. Pro mnohé je však tento den dnem odjezdu.
Nejdříve svých pět švestek pobalí fotbalový virtuos Petr, aby posunul své
mužstvo ze dna páté valašské ligy o nějaký ten stupínek nahoru. S odstupem jej pak
následuje sladěný padákový tandem i se svým nadějným, věčně usměvavým potomkem.
Míša musí zachraňovat zraněné domestikované zvířectvo a její partner chránit
západní civilizaci před nenasytností východního medvěda. Poslední odjíždějící
rodinkou je čtyřčlenná familie Zdeci a Ivetky. Kromě dětí mají na starosti zajištění
odbytu produktů dojných krav a především bezproblémový chod starostlivé meziříčské
radnice.
Na place tedy zůstávají jen dva stany a čtyři posmutnělé
duše. Poté, co jednu z nich, tedy moji maličkost, omrzí chvíle sladkého
nicnedělání, vrhne se do neplánované akce. Vyrazím k nedalekým
velkofatranským svahům. Dopřeji si nenáročnou procházku plochým podhůřím
s nádhernými výhledy k Ostré, Tlsté a dalším parádním návrším.
Nepotkám tu žádného zatoulaného domorodce, dokonce ani jinak hojného medvěda, a
tak si mohu v absolutní pohodě vychutnat veškerou nádheru, kterou mi
zdejší zelená katedrála zcela zadarmo nabízí.

Ve druhé polovině neznámé trasy mě překvapí tak zvaný
„Baronův hrob“. Měl by tu odpočívat jistý František Xaver Revái, poslední
potomek Reváiovců z mošnovského zámku. Rodinnou hrobku v Budapešti vyměnil
za klidné místo v lese, kde za svého života často a rád chodívával.
Nedaleko odtud vyvěrá ze země i příjemně studený pramen, který je rovněž po něm
pojmenovaný.
Večer oplývá vlahým vánkem a vysokou teplotou. Znásobuje ji
hořící vatra z posledních zbytků nasbíraného dřeva. Nastávají ony
nezapomenutelné chvíle, které patří ke každé stanovací dovolené. Chvíle, kdy se
nádherně vzpomíná, vděčně pomlouvá a také plánuje, kam se vypravit o příštích
prázdninách.
Poslední den pobytu začíná očekávanou hodinovou přeháňkou. Nemilosrdně nás ze spacáků na trávníku zažene do interiérů vedle stojících stanů. Mraky však brzy odtáhnou a oblohu zase ovládne usměvavé sluníčko. Nezbytné balení movitého majetku tak probíhá bez jakýchkoliv problémů. Dokonce zbude čas i na letmé porozhlédnutí po barevné živé kráse, kterou vylidněný areál kempu právě nabízí.


Po polední zatroubíme k odjezdu. Zamíříme přímo na
sever. Pravou stranu zdobí zalesněné fatranské kopce, levou zase zemědělsky
využívaná krajina. Silnice klesá či stoupá a neustále se více či méně klikatí.
Umožňuje spatřit tu nejlepší stránku, kterou lidstvu fotogenický Turiec nabízí.
Úplně posledním bodem čtyřdenního programu je zřícenina
hradu Sklabiňa. Díky bohulibým snahám občanského sdružení Donjon však postupně
vstává z popela. Bez jakékoliv pomoci obce, státu, natož Evropské unie.
Dobrovolníci shánějí na opravu peníze, kde se dá, mimo jiné i prodejem
vstupného. Těch pět euro každý normální návštěvník tomuto sympatickému spolku
rád přenechá. A nestačí se přitom divit, jak je možné, že takovéto aktivity
žádný státní úřad nejen nepodporuje, ale dokonce bojkotuje. Před časem
majitelům dokonce někdo zapálil střechu nad hlavou.
Snědý černovlasý kastelán, který je patrně duší celého
projektu, nám s velkým zápalem vypráví o minulosti, současnosti i
budoucnosti celého hradního areálu. V opravených částech se nachází malé
muzeum, malý sál pro pořádání svateb či společenských akcí a také miniaturní
obchůdek. Kupujeme tu naprosto bezkonkurenční kozí sýry, které tady hradní
obyvatelé vlastnoručně vyrábějí. A také bylinné likéry, jež míchají patřičně
fundované babky kořenářky z místního podhradí.

S Velkou Fatrou se loučíme stylově. Pohledem do
nádherného kraje a setkáním se stádem přítulných hnědých koz. A čerstvou
vzpomínkou na nečekaně milé setkání se srdečnými lidmi v nebývale
atraktivním prostředí. Až někdy pojedete do těchto končin, nezapomeňte odbočit
ke Sklabiňskému hradu. Určitě vás nezklame.


















































































Žádné komentáře:
Okomentovat