pro velký zájem

SLOVENSKÝM RÁJEM

 tradiční zájezd meziříčských apoštoláků, jak ho na vlastní kůži zakusili D+F Tomancovi 

Ani letošní závěr léta není výjimkou. Osvědčená RK dvojka, tedy René s Karlem si za cíl třídenního výletu vybírají Slovenský ráj. A bílý dostavník, stejně jako v minulých létech, kočíruje pohodový šofér Jindra z Huslenek. Tentokrát na palubu přibírá i svého vlastního bystrého synka Kubíčka. V samém závěru měsíce srpna vyrážíme brzy ráno z Valmezu, abychom v Jablůnce přibrali druhou várku a pak přes Vsetín a Horní Lideč upalovali k Púchovu. Dálnice nás o něco později přiblíží k první zajímavosti. Je jí nově otevřený obchvat Žiliny s tunelem Višňová pod Lúčanskou Malou Fatrou. Budování sedm a půl kilometru dlouhého díla provázelo bezpočet problémů, trvalo sedmadvacet roků a přišlo na více než sedm miliard českých korun. Podle našeho řidiče ušetří cestujícím až pětatřicet minut drahocenného času.

První zastávkou je známý zatopený lom Rieka. Půlhodinová relaxace si nemohla vybrat krásnější lokalitu. Svěží modrozelená voda láká ke koupeli a následnému poležení, ale na to není za dané situace čas. Čeká nás ještě pěkný kus cesty k východu.

Podél Liptovské Mary a Vysokých Tater dojedeme až k severní hranici vzpomenutého ráje. Nevítá nás žádný Adam či Eva, dokonce ani žádný had. A stromy tu nejsou jen dva, ale celý nekonečný les. Vybatolíme se z autobusu a začneme s jeho průzkumem.

Každý si volí trasu podle vlastního uvážení. S mojí chotí si za společníky vybíráme pohodovou rodinnou partu kolem nadprůměrně komunikativní Jarmily a mlčenlivého Svatopluka. Ti si na cestu přibalili i ráznou dcerušku Ivu a dva její nejmladší potomky. V této sestavě se odlepíme od rekreačního centra v Podlesku a po červené značce zamíříme do zelených hvozdů. Rozbitý chodník raději zavčasu vyměníme za daleko snesitelnější cyklotrasu a po ní pak vytrvale stoupáme k výšinám.

Po lehkém odpočinku odbočíme na žlutou, která, k naší nemalé radosti, vede víceméně po vrstevnici. Vysoké stromy poskytují blahodárný stín a občasné průseky pěkné výhledy do přívětivě zvlněného spišského kraje.

Zatímco u dalšího rozcestí liga dříve narozených spočívá na masivní lavičce, Iva se starším synkem a mou prastařeckou maličkostí pádí svižným krokem k nepříliš vzdálenému Kláštorisku. Rozlehlá náhorní plošina, ležící ve výšce 760 metrů, hostí nejen turistickou chatu, ale především ruiny někdejšího kartuziánského kláštera. Ten byl založen roku 1305, později dobyt husity a v roce 1543 zbourán. Údajně proto, aby se v něm neukrývali loupežníci. V současné době je historické místo citlivě opravováno a dává tak možnost aspoň částečného nahlédnutí do dávno zašlých starých časů.

Po modře značené trase pak začneme s klesáním k Podlesku. Hned v úvodu nás čeká značně kostrbatý úsek, vyšperkovaný několika řetězy. Na své si tu přichází především už vzpomínaná Jarmila, jejíž kolena takovýto terén zrovna nemilují. Podobně je na tom i moje zákonná choť Dáša. Skalnatá pěšina je však tu a tam vyzdobena horskými květy, takže kamenitý pokles do údolí přináší vedle občasného utrpení i záblesky nevšední přírodní krásy.

Konečně doklopýtáme k pomalému toku Hornádu. Právě tady začíná jeho nejatraktivnější úsek, který je jedním z největších lákadel Slovenského ráje. My se však spokojíme jen s letmým nahlédnutím do slavného „prielomu“ a pak už po rovině velkou oklikou zamíříme do cílové obce Podlesok.

Bílý autobus poté s celou výpravou uhání přes Spišskou Novou Ves do obce Danišovce, kde by se měla nacházet naše přechodná základna. Cesta k penzionu je však poněkud komplikovaná. Úzká komunikace není na průjezd objemnějších vozidel navyklá, takže její okraje zdobí nejen překážející zaparkovaná auta, ale i vzrostlý strom, jehož visící suché haluze hrozí poškozením oken našeho dostavníku. Nakonec se navzdory uštědřeným škrábancům kritickým místem přece jenom protáhneme, abychom zjistili, že v prudkém svahu před ubytovnou nejde dost dobře zaparkovat. Vyskáčeme tedy z busu a šoférský virtuos Jindra zkusí druhé kolo. Plácek k odložení rozměrného autobusu se nakonec přece jenom najde.

Jestliže je cesta k penzionu poněkud komplikovaná, pak vlastní ubytování, a především nabídka stravy, snese i tu nejpřísnější kritiku. Mladý pan majitel toho sice moc nenamluví, zato kmitá kolem hostů jako vítr, a pokud by to bylo možné, snesl by jim i modré z nebe. Zákusky, které jsou pravidelně servírovány nakonec, mluví za všechno.

Po ránu a po snídani znovu osedláme naše hromadné přibližovadlo, abychom se vrátili do opuštěného ráje. Tentokrát západní oklikou do jeho jižní části. Po nekonečné sérii klikatých zatáček zakotvíme u sympatické přehrady v obci Dedinky. Tato dědina leží ve výšce nějakých osmi stovek metrů a nabízí domov asi dvě stě dvaceti stálým obyvatelům. A také solidní zázemí pro turisty, včetně penzionů, restaurací a poněkud svérázného autokempu v blízkosti dolní stanice lanové dráhy.

Právě na zmíněný dopravní prostředek pak chvíli vyčkáváme, abychom si pak v absolutním klidu a pohodě vychutnali dvacetiminutový výšvih na náhorní plošinu Geravy. Jedná se o jedinou jednosedačkovou lanovku na Slovensku. Tento technický unikát byl po dlouhé odstávce nedávno znovu otevřen a za přiměřený peníz nabízí opravdu příjemné, zcela nevšední svezení.

Vápencová plošina Geravy, kam nás lanová dráho přemístila, leží ve výšce asi jednoho kilometru a je ideálním východiskem turistických tras. Ta naše vede od stolu, kde zrovna posedává celá Jarmilina družina, zpátky do nedávno opuštěných Dedinek. A stejně jako včera, i dnes je pokles vyšperkován několika neschůdnými kamenitými úseky, které stárnoucí kolenní klouby zvládají jen se slušnou dávkou sebezapření. Ale modré hořce či kakosty, stejně jako sytě purpurové květy horských bodláků, veškeré nepříjemné štrapáce bohatě vynahrazují.

Pravidlo, že každý správný výlet končí v hospodě, není porušeno ani v našem případě. Příjemné posezení s přímo vynikající česnečkou či kuřecím vývarem ještě přívětivě umocňuje mladý slovenský číšník, šermující velice slušnou češtinou. Jak se později dovídáme, právě studuje v naší zlaté Matičce Stověžaté.

Hodinové čekání na odjezd autobusu si zkracujeme všelijak. Někdo v centrální restauraci, někdo v parčíku před ní. Já dávám přednost minišpacíru do okolí. Narazím nejen na zaparkovaného veterána v podobě bájné ruské lady, ale i na kouzelná zákoutí v těsné blízkosti zmíněné přehrady. Palcmanská Maša, jak se toto vodní dílo jmenuje, má plochu 85 hektarů, slouží od roku 1953 a je součástí přečerpávací vodní elektrárny v níže položené Dobšiné.

Do jeskyní, pojmenovaných po zmíněné obci, máme, ostatně, právě namířeno. Sotva však narazíme na odstavné parkoviště, dochází k nemilému překvapení. Bez jakéhokoliv předchozího varování totiž musíme pěšky vystoupat o nějakou tu stovku metrů výš. Více než kilometrová trasa do kopce nám zabere dobrou půlhodinu, což naruší předem naplánovaný itinerář, počítající s návštěvou pohledného centra města Levoča. Někteří na to reagují s úsměvem, jiní především jedna nejmenovaná dáma ze Vsetína, s neskrývaným rozhořčením. Zato naše Jarmilka, u níž jsme po přerušené cestě do kopce očekávali podobné reakce, situaci hodnotí více než kladně. Místo návštěvy chladné díry si i se svým vždy poslušným Svatoplukem pohověla u teplé kávy, a podle jejich slov jí v tomto případě nic, ale vůbec nic nechybělo.

Poněkud výkonnější zbytek výpravy se tedy vyškrábal ke vchodu do Dobšinské ledové jeskyně a po chvíli čekání na sálavém slunci vstupuje do studených útrob rajského podsvětí. Zdejší podzemní prostory představují asi půldruhého kilometru temných chodeb, z nichž je veřejnosti zpřístupněna přibližně jedna třetina. Stalo se tak roku 1871, tedy pouhý rok po jejím objevení. V roce 1887 byla, jako vůbec první jeskyně v Evropě, elektricky osvětlena. Průměrná teplota činí jeden stupeň pod nulou, přičemž některé prostory míří ještě níže. Tato unikátní díra patří od roku 2000 pod ochranu světového přírodního dědictví UNESCO a řadí se k nejkrásnějším ledovým jeskyním na světě. Prolézat tímto nevšedním přírodním zázrakem, patří bezesporu k nezapomenutelným životním zážitkům.

Nastupujeme znovu do našeho krytého vozu, abychom se jižní cestou posunuli k naší docela vzdálené základně. Čeká nás při tom nekonečné putování lesními úseky, končícími až před branami Spišské Nové Vsi. Ves Danišovce naštěstí stíháme ještě před setměním. Po další skvělé večeři, tentokrát v podobě maďarsky šmrncnutého hovězího guláše, se vydávám na letmý průzkum nejbližšího okolí.  Dědina, jež vznikla někdy kolem roku 1300, lež ve výšce bezmála pěti set metrů nad mořem a v současné době ji obývá necelých šest stovek domorodců. Kromě kostela, hospody a našeho penzionu ji zdobí všeobecný pořádek a pěkně upravené staré i nové chalupy.

Zatímco se promenáduji po sympatické vesnici, v útrobách penzionu zní tóny kytary a hlasy dobré desítky posedávajících pěvců, z jejichž hrdel se k nebi vznášejí libozvučné tóny křesťanských chval. Sportumilovní nadšenci, především nepolepšitelný soutěživec Karel, zase svižně hopsají kolem zeleného stolu a hlava nehlava mlátí pálkami do tenisového míčku. Zbylí účastníci zájezdu buď na pokojích obracejí stránky přibalených knížek, podřimuj,í či s nemalým nadšením pomlouvají své nepřítomné bližní.

Příštího rána je naplánován  odjezd k východu, jemuž předchází neodmyslitelné společné fotografování. Mírně zvlněnou, zemědělsky využívanou krajinou se pomalu posunujeme k dalšímu dílčímu cíli, atraktivnímu Spišskému hradu. Mineme při tom obec Žehry, v níž vyniká bílý klenot UNESCO, kostel Svatého Ducha s unikátní dřevěnou cibulovitou věží. V rychlosti zahlédneme i památnou Spišskou kapitulu a pak už vyšplháme k parkovišti před nejrozlehlejší hradní zříceninou nejen na Slovensku, ale možná i v celé střední Evropě.

Spišský hrad vznikl někdy kolem roku dvanáct set a během dlouhých let postupného budování vystřídal celou řadu majitelů. V osmnáctém století byl však díky zvyšujícím se nárokům šlechty opuštěn, a aby toho nebylo málo, jeho slávu v roce 1780 definitivně ukončil rozsáhlý požár. Všechno, co se dalo odnést, pak rozebrali podnikaví starousedlíci z podhradí. Nevšední historii tohoto sídla nám s velkým zaujetím přibližuje skvělý průvodce, který nezbytné letopočty a jména majitelů prokládá neobvykle úsměvnými poznámkami. Na dotaz, jak to mělo panstvo s toaletami, například odpovídá, že šlechta v prvopočátcích trousila přímo z výstupků na hradbách, takže hrad byl, jak říká, „obesratý“ a nikdo se ho tím pádem neodvážil dobýt. Až později prý obyvatelé své panské výkaly dolů elegantně spouštěli ve speciálních kyblících.

Prohlídka končí výstupem na nejvyšší bod areálu, mohutnou kamennou věž s názvem Nebojsa. Její vrchol nabízí zatím nejpůvabnější výhledy na všechny strany hradního okolí. Údajně je odtud k vidění celá šestina všech slovenských pohoří.

Jestliže je pravdou, že hrad v dávné minulosti nedobyli ani obávaní Tataři, pak jeho vrchol dnes opanovala tisícihlavá armáda okřídlených mravenců. Přistávají ve vlasech, lezou po nezakrytých tkáních, dobývají se do uší i do očí. Nezbývá než vyhlásit kapitulaci a urychleně sestoupit do bezpečnějších, níže položených nádvoří.

Dlouhá léta opuštěnosti dnes na hradě vystřídal čilý ruch. Domorodkyně ve spišském kroji nabízí čerstvé koláče, potomci slavných Lobkowiczů vaří nefalšovaný kotlíkový guláš a místní muzikanti oblažují okolí zdejším neopakovatelným folklórem. Dalo by se tu posedět daleko déle, ale nám nezbývá, než ještě poposkočit o pár kilometrů směrem k západu.

Začínáme tedy s návratem k domovu. A protože jen kousek od dálnice se vyjímá už vzpomínaná Levoča, nemůžeme si dovolit tam aspoň na chvíli nezastavit. Ocitáme se tedy v dalším prostoru, který bedlivě střeží respektované UNESCO. Určitě má v tomto městě co chránit. Přesto si zde neustále skloňovaná Jarmila klade otázku, co tu vlastně bude dělat. Situaci opět zachraňuje rodinné posezení u skvělé vídeňské kávy na náměstí. Jistým paradoxem je však skutečnost, že jen co prostorem zazní řízné tóny skvěle sehrané kapely, milovnice muziky musí kvůli krátícímu se času odtáhnout zpátky k autobusu.

Ještě předtím se nám však podaří obejít podstatnou část historického centra a obdivovat nejen cimbuřím ozdobený Turzův dům, ale i placatý evangelický kostel, jeho o mnoho štíhlejší katolický protějšek v podobě chrámu Svatého Jakuba a především neskutečně pohlednou levočsku radnici.

Pokud nás kromě památek v královském městě něco zaujme především, pak je to skutečnost, že se tu dnes promenádují jen svátečně odění domorodci. Někteří dokonce v místních krojích. Možná se právě vracejí z kostela a tím potvrzují dlouho respektovaný názor, že do svatostánků všech druhů náleží jen to nejlepší, co má k odění člověk právě k dispozici.

Pestrou nadílku letošního zájezdu završí voda. Konkrétně voda podtatranská, čepovaná z více než kilometr hlubokého vrtu. Původní teplota se schladí na snesitelných osmadvacet, případně osmatřicet stupňů a takto upravená pak naplní několik bazénů v popradském akvaparku. Čvachtáme se v nich dobré tři hodiny. Stojí to sice majlant, ale lepší závěr výletu si snad ani nejde představit.

Teď už nás čeká jen bezproblémová cesta k západu. Bezproblémová je však jen k Ružomberku. Sjezd z dálnice na obousměrnou dopravní tepnu představuje hrdlo, které svižnou jízdu zpomalí na rychlost plížení hlemýždě. Závěrečný pětikilometrový úsek tak jedeme v koloně více než hodinu. Vysvobození nabízí až poslední zastavení v důvěrně známé Riece. Zatopený lom už opustili všichni návštěvníci, obchůdek s vyhlášenými slovenskými sýry naštěstí ještě „premáva“. Nakoupíme náruč voňavých mléčných dárků a pak už potemnělou krajinou upalujeme přes nový tunel a Pováží k rodné Moravě. Valašské Meziříčí nás vítá vymetenými ulicemi a teplotami kolem dvacítky.  A to přesto, že se ručička kostelních hodin už pomalu blíží k jedenácté. Takže, Renému a Karlovi vzdáváme převeliké díky za skvělou organizaci a Pánu Bohu za ideální počasí a ochranu na cestách. Bude-li ještě někdy nějaké příště, tak určitě jedeme zas!

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))