meziříčští křesťané

NA VÝLETĚ PO HANÉ

 Jeden pes a čtrnáct duší, náležejících do společenství meziříčských adventistů, se v polovině září vydává prostřednictvím čtyř automobilů na tradiční motorizovaný výlet. Jedná se o výlet zahraniční, který organizují nadprůměrně akční manželé Petrovičovi. Sotva se ocitneme za Hranicemi, odbočíme na pohodlnou dálnici, která nás během chvíle posune do oblasti hanácké metropole. Za Olomoucí se dáme mírně doleva a zamíříme k Drahanské vrchovině. Zabrzdíme až na jejím úpatí, před zámkem v Náměšti na Hané. V tomto pohledném městyse přebývá něco kolem 2 200 stálých obyvatel. Proslavil se mimo jiné tím, že zde v roce 1973 rudí bratří tři týdny před plánovaným začátkem zrušili folkový festival, na nějž už bylo prodáno asi 20 tisíc vstupenek. Návštěvníci, kteří přesto na místo dorazili, pak byli komunistickou policií nemilosrdně rozháněni. Na základě této události Jaroslav Hutka složil písničku Krásný je vzduch, která pak zdomácněla pod názvem Náměšť.

Máme více než půlhodinu volného času, a tak si dopřáváme letmou prohlídku zámeckého exteriéru. Přilehlý park prochází rozsáhlou revitalizací, zatímco střechy některých budov ji už mají za sebou. Postarala se o to respektovaná vsetínská firma HB Delta, jejíž vlastníci jsou rovněž praktikující křesťané.

Přestože současní majitelé nelení a v rámci možností areál zvelebují, k dokonalosti venkovního vzhledu je ještě daleko. Lituji například natěrače, kteří se musí dříve či později pustit do nátěru oken. Posunout tak členité rámy, nacházející se v tak žalostném stavu na patřičnou úroveň, se jeví jako úkol takřka nadlidský. Celkový dojem však naštěstí vyvažují bohaté trsy barevných květů, které rozlehlé atrium příjemně vyzdobují.

Velice sympaticky rovněž působí jeden ze vstupů do budovy. Kromě pokladny a samoobslužného lisu na zhotovení drobných suvenýrů skrývá i výstavní místnost s nepřeberným množstvím nápaditých maňásků. V jednom z exponátů přítomná Erika poznává svého stejně pojmenované syna, jemuž prý pro podobnost s jedním filmovým hrdinou v dětství kamarádi přezdívali Harry Potter.

O desáté dopolední začíná komentovaná prohlídka. Intelektuálně vyhlížející průvodkyně studentského věku oplývá nejen tanečními pohyby, ale především hlubokými znalostmi. Informace sype jako z rukávu. Už ve vstupní místnosti si všímám specifické výzdoby zdejších stěn a stropů. Pokud bych tu nechtěl dělat natěrače venkovních oken, pak malíře zdejších pokojů už vůbec ne. Tolik linek, ornamentů a složitého stínování se jen tak lehce nevidí.

Pro majitele domácích mazlíčků platí dobrá zpráva! Klidně si sem vezměte psíka, kočku, případně i kozu. Za jediné podmínky. Že je při pouti po dvaceti místnostech, což zabere nějakých sedmdesát minut času, budete svírat v náručí.

Vstupujeme do společenského sálu, kde se odehrávají svatby a jiné podobné události. Nevíme, kam se dívat dřív. Stejně jako ve vedlejším Červeném salónu, či místnosti s typicky empírovým nábytkem. Složité intarzie, bohatě zdobené rámy, lustry, porcelán a desítky dalších drobností ukazují na neuvěřitelnou schopnost dávných umělců. Zíráme s otevřenou pusou a padá nám při tom brada.

Samostatnou kapitolou jsou také zdejší ložnice. Především manželská postel posledních majitelů, kterou by do paneláku nikdo nevtěsnal ani náhodou. Panstvo bylo také neobyčejně praktické. Vkusně pomalované porcelánové nádoby k neodkladnému odkládání tělesných odpadních látek byly například součástí přilehlých nočních stolků.

K reprezentativním záležitostem zdejšího zámku rovněž náleží zdejší nádherná knihovna. Údajně čítá asi tři tisíce svazků. Velký obdiv si také zasluhují skleněné lustry z Kamenického Šenova, stejně jako jejich barevně vyvedený protějšek z míšeňského porcelánu. Dlouho také postáváme u zcela unikátního zrcadla, v hudební síni s klavírem či v miniaturní privátní kapli. Není divu, že se interiéry tohoto panského sídla objevily ve filmech o Amadeu Mozartovi či císařovně Marii Terezii.

Expozice upozorňuje i na časy nepříliš vzdálené. Tedy na doby, kdy už aristokracie trousila do splachovacích toalet či užívala neocenitelné zařízení známé pod názvem „karma“. Nevězí za ním nic tajuplného, pouze jméno tehdejšího výrobce, Karla Macháčka.

Poměrně hodně artefaktů ukazuje na přítomnost šlechtických dětí. Kočárky, miniaturní pokojíčky, panenky a různé jiné hračky prozrazují, že i malí reprezentanti modré krve prožívali normální dětství se všemi doprovodnými sklony a lumpárnami.

Předposledním zastavením je parkoviště kočárů. Ten zlatý sloužil arcibiskupovi, váží několik tun a býval tažen šesticí vraných koní. Chudý Kristus, který chodil pěšky, by se při setkání s touto kolonou asi nestačil divit. Větší porozumění by měl nepochybně pro vedlejší přibližovadlo. Panstvo v něm podnikalo cesty do Prahy, do Vídně, dokonce i do velice vzdáleného Říma.

Prohlídka zámeckého areálu končí ve velké kapli Nejsvětější Trojice. Budova ve tvaru řeckého kříže vyniká výbornou akustikou a její interiér nabízí nevtíravou empírovou výzdobu. Konají se tu nejen bohoslužby, ale i koncerty a jiné kulturně společenské akce.

Od nadílky krmě duševní, případně duchovní, plynule přecházíme ke stravě tělesné. Cukrovkáře Petra už přepadá absťák a bez okamžitého přísunu sladidla ve formě zmrzliny, zákusků či něčeho podobného by zaručeně nepřežil. Zámecká restaurace naštěstí stojí hned naproti.

Masově se vrháme pod přístřeší bílého stanu a hltavě předčítáme nabídku jídelního lístku. Za chvíli už na stolech přistávají korbely se zaručeně neškodným pitím a velké talíře s pestrou nadílkou nejrůznějších poživatin. Jestli by je rabín označil za vyloženě košer, však zůstává otázkou. Každopádně platí, že si za většinu případů zasluhují nejméně jednu rozzářenou michelinskou hvězdu.

Jakkoli zákazy a příkazy na většinu účastníků zájezdu příliš neplatí, přesto se do jednoho z nich střemhlav vrháme. Hanácká dědina Příkazy totiž mezi svými typickými řadovkami ukrývá unikát. Hanácký skanzen představuje někdejší Kameníčkův grunt, kde rodina od druhé poloviny devatenáctého století žila a pracovala. Svérázné muzeum má současníkům připomenout doby dávno minulé a tím je přimět k tomu, aby si současnosti neskonale více vážili. Opustíme tedy rušnou ulici a zvědavě vstupujeme do otevřených vrat podlouhlého stavení z poctivě vypálených červenohnědých cihel.

Průvodkyní je milé, hezké a poněkud tiché děvčátko, které má o životě svých dávných předků až překvapivě velký přehled. Prohlídka začíná na někdejším dvoře. Dříve tu bývalo rušno, dnes tu už vládne přímo božský klid. Nebučí tu krávy, nepobíhají slepice a dokonce zde není k vidění ani jeden tažný kůň. Akorát spokojený králík uvězněný v drátěné kleci. Zaparkovaný trakař, odstavený kamenný brousek a další věci denní potřeby se už nadobro převtělily v nehybné muzejní exponáty.

Podobně je tomu i v hanáckém interiéru. Z kachlových kamen se nekouří a z velké pece už nestoupá lákavá vůně čerstvě upečeného chleba. A na klasické „hanácké bochte“ můžeme rovněž rovnou zapomenout. Prostorná světnička, vojenský pokojík a další místnosti či kamrlíky však stále ještě stojí na svém místě. Na zemi stojí malované truhly a stěny zdobí namalované výjevy z nelehké práce někdejších usedlíků.

Podkroví ukrývá ukázku některých hanáckých krojů. Bohaté zdobení ukazuje na daleko vyšší životní úroveň, než na jakou dosáhli obyvatelé neúrodných horských oblastí. Ani zámožná Haná však nezahrnuje jednolitý celek, ale dělí se na několik územních celků. Drobné odlišnosti mimo jiné odkrývají právě vzpomenuté lidové oděvy.

 Vycházíme opět na čerstvý vzduch. Zvídavější jedinci zamíří do zadní části areálu, kde se nachází několik typů hanáckých stodol. Většina je postavena z nepálených cihel, tak zvaných vepřovic. Světlou výjimkou je poslední unikát, přemístěný zde teprve před nedávnem ze Skaličky u Hranic. Jeho dřevěná konstrukce ukazuje, že stávala v těsné blízkosti našeho Valašska. Zatímco za starých časů bývaly stodoly plné sena či slámy, dneska tu nenajdeme ani jediné stéblo. V krytých prostorách přežívají nejrůznější zemědělské stroje. Vedle mlátiček, fukarů, pluhů a bran zde najdeme i dvě přímo obludné lokomobily. Tedy parní stroje, které uváděly do pohybu celou řadu tehdy užívaných polnohospodářských zařízení.

Tak, jako na každém správném výletě, i tentokrát v jeho samotném závěru začíná pršet. V zakrytém přístřeší hlavního vchodu se srocujeme ke společnému rozloučení. Podobně jako dnešní začátek, i rozchod je završen modlitbou. Meziříčští křesťané, kteří si dopřáli nedělní shromáždění na Hané, mají za co děkovat. Petrovičovým za zorganizování zájezdu a Pánu Bohu za ochranu a neviditelnou přítomnost.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))