Minivandr u Fica

ZŘÍCENINA LEDNICA

Nesmrtelný Robo má ve své honitbě krás na rozdávání. Případně na zdanění. Začínají hned u české hraniční čáry. Třeba taková Lednica. Dědina s výrazným skalním bradlem a pozoruhodnou zříceninou leží jen přes dva kopečky od mnohem známějšího Vršatce. Tam se jezdí pořád dokola, takže volba je jasná. Hlavním impulsem se však stává přírodovědný dokument v České televizi, který v rámci pořadu o Bílých Karpatech Lednici několikrát zmiňuje.

Je konec října a s ním i tradiční podzimní vandr. Po nějakém čase opět v sólo variantě. Rychlým vlakem dorazím do Vsetína a odtud přímým autobusem do slovenského Púchova. Lidské sídlo na břehu řeky Váhu s přibližně sedmnácti tisíci obyvateli je často spojováno s tak zvanou púchovskou kulturou. Jedním z jejich center bylo už od doby bronzové hradiště, ležící na skále nedaleko od současného města. Po bitvě na Bílé hoře se sem stahovali exulanti z Moravy, především příslušníci Jednoty bratrské. Roku 1650 tu dokonce zavítal Jan Ámos Komenský. Protestanští uprchlíci žili především v Moravské ulici, zabývali se tkalcovstvím a postavili si zde dokonce i vlastní kostel.

Se známého vlakového nádraží se posunu ke zmíněnému Váhu a pak věrně kopíruji jeho pravý břeh. Modrá značka mě poté vychýlí do osady Keblie. Nad ní už normální cesta končí a začínají poľnačky. Podzim tu rozehrál nejkrásnější barevnou symfonii. Jednoznačně optimistickou náladu poněkud narušuje skutečnost, že nastalo údobí dušiček. Připomíná jej u chodníku stojící křížek s příznačným nápisem Pavol Hrobárik.

Překonám nevýrazné horské sedlo a sestupuji do další dědiny. Nese název Horná Breznica. Zdobí ji nejenom pozoruhodné staré domy, ale i moderní kostel Cyrila a Metoděje. A na první pohled i sympatičtí domorodci, kteří se se mnou dávají přes plot spontánně do řeči.

Pomalu a líně pak vystoupám na další kopec. Je úplně holý, takže nabízí skvělé výhledy. Především k západním končinám. Na obzoru ční vršatecké skály i se svým typickým hradním bradlem. Jižní horizont zase zakončují temně modré a zubaté Strážovské vrchy.

Popojdu poněkud k severu a přede mnou se objeví nečekaně půvabné kulisy. Dole je obec Lednica, nad ní vápencové stěny s hradem a všude kolem pestře zbarvené listnaté lesy. Aktuální záležitostí je však nalezení vhodného místa k prvnímu noclehu. Mám štěstí! Blízký olšový lesík se zdrojem cenné vody je přímo ideálním řešením.

O něco později, to když na zmíněném místě vztyčím svůj pidistan, přece jenom zaváhám. Nedaleko od zmíněného lesíku narazím na solidní přístřešek se stolem a lavicemi. V dosahu je dokonce i vodní zdroj. Vědět to dřív, mohl jsem si ušetřit vztyčení přístřešku a k přespání využít docela solidní zastřešení. Nevadí, třeba někdy příště.

Soumrak startuje večerní režim s rozkřesáním vatry a kuchtěním večeře. Teplá bramboračka, čaj z nasbíraných jablek a sálající plameny dávají zapomenout na únavu z přerušovaného šestihodinového pěšího putování. Přibližně stejnou dobu pak vysedávám u ohně. Přestože je venkovní teplota blízká bodu mrazu, v dosahu tepla vládne absolutní pohoda. Čučet do blikajících plamenů mě asi nikdy neomrzí.

Příští den začíná neslavně. Do střechy stanu, jehož maximální výška nepřesáhne šedesát centimetrů, buší už před svítáním kapky deště. Ten naštěstí kolem osmé ustává a na kraj začnou dopadat sluneční paprsky. Ty nádherně osvěcují zříceninu, vyčnívající ostré bradlo i celé, neobyčejně atraktivní okolí. Ignoruji snídani a bezmála dvě příští hodiny se potuluj po holém hřebenu a dychtivě nasávám neopakovatelnou podzimní nádheru.

Po lehkém žvanci pak sestoupím do údolí. V obci Lednica, která měla v dávné minulosti dokonce statut města, žije v současné době asi devět stovek obyvatel. V 18. století jich tu bylo skoro jednou tolik a dvě třetiny tvořili protestanti. To se však změnilo po rozsáhlé rekatolizaci, která vyústila ve vybudování současného svatostánku. Kostel Jana Nepomuckého má tři zvony, bohatě zdobený interiér a je považován za perlu celého Pováží.

Hlavním tahákem dědiny je však kamenný hrad. Přesněji, jeho pozůstatky. Stojí na vápencovém ostrohu, jen kousek nad střechami nejbližších domů. Byl postaven ve 13. století, v roce 1710 jej však po obsazení kuruci císařská vojska vypálila. Od té doby postupně chátral, až se proměnil ve zříceninu. Záchrana přišla až v roce 2004, kdy se záchranných prací ujali mladí nadšenci z Historicko- Astronomické společnosti. Panské sídlo tak pomalu vstává z popela, o čemž svědčí lešení a hromady stavebního materiálu.

Hrad patřil k nejméně přístupným na celém Slovensku. Vcházelo se do něj totiž desetimetrovým, ve skále vytesaným tunelem. Přestože je právě opravován zmíněnými dobrovolníky, slouží dodnes jako jediná přístupová cesta. Ta vyústí v malé nádvoří s pozůstatky původních zdí a kleneb, které jsou postupně zpevňovány a upravovány.

Naprostým unikátem je výšvih na vyvýšené pozorovací stanoviště, zvané Skalka. Nejdříve musí návštěvník vystoupat o nějakých patnáct metrů výš po strmém kovovém žebříku. Poté může nahoru pokračovat po originálním schodišti vytesaném ve hřbetu kamenného ostrohu. Odměna za neobvyklý výstup je úžasná! Dědinu i okolní kopce má odtud jako na dlani.

Opatrně sestoupím dolů a vracím se před vchod do hradu. Odtud začnu docela prudkým svahem stoupat vzhůru. Napravo se tyčí lednická bradla s typickým slovenským křížem a kolem krouží hejna skřehotavých krkavců. Okolní louky zdobí pestobarevné listnáče, mezi nimiž nechybí ani ovocné stromy. Pod jejich korunami sbírám jablka, hrušky, vlašské ořechy a především vyzrálé, nadprůměrně sladké švestky. O zdroj energie na celý den tak mám bohatě postaráno.

Obejdu vzpomínané atraktivní bradlo a překlopím se na jeho odvrácenou stranu. Na jeho dolní část je odvážně přilepen zmiňovaný hrad. Hned pod ním pak vyvěrá tak zvaný Katarínčin prameň. Váže se k němu pověst o krásné Kataríně, která pokus o zneužití neomezeným hradním pánem řešila skokem ze skály. Na místě jejího dopadu pak údajně vytryskla ze země voda, která k potěše kolemjdoucích vytéká na povrch dodnes.

S lednickým hradem se nepojí jenom pověsti. Od roku 1630 tu pobýval někdejší luteránský kazatel Mikuláš Drábik narozený v moravských Drahotuších. Po bitvě na Bílé hoře uprchl nejprve do Púchova a později se přesunul do vzpomínané Lednice. Své vize soustředil do spisu Světlo v tmách, který mu v roce 1657 vydal jeho přítel Jan Ámos Komenský. Protihabsburské názory však nešly pod nos tehdejší vrchnosti. Drábik byl zatčen a v Bratislavě odsouzen k smrti. Jeho tělo i spisy byly spáleny a popel smeten do Dunaje. Komenský se s ním ještě před tím právě v Lednici několikrát osobně setkal. Tabule, která působení Učitele národů v tomto místě stručně popisuje, v samém závěru tvrdí, že Jan Ámos zemřel v Amsterodamu ve Švédsku. Autor textu asi nechodil do zeměpisu. Každý průměrný školák totiž ví, že zmíněné velkoměsto leží v Nizozemsku.

Můj domovský olšový lesík leží pod vrcholem protějšího kopce.  Stoupám vzhůru po turisticky značené cestě a ode všech domů na mne přes plot dotírá nějaký pes. Domestikované šelmy dělají takový rámus, jako by se do dědiny řítil Putin se svou Rudou armádou. Když se mi pak přímo do cesty postaví vlčák velikosti telete, zbaběle uhnu ne vedlejší louky. A dělám dobře. Bezpečně po nich vystoupám na holý hřeben a znovu odtud obdivuji okolní podzimní nádheru.

Pomalu doputuji k nejvyšším bodu, který zdobí vysoký vysílač a obrovská dřevěná lavice. Za vršatecké kopce právě zapadá slunce. Klesnu o nějakých padesát metrů níž a jsem „doma“. Stan pod temně zelenými olšemi stále stojí, vychladlé ohniště láká k rozkřesání večerní vatry. Ta potom vesele plápolá až do jedenácté hodiny. Zavrtám se pak sdo spacáku ve svém zamaskovaném přístřešku a v horizontální poloze v pohodě dočkám bílého rána. Je slunečné a nádherně optimistické.

S modrou oblohou a zlatým sluncem ostře kontrastuje můj aktuální tělesný stav. Vztyčit se do vertikály je nadlidský problém. A udělat pak pár kroků do mírného kopce, ještě větší. Představa, že bych měl dnes s plnou polní urazit nějakých dvanáct kilometrů je děsivá. Navzdory nečekané bolesti v nohou pokračuji v chůzi dál. Ve chvíli, kdy se na vzdáleném obzoru objeví už zmiňovaný Vršatec, ze suterénu duše vyplave na povrch biblický text naučený ve staré dobré kraličtině: „On dává ustálému sílu a tomu, kdo žádné síly nemá, moci hojně udílí“. Pokouším se tomu uvěřit. Příští hodiny ukáží, že poselství bylo pravdivé. S desetikilovým báglem na zádech stoupám do stejného kopce a nestačím se divit. Stoupám skoro jako za mlada.

K mému nemilému překvapení však značka nepokračuje mírně zvlněným hřebenem, ale rozbitou lesní cestou neustále míří nahoru. Uplatňuji osvědčenou stoupací metodu. Čtyřicet kroků, pak přestávka se dvěma hlubokými nádechy a výdechy, a tak pořád dokola. Čučím do země a podle spadaného listí určuji kolem rostoucí stromoví. K mému potěšení zde nerostou jen buky a javory, ale i docela vzácné jilmy. A s rostoucí výšku se na scéně konečně objeví i sem tam nějaký smrk. Důvod vytrvalého stoupání odtajní až příští půlhodina. Ve výšce 824 metrů nad mořem tu věřící katolíci vztyčili kříž i s realisticky vymodelovaným Spasitelem.

Klesání k příští vesnici je už docela jiná liga. Smíšeným lesem podél romantické studánky doklopýtám na otevřené prostranství. Hluboko pode mnou leží obec Zubák a po levé straně i její satelity, místně nazývané kopanice. A nad tím vším poněkud zubatý horský hřeben, podle něhož prý mohlo toto lidské sídlo dostat svůj současný název.

Ve zmíněné dědině, která v minulosti proslula výrobou dřevěného nářadí, dnes přebývá přibližně osm stovek smrtelníků. Centru vévodí kostel Svatého Vendelína, který zde ční od samého začátku 19. století. Náleží k němu nejen pastorační dům pro ubytování poutníků, ale i nová a zcela unikátní křížová cesta.

¨

Čeká mě poslední stoupání dne i celého výšlapu. Značkaři se s tím nepárali a trasu namířili přímo do kopce. Opět uplatňuji osvědčenou metodiku čtyřiceti kroků. Při odpočítávání člověk nemyslí na bolest a soustředí se na čísla. Táhlý svah je konečně zdárně zdolán a pak už následuje kousek rovného a přehledného hřebene. Nálada je tím pádem skvělá, únava ucházející a neděje na dobytí cíle více než reálná.

Pokles do cílové dědiny vede po lesní cestě, která si však takový název nezaslouží. Buď ji zdobí hluboce vymletá koryta nebo nápadně vyčnívající ostré kameny. Souvislý stromový porost po čase ustoupí otevřeným pastvinám. Jako první se v dolině objeví vesnice s překvapivým názvem Mestečko. A hned vedle něj finálové Záriečie. Mělo by se v něm ukrývat asi sedm stovek usedlíků. Patrně většinou protestantů. Kostel, fara, i protější hřbitov s vysokou zvonicí jsou totiž evangelické. V dané situaci mě však zajímá zastávka autobusu. Podle internetu by měl mezinárodní spoj zastavit na místě označeném jako Záriečie stred. Logicky tedy uvažuji, že to bude u kostela. Ale, chyby lávky! V této obci je totiž střed u hospody. Dovídám se to od sympatického řidiče autobusu, který mi přes zákaz na zastávce před oním kostelem ochotně zastaví. Další důvod k děkovným modlitbám. A to nejen v blízkosti těch či oněch svatostánků. Za hodinku jsem na Vsetíně a díky navazujícímu rychlíku za dalších dvacet minut v Meziříčí. A světe div se, vlakem i busem pádím úplně zadarmo! Vysoký věk někdy nabízí i podobně vysoké výhody. Takže, díky, Pane Bože! Za další vydařený vandr s Tvojí permanentní přítomností…

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))