vyrazili špacírníci

K ŠOSTÝNU NAD KOPŘIVNICÍ

- ekušpacír číslo pět -

 

Poslední letošní ekušpacír nasměrovala Jana, náčelnice meziříčského Centra pro rodinu, ke zřícenině hradu Šostýna. A protože stojí hned nad Kopřivnicí, dopřávám si před vlastním výšlapem zahřívací kolečko v ulicích zmíněného města. Pokud internet neklame, mělo by zde přežívat asi jednadvacet tisíc smrtelníků. Mezi slavné rodáky patří nejen fenomenální běžec Emil Zátopek či slavný malíř Zdeněk Burian, ale i prazakladatel současné Tatrovky, Ignác Šustala. Jakkoli je Kopřivnice spojována především s touto fabrikou, město zdaleka nezdobí jen tovární haly a paneláky, ale i celá řada nádherných vil či jiných pozoruhodných budov.

Nejnápadnější památkou Kopřivnice patrně bude kostel Svatého Bartoloměje. S jeho výstavbou se začalo v dubnu roku 1893 a do konce téhož roku náročnou stavbu zakrývala střecha. Během dvou let intenzivního budování už byl svatostánek kompletně hotový. Jedná se o tempo i na dnešní dobu téměř nevídané!

Aby byla reportáž o ekušpacíru aspoň trochu vyvážená, musíme vzpomenout i místní protestanty. Už nejméně sto let se 6. července srocují u památného stromu, zvaného Husova lípa. Má výšku pětatřicet a obvod kmene takřka pět metrů. Stáří se odhaduje na dobrých 150 let. Bývala poslední lípou z někdejšího stromořadí, vedoucího ke vzpomenutému Šostýnu.

Kolem druhé odpolední v její blízkosti přibrzdí bílá škodovka a z jejího interiéru se vybatolí povědomá dvojice. Oznická Jana s nadprůměrně poslušným manželem Stanislavem. Pokud k této dvojici přiřadíme i moji maličkost, pak máme před sebou kompletní sestavu finálového špacíru. Nevadí! Jak tvrdí Písmo, i miniaturní společenství dvou neb tří jedinců může svou návštěvou poctít ten, jehož společně nazýváme našim Pánem.

Kostrbatým chodníkem vyrážíme k výšinám. Je vyzdoben pestrobarevným kobercem čerstvě spadaného listí. Nedlouhé prudké stoupání leží u rybníka. Což je tak trochu zázrak. Vodní plochy jen málokdy leží na kopci. Ona vodní plocha byla totiž součástí hradu, k němuž teď neomylně míří naše kroky.

V těsné blízkosti někdejšího panského sídla nám zatrne. Zdá se, že jej střeží nějaká mohutná ušatá šelma. Silueta připomíná něco mezi vlkem a medvědem. Je pravdou, že oba zástupci divoké fauny do Beskyd občas zavítají, ale že by se odvážili až sem? Realita je mnohem prozaičtější. Nevylekal nás žádný zvířecí desperát, ale trčící kořen z vyvráceného pařezu.

A jsme na hradě! Přesněji řečeno, na jeho skrovných pozůstatcích. Kamenná pevnost byla vybudována někdy v polovině 13. století. Jak už to v takových případech bývá, střídala údobí hojnosti i úpadku. A tím pádem i majitele. Jedním z mnoha byl svého času i rozporuplný husitský hejtman Jan Čapek ze Sán. Při nejrůznějších historických kotrmelcích sídlo čím dál více chátralo, až jeho poslední majitel v roce 1467 prohlásil, že zpustošený hrad nestojí za opravu, a tak jej ponechal svému osudu. Poslední doba však přiměla některé lidi k rozumu a díky jejich citlivým konzervačním zásahům se trosky panského sídla staly oblíbeným cílem vycházek místních i vzdálenějších turistů.

Pravidelnou součástí ekušpacírů je krátké zastavení nad zvěstí posvátných Písem. Digitalizované poselství Knihy knih otevírá Stanislav na stránkách Jobova příběhu. Dvanáctá kapitola odkrývá celou řadu dodnes aktuálních biblických perel. Trpící služebník Nejvyššího například Sofarovi Namskému mezi jiným odpovídá: „Bůh, ten má moudrost a také moc…, co zboří, se nedá postavit, koho uvězní, nelze propustit… Králům rozpíná opasky, bedra jim obtáčí provazy… Odebírá slovo zkušeným, starce zbavuje soudnosti… I přední muže vystavuje hanbě, odzbrojuje i statečné… Vůdce lidu on o rozum připravuje, nechá je bloudit v pustotě bez cíle…“ V místě, kde se mocní střídali jak na běžícím pásu a teď po nich zůstaly jen hromady kamení, slova více než pravdivá.

Od zříceného hradu putujeme podzimním lesem dál. Našim cílem je tak zvaná Raškova vyhlídka, pojmenovaná po někdejším majiteli zdejších lesů. Nachází se na 50 metrů vysokém vápencovém ostrohu, o němž geologové tvrdí, že je pozůstatkem korálového útesu. Bezpečný výhled do kraje zajišťuje kovová lávka postavená Klubem českých turistů už v roce 1951. V bezprostředním okolí pozoruhodné skály také roste několik chráněných památných buků.

Přibližně kilometr odtud by měla nad stromy trčet další, tentokrát Bezručova vyhlídka. Těšíme se, že konečně zahlédneme pod námi ležící Kopřivnici. Ale, chyba lávky! Tedy, spíše konstrukce dřevěné rozhledny, která je ve spodní části prohnilá. Zákaz výstupu nahoru je proto zcela pochopitelný. Kde udělali soudruzi projektanti chybu, když nákladná stavba vydržela jenom dvanáct roků? Patrně jim nikdo neřekl, že dřevo, a smrkové zvlášť, je biologický materiál, který ve vlhčím prostředí podléhá rychlému a nevyhnutelnému rozkladu. Třeba se časem opět někdo smiluje a skvělou příležitost k výhledu zase obnoví. A až bude na opravu vybírat materiál, ať se poradí s někým, kdo nešermuje akademickými tituly, ale obyčejným selským rozumem.

Podvečerní slunce už visí jen kousek nad obrysy západních kopců. Načervenalou září romanticky nasvěcuje poslední olistěné bukové velikány. V zastíněném korytě malého potůčku se ukrývá jasně viditelná Jasníkova studánka. I teď, v dlouhém údobí sucha, z ní zurčí křišťálově čistá voda. Úpravu tohoto místa provedl v roce 1934 vzpomínaný agilní Klub českých turistů na památku snílka a básníka Adolfa Jasníka, který zde údajně rád sedával. Mimo jiné i proto, že tady v onu dobu poletovalo hodně motýlů. Tato lokalita si proto vysloužila přiléhavý název Motýlí údolí. Kovová cedule nad pramenem už bezmála sto let odtajňuje úryvek básně zmíněného mistra: „Je život krásným, žít jej stojí za to. Kdož klne mu, buď žezlo jeho vzato…“

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))