Na obzoru země Norů

část II.

                                         

V šest ráno nás náčelník vítá v autobuse slovy:“ Neztrácejme čas takovým nesmyslem jak je spaní, jedeme na Cestu Trollů!“ V domnělém doprovodu neviditelných skřítků se posunujeme světem hor a peřejnatých toků až ke známé cestě plné ostrých zatáček a úchvatných výhledů. V našem případě však vidíme jen na pár stovek metrů. Poprchává, prší a nakonec docela pořádně lije. Divoký vodopád je tím posledním, co máme v dané situaci chtít vidět. Zíráme na něj jen přes sklo dokonale zavřeného okna našeho busu.

V bezmála dvoukilometrové výšce sedla Trollstigen naštěstí opět ožívá zlaté slunce. Pochopitelně zastavujeme a zíráme na nové horizonty zalesněných kopců padajících do přehlubokých údolí.

Další zastávkou je vyhlídka na závěrečnou část světově proslulého  Gerjangerfjordu. Tyrkysovou hladinu odděluje od modrobílého nebe  jen příkrá hradba svěže zelených hor. Následné klikaté klesání k mořské hladině se rovněž zařadí mezi nezapomenutelné zážitky. Busovodi jsou naštěstí zkušení a svodidla dostatečně ukotvená.

Odpoledne si dopřáváme vyjížďku výletní lodí. A protože tvoříme významnou část osádky, z lodního rozhlasu se ozývá i čeština V podání pana Havránka se dovídáme bezpočet zajímavých historek, které se v tomto dramatickém koutku světa udály. Letošní suché léto však způsobilo malou zradu. Ze sedmi sester, atraktivního vodopádu na jedné z divokých stěn však přežívá jen pětice. Zbylá dvojka pošla na nedostatek vláhy.

Po čtvrté hodině odpolední startujeme k dalšímu dobrodružství. Několikatunový kolos se čtyřicítkou pasažérů by měl vystoupat až do bezmála patnácti set metrové výšky. V horní části trasy, kdež už chybí asfalt i svodidla, nastává v buse hrobové ticho. Tedy, až na jednu dámu, jenž nahromaděný stres ventiluje více než hlasitě. Mám-li mluvit za sebe a za bráchu, přenáramně si tu jízdu užíváme.

Dalsnibba, jak se  tato vyvýšenina nazývá, opět nabízí neskutečné výhledy. Království ledovců, skal a hlubokých fjordů má šanci nabídnout jen jediná země. Norsko je krajinou k pohledání!

Zpáteční cesta do protějšího údolí je srovnatelná se stoupáním. Opět nezpevněná šotolina s bezpočtem serpentin. Zato čím dál krásnější pohledy na severský svět kamení trav a temně modrých zálivů. A také malebných dřevěných kostelíků s prostými, nádherně udržovanými hřbitovy.

Pátého dne se vydáváme k ledovcům. První je na řadě Jostadalbreen. Údajně je největším v Evropě. V doprovodu jemného deště se pěšky vydáváme k jeho splazu. Jeho namodralé stěny končí v zelenošedé řece plné bílých úlomků. Připadáme si jako na jiné planetě.

Ve vesnici Briksdal, kde parkuje náš koráb, ještě na chvíli zůstaneme. Nasáváme atmosféru světa, který nás nekonečně převyšuje. Kámen, voda, zelené keře i barevné květy tu vegetují v naprosto dokonalé harmonii.

Postupně se dostáváme k nejhlubšímu norskému fjordu s názvem Sognefjorden. Místní převozník nás bere na palubu i s autobusem. Na druhém břehu  totiž čeká příští nocležiště. Ubytováváme se v luxusní bílé ubytovně jen pár metrů od mořské hladiny. K dispozici je bazén i národní sportovní náčiní současných Norů, trampolína.

Příští ráno startujeme k západu. Dnešním cílem se má stát nejdeštivější město Norska, přístavní Bergen. Cestou sledujeme staré dřevěné kostely se sloupovou konstrukcí. Naneštěstí jsou dnes zavřené. Zastávka u kaskádovitého vodopádu Mindefossen nám pak nabídne lehkou procházku nad hučícími proudy rozdováděných peřejí.

Před polednem už parkujeme ve zmíněné metropoli padající vláhy. Jako naschvál však obloha září azurem a slunce nešetří přídělem paprsků. Ani chvilku neváháme a zavčas se necháváme  lanovkou přemístit na nedaleké návrší. Vyhlídka na záliv a hustě zastavěné historické centrum je přímo úchvatný.

Možná ještě zajímavější se poté jeví procházka mezi prastarými hanzovními domy, po rybím trhu a jiných kouzelných zákoutích tohoto námořního útočiště. Bergen nám jednoduše učaroval. Navečer se však musíme posunout o kousek dál. Nocovat budeme  městečka Haukeland v sympatickém kempu na krásně zelené louce.

Další den nás čeká bezmála pět stovek kilometrů do hlavního města. Děláme si malou zastávku u typického norského kostela s malým hřbitovem. I tentokrát se však musíme spokojit jen s jeho exteriérem. Kdoví proč, ale i Norové se už naučili zamykat.

Pádíme horami dál a dál, tentokrát však povětšinou v podzemí. Na cestě k Oslu nás čeká 58 tunelů. Osmnáct z nich se zavrtalo až po mořskou hladinu a jeden zase měří rovných pětadvacet kilometrů.. Krátká zastávka u městečka Flam nám nabídne pohled na zaparkovanou námořní loď hned vedle vlakového nádraží. Nacházíme se na konci nejjižnějšího norského fjordu. Do dnešního cíle nám zbývají ještě dobré tři stovky poctivě vysezených kilometrů.

Na obzoru země Norů

část III.

Museli bychom se považovat za osly, abychom v Oslu nenavštívili poloostrov Bogdoy, který nabízí hned několik námořních muzeí. Začínáme prohlídkou věhlasné lodi Fram, která má za sebou hned několik polárních výprav.

Neméně zajímavá je rovněž návštěva muzea vikingských plavidel brázdících kdysi ledové vody mezi dvěma kontinenty. Na prohlídku věhlasné Thoyerdalovy Kon Tiki však už nezbývá čas. Pádíme tedy do centra norské metropole.

Zvenčí prohlížíme radnici, královský palác i univerzitu abychom se pak zadarmo dostali do Národní galerie. Jak se později dovídáme, pouhé dva dny po naší návštěvě si odtud někdo odnesl jedno z nejvzácnějších děl, slavný obraz E.Muncha, Výkřik. Ten byl v onu dobu ještě naprosto zticha, na nedaleké ulici to však dunělo jako za druhé světové. Hudební produkce metalových nadšenců nám však nikterak neučarovaly, naopak nás vymrštily do ticha Frogenparku se spoustou nádherných Vinelandových soch.

Na závěr dne si ještě dopřáváme zajímavou vyjížďku k proslulému skokanskému areálu Hollmenkollen. Televizní legendu tak můžeme vidět zblízka a na vlastní oči. Noc tentokrát přečkáváme v luxusní ubytovně s ubrusy, závěsy a čalouněným nábytkem.

Příští ráno vyhlíží svátečně. Náčelník výpravy, pan Havránek nás pozývá k prostřeným stolům. Přecpáni norskými dobrotami ze švédských stolů zamíříme k jihu. Čeká na nás švédské přístavní město Goteborg.

Třistakilometrovou trasu nám náš nepřekonatelný guru zpestřuje vzpomínkami na první výpravy do těchto končin. Jednou, ještě za tuzemské nadvlády rudých Komančů byl například i se svým kamarádem pozván do jedné ze švédských rodin. Jako všichni vzácní hosté nemohli odmítnout rodinné posezení v rozehřáté sauně. Zatímco se tu našinci blížili v rudých komunistických trenýrkách, předběhla je sličná majitelova dcera v biblickém rouše Evině. Nečekaný šok naštěstí ve zdraví přežili. Jednalo s totiž o šok jednoznačně pozitivní a tudíž zdraví prospěšný.

Ve druhém největším švédském městě pak s místním průvodcem brázdíme starobylé ulice a nasáváme zdejší pohodovou přímořskou atmosféru. Zastavujeme se rovněž u domu, kde před léty pobýval  náš slavný Bedřich. Smetánka tohoto města jej však považovala spíš za děvkaře než za věhlasného muzikálního komponenta. To nás ale v žádné škole neučili. O doplnění významné mezery ve vzdělání se tak museli postarat až lépe obeznámení seveřané.

K večeru začíná poprchávat a tak se trajektem přesunujeme na pláž. Není tvořena pískem, ale ladně zaoblenými žulovými balvany. Narůžovělý ostrov, výletní místo domorodců dnes bičuje vichr s vydatným deštěm. Do skal naráží s mohutným burácením divoký příboj. Jako správní suchozemci si však ani v tomto případě koupel ve slaném nálevu neodpustíme. Samozřejmě, že se jedná jen o pár jedinců, který zbytek světa obvykle nazývá blázny.

Nocujeme v supermoderní ubytovně Kriberg, jen kousek od přívětivého Goteborgu. Tuto noc si musíme patřičně užít. Ta příští by měla být až někde na rozbouřených vodách Severního moře.

Jižním Švédskem ujíždíme hned zrána do přístavu Helsingborg. Trajektem v pohodě překonáme průliv Oresund a jsme v rodné zemi všech Dánů. První se pouštíme do dobývání Hamletova hradu Kronborg. Hrdinu Shakespearova románu tu sice nestíháme, jeho útočiště si však stačíme aspoň letmo prohlédnout. Nakonec na Hamleta i s jeho půvabnou Julkou přece jenom narazíme. Celí zkamenělí se schovávají až vzadu za hradem.

Osedláváme náš bus a míříme do Kodaně. Vítá nás tu světoznámá Malá mořská víla. Roztomilé stvoření však působí poněkud obnošeně. Její vnadné tvary jsou osahávány až příliš intenzívně.

Centrum metropole i celého Dánska, třída Stroget , se stává i našim ústředním bodem. Šmejdíme kolem městského kanálu Nyhavn, nakukujeme do hospůdek, krámků i kostelů a snažíme se pochytit aspoň něco ze zdejší atmosféry. Krajina bicyklistů a vyznavačů nemírné konzumace destilátů působí v porovnání se Švédskem či Norskem poněkud divočeji. Očividný shon nám má připomenout, že se už neúprosně blížíme k naší středoevropské realitě.

V přístavu Gedser se za stmívání naloďujeme na mohutný trajekt. Zvedáme kotvy a vyrážíme vstříc temné noci a převysokým vlnám. Užíváme si nádherného houpání, tříštění příboje, ale hlavně tklivých melodií kytary Honzy Wagnera. Za pouhé dvě hodin jsme v Německu.

Před půlnocí se dotýkáme suché země a z roztockého přístavu míříme k jihovýchodu. Za svítání jsme na Cínovci a před osmou v Matičce Stověžaté. Valašské království nás vítá modrou oblohou a vůní domoviny. Loučení je krásné a smutné zároveň. Opouštíme  partu lidí, se kterými nám bylo celých deset dní dobře. Moc dobře…