S ROH do SSSR

Kijev, Riga, Leningrad, Moskva

1979

………………………………………………………………………………………………..

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část patnáctá –

Od dětství jsem měl dva cestovatelské sny. Podívat se do SSSR a USA. To první bylo nesnadné, to druhé nemožné. Po mém nástupu do OSP mě soudruzi z KSČ tlačili do ROH. I když jsem to vytrvale odmítal, stejně mě tam zapsali. Bylo by škoda toho nevyužít. Tato organizace mi totiž překvapivě nabídla zájezd do největší země světa. Pochopitelně jsem přikývl.

Kalendář ukazuje konec srpna Léta Páně 1979. Stojíme s mojí manželkou Dášou na meziříčském nádraží a vyhlížíme příjezd půlnočního rychlíku Dukla mířícího až do předaleké Moskvy. Perón obsadili především příslušníci milovaných sovětských vojsk sídlících v nedalekém Frenštátě. Vedle objemných kufrů pak rou do vlaku všecko možné, od zabalených ledniček až po dlouhé srolované koberce. V Čierne při Čope nám vymění podvozek a pak už širokorozchodně upalujeme po území, které známá lidovka opěvuje slovy „širaká straná majá radnája, mnógo v něj paléj, lěsóv i riék, ja drugój takój straný něznáju, gdě tak vóĺno dýšit čelavěk.…“

Sotva opustíme první sovětské nádraží, skutečně uvidíme mnoho polí lesů i řek. Jestli zde lidé dýchají nejsvobodněji ze všech ostatních světa, to zatím nevíme. Máme však dost důvodů o tom pochybovat. Co nás první překvapí, je skutečnost, že tady, v hornatém území někdejší Podkarpatské Rusi nevidíme takřka žádné družstevní lány, ale docela malá, dost primitivně obdělávaná políčka. Kraj proto působí mile a docela romanticky. Trochu nám připomíná rodné Valašsko před násilnou, z Ruska kočírovanou kolektivizací. Dalším překvapením je ostnatým drátem obehnané okolí všech mostů, které navíc ještě z malé budky hlídá uniformovaný, patřičně ozbrojený dozorce. Rychlík drkotá směrem ke Lvovu a chodbičkami proudí nějaké železniční pracovnice. Nabízíme jim igelitky, které prý lze v této zemi slušně zpeněžit. Báryšna mě vytáhne na chodbu a vedle záchodků realizujeme internacionální transakci. Bez smlouvání mi do dlaně strčí požadovaný počet mincí a rychle mizí neznámo kam. Když si je pak přepočítávám, zjistím, že mi vrazila nikoliv ruble, ale kopějky. Tedy desetinu toho, co jsem požadoval. První kontakt se Zemí Sovětů je proto více než rozpačitý.

Do Kyjeva přijíždíme pozdě v noci. Ubytování nacházíme v solidním hotelu v historické části města. Trochu se prospíme, ale na nějakou samostatnou procházku nezbývá čas. Přistavený autobus vyveze celou naši výpravu na výrazné návrší nad řekou Dněpr. K modrému nebi se tu tyčí zlaté věže veleslavné Lavry. Klášterní komplex je vzorně udržovaný a každého uchvátí svou nádherou. Ta se nedá popisovat, ta se musí zažít.

V hlavním městě sovětské Ukrajiny se však dlouho nezdržíme. Máme totiž namířeno do Lotyšska. K přesunu nám poslouží dvoumotorové, vrtulí poháněné letadlo. V mém případě se jedná o vůbec první let v životě. Poté, co za obrovského rachotu opustíme pevnou zem, začne vskutku neobyčejná podívaná. Sedím u okénka, přímo pod velkým motorem a snosem přilepeným na skle zvědavě zírám do hlubin. Okrajové čtvrti hlavního města připomínají africké či asijské slumy. Malé baráčky, kůlny, políčka a mezi tím blátivé polní cesty. Letadlo se naštěstí pohybuje ve výšce pouhých tří kilometrů a rychlost letu nepřesáhne 350 km v hodině. Krajinu mám proto stále jako na dlani. K polím a lesíkům později přibudou větší či menší jezera. Jeno krásnější než druhé. Blížíme se k Rize. Naneštěstí tu právě zuří bouřky. Nezbývá než vletět přímo do mraků. Poměrně malé letadlo se okamžitě začíná propadat. Nejen o desítky, ale často i o stovky metrů. Pilot po každém takovém poklesu přidá plyna letoun za neskutečného vytí nabírá ztracenou výšku. To se střídá nejméně patnáct až dvacet napínavých minut. Cestující blednou, výskají a řada jich zvrací. Konečně jsme z té nečekané hrůzy ven! Klesáme ke sluncem ozářenému letišti. Jižní obzor dosud zakrývají šedočerné mraky. Z letadla se potácejí zjevně otřesní pasažéři. Barva řady tváří míří do zelena. Moje letecká premiéra se tedy vydařila!

Z letiště jsme převezeni k největší budově v celé Rize. Je jí hotel, který postavili Finové. Pro nás představuje nadstandard, ne nějž nejme z domoviny zvyklí. Náš pokoj se nachází v jednom z vyšších pater, takže výhled na město je přímo úchvatný.

Neméně úchvatné je i zdejší náměstí s největším kostelem v celém Pobaltí. Ten ukrývá jedny z nejvzácnějších varhan v Evropě. V interiéru chrámu jsou k dostání gramofonové desky, které zaznamenávají jejich nevšední zvuky. Stojí tu dvě fronty. Jedna krátká, druhá až neuvěřitelně dlouhá. Poté, co stojíme asi půlhodinu v té druhé, napadá mě vypátrat, o čem je ta druhá. Přiblížím se k ní na doslech, a okamžitě zjistím rozdíl. Zatímco v té první se mluví rusky, v té krátké vládne angličtina. Svoji choť nechám pro jistotu v ruskojazyčném prostředí a já přebíhám k západní konkurenci. Když přijdu na řadu, poprvé v životě uplatňuji skrovné znalosti nejrozšířenějšího světového jazyka. Prodavačky desek mě až neuvěřitelně ochotně obslouží a s úsměvem na rtech anglicky popřejí hodně štěstí a krásný zbytek dne.

S chotí Dášou pak zamíříme k přístavišti nákladních lodí. Tedy do světa, který je pro nás velkou neznámou. Procházíme se po molu a k našemu překvapení nás nikdo odtud nevyhání. Takovou míru svobody jsme si v Sovětském svazu nepředstavovali.

Mohutná řeka Daugava, k níž jsme se spontánně přiblížili, nám bere dech. Přecházíme po předlouhém mostě na druhou stranu. Začíná se stmívat, a tak děláme otočku a stejnou cestou se vracíme nazpátek. Schválně si stopujeme, kolik nám zabere přechod mostu. Rovných dvacet minut! Tak široká je zde řeka Daugava! Jenom pár kilometrů odtud se vlévá do Baltského moře.

K Baltskému moři se přesouváme hned příští den. Autobus nás vyklopí u rekreačního střediska Jurmala. Nádherné písečné pláže zde lemují stejně půvabné borovicové lesy. Přestože se srpen překlápí do podzimního září, ve zvlněné hladině se koupe nemalý počet odvážlivců. Musím se k nim připojit. Jedná se totiž o můj vůbec první kontakt s mořem. Brodím vodou a o nějaké euforii si mohu nechat jen zdát. Stejné je to při premiérovém plavání ve slané tekutině. Není divu! Teplota vody vykazuje pouhých 14 stupňů Celsia.

Zážitkem číslo jedna je však večerní špacír rižskými uličkami. Stačí odbočit z osvětleného centra a okamžitě se člověk ocitá v naprosto odlišném světě. V oknech nezavazí záclony, nanejvýš na sklo přilepené noviny. Výtisky Pravda či Novosti se nezřídka objevují i na stěnách většiny interiérů. O nějakém pouličním osvětlení si můžeme nechat jen zdát. Panuje tu hustá, docela nebezpečná atmosféra. Ta ještě zhoustne poté, co se protáhneme podél přeplněné hospody. Opilci tu posedávají na schodech a pokřikují něco nesrozumitelného. S foťákem a dámskou kabelkou jsme v tomto světě až příliš viditelným terčem. Dáša se doslova chvěje. Nejvyšší čas zamířit zpátky do civilizace!

Příštího dne už zase nastupujeme do letadla. Není to vrtulový motorák, ale proudové TU 114. Nějaké stometrové propady se stávají dávnou minulostí. Dopravní tryskáč za pouhou hodinu pohodového letu doplachtí až k ruskému Leningradu. Stačíme jen zahlédnout pár pravoúhlých sídlišť pod námi a za chvíli už rolujeme po nekonečné ploše zdejšího mezinárodního letiště.

Takové ubytování, jaké nacházíme v reprezentativním hotelu Pribaltijskaja, jsme ještě v životě nezaznamenali. Postavili jej nedávno Švédové, a jak po chvíli zjišťujeme, je určen výhradně pro cizince. Sovětský našinec se musí spokojit s něčím nesrovnatelně skromnějším. Jídelna, v níž se podávají samé vybrané krmě, oplývá nečekaným luxusem. Sedím přímo naproti nepřehlédnutelné dámy jménem Marta. Primadona v modrém kostýmu a s natupírovanými přebarvenými vlasy po celou dobu cesty snila o nadpozemských krásách města, do kterého jsme právě přibyli. Když tak Marta distingovaně operuje s nožem a vidličkou v prostoru svého naplněného talíře, ujede jí jedna ruka tak nešťastně, že obsah poctivě maštěných brambor sídlících na její ploché nádobě přistane na mé proletářské hrudi. Nedotknutelná dáma z rodu aktuální komunistické šlechty je natolik konsternována, že pokud by to bylo možné, okamžitě by se propadla do nejspodnějšího patra zdejšího hotelového suterénu.

Večer téhož dne jsme převezeni do blízkosti leningradského centra. Zdaleka nejvíc nás zaujme pobřeží legendární řeky Něvy. Odlesk bílého měsíce na její zvlněné hladině a atmosféra začínající severské noci jsou prostě nezapomenutelné. Stejně jako pozdější nedovolený průtah bočními ulicemi. Není tak dramatický jako před tím v Rize, ale i tak nabízí značnou dávku adrenalinu. Když míjíme samoobsluhu, ve které právě probíhají malířské práce, neodolám, abych nezabrousil dovnitř. Se štětci a válečky tu zápasí výhradně ženské pracovnice. Když se jich zeptám, proč to, podobně jako u nás, nedělají chlapi, odpoví sporadicky: „Nět mužščín!“ Není divu! Padli ve válce a ti, co zbyli, navlékají vojenskou či jinou podobnou uniformu.

Leningrad si nelze představit bez povinné návštěvy bájné Aurory. Křižník, jehož dělová rána odstartovala jednu z nejtemnějších stránek lidských dějin, kotví na stále stejném místě a je připraven odprásknout každého, kdo se vydá jinou než komunistickou cestou. Přestože je teprve konec léta, musíme po vzoru Lenina přepadnout i veledůležitý Zimní palác. Dějiny bolševické revoluce jsou nám víceméně ukradené, zato skvosty, které nabízí zdejší Ermitáž, nemůžeme dost dobře vynechat. Nádheru exponátů jednoho z nejvýznamnějších světových muzeí nelze popsat slovy, ta se musí vidět na vlastní oči!

Nasedáme na loď a míříme do neméně slavných Petrodvorců. Tady platí totéž, co o Ermitáži. Osobní návštěvu nemůže nic nahradit. Pozlacené sochy, vodotrysky a zahradní úpravy nesnesou v okolí odpovídající srovnání. Car Petr Veliký se tu jaksepatří vyřádil!

Před námi je už poslední ruské zastavení. Do Moskvy nás opět přemístí proudové letadlo. Našim dočasným domovem tu bude největší hotel v celém Sovětském svazu. Jmenuje se Rossija. Stojí v těsném sousedství Kremlu, Rudého náměstí a Leninova mauzolea. Stát dlouhou frontu na balzámem napuštěného strýčka, co otočil kolem dějin, se nám ani trochu nechce, a tak korzujeme v blízkém okolí. Cibulkový chrám Vasila Blaženého je naneštěstí v zajetí lešení. Pobíhají po něm výhradně ženy. Když se vracíme do Rossije, potkáme na schodišti trojici údernic ve vatovaných pracovních kabátech a s převázanými šátky přes hlavu. Postávají na obrácených bednách a malými štětkami, jaké u nás používají zedníci, natírají stropy i stěny nejprestižnějšího sovětského hotelu. Moc jim to nejde. Je možné, že tento druh práce dělají poprvé. Je mi jich až trochu líto.

Obvyklý autobusový okruh kromě jiných pamětihodností zahrnuje i kompletní kremelský areál a slavnou Lomonosovovu univerzitu. Když člověk hledí na ty monumentální stavby, pomníky a další připomínky ruské moci, nabude dojmu, že tato říše nemá šanci padnout. Žádné předchozí se to však nepodařilo. Bude sovětský blok první výjimkou???

Před cestou do SSSR jsme dostali důležitý stranický úkol. Bláža Balcar nám svěřil malý balíček, který s největší pravděpodobností ukrýval nějakou zakázanou náboženskou literaturu. Máme jej předat jeho známému, jehož údajně nalezneme v jednom kostele. Adresa nám nic neříká, a tak si kupujeme mapu Moskvy. Vyhledáme na ní dotyčný chrám a namíříme si to nejkratším směrem. Ale, chyba lávky! Údaje na mapě nesedí. Vypadá to, že je totálně prolhaná. Nezbývá než se někoho zeptat. Borec nás odkáže ne tramvaj, která však jede jakoby opačným směrem. Vysedáme na doporučené stanici a vůbec nevíme kde jsme. Zastavíme uhánějícího taxikáře. Když uvidí adresu, beze slova práskne dveřmi tak silně, že mi málem přimáčkne prsty. A tak se zase vyptáváme. Posílají nás na metro. Vylezeme na vzduch a jsme ještě bezradnější než kdykoliv předtím. Nějaká hodná paní nás pak posadí na tramvaj a na rozdíl ode všech ostatních regulovčíků přidá i pár velice užitečných rad. Kostel i hledaného borce skutečně nalezneme. Spolu s ostatními právě nacvičuje sborový zpěv. V notách se trochu vyznáme, a tak pozpěvujeme s nimi. Po skončení nácviku nám šťastně obdarovaný muž nabídne doprovod do Rossije. „Takovou dálku?“, odpovídáme zmateně. „Jeli jsme sem dobré dvě hodiny!“ „Jakou dálku?“, reaguje mladý borec. „Za deset minut jsme tam! Samozřejmě, pěšky!“ A opravdu, sotva se nadějeme, stojíme před našim hotelem. I s překvapivou informací o tom, že jakmile tázaní zjistili, že jsme cizinci, navíc mířící ke kostelu, zařadili nás mezi špiony. A jako nepřátele vlasti posílali na falešnou stopu. Naštěstí, ne úplně všichni. I takový je Sovětský svaz…

Včerejší pozdní návrat nám ukradl zaplacenou večeři. Protože chceme ještě nakoupit nějaké dárky, vzdáváme se i ranní snídaně. Přepadneme první cukrárnu, která stojí jen kousek od Kremlu a ukazujeme na šuplík naplněný bonbony. Protivná báryšna barokních tvarů urve jednu stránku celostátní Pravdy, nasype na ni hromádku ničím nechráněných sladkostí a novinami obalený obsah hodí na odřený pult. Podobná kultura prodeje se opakuje takřka u všech dalších prodavaček.

S kručícími žaludky nastupujeme do přistaveného letadla. Těšíme se, až vzlétneme do oblak a letušky začnou rozvážet oběd. Letíme do Prahy, takže na skrovném stolku přistává ryze česká specialita. Vepřo knedlo zelo. Coby vyznavači osvědčených židovských stravovacích návyků odhrneme prasečí část ke kraji a zhltneme jen dva tři průsvitné knedlíky. Takže postní období utěšeně pokračuje. Zato vyhládlé duše jsou nasyceny. Spoustou zážitků, na které se bude donekonečna vzpomínat… 

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))