EXPEDICE MARAMUREŠ

Romania 1988

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část čtyřiačtyřicátá

( Krynští, Kimleři, Tomanci )

Týden před plánovaným třetím srpnem je odjezd nejistý. Kimlerův wartburg nebrzdí, náš obytný mikrobus zase nejede. Neustále se ucpává benzinové potrubí, navíc jeden z ventilů zůstává viset. Nicméně, čtvrtého osmý ve čtyři ráno jsme v Rožnově u Eroplánu. Ale pouze Kimleři a my. Půl hodiny čekáme na familii Krynských. Zaspali. Po jejich kvapném příjezdu následuje předstartovní modlitba a před pátou vlastní společný start. Naše suverénně nejpomalejší dvanáctsettrojka jede z pochopitelných důvodů v čele kolony. Za Dolní Bečvou zjišťujeme, že pádíme jenom sami. Vracíme se asi kilometr nazpátek. Ze škodovky Krynských se kouří. Porucha chlazení. Pokud stále ještě platí, že špatný začátek, dobrý konec, pak je to dobré znamení. „Zkusíme, co to udělá přes hory“, říká řidič Petr, „a pak se uvidí“. Bumbálku i Melocík zvládáme bez problémů, dokonce v poklidu přepálíme Bytču, Žilinu i Vrútky. Za Krpelanskou přehradou si dopřáváme krátkou přestávku a pak už non-stop uháníme až k Popradu.

Je jasno, Tatry máme jako na dlani a chodíme po obchodech. Já sháním ceduli „CS“ a Jindra na poslední chvíli sjednává cestovní pojištění. Za hodinu pokračujeme ke Slovenskému ráji. Před Vernárem nás čeká dlouhé a dost příkré stoupání po neskutečně rozbité silnici. Plížíme se na dvojku. Pak už v pohodě klesáme podél Dobšinské ledové jeskyně k miniaturní přehradě v zeleném klínu rajských lesů. Koupel v osvěžující chladné vodě zláká jen málokoho, pobřežní oběd z převážených zásob však zvládá úplně každý.

Začíná poprchávat. Sotva vystartujeme na další pouť, mírný deštík přerůstá v průtrž mračen. Celou bouřku přečkáváme u semaforu. Červená, jež nás nechce pustit do objížďky tunelu, ne a ne zhasnout. Poté si už bez jediné kapky užíváme drkotání kamenitou jednosměrkou, kopírující v sevřeném kaňonu koryto bystré říčky. Po krátkém stoupání následuje dlouhý a neskutečně nádherný sjezd do Dobšiné, vyzdobený mnoha ostrými serpentinami. Plytkým údolím pak pokračujeme k Rožňavě a nabíráme směr Košice.  Po levé straně míjíme parádní hrad s přiléhavým názvem Krásná Horka. Před námi je další kopec. Jedná se už o pátý horský hřbet, který dnes musíme překonat. Sotva vyjedeme na vrchol, musíme opět zastavit. A trčíme tu dobrou půlhodinu. Kvůli přejezdu rozměrného nákladu, který se jen tak tak protahuje zdejší klikatou silnicí. Konečně sjíždíme dolů. Ocitáme se ve svérázné krajině Slovenského krasu.

Po obou stranách rozlehlého údolí se tyčí strmé skalnaté stráně s řídce roztroušenými keři.  Připomíná to fotografie z jugoslávských hor. Zastavujeme u mohutného jícnu Zádielské doliny. Procházíme jí pěšky. Škoda, že koruny listnatých stromů brání ve výhledu. Skrývají kolmé vápencové stěny, dosahující až třísetmetrových výšek. Po třech kilometrech pěší chůze široká průrva končí. Vracíme se nazpátek. Někdo stejnou cestou, Krynští, Petr Kimler a moje maličkost rozlehlou náhorní plošinou mezi jalovci, lískami a pokroucenými břízami. Je tu spousta nezvykle velkých netřesků, všude voní mateřídouška a jiné aromatické byliny. Užíváme si také pohledu z ostré hrany nejvyššího patra kaňonu. Je přímo úchvatný! Nastává ale problém, jak se dostat dolů. Strmé stráně jsou porostlé trním a hložím. Po chvíli tápání naštěstí narazíme na krkolomnou pěšinu do údolí. Klesneme po ní opatrně na dno a jsme zase u našich odpočívajících přibližovadel.

Je sice pod mrakem, ale až nezvykle teplo.  Odjždíme směrem ke kempu v obci Čaňa nedaleko Košic. Je teprve sedm hodin, ale tady se už stmívá. Když dorazíme k tábořišti, kraj náhle zahalí hrozivá tma a začne pršet. Kimleři a Krynští rychle staví stany, my zůstáváme s našim miniobytňákem na parkovišti před branou. Najednou se přižene prudký vichr smíšený s velkými kapkami deště. Vysoké topoly divoce klátí korunami a na střeše nám s velkým praskáním přistává několik suchých větví. Bleskurychle přemísťujeme auto do bezpečnějších pozic mimo dosah velkých stromů. Oblohu křižují blesky a hromy doslova divo bijú. Napínavé peklo trvá dobrou půlhodinu. Konečně klid! Zaléháme na rozloženou plošinu a v klidu usínáme. Netrvá to ani pár minut a naše mobilní nocležiště začal někdo zběsile rozhoupávat. „Kdo a proč?“, říkáme si v duchu. Napadá nás, že nějací přopilí chuligáni, možná  Romové. Tento kraj jimi přímo oplývá. Tajemství odhalí až bílé ráno. Nočnímu komandu nevelel nikdo jiný než Petr Kimler. A dívenky z naší výpravy mu více než ochotně asistovaly.

Ranní nebe je zamračené a teploty kolem pěti šesti stupňů. Zato voda ve vedlejším jezeře přímo báječná! Po krátké koupeli, dlouhé snídani a nezbytné údržbě aut konečně vyjíždíme. Míříme dále k východu. Přepálíme Čaňu, po ní Ždaňu a pak ještě musíme zdolat jedno menší pohoří. Zvlněnou rovinou dorazíme do posledního tuzemského sídliště, Slovenského Nového Města. Až tady zjišťujeme, že se nejedná o žádné město, ale docela bezvýznamnou dědinu. Na plánované nákupy tak můžeme zapomenout. U místní benzínky nám zase řeknou: „Prídite o hodinu!“ Pokazilo se jim totiž čerpadlo. A tak na slovenskoměstské návsi vyplňujeme celní formality, zatímco naše ratolesti tu s náramnou vášní hrají míčové hry. Pak už stačí u opravené benzínky naplnit domácím benzinem nejen nádrže, ale i veškeré popovážené kynystry. Za čárou je totiž o poznání dráž. A už je tu obávaná hranice! Jindrovi se celník hrabe v literatuře, nejvíc ho zajímá knížečka s nápisem „Biblické úkoly“. Dlouho a důkladně ji pročítá. Podobné je to i v případě Petra Krynského. Ten vyhlíží obzvlášť podezřele, protože má vysoké inteligentní čelo a v papírech zajímavé povolání. Na záležitosti s ním související se zvídavý celník pak dlouho a zaujatě vyptává. Naši posádku však z nějakého důvodu naprosto odbývá.

Takže jsme v Maďarsku! V městě s nezapamatovatelným názvem Sátoráljaújhely. Popojedeme raději do dvacet kilometrů vzdáleného Sároszpátáku. To jméno je znalcům historie povědomé. Svého času tu totiž působil i věhlasný učitel národů, náš krajan Jan Ámos Komenský. Zajíždíme do boční ulice, a tady nám Krynští zvěstují, že postrádají nepostradatelné celní prohlášení. Vzpomínaný celník jim jej v zápalu diskuze zapomněl vrátit. Takže, pěkně dvacet kilometrů nazpátek! Uniformovaní borci je vítají těmito slovy: „To je dobře, že jste zpátky, už jsme po vás vyhlásili v Maďarsku pátrání!“ Jenom co se Petr se svou smečkou vrátí do Sároszpátáku, vezmeme společně útokem pěkné muzeum v prostorách zdejšího hradu. Jsme v kraji vína, valná část exponátů se proto točí kolem tohoto ušlechtilého ovoce. Po páté hodině startujeme do orientačně značně náročného přejezdu východním Maďarskem. Nejkratší trasa totiž vede složitou sítí místních okresek. K velikému štěstí jsou křižovatky většinu v dědině, takže neustále na domorodce za jízdy pokřikuji názvy příštích osad a tím si ověřuji správnost kursu. Obvyklé směrovky totiž většinou úplně chybí. Dokonce se nám podaří trefit i jediný možný přejezd řeky Tisy v okruhu padesáti kilometrů, uzoučký, houpající se pontonový most.

Po stokilometrovém putování okreskami konečně přijíždíme na hlavní silnici a po ní přes Mátészalku, jediné město na trase, míříme k blížící se rumunské hranici. Šeří se a my letmo pátráme po vhodném lesíku k přenocování. Jako naschvál je kolem jen nedohledná rovina. Jen sem tam se objeví nějaký osamělý strom. Až za mírné tmy zahlédneme daleko v poli alej štíhlých topolů. Odbočíme, půl kilometru jedeme přímou polní cestou a pod zmíněnými stromy obhlížíme terén. Za chvíli se už v těsné blízkosti kukuřičného pole k nebi tyčí dva stany v sousedství tří zaparkovaných automobilů. Místní družstevní rolník, opouštějící už za tmy svoje pracoviště, je nečekaným setkáním s cizinci uprostřed lánů, navíc večer, a ještě k tomu v blízkosti státní hranice, znatelně překvapen. Dámy u syčících vařičů připravují večeře, zatímco Jindřich v široširé maďarské pusztě naslouchá štvavým řečem Svobodné Evropy. Bedlivé sledování západních zvěstí však přeruší vlahé jižní proudění, přinášející prašné zemi vítaný příděl nebeské vláhy. Takže poměrně brzo zaléháme a usínáme zaslouženým spánkem spravedlivých. Celou noc i následné ráno padání kapek pokračuje. Občas i s dramatickou kulisou hromů a blesků.  Snídaně se proto odbývá v jakž takž chráněných interiérech. Zatímco balení promočených plátěných přístřešků probíhá ještě za slušného deště, během společného shromáždění ke čtení Jitřenky vytrvalý přísun vláhy ustává.

Kolem desáté doplední konečně startujeme. Tedy, kromě naší zatím bezproblémové dvanáctsettrojky. Mechanik expedice, všeznalý Jindřich, za přímé asistence své choti Boženky, jinak profesionální řidičky vozu stejné značky, pátrají uprostřed uherské nížiny po diagnóze. Tentokrát úspěšně. Totální výměna veškerých svíček trucování auta bezezbytku likviduje. Jako první tedy vyrážíme polní cestou k silnici. Včerejší vysoká prachová vrstva se však během deštivé noci proměnila v nádherně klouzavé blátíčko. Auto tancuje, neustále se vrtí, nicméně stále pokračuje v pomalé jízdě. Daleko horší je to s Kimlerovic zahraničním dvoutaktem. Přední kola se beznadějně protáčejí a nad zelené kukuřičné pole stoupají hustá oblaka modrého dýmu. Kola zadní, dokonale zablokovaná nalepeným blátem, však stojí. Osádce warburgu tak nezbývá, než opustit útulný interiér a zapojit se do masové tlačenky. Vehikl vyje v otáčkách, zmítá sebou v divokých kreacích, a jen díky spojeným lidským silám přece jenom centimetr po centimetru směřuje dopředu. Krynských škodovka, která oplývá zadním náhonem a solidním zatížením hnané nápravy, však nesnadný terén zvládá s nebývalou elegancí. Až na to, že v podběhu nahromaděné bláto nemilosrdně strhává jednu z gumových zástěrek.

Na betonovém plácku před silnicí pak realizujeme zevrubnou očistu aut i jejich osádek. Tolik nalepeného bahna na sandálech a jiném letním obutí jsme snad ještě neměli. Naštěstí nám milosrdné nebe sešle vítanou pomoc v podobě krátké průtrže mračen, která veškeré zbylé nečistoty z našich zapatlaných vehiklů takřka dokonale odstraní. Můžeme tak směle vyrazit k branám říše neohroženého cara Nicolae! Ceausescu by nás do ní s cizím poskvrněním asi nevpustil. Pohodoví Maďaři otevírají závoru bez jakýchkoliv průtahů. Sousední románská strana je však důkladnější. Musíme vytáhnout veškerá zavazadla ven a uložit je na k tomu určené lavice. Máme vážné obavy, aby bdělá ostraha při prohlídce nenarazila na dva vojenské bajonety, které si Michal neprozřetelně přibalil mezi své oblíbené polodospělácké hračky. Pro jistotu je strkáme mezi velkou hromadu nářadí a náhradních dílů. Hned při prvním kontaktu s místními uniformami mazaně prohodím pár jednoduchých rumunských frází. Ostří hoši okamžitě roztají, a tak bez jakékoliv kontroly celou naši výpravu pouštějí dál. Měníme šeky, kupujeme přídělové talony na benzín, zatímco Kozlíci, tedy Robert s Michalem, ještě tady, v prostorách celnice, začínají s kšeftováním. A více než úspěšně! Jednu kávu prodávají za rovných sto lei!

Už první kilometry na rumunské půdě dávají znát, že jsme se ocitli v úplně jiném vesmíru. Koňské povozy, nerovný povrch silnice, ozdobený množstvím kravinců, na cestách samé dacie a nákladní romany. Mnohé z nich se proti nám řítí poněkud šejdrem. Většina cyklistů či traktoristů jede zásadně středem vozovky. Co je ale nejnápadnější, pak to jsou houfy malých děcek, sborově provolávajících kouzelné slovo „gumí !“. Hlad po žvýkačkách je zde nepopsatelný. Po nějakých deseti kilometrech jízdy jsme v poměrně velkém městě Satu Mare. Kousek za náměstím, u nového sídliště s avantgardním vzezřením některých budov, zastavujeme k zaparkování. Okamžitě nás obestoupí chumel koupěchtivých domorodců s otázkami: „Kafe? Sapun? Peper? Cigari? Benzin?“ Kozlíci a také všechny dívky to rozjíždějí ve velkém. Za chvilku mají vyprodány veškeré přivezené kávy. Zatímco dámy zamíří na obhlídku zdejších obchodů, Jindra pečlivě hlídá naše odložená přibližovadla. Jsou nápadně plná a tím i lákavá pro organizované partičky místních pobertů. Po zevrubné obhlídce vnitřního trhu vyrazíme spletí ulic k východní periferii, a co tu na cestě nepotkáme? Obsazený český autobus se vsetínskou značkou VS! A tak aspoň troubíme, zatímco děcka nám ze stojící karosy velice nadšeně mávají. Kupodivu se nám daří hned napoprvé najít tu správnou výpadovku.  Nerovný povrch je čím dál hrbolatější, až vyústí ve dvoukilometrový úsek, připomínající tankodrom. Absolvujeme jej v těsném závěsu za zatraceně pomalým traktorem. Zvlášť krokolomným se poté jeví nájezd na nový vybetonovaný pruh. Nízká světlá výška moderní škodovky jej zvládá jen s největším sebezapřením. Pokračujeme po hladkém povrchu vesele dál, až některé z našich dam zavelí zastavit kvůli sílícímu tělesnému přetlaku. Okamžitě se kolem srotí spousta místních aut, včetně několika náklaďáků. Jejich osádky nás vytrvale obcházejí s neměnnou otázkou: „Co máte na prodej?“ My už naneštěstí nic, a tak je odkazujeme na Krynské a Kimlery. Za chvíli mají vyprodáno i oni, takže můžeme přes město Negresti pokračovat malebnou krajinou k poslednímu horskému předělu. Dlouhé a mírné stoupání tu připomíná plavbu po rozbouřeném moři. Po kostkované cestě plné serpentin se promenádují černé krávy, podobné buvolům. Objíždíme je, jak se dá, až musíme nadobro zastavit. Kraví stádo, jež zavalilo celou šířku vozovky, je nepropustné. Díky tomu si dopřáváme další neplánovanou zastávku s poněkud delším, docela vítaným odpočinkem.

Znovu osedláváme naše kryté vozy a pokračujeme do sedla. Odtud zase dlouho a velice pomalu klesáme do údolí. Navzdory nízké rychlosti je houpání naší kocábky velice intenzivní. Při zvládání jedné z mnoha serpentin nám během nečekaného zhoupnutí varovně křupne v převodovce řízení. Posun proto snížíme na úroveň plížení slimáka. Dojeli jsme do Maramureše. Otevírá se nám neobyčejně kouzelný, folkloristicky živý kraj, kde tradice ještě nezakryl šedivý nános postupující moderny. Projíždíme zdejší dědiny a před domky vidíme u svých stavů posedávat místní tkalce a tkadleny, kteří své výrobky v podobě barevných dek, koberců, svetrů či vyšívaných košil a blůz rozvěšují na všechny ploty v blízkém i vzdálenějším okolí. Všude rovněž potkáváme spousty pokřikujících a nadšeně mávajících děcek. Troufáme si tvrdit, že tak pompézního uvítání by se tu nedočkal ani aktuální komunistický císař, sám velký tovarasul Nicolae Ceausescu.

Začíná pršet a o něco poději docela slušně lít. Vítá nás velký vyřezávaný dřevěný portál s nápisem Sighetu Marmatiei. Přijeli jsme tedy do cíle! Bouřka přešla a přes velké kalné kaluže míříme k bydlišti našich známých, rodinným domkům Gabiho a Illieho. Následuje velké vítání. Všeobecné objímání a „bozkání“ je zde samozřejmostí. Naši Kozlíci z toho mají osýpky. Po nezbytné očistě usedáme u Gabiho ke společné večeři a kolem deváté večerní jsme pozváni do místního sboru. Polovina z naší výpravy tu poznává několik povědomých tváří. Není divu, Petr Kimler a moje maličkost tu jsme už potřetí. Po skončení večerní bohoslužby si nás naši milí Sigheťáci rozdělují k nocležení. Takže, Krynští k ukrajinsky hovořícím Dubovičům, Kimleři ke Grigorům, chcete-li Illiemu a naše familie k Blotorům, tedy k rodině neustále vzpomínaného Gabiho. Kromě nás pěti tu dnes v nevelkém domku ještě nocuje čtyřčlenná rodina jejich přítele a také Gabiho rodiče. Kam jde spát pět členů, kteří zde mají domovské právo, zůstává záhadou. Možná na půdu nebo k někomu na seno…

Po klidné noci v peřinách a bohaté snídani u stolu jedeme auty ke sboru. Začíná se sobotní školou, následuje misijní desetiminutovka a pak přijde na řadu kázání Gabiho přítele z města Tirgu Mures. A tak jako pokaždé v tomto sboru, i tentokrát se místo do obvyklé maďarštiny kvůli nám překládá do srozumitelnějští ukrajinštiny. Tuto úlohu bere na svá bedra energická a velice výřečná Rumunka ukrajinského původu, tetina Dubovičová. Kázání je jednoduché a nanejvýš praktické: Jakýkoliv problém svěř Kristu, on už to nějak vyřeší.

Po skončení dopolední pobožnosti probíhá obvyklá široká mezinárodní diskuze na církevním dvorku. Ten je oproti letům minulým o hodně menší. Jeho velkou část zabírá staveniště zbrusu nové sborové budovy. Za pouhé dva uplynulé měsíce desítky, ale spíš stovky dobrovolníků stačily vybudovat základy a celé rozlehlé přízemí. Už za rok prý chtějí mít honosnou modlitebnu hotovou. Moc jim nevěříme, ale, kdoví?

Po obědě v jednotlivých rodinách jdeme na procházku k řece Tise. Na druhém břehu se už nachází území největšího státu světa, jemuž teď velí nečekaně progresívní car Michail. I když je Gorbačov nesrovnatelně lidštější než jeho sklerotičtí předchůdci, vydat se dál, než do poloviny řeky, se tu nikdo neodváží. Bdělé sovětské hlídky mají totiž ostře nabito. Na útoky kamením, které Kozlíci s nadšením posílají ke druhému břehu, naštěstí nikdo nereaguje.

Nepsanou povinností je rovněž návštěva druhé, tedy podvečerní bohoslužby. Musíme se posadit na místa vyhražená pěveckému sboru a odtud později přítomným sourozencům zazpívat tři písničky. Patří mezi ně například aktuální tuzemské evergreeny, jako „Budiž chválen“, či polohebrejská „El Šadaj“. Poprvé v životě, a hned na cizí půdě, nás na kytaru doprovází náš čerstvě patnáctiletý synátor Michal. Illie, jeden z pilířů tohoto společenství, pak celou naši pospolitost přítomným obšírně představuje jako své staré známé a tím připravuje půdu aktuálnímu kazateli, jímž nebude nikdo jiný, než náš sborový pastor Petr Krynský. Překladu do rumunštiny se ujímá, přestože česky vůbec neumí, prostřední dcera tetiny Dubovičové, ke všemu pohotová a ukrajinštinou směle šermující Anna. Čemu z našeho rodného jazyka nerozumí, to si bez zaváhání lehce dotvoří. Důležité je, že ochotní posluchači každému pronesenému slovu, které vyšle do prostoru, bez jakýchkoliv pochybností uvěří. Pobožnost končí, sighetský sbor vysílá zvednutím rukou bratrské pozdravy do Československa a pak už se zase ocitáme na diskusním plácku před vchodem.

Jakkoli není rumunština naší silnou stránkou, bavíme se s přítomnými ostošest. Petr Krynský například navazuje kontakty s profesním kolegou, který je rovněž kvalifikovaným klempířem. Brácha romské národnosti, který na shromáždění přibral i dvě příbuzné s jejich dětmi, se kromě ukázkového knírku rovněž honosí parádní černou pokrývkou hlavy. Pyšně dodává že nevlastní klobouk ledajaký, ale značkový. Jak se můžeme přesvědčit, má na štítku napsáno nám povědomé slůvko Tonak. Dodává, že tato firma je mezi všemi ta nejlepší, a pokud by to šlo, rád by od ní získal ještě alespoň jeden kousek.

Ve skupinách se potom trousíme k řece Ize. Kimlerův Petr to s dnešním obědem zase asi přehnal, a tak akutní břichabol řeší v dřevěné kadibudce v rohu Dubovičovic dvorku. Přítomná doktorka medicíny Jana do něj okamžitě nacpe endiaron, ale ani tím jeho časté návštěvy skrytých zákoutí nekončí. Navzdory tomu si pak v parku s velkou partou doprovázejících Rumunů ukončíme sobotu a k tmavnoucí obloze pošleme ve dvou jazycích slova všeobecně známé křesťanské písně „Jak tiše večer přichází“.

Po večeři si dáváme scuka u Illieho. V parádní, dokonale uvolněné atmosféře tu vydržíme až do druhé nad ránem. Kromě společenských her se vzájemně učíme i různé kánony. My tu například exportujeme skautský popěvek o tom, jak „Červená se line záře“, domorodci nás zase učí vyzpívat smutný příběh o tom, kterak „Cocosu-i moart“, nebo-li umřel kohout a nastává problém, kdo teď bude zpívat „koko dí, koko dá“.

Poněkud pozdější zalehnutí způsobí, že místo o osmé ranní se u Dubovičů scházíme až před polednem v jedenáct. Přibíráme ubytované Krynské i domácí Marianu a pod jejím velením upalujeme asi sto kilometrů na východ. Po nahlédnutí do překvapivě prostorné adventistické modlitebny ve vesnici Viseu de Jos popojedeme dál a v městečku s názvem Moisei obdivujeme nejen nádherný pravoslavný kostel, ale i davy krojovaných domorodců, kteří jej právě opustili. Naše navigátorka Mariana poté zavelí odbočit k osm kilometrů vzdáleným lázním. To, po čem se k nim blížíme, se silnicí nedá nazvat ani náhodou. To je autokrosová dráha! Tancujeme po celé šířce vozovky, ale stejně se nám podaří objet jen ty největší prolákniny. Když dojedeme na konec cesty, zjišťujeme, že tam žádné lázně nejsou. Mariana se jen trochu spletla. Takže příšernou trasu musíme absolvovat znovu. Od naší nešťastné odbočky poté pokračujeme ještě asi jedenáct kilometrů proti proudu horské říčky a zaparkujeme před budovu s nápisem „Complexul turistic Borsa“. Petrovi je zase nanic, zaléhá do stínu rodinného wartburgu, zatímco my se pouštíme do likvidace nejrůznějších dobrot, které nám Anna se svým chotěm Eugenem rozprostřela na nedaleké lučině.

Patřičně nacpáni později využíváme sedačkové lanové dráhy, která nás v pohodě přemístí o nějakých osm set metrů výš. Kromě nádherných výhledů na okolní hornatou krajinu je zajímavý také pohled na rozlehlou louku poblíž horní stanice zmíněné lanovky. Pláň je poseta hloučky domorodců, shromážděných kolem desítek plápolajících ohýnků. Vůně kouře se mísí s vůní opékaného masa. „Kde ho vzali?“, říkáme si v duchu, „když v masných krámech po něm není ani památky?“ Všude kolem se nese hlasitá reprodukovaná hudby s výrazně orientálním nádechem. Připadáme si jako na jiné planetě.

Na holém kopci nad námi zahlédneme siluety pasoucích se koní. Nedá nám to, a šplháme nahoru. Obrázek, který se před námi objevuje, hraničí s kýčem. Širé horské pláně, vyzdobené remízky kosodřeviny, stružkami potoků, tu a tam cinkání stáda ovcí, šedivých krav či už vzpomínaných koní. Stádečko, k němuž se opatrně blížíme, čítá nějakých sedm až deset nádherných kousků. Kozlíci s Magdou a Jakubem Krynským jim nabízejí trsy natrhané trávy. Koníci, kupodivu, neodmítají a žerou přímo z ruky. Onen Jakub je obzvlášť přítulný, donekonečna se mazlí s postarší klisnou, až mu nechtě šlápne kopytem na nohu. Jakub sténá, my křičíme na kobylu, ať uhne, jenže ona česky nerozumí. Nezbývá, než se do ní pořádně opřít a z Jakubovy nohy ji odtlačit stranou. Ten se jenom trochu otřepe a pak spolu s oběma Kozlíky v koňských důvěrnostech vesele pokračuje.

Nedá se nic dělat, musíme rychle pádit dolů. Lichokopytníkům vděčně zamáváme a pak ještě chvilku z dálky obdivujeme „Cascada cailor“, tedy koňský vodopád, který v úzkých pramíncích stéká z protějšího svahu. Blíží se večer, a tak musíme vyhledat nějaký plácek k rozbití tábora. Nalézáme jej v bočním údolí, kudy vede skalnatá necesta, kterou naše silniční vehikly zvládají na samém pokraji možností. Některé dámy sice projevují s výběrem místa jistou nespokojenost, nicméně za chvíli už stany ve smrkovém háji mezi balvany, močálem a kravinci přece jenom stojí. Útlá stařenka nám nabízí ke koupi borůvky, my zase kolemjdoucímu mladíkovi krabičku sardinek. Stmívá se, uprostřed tábora plápolá oranžový oheň a v nekonečnu nad námi bliká na milion hvězd.  K monotónním zvukům zpívající bystřiny přibývají zvuky kytary a melodie známých křesťanských písniček. Jindra nakonec otevírá Písma. Několika přiléhavými verši zakončuje další, neobyčejně požehnaný den.

Noc je klidná, ráno však nikoliv. K nedalekému lomu na vápenec začínají proudit rachotící náklaďáky. Kromě rachotu se k nám nese i zvířený prach a pronikavá vůně výfukových plynů. A tak hned po snídani a nezbytné Jitřence vyrážíme nahoru k vodopádu. S výjimkou Kozlíků a Krynského Jakuba, kteří si v potoce pouštějí krabičky od mýdla, a také Boženky, jež se uvolila ke hlídání našeho tábořiště. Kaskády, jejíž vody se střemhlav řítí z vyvýšené skály si jaksepatří užíváme. Pod padajícím proudem se pak povalujeme na prohřátých balvanech a naplno si užíváme všech dostupných slastí, které léto v horách nabízí.

Magda, Jindra, Jana, její choť a moje maličkost se poté vydávají dál a výš, ostatní se vrací vystřídat hlídače tábora. Přišli jsme do široké kotliny a tou pak mezi klečí, balvany a horskými loukami stoupáme stále nahoru. S Janou kráčíme bosi a nešetříme chválou na ten zbytek ráje, který nás právě obklopuje. Brodíme se přes potůčky, potkáváme koně i nevelké krávy, v dálce vidíme stádo bílých oveček. Celou kotlinou se ozývá nádherná, neopakovatelná zvonkohra.

Konečně jsme na hlavním hřebenu. Tady, ve výšce kolem dvou tisíc metrů nad mořem, usedáme do mechových polštářů a necháme se hladit kouzelnými výhledy na druhou stranu pohoří. Pohodovým chodníčkem pak traverzujeme prudký svah jednoho z vrcholů. Cesta je vyzdobena koberci modrých zvonků a z pod temně zelených větví kosodřeviny vykukují kloboučky žlutooranžových klouzků. Za chvíli jich máme plný sáček. Dostihli jsme početné ovčí stádo, které právě křižuje naši trasu. Pochopitelně mu dáváme přednost. Jana opět, dnes už poněkolikáté, z plna hrdla vyzpěvuje „Ódu na radost“. Mírně klesající údolí se najednou lomí a klidný potok padá do hluboce zaříznutého údolí. Pomocí divokých přískoků kopírujeme jeho tok, a přitom si stačíme všimnout stáda rezavě strakatých koz, šplhajícího do protějšího skalnatého svahu. Na rozdíl od nás jej zvládá s náramnou lehkostí a přirozenou elegancí.

Dobytčími stezkami doklopýtáme k salaši. Obepíná ji prstenec náramně vysokých kopřiv. Na otázku „kudy, kudy cestička“ nám šprýmující bača ukazuje místo, kde je jich úplně nejvíc. Nevzdáváme to a žhavé obklíčení nakonec opouštíme bez vážnějších popálenin. Netrvá dlouho a jsme zase „doma“. Chvíli nato přichází i Boženka s Kozlíky. Ochotná strážkyně táborového krbu nám líčí napínavou historku, které byla během hlídání sama účastna. Místní, asi dvanáctiletí pasáci prý neustále slídili kolem našich stanů s cílem něco ukrást, případně vyžebrat. Když jim energická Boženka už poněkolikáté odmítla cokoliv darovat, jeden z nezletilých zbojníků se po ní ohnal sekerou. Přitom naznačil, že by tímtéž nástrojem mohl eventuelně poničit i jejich přibližovadlo. Ostatně, pověstný Nikola Šuhaj loupežník operoval v horách jen nepříliš vzdálených. Neohrožená strážkyně však neustoupila ani o píď a výrostkům česky hlasitě vynadala. Desperáti zpozorněli a raději odtáhli s nepořízenou.

K praskajícímu ohni později usedáme v plném počtu, a podobně jako včera, i tentokrát upíráme své zraky k nekonečné obloze.  V záři plamenů, měsíce a hvězd pak plánujeme zítřejší program. Den musíme začít brzy zrána, a tak stanovujeme budíček na pět hodin. Kupodivu se nám to skutečně podaří. Ještě za tmy rozfoukáme včerejší uhlíky, na ohni připravíme snídani, sbalíme stany a se čtvrthodinovým zpožděním vyrážíme zpátky k západu. Vláček nám odjíždí už za nějakých čtyřicet minut a nás od něj dělí více než třicet kilometrů. Dlužno podotknout, že se cesta podobá silnici jen málokde. Vyvěšené omezení rychlosti ignorujeme a přes obydlené osady upalujeme, co to dá. Ve Viseu de Jos jsme sice nějakých patnáct minut před odjezdem, ale k nádraží nám chybí ještě nejméně kilometr po „tankodromu“. Auta spěšně nalepíme těsně k plotu, ale bez hlídače bychom je tu už nenašli. Tentokrát se obětuje Petr Krynský.

U nádraží panuje neobyčejně čilý ruch. Všude plno kmitajících lidí, mezi tím koňské povozy, na úzkých kolejích dýmající parní stroj, připravený k odjezdu. Všeobecný shon graduje, pískají nádražáci i lokomotiva, nejvyšší čas někam naskočit. Ale kam? Jediný osobní vagón je totálně narvaný. Kousek prostoru však zaregistrujeme mezi postávajícími domorodci v dobytčáku. Násilím tam rveme děcka i naše převážně dobře živené manželky a nakonec nahoru vyšplháme sami. Syčí pára, všude je plno dýmu a vlak se rozjíždí. Vše je tedy v pořádku, až na to, že jsme nestihli koupit jízdenky.

Opřeni o vrzající dřevěné trámky, tvořící kostru našeho vyhlídkového vozu, upalujeme slušnou, přibližně dvacetikilometrovou rychlostí dopředu. Stojíme v ranním průvanu, takže klepání kosy je nevyhnutelné. Naše nové tenisky, sandály či jiné lehké letní obutí vězí v pěticentimetrové vrstvě měkkého hnoje. Tvoří ji nestrávené zbytky píce, které tu před námi svobodně odložili koně, krávy či huňaté ovce. Přešlapováním z nohy na nohu měníme různorodé výkaly na jednolitou kašovitou směs neurčitého barevného odstínu. Něco mezi špenátem, kakaem a rajskou omáčkou. Nevíme proč, ale při stepování v hnoji si vzpomeneme na naši známou, akademicky vzdělanou muzikantku Zdenku Pimkovou. Nepochybně by se jí to také náramně líbilo. Možná by díky tomu vznikla nová varianta “Ody na radost“.

Na druhé zastávce někteří z nás vystoupí na volnou plošinu nákladního vozu. Až na tu zimu se tu cestuje přímo báječně. Sedíme na kraji, klimbáme nohama a v náramné pohodě sledujeme ubíhající zalesněnou krajinu kolem horské říčky, jejíž tok věrně kopírujeme. Přichází průvodčí, a protože lístky nemáme, vede nás na příští stanici k výdejně jízdenek. Ta sestává z malého stolku v rohu obytné místnosti. Kupujeme celkem dvanáct kusů. Až později zjišťujeme, že pět z nich je pro první třídu! A samozřejmě o dost dražší! Že by jim lístky pro druhou třídu došly? Nebo že by byl dobytčák první a náklaďák druhá třída? Je to docela možné, protože zbytek výpravy, cestující v dobytčáku, má střechu nad hlavou a díky čvachtající podestýlce měkko pod nohama.

Po dvaceti kilometrech a dvou hodinách přerušované jízdy vystupujeme. Stanice se jmenuje Cozia. Jindra má absťák na něco sladkého, a tak se staví do fronty ve zdejším malém obchůdku. Stísněný prostor oplývá jen těžko snesitelnou puchnou. Výsledkem Jindřichovy příkladné obětavosti jsou sušenky jen těžko identifikovatelné chuti. Všem je pak ochotně nabízí, ale po prvním zakousnutí všichni rázně odmítají. Musí je, chudák, zkonzumovat sám.

Poté, co si na perónu krátce popovídáme s několika tuze nadšenými Pražáky, popojdeme kousek níž po trati a narazíme na přímo ideální plácek pro nezbytný oddych. Zakotvíme na louce u zátoky pod tyčící se skálou. Všude kolem jsou příkré svahy porostlé svěžími zelenými lesy. Obloha je bez mraků, vzduch nádherně čistý a sluneční paprsky velice příjemné. Konečně můžeme v klidu zasednout ke snídani. Kozlíci jdou poté na udici lovit ryby, otužilé děvy se noří do ledové vody a Jana při průzkumu okolí objeví pramen chutné minerálky. Většinu času ovšem svorně trávíme sladkým nicneděláním v nehybné horizontální poloze. Občas hladinu rozčeří průjezd nějakého exotického kolejového vozidla. Jednou je to mikrobus, jindy náklaďák, ale nejvíc pozornosti sklidí samospádem se řítící malý čtyřkolový vozík s hroznem lidí na jeho palubě.

S Jindrou potom jdeme k pramenům Janiny železité minerálky a pak divokým údolím přes balvany ještě o kousek dál. Je to tady správná karpatská divočina, nefalšovaný ráj rysů, vlků a medvědů. O čtvrté odpolední už jsme zase na nádraží. Podle ranní informace zdejších železničářů by měl v tuto dobu odjíždět zpáteční vlak. Je tu však pusto a prázdno. Ptám se zdejšího zřízence, kdy tedy pojedeme? „V pět hodin“, odvětí mi zdejší zřízenec. Nějaký vlak v tuto dobu sice přijíždí, ale jedná se o dřevem naloženou nákladní soupravu. Na jednom z vagónů je převážen lidmi obsypaný buldozér. Někteří sedí vedle něj, jiní na něm, další se uvelebili na kovových pásech. Vlak kolem nás jen nevšímavě profrčí, takže zase čekáme. V půl sedmé, tedy s dvouapůlhodinovým zpožděním konečně odjíždíme. Ženy a menší dítka tentokrát ve vagóně osobním, zbytek v dobytčáku. Velice zajímavě působí nadmíru důležitý průvodčí, pečlivě kontrolující veškeré cestovní doklady. Hlavu má při tom v oblacích a služební polobotky v hnoji.

Kolem osmé večerní jsme zpátky ve Viseu. Vlak zastaví až u nějaké pily, takže se kolem všelijakých budov, kůlen a rezavějících vraků prodíráme k nádraží. Hlídač Petr, který tu, chudák, stepoval celý den, nás už netrpělivě vyhlíží. Osedláme svá odpočatá přibližovadla a večerní tmou uháníme do 70 km vzdáleného Sighetu. Protože v těchto zeměpisných šířkách život v tuto dobu nabývá na aktivitě, je průjezd zdejšími dlouhými dědinami docela komplikovaný. Kodrcají tu neosvětlené povozy, kličkují přiopilí cyklisté, promenádují se krávy, ovce i psi a na každém rohu postávají hloučky klábosících domorodců. Několikrát také chytáme ručně stahované závory, takže čekání trvá celou věčnost. Kolem desáté konečně dorazíme do Sighetu. Večeře u Dubovičů je přímo přepychová. Podávají se osmažené brambory a vynikající minikarbenátky. O půlnoci zaléháme. Po čase zase do rozestlaných postelí.

Příštího dne míříme do nedalekých solných lázní Ocna Sugatag. Sotva zaparkujeme, hned máme kolem sebe plno lidí s neměnnou otázkou: „Co máte na prodej?“ Protože už dávno nic, odcházíme s omluvou do areálu a svěřujeme svá povadlá těla slanému nálevu. Ten se zamlouvá především Božence, protože poprvé v životě ji to netáhne ke dnu. Po vynoření a následném odpaření vody jsme s bílou vrstvou soli jako slanečci. Ani tady si naši rumunští přátelé neodpustí, aby nám bohatě neprostřeli. „Poftýc la mása“, zvou nás „ke stolu“, který představuje na trávu rozložená deka, zaplněná samými lákavými dobrotami.

Vracíme se do Sighetu, absolvujeme povinnou večeři a pak pod vedením Gabiho uháníme do dvacet kilometrů vzdálené Sapinty. Po odbočení z hlavní silnice následuje rodeo. Tancujeme mezi dírami po celé šířce vozovky a přitom v šeru pátráme po nějakém plácku k táboření. Sotva vystoupíme z vozů a jdeme na obhlídku, uslyšíme hlasitou tupou ránu. V prvním okamžiku to vypadá, že někdo narazil do našich odstavených aut.  S hrůzou uháníme zpět! Naštěstí je vidíme nepoškozená. To jen jeden divoký řidič při jejich objíždění přehlédl ve tmě nezakrytý kanál a napálit to do přímo do díry. Odnesla to proražená guma a lehce pošramocený disk. Automechanik Gabi jde okamžitě na věc, během půlhodiny je provizorní oprava hotová a šťastný šofér může uhánět dál. Za houstnoucí tmy a sílící nervozity stavíme stany, budujeme ohniště a chystáme se na noc. Poté zasedneme k ohni a s našimi rumunskými kamarády vedeme nekonečné diskuze. Gabiho dacia nás opouští kolem půlnoci. Příštího dne se dovíme, že osádce došel benzin. Trosečníci ho sháněli všude možně, naštěstí úspěšně.  Domů však doputovali až někdy nad ránem.

Po klidné noci v přírodě ukuchtíme snídaně a po jejich likvidaci dojde k dočasnému rozdělní naší, jinak soudržné pospolitosti. Dámy jdou do města utrácet, mužská část budovat. Nikoliv nějaký památník Ceausescova socialismu, ale zbrusu novou sighetskou modlitebnu. Přestože je všední den, na place kmitá plno dobrovolníků. Betonem se totiž vylévá strop prvního podlaží. Atmosféra připomíná budovatelské výjevy z čínské praxe. Nakládáme a převážíme štěrk, při čemž musíme dávat pořádného majzla, abychom se navzájem nepomlátili. Bavíme se pohledem na našeho intelektuálně vyhlížejícího kazatele Petra, jak v potu tváře zápasí s plně naloženými maxikolečky, zatímco jeho zkrachovalý profesní kolega Jindřich donekonečna kolem sebe šermuje značně ojetou plechovou lopatou.

Po vydatném obědě pro změnu přenášíme cihly a střídáme jinou četu lopaťáků, která prostřednictvím zmíněného nářadí dopravuje tekutý beton do mezipatra, odkud jej další parta v dřevěných nosítkách přenáší na aktuální místo určení. Kolem šesté podvečerní hemžící se mraveniště opouštíme. Zpocení, k smrti utahaní, ale svým způsobem šťastní.

S pocitem skvěle odvedené práce uháníme zpátky do Sapinty. Dámská část právě předvádí výsledek své nákupní aktivity. Nové šaty, kabelky, keramika a tisíc dalších více či méně užitečných záležitostí. Šetrný Jindřich sice obrací očí v sloup, ale v dané chvíli je mu to už houby platné. My chlapi můžeme ukázat akorát mozoly na dlaních. Ještě před setměním vyrazíme s malým Jakubem na ostružiny a k radosti našich hospodyněk přinášíme vrchovatý ešus. Kozlíci, kteří vyrazili na rybolov, také nepřicházejí s prázdnou. Robinovi se podařilo vytáhnout nádherného velkého pstruha. Zatímco jej pak hoši nad ohněm opatrně opékají, zbytek světa popouští uzdu společným kulturním aktivitám. V rozjařeném mezinárodním podání zní k obloze melodie rumunských i českých lidovek, které obšťastňují liduprázdné přírodní okolí až do temné půlnoci.

Domnělé liduprázdno se však poté promění v docela čilý dopravní ruch. Lesní cestou postupně v tichostí projede neméně pět až šest neosvětlených koňských povozů. Všechny jsou vrchovatě naloženy dřevem. Nepochybně jde o akci typu „negru“. Přes den je totiž z budky na kraji lesa veškerý převážený materiál kontrolován. Utajené transporty pak probíhají každou příští noc.

Ráno vyrážíme s Boženkou a Kozlíky na houby. Při loňské návštěvě jich tu rostlo bohatě. Letošní sucho však dovolilo vyrůst pouze u nás vzácnému druhu ryzců, kterým říkáme kravičky. Teče z nich bílé mléko a dají se konzumovat zasyrova. Slunce a s ním i teplota stoupají vzhůru, a tak se přesunujeme k vodě. Horská říčka s balvany je pro tento druh počasí přímo ideální. Rozverná mládež i usedlejší dospěláci ztrácejí zábrany a  v divokém proudu řádí jako pominutí. Na své si pochopitelně přijdou i na břehu rozprostřené deky, na nich se pak háčkuje, čte, případně velice sladce pospává.

Před večerem jdeme s familií Kimlerových do centra Sapinty. Tu a tam zastavíme a dáváme se do řeči s místními obyvateli. Beznohý invalida, vlastnící starou tříkolku čezetu by rád náhradní díly, veselá a značně prostořeká vdova by uvítala něco jiného. Soukromý výrobce vlněných dek zase touží po nějakém pořádném noži, nejlépe bajonetu. Ke krájení chleba takový nástroj ale určitě nepotřebuje.

Když už jsme tady, nemůžeme pochopitelně vynechat zdejší světovou raritu. Po zaplacení vstupného jsme vpuštěni do neobvyklé zahrady. Ale ne ledajaké! Cimitir vesel, tedy veselý hřbitov, nabízí nádherně pomalované pomníky, vtipně přibližující pozemský život toho či onoho nebožtíka. Obvyklé místo smutku tak návštěvníka nejen poučí, ale většinou i docela slušně pobaví. O poznání vážnější atmosféru však nabízí přilehlý pravoslavný kostel. Interiér je prostorný a velice bohatě zdobený.

Vracíme se do kempu přes čtyři kilometry dlouhou Sapintu. Zabočíme do dvorku jednoho z nízkých domků a zblízka pozorujeme práci dvou mladých tkadlenek. Jsou šikovné a práce jim jde pěkně od ruky. Blíží se však večer, a tak musíme uhánět „domů“. Na konci dědiny vidíme, jak nám dobrák Illie jede naproti. Sedm lidí natěsnaných do nevelké dacie se pak v oblaku prachu přes díry a výmoly řítí značnou rychlostí zpátky k táboru. Sotva tam dorazíme, musíme se dát do jídla. Veronika s Marií doma připravily výtečné jehněčí a spolu s teplými bramborami nám krmi přivezly až sem. Tím pádem je tu kompletní Blotorova i Grigorova rodina, takže v kempu přibývají dva další stany. Ve velkém kruhu si společně zahajujeme příchod šabatu. A pak už se dlouho do noci rumunsky i česky vesele pozpěvuje. Nejvíc nás zaujme, když naši přátelé spustí s velkým zaujetím nějaký vícehlas. U táboráku to zní nezvykle, nicméně velice působivě.

Ráno se ubíráme do 10 km vzdálené obce s názvem Remeti. Žijí zde samí Ukrajinci. Auta necháváme u hlavní cesty a úzkou uličkou klopýtáme ke zbrusu nové adventistické modlitebně. Pobožnost začíná modlitební chvílí, v jejímž úvodu promlouvá velice živě a se slzami v očích zdejší neobvykle mladý starší sboru. Ještě před sobotní školou jsme požádáni o aktivní účast. Jindra o misijní promluvu na daný text, já o modlitbu, Petr Krynský o kázání. Jindřich si proto kluše ke svému autu pro zapomenuté brýle. Sotva k nim s lapajícím dechem dorazí, málem padne do mdlob. Místní policajt si právě zapisuje čísla našich aut. Hoši hned navazují mezinárodní rozhovor. Rameno zákona má ukrajinskou národnost, takže si diskutéři docela slušně rozumí. Jindrovi je nicméně z moci úřední striktně nařízeno, že všechna tři naše auta musí okamžitě pryč. Ten namítá, že jsme tu u svých přátel a v naší zemi žádná taková pravidla neplatí. „Vy máte své zákony, my zase své, okamžitě odjeďte, jinak to nahlásím na ambasádu jako neuposlechnutí“, příkře reaguje uniformovaný zástupce státní moci. Jindra se schlíple vrací do modlitebny, kde vzniklou situaci dramaticky líčí skupině mladších vedoucích sboru. Hoši jen ledabyle mávnou rukou. Jindra znovu opakuje totéž, ale s mnohem větším důrazem. Rumuni znovu reagují mávnutím ruky a přidávají bezstarostný úsměv. „Klidně zůstaňte, máme Pána na své straně, on už to nějak spraví.“ Přibližně takto zní odpověď na nevyslovenou otázku, jak vzniklou situaci vyřešit. Takže zůstáváme. Jindra má krátkou misijní promluvu a Petr poněkud delší kázání. Obojí s překladem do rumunštiny. To kvůli našim přítomným přátelům. Ukrajinci prý česky rozumí, takže přetlumočení není potřeba. Přidáváme ještě asi tři české písničky, mimo jiné „Hledejte nejprve Boží království“, při níž nám z kostelních lavic svým vokálem ve své mateřštině spontánně dopomáhají naši rumunští bráškové a především muzikálně talentované sestřičky.

Po skončení bohoslužby jsme doslova přinuceni rozejít se po jednotlivých místních rodinách. V každé z nich už nás prý čeká předem připravený oběd. Někteří, například Kimlerovi, musí v rodině mladého staršího sboru zvládnout přebohatou hostinu o několika chodech. Když se poté opět scházíme, klademe si otázku, zda jsme opravdu v chudém Rumunsku. O dané realitě nás však brzy přesvědčuje dovoz úředně stanoveného přídělu chleba pro zdejší obec na celý týden. U nás by takové množství stačilo tak na jediný den! Lidé si pomáhají, jak umí. Většinou pečou chleba doma. Je tu ale značný problém se sháněním mouky. Cukr, olej, máslo a maso jsou na přídělové lístky. Posledně jmenované se ale v obchodech nevyskytuje vůbec. Máslo tak jednou do měsíce. Když se pokoušíme zdejší obyvatele politovat, zase je tu jen ono mávnutí rukou. A dodatek, že Bůh o nich ví, a že se vždycky nějak postará.

Po obědě se většina vrací do tábořiště, které mezitím pohlídaly Maria s Veronikou. Krynští, Kimlerovi a moje maličkost zůstáváme v Remeti na podvečerní pobožnost. V této sestavě také později navštěvujeme byt už vzpomínaného mladého staršího sboru. Dovídáme se od něj hodně zajímavého. Například historii stavby modlitebny, kterou jsme dopoledne navštívil. Původně se prý místní věřící scházeli v nepříliš prostorné staré chalupě. Ta už ale nestačila a novou komunisté postavit nepovolili. Celé společenství se za problém dlouho modlilo. A pak se všichni odhodlali ke kroku víry. Začali stavět bez povolení. Jednu neděli udělali základy kolem oné staré chalupy. Tu další, to už za pomoci okolních sborů, postavili všechny obvodní zdi až po střechu. Připomeňme, že půdorys má rozměry 15 x 10 metrů. Do konce týdne byla bez povšimnutí úřadů hotova celá stavba, včetně zastřešení a venkovní omítky. Původní modlitebna zůstala uvnitř a bez jakéhokoliv přerušení se v ní konaly pravidelné bohoslužby. Je pochopitelné, že se na vše brzo přišlo a milí adventisté dostali pořádnou pokutu. A s ní i striktní úřední nařízení k okamžitému zboření objektu. Uposlechli. Okamžitě zbořili tu vevnitř uvězněnou starou chalupu. Byly tu další vyhrůžky, dokonce se mluvilo o použití dynamitu. Faktem je však překvapivá skutečnost, že po dlouhých jednáních byla stavba dodatečně povolena. A za měsíc má být slavnostně otevřena.

Jdeme do oné budovy na klasickou podvečerní bohoslužbu. Petr má opět kázání, Jana, Jindra a já přidáváme písničku o tom, jak „modlíval se Daniel sám“. Po skončení programu následuje dlouhé loučení u hlavního vchodu. Cestou do kempu se zastavujeme v sousední Sapinte, a protože je zdejší adventistická modlitebna otevřená, odvažujeme se nakouknout dovnitř. Zajímavě řešený interiér je už prázdný, jen z galerie nad námi zní poněkud falešné tóny trénující církevní dechovky. Pozdravíme posedávající hloučky opozdilců na lavičkách před sborem a pak už konečně uháníme za našimi táborníky. Tady dostáváme, že ani naše tábořiště nebylo od zástupců místní bdělé policie ušetřeno. Někdo prý na stanici nahlásil, že v katastru působnosti se usadili motorizovaní cizinci. Uniformovaný  příslušník zdejší Securitate údajně tvrdil, že tu není žádný kemp a důsledně trval na okamžitém vyklizení prostoru. Přivolaný Gabi s klidem Angličana odvedl nekompromisního Rumuna ke svému nedalekému včelínu a zcela zištně mu věnoval plást čerstvého medu. Ochránce zákona rezignoval, beze slova vyklidil pole a více se už neukázal.

Jak tiše večer přichází, tak tiše vzniká na louce kroužek čtyřiadvaceti lidí tří národností. Ukončení odpočinku doprovází několik vět z Knihy knih, rumunská a česká modlitba a dvojjazyčná písnička. Rozhořívá se poslední oheň a plane dlouho, dlouho do noci. A kolem něj nekonečné povídání, spousta dojemných i rozverných songů a především neustávající výbuchy srdečného smíchu. K tomu zářivě hvězdnaté nebe, příjemně teplý vánek a tlumený dusot koní rádobyutajených černých formanů. Petr Kimler a Grigorová Daniela posedávají v podezřele těsné vzdálenosti.

Děcka, mezi nimi i některá rumunská, spí u ohně, hned vedle šplouchajícího potoka. Orosené ráno nekompromisně budí nedospalé táborníky a zve do finálové akce. Příprava na zpáteční cestu je záležitostí zatraceně nepopulární, zato zcela nezbytnou. Gabi nám předává tři na zakázku ušité bundy. A věřte nebo ne, nic za to nechce! Akorát nás prosí, abychom doma zkusili sehnat houslové struny značky Thomastik. Jeho nejstarší syn Razvan má totiž našlápnuto na muzikálního virtuosa. Vlastnímu odjezdu ještě předchází důkladné a docela dlouhé čvachtání v potoce. Zmíněný nadějný houslista se převtěluje ve vodníka a nemilosrdně strhává do hluboké tůně každého, kdo, byť nechtěně, zavítá do jeho blízkosti. A to bez jakéhokoliv ohledu na jeho momentální odění. A pak už nastává dojemné loučení, doprovázené všeobecným objímáním a líbáním. Pubertou zchvácení Kozlíci by to nepřežili, a tak srdečný závěrečný ceremoniál pozorují z úkrytu v nedalekých křovinách. Kolem jedné odpolední nasedáme do aut a pomalinku odjíždíme. Mávající postavy našich přátel jsou menší a menší. Až za první zatáčkou zmizí docela. Padnou na nás ony zvláštní pocity, které budeme muset teprve zpracovat.

Definitivně tedy míříme k domovu. Znovu po té rozhoupané cestě plné serpentin a výmolů. Znovu přes folklórní oblast kolem Negresti až k pohraničnímu Satu Mare. Přechod do Maďarska probíhá bez problémů. Následuje poněkud nudné cestování nekonečnými rovinami, poněkud znesnadněné nízkým sluncem, které nám svítí přímo do očí. Průjezd obávanou Nyíregyházou zvládáme bez zakolísání a stabilní sedmdesátkou vytrvale pokračujeme k západu. Pomalu se stmívá. Jindra, přechodný vůdce kolony zastavuje a na vědomost dává, že bychom měli hledat nějaký plácek k přespání. Vtom přímo naproti vidíme mezi hromadami štěrku špičky stanů. Okamžitě sem zabočujeme, popojedeme o nějakou stovku metrů dál a připadáme si jako Alenka v říši divů. Před námi se rozprostírá parádní vodní plocha obrovského štěrkoviště. Vztyčujeme stany, dopřáváme si teplou koupel a ještě teplejší večeři. O takovém nocležišti se nám ani nesnilo.

Ranní koupání odhaluje křišťálově čistou vodu s velkými hejny malých ryb. Krýnští s Jindřichem podnikají dálkovou plavbu na půl kilometru vzdálený ostrov. Ostatní se tak či onak bahní v bezpečnější vzdálenosti od příkrých břehů a dopřávají si tak velice příjemnou předstartovní rozcvičku.

Po snídani a nezbytné Jitřence pádíme společně dál. Netrvá dlouho a jsme v Miškolci. Připomíná nám Babylon. Hustý provoz, samé semafory a značný problém s parkováním. Jakýmsi zázrakem se nám po dlouhé chvíli a s dramatickým úsilím přece jenom daří naše vehikly odstavit. A světe div se, přímo v centru! Primárním cílem zastávky je utracení zbývajících forintů. V jednom z obchodňáků přitom narazíme na mladého bráchu z rodu přerovských Hlávků. Připomeňme, že jeho pokrevního sourozence jsme zase potkali na začátku cestu ve slovenském Popradu. Jak je ten svět malý!

Zatímco většina výpravy korzuje od obchodu k obchodu, s malým Jakubem trajdáme od kostela ke kostelu. Tato varianta se nám jeví přece jenom ideově příznivější. Neutratíme ani vindru a přitom si odnášíme neuvěřitelné bohatství. Ve tři hodiny odpoledne odjíždíme. Bez problémů chytáme správný směr a za značného vedra míříme k hranicím tuzemska. Odbavení je hladké a rychlé, stejně jako rozloučení s Krynskými, kteří mají před sebou rychlý přesun k Janiným rodičům.

Zvlněnou krajinou kolem Rimavské Soboty a Lučence pádíme stále k západu. A stejně jako včera v tuto dobu je slunce přímo nad obzorem. Před setměním volíme poněkud delší přestávku na divokém odpočívadle u černého lesa. Pojídáme skvělé maďarské melouny a přebytečnou tekutinu, která v přefiltrované podobě prolétla tělesným potrubím, svobodně vypouštíme do čím dál temnější houštiny. Za dokonalé tmy se pak opatrně přes Zvolen, Kremnici a Martin suneme ke Strečnu. Jindra, poněkud zvadlý pilot wartburgu s pirátskými sklony řízení si hlasitě stěžuje na příliš líný posun našeho minibusu, což mu prý leze na nervy a činí jej nevrlým, chvílemi dokonce nepříčetným. Výtku bereme na vědomí a dál už uháníme rychleji. V daném případě nejméně o pět až šest kilometrů v hodině. Díky tomu jsme ve Valmezu ještě téhož dne, asi hodinu před půlnocí. Takže, „noapte buna“ a „la revedere!“

((((((((((((((((((((-: ahoj :-)))))))))))))))))))))