Expedice Gumaj

Romania 78/79

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část čtrnáctá –

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Neuběhne ani rok a půl od minulé spanilé jízdy do Rumunska a na Balkán míříme znovu! Tentokrát ve složení Ben, Luboš a moje maličkost. Primárním důvodem je osobní setkání s hrnčíři, kteří by se měli nacházet v podhůří Retezatu. Pár volných dní mezi vánočními svátky a Novým rokem se jeví jako termín přímo ideální.

Známou železniční trasou přes Budapešť postupně doputujeme až do Brašova. Toto město založil na počátku 12 století Řád německých rytířů. Dnes čítá kolem 240 tisíc obyvatel. Kdysi to byli hlavně Němci, ale ti postupně utíkali do své pravlasti až jich tu zbyla jenom hrstka. Své město nazývají jako Kronstadt. Není bez zajímavosti, že se po válce Brašov na chvíli proměnil v Orasul Stalin, neboli Stalinovo město.

Z vlakového nádraží pádíme přímo do centra. Kromě jiných architektonických zajímavostí se tu nachází i největší kostel na rumunském území. Přestože je konec prosince, na žádnou bílou stopu tu nenarazíme. Venku je pošmourno a kraj ovládla protivně vlezlá zima. V malém zátiší si uvaříme teplou polévku a až do večera bloumáme s našimi ruksaky podél šedivých domů s více či méně oprýskanými fasádami. Až je jednou někdo opraví, bude Brašov jedním z nejkrásnějších rumunských měst.

Venku se rychle setmělo a my se vracíme k nádraží. Docela pozdě večer nám odtud odjíždí vlak do Sibiu. Bude kopírovat severní svahy největšího rumunského pohoří, všeobecně známého Fagaraše. Škoda, že ho během noční drkotavé jízdy nezahlédneme. Klimbáme na málo pohodlných sedadlech a uháníme k západu. V cílovém městě jsme někdy nad ránem.

V nádražním koutku dospíme zbytek noci a jen co se rozední, vypadneme do ulic. Sibiu, podobně jako zmíněný Brašov, bylo vybudováno německými rytíři. Germánským jazykem tu dosud mluví snad polovina domorodců. Stopadesátitisícové město se může pochlubit několika „nej“. Byla tu založena první rumunská nemocnice, knihovna, lékárna, divadlo, pivovar i banka.

Ve městě dlouho nepobudeme, protože to Luboše táhne za jeho vysněnými hrnčíři. Literatura jej nasměrovala do jedné konkrétní dědiny. Osedláme místní autobus a necháme se posunout blíž k horám. Náznaky rádobyrumunštiny, případně němčiny pátráme po výskytu lidových keramiků. „Ceramica (čerámika), to už tady dávno neexistuje. Jedině, že byste zašli do nějaké fabriky!“, odpovídají věci znalí domorodci.

Máme hlad a je nám zima. Ben tasí své vařiče. Benzínový i lihový. Teplou krmi produkujeme na mostku, těsně u hlavního vesnického bulváru. Proudí kolem nás lidé i oslíci a místní ogaři využívají břeh potoka ke sjezdům na svých podomácku spíchlých formulích.

Informátorům, kteří nás od pátrání po hrnčířích odrazovali, moc nevěříme. Sbalíme vercajk a jdeme se přesvědčit do terénu. Podle starých map míříme po cestách i necestách domnělým směrem. Hlíny je všude plno, dokonce i na našem odění, ale keramik žádný. Narazíme akorát na cikánskou vesnici. V porovnání s těmi tuzemskými na Slovensku jsou o mnoho pohlednější. Mají tu dokonce svou školu, obchod i hospodu. Okolní Rumuni s nimi údajně nemají žádný vážnější problém. Drtivá většina zdejších Romů totiž řádně pracuje a sem tam nějaká ukradená slepice se nepočítá.

Postupně se blížíme k vyšším kopečkům. Hřebeny Retezatu zahlédneme až v dálce. Potkáváme zdejšího, slušně vyhlížejícího borce. Prostřednictvím svého rodného jazyka, tedy němčiny, nám předává bezpočet poznatků. Ač napínáme uši až do krajnosti, stejně z výkladu pochytíme jenom pár směšných procent. Například to, že na lidové hrnčíře máme určitě zapomenout. Jejich působení v tomto kraji je už dávnou minulostí.

Dostáváme hlad. Nad příkopem u cesty Ben rozloží své nádobíčko a začíná s přípravou tuze lákavé krmě. Sbíhají se nám veškeré sliny, které v ústní dutině máme. Popojdu k centru dění a protáhnu se kolem vařiče. Tak nešťastně, že stačím zavadit o nestabilní ešus. Voňavá, takřka hotová nadílka míří k zemi. Zlatý hřeb dnešního dne přistává v suché trávě. Kamarádi budou sušit hubu a začnou mě mít od této chvíle nekonečně rádi!

Klopýtáme ještě blíž horám. Začíná se stmívat. A na krajinu padat čím dál citelnější mráz. Krmelec, kupa sena, či něco tomu podobného jsme cestou nepotkali. Rozprostřeme své vojenské celty na studenou trávu a po chvíli u plápolajícího ohýnku zalézáme do spacáku. Pár desítek metrů pod námi šumí potok. Je vyzdobený nádhernými ledovými okraji. Tak protivně dlouhou a nečekaně studenou noc jsme už dávno nezažili.

Ráno moudřejší večera! V ledové vodě opláchneme ospalé tváře, vyčistíme zuby a společně odpřísáháme, že venku už nebudeme spát ani náhodou. Míříme zpátky do civilizace. Chodníčky, cestami a nakonec i malým autobusem. Kolem poledne jsme zpátky v Sibiu. Pokud nás tu něco obzvlášť zaujme, pak jsou to prazvláštní individua. Mají snědou pleť, husté černé vlasy, stejně zbarvenou beranici a široký kožený pás. A na nohou něco jako gumáky. Začneme jim říkat Gumaji.

Na noc se uchylujeme do nádražní budovy. Už minule jsme si tu všimli neobvyklé čekárny. Většinu plochy zaplňují černá koženková křesla. A co je nejdůležitější, stojí tu i bytelná kachlová kamna. Vejdeme dovnitř, a co nevidíme? Gumaje! Jsou tu s celými rodinami a zaplnili skoro celou místnost. Ujišťujeme se v podezření, že jde o Romy. V rámci možností se s nimi pokoušíme komunikovat. Jsou opatrní a uzavření. Mírně roztají až poté, co usoudí, že se nechováme povýšeně. Někteří se uvelebují na noc do křesel, ti na které žádné nezbylo, což jsou většinou ženy s dětmi, uléhají na podlahu. Není pro nás problém se vtěsnat mezi ně. Vůbec jim to nevadí.

Naše snědé bratry pak opakovaně potkáváme v ulicích. Zbytek rodiny zůstává na nádraží. Pokoušíme se od nich vyloudit, jaký je účel jejich zdejšího pobytu. Nikdo z nich nám to však neprozradí. Jejich mlčenlivost je podezřelá. Policajti je však nechávají na pokoji, takže jsme v klidu. Se sbalenými bágly se potulujeme po městě. Čučíme do výloh, rukama nohama komunikujeme s domorodci a neustále narážíme na exotické Gumaje.

Večer zamíříme zpátky do tepla. Ben se v nádražní čekárně odváží rozkřesat plameny. Ale jenom na lihovém vařiči. Gumajům i jejich partnerkám v dlouhých, několikavrstvých sukních to připadá normální. Oheň je součástí jejich identity. Podělíme se o večeři, Luboš zabrnká na své ešusové banjo, přidáme pár českých popěvků a už podruhé zaléháme mezi své záhadné sourozence. Jediné, co nám o sobě odtajní, je skutečnost, že všichni pocházejí z jednoho menšího města.

V pátek se nám podaří vypátrat adventistickou modlitebnu. Vítá nás pastor se svou rodinou. Ochotně nás ubytovávají v jedné z bočních místností. Vyzvídají, kde jsme přespávali doposud. Když jim popíšeme vzhled našich spolunocležníků, strnou hrůzou. Prohlásí, že se jedná o zvláštní kmen Romů, kteří jsou neobyčejně bohatí, peníze a zlato ukrývají ve svých širokých pásech, nikoho mezi sebe nepustí a běžní lidé z nich mají panický strach. Příštího dne jsme účastníky bohoslužby. Toho dne probíhá tak zvaná Večeře Páně, což je protestantská varianta katolické mše. K našemu překvapení tu věřící nepopíjejí víno z kalicha, ale z miniaturních stakanů. Prostorem se ozývají tři jazyky.  Rumunština, němčina a maďarština. Ať už z kazatelny mluví kdokoliv, vždycky má po boku dva překladatele. Součástí společenství je i pěvecký sbor, který, jak je v kraji zvykem, zpívá ze zadního balkónu neboli kúru.

Pastor náleží k německé národnosti. Se svou manželkou vychovává tři pohledné dcery a jednoho neposedného synáčka. Malý Ervín je nám stále v patách a vyvádí nejrůznější lumpárny. Jeho nejstarší sestra nás rovněž neustále sleduje. Nepokrytě dává najevo, že by si chtěla jednoho z naší trojky osvojit. Je milá, pěkná, ale trochu naivní. Rodiče ji musí v její upřímné snaze opatrně usměrňovat. 

Přijímáme pozvání na velkou rodinnou večeři. Kromě nás k velkému stolu přisedne dalších jedenáct duší. Mezi nimi i jedna z pastorových dcer, Klaudia. Je nadprůměrně hudebně nadaná, a tak začala se studiem hry na příčnou flétnu. Když ji přinesla do hudebky, soudruzi jí ji zabavili. Údajně proto, že ji získala podloudně z kapitalistické ciziny. Nový nástroj si koupit nemohla, protože v celém širém Rumunsku je k nesehnání.  Nabízíme se, že kapitalistický nástroj zkusíme sehnat u nás. Po návratu vyhlásíme sbírku, pořídíme flétnu a Luboš s Benem a Kolodějem tam cennou příčnou fujaru později úspěšně přepašují. Zdá se, že jsme v muzikálním ráji. Jenom co v zákoutí zazní podmanivé tóny exotického banja, postarší dáma vytasí svoji kytaru, spontánně naváže na Lubošovu produkci a celou faru pak oblaží mezinárodní symfonie dvou strunných nástrojů.

Překlopíme se do dne našeho odjezdu. Zatímco v prostoru církevní budovy probíhají přípravy na oslavu dnešního Silvestra, dopřejeme si ještě poslední procházku po městě a jeho blízkém okolí. Teploměr ukazuje patnáct na nulou. Trochu hodně na poslední den roku.

Zatímco k večeru začíná srocování omladiny na zmíněnou oslavu, nám nezbývá než se s milými hostiteli rozloučit. Někteří nás doprovázejí až na nádraží. Kráčíme tam s dokořán rozepnutými bundami, a i tak je nám horko. Sotva vlezeme do vlaku, začne pršet. Déšť se postupně mění v docela slušný lijavec. Když ráno pádíme podél řeky Crisul Repede, začíná opouštět své koryto. V Maďarsku už evidentně přituhuje. Voda, ležící na zdejších polích, pomalu zamrzá. Večer dorazíme do Púchova. Teploměr ukazuje mínus třicet. Noc ze Silvestra na Nový rok vejde do dějin jako zatím nevídaný teplotní šok. Rychlík z Košic do Prahy má tříhodinové zpoždění. To se postupně prodlužuje. Nádražní hala je narvána čekajícími lidmi. Vytahujeme spacáky a zaléháme na holou zem. Postupně tak činí většina cestujících. Od zástupců dělnické třídy přes vracející se vojáky až po napomádované dámy, oděné do drahých kožichů. Ledem obalený pacifik přijíždí až nad ránem. Doma jsme až kolem deváté. Přežili jsme šok, přežijeme všechno! La revedere, Romania, na shledanou Rumunsko! Určitě se někdy vrátíme!!!

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))

 Expedice Hákoš

ROMANIA 77

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část třináctá –

Nacházíme se v době, kdy mají cestovatelé přistříhlá křídla. Rumunsko je, naštěstí, stále dostupné. Takže, vyrážíme do Rumunska! Inspirací je článek v časopise Lidé a Země přibližující lehce dostupné pohoří Apuseni. Pár dnů před plánovaným odjezdem potkám našeho souseda, který všude byl a všecko zná a ten mě šokuje nečekanou zvěstí: „Do Rumunska nejezděte! Banditi tam v noci otevřenými okny tahají ze stojících či pomalu jedoucích vlaků zavazadla. Mají na to speciální háky…“ No, nazdar! Musíme být připraveni! Míříme tedy za hákoši!

Sedm statečných ve složení Ben, Albín, Mirka, Máňa, Pavel, Luboš a moje maličkost se jedné krásné červencové noci srocuje ne meziříčském nádraží. „Všecko je v pořádku, zemňáky sú v řádku!“, ozývá se z hrdla jednoho ochlastaného Valacha. Bereme si to k srdci a nastupujeme do rychlíku. Přes Púchov a Bratislavu dodrktáme až do hlavního města Maďarska. Většina z nás tu ještě jaktěživ nepáchla. Budapešť se tak stává naší první zastávkou.

Hodíme vercajk do úschovny a vyrážíme na letmý průzkum. Pyšné velkoměsto postupně odtajňuje svá kouzelná zákoutí. Přecházíme na druhou stranu Dunaje a vystoupáme k velkolepému hradu. Začíná se stmívat. Luboš naladí své vlastnoručně zhotovené banjo, spíchlé z kytarového hmatníku a víčka od ešusu a v jeho doprovodu nad městem zapějeme pár křesťanských písniček. Celá naše sedma totiž náleží mezi zneuznávané náboženské tmáře, které však Maďaři nemají šanci podle řeči odhalit.

Naskočíme na půlnoční rychlík a pádíme k jihu. Nedostaneme se s ním však dál než do Szolnoku. Další přípoj odjíždí až za dvanáct hodin. Nezbývá než najít nějaký plácek k přespání. Noční tmou pochodujeme za město. Kolem jen samá pole. Najednou v dálce uvidíme nějaký menší les. Po půlhodině chůze dojdeme k ostře střežené bráně. Onen háj je totiž součástí kasáren. Takže, čelem vzad a rychle pryč! Po další půlhodině narazíme na trávou zarostlý příkop u polní cesty. Zalezeme do spacáků a spíme jako nemluvňata. Dokonce si ráno ani málem nevšimneme, že kolem nás krouží prasata a jezdí formani s povozy.

Mezinárodní pacifik odjíždí až kolem druhé odpolední, takže se musíme uklidit na nějakou méně rušnou lokalitu. Nacházíme ji v těsné blízkosti štreky. Nejezdí tu povozy ani nepobíhají prasata, jenom čas od času zarachotí nějaký projíždějící vlak. Sváteční den si užíváme podle zažitého obyčeje. Uvažováním nad zvěstí Svatých Písem a prozpěvováním spirituálně laděných songů. Rytmus opět udává Lubošovo ešusové banjo. Počasí je slunečné, vítr vlahý a oběd z poponášených zásob stravitelný.

Dvě hodiny po poledni nastupujeme v Szolnoku do rychlíku směřujícího k Bukurešti. Cesta Maďarskem je poměrně pohodová. Vlak nejdříve zastaví na maďarské straně hranice. Odbavení je na tehdejší poměry až nečekaně rychlé. Složitější situace nastává v první rumunské stanici Episcopia Bihor. Vlakem putují nejen obvyklí celníci a pasoví kontroloři, ale i samopalem ozbrojení vojáci. Otevírají všechno, co lze otevřít, plazí se pod podvozkem a nějakým prodlouženým kladivem tam něco proklepávají. Vlak tady stojí asi dvě hodiny. V kupé je nesnesitelné horko, ale na čerstvý vzduch nikdo z vagónu nesmí. Konečně se dává pacifik do pohybu. Za Oradeou, kde začíná být krajina zajímavější, nastává postupné stmívání. Údolím řeky Crisul Repede už pádíme v úplné tmě. Později zastavíme v Kluži a pak ještě stejným vlakem popojedeme do stanice Cimpia Turzii. Průjezd rumunským územím jsme měli pod kontrolou. Okna zavřená a oči na sopkách. Co kdyby se někde objevil hákem ozbrojený hákoš?

Ještě před půlnocí se stačíme motorákem posunout do Turdy. Ranní vlak odjíždí až kolem páté. Noc záměrně trávíme pod ostře zářící lampou v těsné blízkosti nádraží. Jednak nebudeme muset ráno dobíhat a pak jsme ve větším bezpečí před možným útokem hákošů.

Brzy po svítání nastupujeme do přistaveného úzkokolejného vlaku. Budeme jím putovat až do 80 kilometrů vzdáleného Cimpeni. Cesta prý potrvá sedm až osm hodin. Moc tomu v tuto chvíli nerozumíme.

Chytřejší jsme brzy poté, co se pacifik rozjede. Malá motorová lokomotiva nedosáhne větší rychlosti než průměrný cyklista. Což je naprosto úžasné. Můžeme v absolutní pohodě pozorovat nádhernou krajinu kolem zlatonosné řeky Aries. A když vlak zastaví, klidně vylézt na vzduch a do odjezdu pospávat někde na mezi.

Na něco tak zbytečného, jako je bezpečnost cestujících, si tu nikdo nehraje. Posedáváme za jízdy na schůdcích, Ben píská na svoji fujaru a zbytek výpravy prozpěvuje trampské songy za doprovodu Lubošova miniaturního banja. Tak nádherně romantickou jízdu vlakem jsme ještě nezažili.

Poloprobdělá noc nás ukolébává ke spánku. Nejvíc si ho užívá kamarád Albín. Ben s Lubošem vymýšlí plán. Co si tak za jízdy zahákovat? Na jedné ze zastávek hoši ulomí se stromu zakroucenou haluz, upraví ji do tvaru háku a jen co se vláček znovu rozjede, jeden z nich vleze na venkovní schůdek, opatrně se posune k otevřenému oknu a tvrdě spícího bratra Albína, který zatím viděl hákoše za každým druhým rohem, začne hákem popotahovat směrem ven. Probuzení je okamžité, překvapivé, ale nikterak dramatické. Scénka se povedla, rozesmála celou pospolitost, a to se počítá!

Pozdě odpoledne přijíždíme do městečka Cimpeni. První, co tady navštívíme, je místní tržiště. Něco podobného vidíme vůbec poprvé. I když je už dlouho po poledni a většina stolů zeje prázdnotou, vládne tu zvláštní, velice přitažlivá atmosféra. Kromě Bena a Luboše, kteří už Rumunsko v minulosti navštívili, z jejich řeči neznáme ani slovo. Přesto si s místními, kteří v nás vidí mimozemšťany spadlé z Marsu, náramně rozumíme.

Neméně zajímavé je to i před jednou z místních hospod. Veselo je nejen uvnitř budovy, ale v jejím okolí. Rakija tu teče proudem a je pochopitelně nabízena i nám. S díky odmítáme a jdeme se poohlédnout po nějakém zákoutí k přenocování.

Další den, poté, co přespíme pod velkým mostem, popojedeme autobusem do centrální částí pohoří Apuseni. Dámskou dvojici necháme i s našim mobilním majetkem v údolí a jen tak polehku vyrazíme do okolních kopců. Krajina nám v mnohém připomíná naše rodné Valašsko. Ale přibližně takové, jaké bývalo před padesáti roky. Prostá obydlí, pastviny, obdělávaná políčka a obrovské kupy uskladněného sena.

Samostatnou kapitolu tvoří zdejší domorodci. Ohánějí se kosou, zhotovují hrábě, zpracovávají ovčí vlnu a pečou domácí chléb. Jsou vůči nám neobyčejně milí. Komunikujeme každý svou řečí, rukama i nohama a náramně nás to baví. Od někoho dostaneme domácí vajíčka, od někoho kukuřičný chléb, od jiného kousek sýru a ode všech dohromady příjemné pohlazení nefalšovaným přátelstvím. Samozřejmě, za předpokladu, že si nebudeme hrát na bohorovné machříky, kteří všechno ví a dělají lépe než oni.

Z kopců scházíme do hlubokých údolí. Narážíme tu na dřevorubce i plantáže voňavých lesních jahod. Nezřídka také na původní stavení, typická pro zdejší, kraj. Vynikají vysokou špičatou střechou, pokrytou velkou vrstvou suchého smrkového chvojí.

Připomínkou starých časů jsou i pece na pálení vápna. Místo bukového dřeva však používají k vyhřívání vyřazené pneumatiky. Ekologům to nevadí, protože se zatím ještě nenarodili.

Jsme v krasové oblasti, kde se nachází bezpočet jeskyní a jiných zajímavostí. Narazíme například na obrovskou vyvěračku, z níž pramení ne nějaký malý potůček, ale docela vydatná horská bystřina. Jinde nás překvapuje veliká škvíra, mířící do podzemí. Klesneme jí do prostorného dómu a žasneme nad úžasnou akustikou. Zazpívaný kánon v podobě písně Amen zní lépe než v kterékoliv významné katedrále.

Spojíme se s naší odpočívající dámskou dvojící a hledáme místo k přenocování. Nacházíme jej na pravém břehu Ariese. V překladu to znamená Zlatá řeka. Vzácný kov se ve zdejším kraji těží od starověku. Luboš si schválně přibral pánev na rýžování. Spolu s Benem se o to donekonečna pokouší, ale bez úspěchu. Příště si bude muset najít výnosnější rýžoviště. Každopádně pobýváme v úžasné krajině, která oplývá klidem, vůní a nevtíravou nádherou.

Jídlo si zpravidla připravujeme na ohni. V kotlíku se objevuje směs "co kdo dal". Albín, který chce na Mirku zapůsobit dojmem kulturního člověka, si zpravidla odsedne o kousek a otevírá průmyslově vyráběné konzervy. Láska prochází žaludkem a výsledek se brzo dostaví. Za rok a půl je už ruka v rukávě a Albín se ocitá uprostřed Smetánky.

Sedáme na autobus a posouváme se o něco dál k západu. Sotva vystoupíme v nějakém vyvýšeném sedle, začnou nebe zakrývat temně šedé mraky. Bouřka tu bude co nevidět. Nedaleko od nás rodinka domorodců chvatně shrabuje seno a ukládá jej do zdejších vysokých kup. Neváháme, bereme do rukou volné hrábě a pouštíme se do díla. Konverzujeme přitom prostřednictvím zbytků ruštiny s jejich pohlednými dcerami. Starší generace nám nerozumí a evidentně znervózní. Maminy nás podezřívají, že kujeme nějaké pikle. Ženoucí se průtrž je však v dané situaci důležitější a každá ruka dobrá. Seno je složeno ještě před spadem prvních velkých kapek. Dokonce si ještě za sucha stačíme vyměnit naše adresy.

V doprovodu zmíněných domorodců sestupujeme do nejbližší dědiny. Bouřku přečkáme pod přístřeším zdejší tržnice. Sotva vysvitne sluníčko, shromáždí se kolem nás snad všecka děcka z vesnice. A také pár místních lidí, k nimž se donesla zvěst o naší pomoci při senoseči. Okamžitě jsme jedni z nich. Luboš tasí své banjo a učí rozjařenou drobotinu jednoduchou českou písničku. Děcka si ji osvojí během chvilky a potom donekonečna opakují. Na oplátku se učíme zase lidovku rumunskou. Mezinárodní kulturní souznění, jaké by nikdo nenaplánoval!

Postupně začínáme s návratem. Nesmíme samozřejmě opomenout návštěvu historické Kluže. Doveze nás sem přes hory a doly místní autobus. Opět začínáme prohlídkou tržiště. Je přímo úměrné velikosti města a nabízí všecko možné i nemožné. Krajská metropole nás určitě nezklame. Centrum oplývá množstvím soch, nádherných budov a kostelů. Nejen katolických, ale i luteránských a pravoslavných. Právě takový si vybíráme ke krátké návštěvě. Nesrozumitelná bohoslužba s kulisou zlacených ikon nepostrádá podmanivou, mystériem podbarvenou atmosféru. Nám ale ubíhá čas a v plánu máme ještě vypátrání svatostánku adventistického. Protestantů tohoto druhu je prý v Rumunsku jako much, takže by to neměl být nejmenší problém.  Pokud však chceme zítra navštívit své souvěrce, měli bychom se předem patřičně zušlechtit. Navštěvujeme tedy holičství. Tedy, pouze pánové. Dámy jsou pohledné permanentně. Pomocí slovníku naznačíme, že potřebujeme oholit. Albín, který vyhlíží jako čítankový reprezentant Západu, však psaný překlad nepotřebuje a vystačí si sám. Borec se ho ptá ne tucet otázek a zákazník na každou přikývne anglickým "yes". Následná terapie trvá skoro hodinu. Zahrnuje nejen holení, ale i mytí, stříhání a masáž hlavy. Proces končí aplikací do daleka působící voňavky. Vystavený účet je v astronomické výši. Vyděšený klient prohrabává všechny kapsy, ale na  požadovanou částku nedosáhne ani náhodou. Vybíhá proto před holičství a pokorně prosí Mirku o pomoc. Společnými silami pak soustředíme veškeré rumunské mince a plnou hrst drobných předáváme mistrovi. Až teď mu dochází, že zákazník asi opravdu není ze Západu. Když už jsme nadprůměrně zušlechtění, musíme v předstihu vypátrat ten adventní kostel. První pokus se však příliš nedaří. Domorodci nás posílají na samý okraj města. Stojí tu sice nádherná modlitebna, ale náleží sourozencům baptistům. Zvou nás ochotně dovnitř, takže stačíme zažít kousek jejich páteční večerní pobožnosti. A dostává se nám i informace o výskytu našich o něco bližších souvěrců. Shromažďují se prý v centru města, tedy zhruba v místech, kde jsme se skoro celý dnešní den potloukali.

Když už jsme na okraji, tak tu někde také přespíme. Potmě narazíme na miniaturní zahradnickou budku. Mirka s Máňou zalezou pod střechu, ostatní zaléhají v okolí. Noc je až nápadně teplá. Probudí mě nějaký šelest uvnitř pootevřeného spacáku. Instinktivně v rozespalosti šáhnu dovnitř. Ruka mi přistane v bodlinách. Do spacího vaku se mi vloupal ježek! Aby toho nebylo málo, nad ránem začne padání nebeské vláhy. Působí jako vojenský poplach. Takže, bleskurychlé sbalení a zrychlený přesun k autobusové zastávce. Modlitebnu nacházíme bez problémů. Není tu ani živáčka a tak nepřítomnosti věřících využíváme po svém. Před krytým vchodem zašíváme a zušlechťujeme své odění. Na kostelové nevypadá ani náhodou.

První přicházejí nějací zodpovědní šéfové. Překvapují nás nečekanou, anglicky formulovanou otázkou: „Vy jste Američané, že?“ „Ne, nejme Američané, ale obyčejní Čechoslováci. A máme dokonce blízko k adventistům.“ Padá jim brada a neví, co si o nás pomyslet. Takové souvěrce si určitě nepředstavovali. Nepatřičný vzhled jim ale nebrání v tom, aby nás nepozvali na bohoslužbu. Na naše poměry je až nebývale důstojná. Z kůru zpívá sladěný chór a vepředu sedí vážně se tvářící bratří představení. Zatímco je Rumunsko jako takové k nepořádku lehce tolerantní, tady to neplatí ani náhodou.

Po dopolední pobožnosti se účastníci nahrnou před budovu. Překvapují nás někteří věřící, kteří sem údajně přišli z venkova. Nemají na sobě obvyklý oblek s kravatou, či dámskou sukni s halenkou, ale místní kroj. Tváří se hrdě a mají k nám úplně nejblíž.

Polední přestávka, která trvá až do páté podvečerní, má prý v celém Rumunsku neměnný průběh. Rodina pozře slavnostní oběd a potom zaleze do peřin. Asi je to tak správné. Sobota prý v překladu znamená „den odpočinku“. My ji rovněž prožíváme po rumunsku. Poté, co v bočních místnostech pozřeme darovanou chutnou krmi, uléháme, kde se dá. Někdo na gauč, někdo do křesla a někdo na koberec. Shodujeme se, že to ti rumunští bratří mají s tím šabatem bezezbytku vymakané.

Pobožnost o páté nás šokuje. Jsme požádáni, abychom do programu přispěli písničkou. Produkce se odbude na vrchním kůru. Asi proto, aby na nás nebylo vidět. Doprovod nezajistí žádné ušlechtilé varhany, ale Lubošovo osvědčené ešusové banjo. Vybíráme jeden ze všeobecně známých spirituálů. Netušíme, že jsme nahráváni na magnetofon. Když se do stejného sboru po čtyřech letech s Pavlem vrátíme, záznam nám, k našemu velkému překvapení, přehrají.

Před večerem si nás bere do parády zdejší omladina. Pod vedením Eniky, pohledné Rumunky maďarského původu procházíme městem směrem k vyvýšenému hotelu s názvem Belveder. Prostřednictvím posledních zbytků německého jazyka se s ní bavím o všem možném, ale jedno mi odmítá uvěřit. Že jsem už nějaký ten pátek šťastně ženatý a dokonce mě doma čekají dvě půvabné ratolesti. Z Belvederu máme město jako na dlani. Je nádherně osvícené a ukládá se ke spánku. Podobně jako my k návratu k našim domovům. Ve společnosti krásných mladých lidí ještě spolykáme sladké pohoštění a pak vlahým večerem klopýtáme zpátky k modlitebně. Viděli jsme se úplně poprvé a mluvíme rozličnými jazyky. Sladění srdcí společnou nadějí je však více než patrné. Věříme, že se zase někdy uvidíme. Jak už bylo naznačeno, pro některé z nás se tak stane přesně za čtyři roky. Teď se však musíme rozloučit a popřát si šťastnou cestu. Nejen vlakem, ale především vlastním životem. 

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))