Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Zpátky v civilizaci

-------------------------------------------------------------------------------

Dva borci středního věku, kteří jako jediní okupují hospodu, jsou tak zaujati nějakou zdejší stolní hrou, že jakékoliv dění mimo jejich stůl nejsou schopni zaznamenat. Všímá si mě až po delší době paní majitelka, která, na rozdíl ode mne, vládne slušnou angličtinou. Podle jejího sdělení sem autobus sice zajíždí, ale musel bych tu vydržet až do zítřejšího odpoledne. To se mi příliš nehodí a tak se drápu na nejbližší kopec. Údolí za ním totiž protíná rušná silnice do krajského města.

Nádherný kruhový rozhled mi dopřává vychutnat si další z romantických západů slunce. Realita však v tuto chvíli vyžaduje najít nějaký plácek na spaní. Sice už nelije, ale modročerné mraky, divoce putující hasnoucím nebem, nevěstí nic dobrého. Je už docela šero, když najednou narazím na krásně opravený monastýr s prostorným krytým vchodem. Takže, zcuknout k sobě dvě lavice, zajistit kazatelnou, natáhnout karimatku včetně spacáku, hůl a pár šutrů do pohotovostní polohy. Spaní je to poněkud spartánské, ale hlavně že sem neprší.

Příštího rána sestupuji lesní cestou k vesnici s názvem Metamórfosi. Sedám si do suché trávy a vybaluji snídani. Mlhy, které pode mnou zalévaly široké údolí se začínají rozpouštět. Objeví se pár políček, potom několik stavení a konečně celá dědina. Metamorfóza obce Metamórfosi je dokonána. Chroustám poslední zbytky mých veganských poživatin a dumám nad jejich metamorfózou. Hrst všelijak upravených semen a plodů se za chvíli promění v energii, která mi bohatě vystačí na celé dopoledne. Čím dál méně začínám rozumět nezbytnosti davové konzumace  pravidelných porcí slepičích, kravských či  prasečích tkání. Kupříkladu  letmý pohled na davy amerických konzumentů zmíněných poživatin dokonce svádí k úvaze, jestli už náhodou nedochází, zatím jen vizuálně, k metamorfóze homo sapiens v uvedené druhy živočišné říše.

Zastavuji u autobusové zastávky a jen tak, z dlouhé chvíle, zírám po projíždějících autech. Prohání se tu všecko možné včetně našich škodovek. Během necelé hodiny kolem mne prosviští také devět mercedesů. Sedm z nich má albánskou značku. Pokud jsem tu narazil na Albánce,  byli to buď pasáci ovcí, poskoci v taverně nebo majitelé uvedeného německého fára. Nic mezi tím. Něco podobného ostatně známe i z Ukrajiny.

Z duchaplných úvah o příčinách a důsledcích třídních rozdílů mě vyruší brzdící auťák. Řidič posledního modelu luxusního džípu otevírá dveře a zve mě dál. Postavou připomíná Lumíra z Ulice, povahou Babičku ze Starého bělidla. Perfektní angličtinou mi vypráví, že podniká, nedávno byl v Praze, k mému překvapení se také dokonale vyzná ve zdejších horách.  To je zhruba všechno, co jsem stačil pochopit, hlavně mi však dochází, že si s dopravními předpisy hlavu příliš neláme. Dobračisko od kosti řídí zásadně jednou rukou, předjíždí všude a všechno, zastaví, kde právě potřebuje. Pro mne je důležité, že mě ochotně veze až do centra epeirské metropole Ioanniny a vysazuje naproti autobusovému nádraží. Začíná mi docházet, že teorie třídních rozdílů bude poměrně složitá.

Šedesátitisícová Ioannina, někdejší sídlo legendárního Aliho paši, leží na břehu velkého jezera obklopeného vysokými horami. Mám pár hodin času a tak jdu nasát něco ze zdejší atmosféry. V ulicích kolem centra to tepe životem. Obchody a obchůdky nabízejí stovky nezbytných věcí a tisíce zbytečností. Voní to tu pečivem, ovocem, rybami, ale hlavně namodralým kouřem z nesčetných mopedů. Poněkud jinou směsici vůní nabízí promenáda na nábřeží. Rozlehlé  jezero plné brčálově zelených sinic, žlutých vodních květů a trsů rákosí zavání prapodivným ozónem, který po kombinaci s pachy smažených steaků,  opékaných brambor a grilovaných úhořů, linoucích se z řetězce přilehlých taveren, vytváří těžko dýchatelný plyn hrozící zadušením. Každopádně má toto krajské město svoje specifické kouzlo, které ale nemám čas jaksepatří vychutnat.

Odpolední autobus pádí novou dálnicí do přístavní Igoumenitsy. Sedím vedle německého študáka, který germánskými rysy zrovna neoplývá a který asi jednou bude učitelem angličtiny. Díky tomuto jazyku si vzájemně doplňujeme informace o pobřežních turistických možnostech, především o tom, že až na světlé výjimky tam nependlují autobusy a nefunguje autostop.

Vystupuji u osobního přístavu, hned vedle gigantických lodí. Naproti leží ostrov Korfu a  kousek západněji břehy slunné Itálie. Mně ale především zajímá, kde se tu nachází autobusové nádraží. Po hodině marné chůze v odpoledním vedru zatáčím za městem do rákosí. Na pískovém břehu, v sousedství vyhozených kabátů, kozaček a školních brašen žvýkám zdejší bílý chleba přizdobený poslední tuzemskou pomazánkou z tofu. Jsem poprvé u Jónského moře, musím uskutečnit slavnostní křest. Namáčím odvrácenou tvář svého chátrajícího těla do slaného nálevu a pokouším se udělat v mělké vodě několik ladných temp. Výsledkem je pořezaný prsteníček na levé ruce a nepříjemně popíchaná zasedací svalovina. Vidím, že tady mi pšenka nepokvete, nezbude než se přesunout k větším hlubinám.

Vracím se pěší zónou zpátky k městu a potkávám německého kámoše z autobusu. Dvě hodiny se pokoušel na výpadovce stopovat, aby se ujistil, že pro tento druh přesunů platí v těchto oblastech stop stav. Potácí se i s báglem do pět kilometrů vzdáleného kempu. Kopírovat ho dozajista nebudu, vydám se, jako obvykle, vlastní cestou. Ta míří do centra k tušenému autobusáku. Sluneční západ za narudlou vodní hladinu tentokrát sleduji od hlavního vchodu  velkého kostela. V duchu děkuji za právě končící den, hlavně však nahoru servíruji obavy o nadcházející noc. Jsem v městě námořníků, uprchlých Albánců a jak jsem měl možnost před chvílí zjistit, také kočujících Romů.

Na stanoviště busů narazím čirou náhodou. Je šikovně zastrčené jenom kousek od přístavu, kde jsem jej začínal hledat. Jediný spoj do nějakého slušnějšího letoviska startuje zítra v šest. Chtělo by to přespat co nejblíže. Ale kde? Pane Bože, tak, tentokrát jsem opravdu zvědavý…

V otevřeném marketu doplňuji proviant a s krosnou a dvěma igelitkami v ruce bloumám ulicemi. Několikrát mě mine líně jedoucí policejní auto. Z osvětlené ulice zahýbám mezi činžáky. Zdá se mi, že kousek za nimi je temné místo velikosti fotbalového hřiště. Opatrně se tam protáhnu a nestačím se divit. Sem tam strom, suchá tráva a jak se zdá, žádní lidé. Pouhého půl kilometru od centra a tři sta metrů od zakotvených zámořských lodí. Jenom ať mě tu někdo nevyhmátne! Věřím, že ne. Cítím to. Jsem o tom přesvědčený. Zalézám do stanu a spím jako děcko. Díky!

Nad ránem, ještě za hluboké tmy, se jako vždycky před startem, mrknu do svých aktuálních studijních materiálů. Zrak se mi zastaví na důvěrně známém „stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte…“ Asi to dnes budu potřebovat. Sebevědomě vyrazím do liduprázdných ulic. Času mám dost, bus vyráží až za půlhodinu.

                                                                                                                                                        Nejdříve se odněkud ze tmy na ječícím skútru vynoří dva přiopilí borci neřeckého původu a začnou kolem mne kroužit v čím dál menších obloucích. Když je ujistí, že opravdu nejsem Švýcar ani z Germánie, dávají konečně pokoj a s hlasitým chechotem se neladnými křivkami posunují do centra. Najednou se přistihuji, že vlastně nevím, kde jsem. Ty ulice jsou si tady zatraceně podobné, marně hledám nějaký záchytný bod. Dávám se doleva, doprava, v čím dál větším spěchu prošmejdím celé širé okolí přístavu, ale autobusák nikde. „ Stále se radujte“, a tak dále a tak dále…No, modlím se teď opravdu neustále, ale nevím, z čeho bych měl mít radost a za co děkovat, když mi jediný spoj vyráží za deset minut! Do ticha se najednou ozývá  povědomý rachot. Popeláři! Jediné živé duše v totálně spícím městě! „Dobří lidé, prosím vás, kde je tady autobusové nádraží?“ Ochotně mě směrují k žádoucímu místu. Několikrát se sice ještě musím vracet, ale nakonec přece jenom stíhám. V padesátimístném korábu silnic jsem jediným pasažérem.

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Přímořské plahočení i lenošení

-----------------------------------------------------------------------------

Do čtyřicet kilometrů vzdáleného letoviska Parga, kam nakonec přibude asi dalších pět cestujících, přijíždíme za svítání. Metaři uklízejí včerejší nedopalky, pekaři rozvážejí vonící pečivo. Bloumám po mlčícím nábřežním korzu. Jenom kousek odtud ční z vody skalnaté ostrůvky přizdobené bílými kostelíky. Všude kolem vysoké kopce prudce padající do mořské hladiny. Za zády romantické městečko naskládané do půlkruhového svahu. Příkrými uličkami s bezpočtem zatím zavřených krámků šplhám k vyvýšené zřícenině hradu. Právě vychází slunce a začíná nasvěcovat červené střechy, zelené svahy i bílé monastýry.

Odvrácenou stranu Pargy tvoří údajně nejkrásnější pláž západního Řecka. Vzorně seřazené řady červených, modrých a oranžových slunečníků, zlatavý písek a tyrkysová hladina. Uprostřed kilometrového amfiteátru velký, ostře žlutý autobus. Připadá mi poněkud tuzemsky. Nejsou to sice přímí krajané, ale slovenští bratři z Nitry. Narozdíl od ostatních souputníků jejich eurozóny sem z nitra kontinentu stále ještě jezdí po zemi. Nezbývá jim totiž než šetřit na řecký dluh.

Je mi jasné, že prestižní pláž nebude mým písečkem. Vypátrám něco komornějšího v přímém dosahu civilizačních vymožeností. Dobrořečím vynálezci batohu, že se díky němu mohu i se svým vlastnictvím přemísťovat kam se mi zrovna zlíbí. Tentokrát se mi líbí olivami porostlé návrší pár set metrů odtud. Za ním se pro mě určitě něco najde.

Celý zapocený se úzkou cestou vydrápu nahoru. Zírám do padesátimetrové hlubiny a spatřuji malou, milou, nikým neokupovanou plážičku. Ideální místečko, tak nějak jsem si to představoval. Krkolomnou pěšinou se sunu níž a níž. Chodník se však rozplývá na poslední olivové terase. Dál už jsou jen skaliska a dokonale nepropustná buš. Takže pěkně zpátky a přes kamenné meze zase na cestu. Kamenitá komunikace plná bílého prachu stoupá do kopce. Zatímco pálící slunce je čím dál výš, zčeřené modrozelené vlnky se víc a více vzdalují. Zatracené řecké pobřeží, to se v takovém Chorvatsku nemůže stát! Tam se člověk k vodě vždycky nějak dostane!

Po několika kilometrech úmorného plahočení je tu konečně odbočka. Vyšlapaný chodník poměrně prudce klesá směrem k moři. Končí však, jak je v kraji zvykem, opět v olivové plantáži. Nevzdávám to. Navzdory ostružiní, bodlákům a všude se zapichujícím semenům, kterým jsme doma říkali vši, zdolávám jednu kamenitou terasu za druhou. Vidina blízké mořské hladiny je až příliš lákavá! Plantáž končí snad dvacet metrů od vody. Dál už zase ta prokletá buš a divoký sráz. Sundávám krosnu a zkouším to polehku. Stačí mi však pět minut pokusů, abych se ujistil, že další pokračování se rovná sebevraždě. Pitomé Řecko i s jeho mořem!!! „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte…“ Padám do pichlavé trávy. Zkusím to rozdýchat.

Natahuji karimatku a v olivovém háji načínám naložené olivy. K tomu místní chleba s olivovou pomazánkou.  Navrch půl kila vynikajících hroznů. V horizontální poloze naslouchám šplouchání převalujících se vln. Když se to tak vezme, ležím vlastně u moře.. Dvě hodiny poledního spánku na úpatí olivové hory mě vrací zpátky do života.

Pomalu se drápu rozpáleným chodníkem nahoru. Půjdu cestou dál, kam to jen půjde. Na nejkrásnější z řeckých pláží se určitě nevrátím. Najednou mi dochází, že mám už jen půl litru vody. Plánoval jsem totiž pobývat v dosahu civilizace. Nejbližší známý zdroj je pět kilometrů zpátky. Svěřuji to nejvyšší podatelně a ploužím se dál za svým vysněným cílem. Kdesi hluboko, až někde v suterénu mé duše totiž začíná rezonovat přesvědčení, že dělám dobře. Těžko se to dokazuje, ale zdá se mi, že těch pár dnů byť relativní samoty mě mírně posunulo ke schopnosti rozpoznání „hlasů“, které se překřikují v mém nitru. Duchovní veličiny, Tarsenského Pavla nevyjímaje, byli také formováni v dočasné izolaci od lidí. Tuším, že to Tomáš Halík nazývá fenoménem pouště.

Na poušť to tady sice nevypadá, ale na nalezení pramene také ne. Žhavé slunce neúprosně bičuje vše, co mu přijde do cesty, odhaduji to tak na  třiatřicet ve stínu. Cesta začíná poprvé klesat. Po dalším kilometru dokonce nabízí výhled na pobřeží. Pláž mezi skalisky opravdu není fata morgana! Cesta míří evidentně až k ní.

Ti dva tři lidé mi tu opravdu nevadí. Není pražádný problém najít si své séparé. Jediným problémem, který mě u mořské hladiny nenechává klidným, je voda. Vidím nedopitý zbytek v zapomenuté petce. Okamžitě je ve mně. Batoh i odění odnáším do stínu mezi rozeklané skály.  V malé jeskyňce zaslechnu kapání. Nejkrásnější zvuk celého dne! Ešus, víčko a všecky prázdné flašky teď zastávají funkci vodojemu. „Bůh mě má rád“, zpívá Pavel Bobek ve své písní. Zpívám si to v duchu s ním.

Nedokážu popsat tu nádheru kontrastu. Před chvilkou žhnoucí výheň, těžký bágl a žádné pití, teď tu ležím na tyrkysové hladině, nechávám se pohupovat nízkými vlnami a hladit harmonií svěže zelených svahů přecházejících do jasně modré oblohy. Vracím se ke břehu. Vodojem hlásí už více než půl litru. Bůh mě má opravdu rád!

Stan se tentokrát tyčí v ukrytém zákoutí jemně oblázkové pláže. Slunce se už dávno schovalo za horizont nedalekého Korfu. Malý oheň a řídká večerní polévka příjemně završují šťastný závěr dnešního dne. „Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´…“ Proč mě to napadá zrovna teď? Přichází pravidelná esemeska od mé vzdálené choti: „Umřela nám Anička…“ Zírám na moře a  vybavují se mi desítky vzpomínek na našeho psíčka. Rudý půlměsíc klesá k obzoru. Za chvíli se ztrácí úplně. Tak, jako jednou každý z nás. „Nemusíte truchlit, jako ti, kteří nemají naději“, napsal Pavel Tesalonickým. Patřil k těm, kteří měli důvod věřit, že nejen měsíc či slunce se zase navrátí.

Popisovat průběh dalších dnů bych mohl přes kopírák. Písečná či oblázková pláž, balvany a skály, hustě porostlé příkré stráně. Bílé, šedé, béžové, ale hlavně všelijak žíhané kameny a kamínky. Ultramarinové nebe a smaragdová hladina s bílým dnem. Koupání, polehávání, procházky, rozjímání. Napadá mě parafráze na  citát v mém starém trampském deníku: „Nádherné jsou hory ale stejně krásné je moře. Nádherné je slézání vrcholů, ale stejně báječné je lenošení. Nádherní jsou lidé, ale stejně půvabná je samota. Krásné je všecko, na co se díváme s láskou.“

Z obvyklého denního scénáře vybočují pouze dvě výjimky: nocování pod olivami a výprava za proviantem. K prvnímu mě dohání skutečnost, že sto metrů nad mořem je už absolutní klid, ke druhému zase fakt, že na čtyřdenní půst nemám náladu. Sedm podvečerních kilometrů do Pargy a především sedm nočních zpátky ke stanu pod olivami se zcela jistě zařadí k nejpěknějším kamínkům mé třítýdenní mozaiky. Pomalu se za svitu měsíce šourat ztichlou krajinou bez lidí s kouzelně ozářeným vlnícím se mořem, na němž se v dálce neznatelně posunují osvícené zámořské lodě bude patřit k nevšedním zážitkům, ke kterým se v časech nepohody budu jistě velice rád vracet.

Sobotní západ slunce je branou do úplně posledního dějství. Čas zavelel k návratu do známé reality. Vracím se do životem kypící večerní Pargy, abych mohl brzo ráno vystartovat zpátky k Tesalonice. Nezbytnost dobití baterek do mobilu i foťáku mě přivádí do řecko – české cukrárny v centru městečka. Mladá, přívětivě baculatá servírka se tu vynořila z Písku, aby něco vyrýžovala na studia ekonomie na budějovické výšce. Ve společnosti několika tuzemských rekreantek pokročilejšího věku si dávám jí doporučenou místní specialitu, jogurt s medem. Obojí chutná výtečně! Stejně jako čerstvý rajčatový salát, kterým dnešní menu završuji.

Příští okamžiky mě varovně upozorňují na zřetelné příznaky nastupující stařecké demence. Podobně jako v úterý ráno, ne a ne najít autobusové nádraží. V tomto případě, stejně jako v mnoha jiných, je to pouze zastrčený krámek velikosti trafiky, kde se nakupují jízdenky. Poté, co ve společnosti korzujících gentlemanů a jejich napomádovaných squaw s podřenou krosnou, oškubanou karimatkou a pasteveckou holí ze staré olivy prozkoumám většinu ulic nad tři metry šířky, odhodlám se k poraženecké otázce u místního zelináře. „ Fifty mitrs, srr“ (padesát metrů, pane), odpovídá s úsměvem a přidává sáček červených hroznů.