Tentokrát na Tenerife – III

Sopečnou krajinou

Znovu do lesů

Než se od přímořské polopouště dostaneme k poušti úplné, musíme překonat výšku dvou kilometrů. Mezi tím, zhruba v polovině, roste les. Nádherné kanárské borovice s huňatým dvaceticentimetrovým jehličím. Pod nimi ale žádná tráva či jakýkoliv náznak zeleně.Všude jen ostré, děravé lávové kameny. Houbaři to tu mají poněkud neschůdné. Obávám se, že by tu stejně houby našli.

Vulkán Samara

Další odpočívadlo nejede nevyužít. Stojí totiž u vulkánu Samara. Protože jsem si, coby někdejší příslušník humanitárního sdružení Samari, umínil navšívit co nejvíce lokalit, které s uvedeným názvem souvisejí, musím vystoupat na jeho vrchol. Naštěstí leží nevysoko a tak je i pro starce v penzijním věku dosažitelný. Kráter, kterým Samara vrcholí, vyhlíží dost divoce, zato okolní stráně působí nesmírně idylicky. Řídce rozeseté borovice na temném podkladě navozují dojem pohádkového světa. Trochu nám to připomíná Národní parky amerického Utahu. Území Evropské unie ani náhodou.

Supervulkán Teide

Postupně se přibližujeme až na dostřel vládkyně zdejší krajiny, vyhaslé sopky Teide. Terén je čím dál pustější a divočejší. Lávová pole nejrůznějších odstínů jsou na dosah. Ale i tady pulsuje život. Vyprahlý povrch zdobí keře, květy i třiceticentimetrové ještěrky. Dojem měsíční krajiny pomalu ustupuje.

Vystoupat do výšky přesahující dva tisíce metrů a nepodívat se co nejblíže k vrcholu, by muselo mrzet i zapřísáhlého nepřítele veškerých výšek. Lanovka však koštuje pětadvacet eur za jedince. Dojeli jsme až tady, takže to dáme! Cestu kabinou mířící k nebi nejdříve nezvládá nezletilá dívčina. Bezvládně se kácí k zemi a na  pár vteřin je mimo realitu. Chvíli nato nečekaně vybuchuje roztěkaný cholerik. Halasně švitořící slečny pubertálního věku jej nažhaví natolik, že dochází k výbuchu a následnému chrlení lávy. Není se co divit, jsme ve třech a půl kilometrech a rychlá změna tlaku dělá své. Nacházíme se na samotné střeše Španělska. Skutečný vrchol ční sice o nějaké dvě stovky metrů výš, ale na jeho zdolání je třeba mít speciální povolení.

Pohled kolem je nepopsatelný. Dojem, který poskytuje, nemůže zachytit ani nejdokonalejší kamera. Nádherné jsou především různobarevné lávové nánosy kolem nás i hluboko pod námi. Svět, na který nejsme zvyklí. Tu a tam ze země vyvěrá horký vzduch vonící po síře. Zkouším dát ruku k otvoru. Vydržím sotva dvě vteřiny. Teplota výparů  prý není vzdálená bodu varu. Naposled to tady vřelo před sto lety. Horké hlubiny zatím nevychladly.

Zpátky do přízemí

Po dvou hodinách ve vyšších sférách se spouštíme k autu. Další pokračování krajinou bizarních kulis je neméně zajímavé. Opět se nám představuje bohatý vzorník zemitých odstínů. Běžní turisté už sjeli k pobřeží a tak jsme na vyhlídkové silnici, klikatící se ve dvoutisícových výškách, skoro sami. Připadáme si jako na jiné planetě.

Do reality nás vrací neúprosně pádící čas. Dlouhé klesání k moři je plné zatáček. Na zrychlení přesunu není ani pomyšlení. Mohli bychom dopadnout, jako pár neznámých předjezdců, jejichž pogumované stopy nadále zdobí zdejší asfaltový koberec. Dopadli neznámo kam, ale v každém případě poměrně hluboko. Možná na jejich památku vyrostly kolem cesty tisíce oranžových květů. Provázejí nás až k polopouštní krajině lemující pobřeží.

 U Guinaru najíždíme na dálnici a po ní se v pohodě přesunujeme až do blízkosti našeho útočiště. Večeři stíháme ještě za světla. Dnes to byl den s velkým D.

Velká noc na Malé Fatře

Den první - Velký pátek

Terčem měl být Šíp

Zbožní si neumějí Velikonoce představit bez bohoslužby, bezbožní bez šmigrústu. Přestože mám o něco blíž k prvně jmenovaným, neumím si je představit bez pobytu na čerstvém vzduchu. Už nejméně čtvrtstoletí vyrážím s podobně potrhlými individui do hor a lesů. Až na pár výjimek se jedná o hory a lesy našich východních sourozenců. Především proto, že se tam při troše štěstí stále dá najít nějaká salaš či aspoň náznak střechy nad hlavou. Inspirací pro letošek byla nejasná zpráva Náčelnice Petry o výskytu něčeho podobného poblíž Kralovan. Jasným terčem se tak stala hora Šíp. Tyčí se jen kousek nad soutokem Oravy a Váhu.

Jak už to na světě chodí, představy a skutečnost se míjejí. Samarinevolníci  zalezli na Velkou noc za pec a Šíp zůstal nezasažen. Za první může předpověď počasí, chromá bedra či obava z rozčtvrcení medvědem, za druhé dva majitelé podšípských nemovitostí. Nepochybně se kdysi velmi poctivě zmocnili dvou rekreačních zařízení nad tokem zmíněné Oravy, ale nedokázali se už dohodnout, kdo opraví visutou lávku, která ji přemosťuje. A jak to u podobných lidumilů chodí, vyřešili to po svém. Jeden z nich prý tahanice nevydržel, z lávky vytrhal desky a na oba konce nechal přivařit kovovou mříž. Problémem je, že přes ono přemostění vede značená trasa na zmiňovaný Šíp. Alternativou je most o pět kilometrů dál nebo brodění Oravou. Za jarního tání a aktuální teploty vody by to bylo nepochybně náramně záživné. S báglem na hrbu možná i životu nebezpečné. Aranžéři české důchodové reformy by úhyn jednoho penzisty dozajista uvítali, já jim tu radost ale zatím nedopřeji. Vydám se tedy na opačnou stranu.

                                                             Se Šípem v zádech

Šíp nechávám v zádech a začínám se plazit do protějšího kopce. Ten už náleží do Národního parku Malá Fatra. Na park to tu dvakrát nevypadá. Mlhou zalité pastviny připomínají Mongolsko. Nedivil bych se, kdyby se odněkud vynořil samotný Čingischán. Místo něj se po hodinové štrapáci vynořují dvě stavení. Jedno pro krávy, druhé pro lidi. Krávy kolem vybudovaly hektarový plac rozdupané hlíny a lidé zamkli salaš. Nezbývá než popojít o dům dál. Od nejbližšího mě dělí dvě hodiny cesty. Jak se později ukáže, polovina z toho jsou necesty.

Nejdříve se nevyhnu sestupu do údolí. Pohyb na šikmé ploše mi sice není úplně cizí, zdejší nakloněná rovina však svírá nejméně šedesátistupňový úhel. V kombinaci s jílovitou hlínou, tlejícím listím a ukrytými klacky končí každý další krok kratším či delším sesuvem. V totálním sešupu mi však brání prastaré buky roztodivných tvarů. Fatranský mlžný prales je nádherný.

Ještě než opustím lesní divočinu, stačím si všimnout, že se nacházím na výsostném území paroháčů. Pavel Bobek by se tu cítil jako doma. V některých místech leží desetitisíce jeho jmenovců. Je to tady totálně přebobkováno.

Existenci jeleního království  dosvědčuje i příští, poněkud posmutnělý nález. Krásná laň se další říje nedočká. Nehybně leží hned u koryta. Nějak to tu nezvládla. Škoda, že se nepoučila od lidí. Kolik korytářů skončilo podobně? Nedá se nic dělat, koryta i tak zůstávají atraktivní.

                                                               U Bílého domu

Po další hodině vystoupám k „Bílému domu“. S barákem na dohled mě nepřepadá Barak Obama, ale oprávněná obava. Z toho, jestli nebude nedobytný. Naneštěstí se nemýlím. Sympaticky obílená salaš se záclonkami v oknech mě dovnitř nepustí. Mohu ale využít zastřešené předsíně a prostorné půdy. Chybějící žebřík musí nahradit pár horolezeckých chvatů. Jak se zdá, nějaký homelessák mě tu před časem předešel. Zbyla po něm péřová přikrývka a kus koberce. O ideální matraci mám postaráno!

Postaráno je rovněž o ohniště a dostatek kvalitního paliva. Stačí je natahat  z vedlejšího lesa. Vodu si hravě vyrobím ze zbytků tajícího firnu. K dispozici mám také lavici, malý stolek a dřevěný špalek k posedávání u ohně. V případě nepohody se dá operační prostor rychle a spolehlivě zastřešit. Zkrátka a dobře, absolutní komfort! U Bílého domu to ani jinak nejde.

                                                            Páteční průzkum okolí

Velkopáteční podvečer věnuji špionážní vycházce. Coby spořádaný návštěvník Národního parku bych se měl pohybovat jen po vyznačených cestách. Ale jak, když se tady žádný značkař neobjevil? Divá zvěř má sice také jakýsi systém značkování, tomu však zatím naprosto nerozumím. A tak se vydám, kam mě nohy ponesou. Dostávám se na rozlehlé pláně s mysliveckým srubem. Nedá mi to, abych nepopošel dál a výš. V mlhavém závoji nakonec vystoupám až pod vrchol Magurky. Ve dvanácti stech metrech a o úplné samotě přemýšlím o smyslu Velkého pátku. V duchu se vracím o dva tisíce roků zpátky. Na podobném návrší se tyčily kříže. Umírali lidé. Jeden z nich úplně nevinně.

 Ještě dřív, než dorazí černá noc, musím se vrátit  k Bílému domu.  Na jeho půdě zkusím dočkat bílé soboty.

Krajinou kRakova Krakowa – I

Wadowice a Wieliczka

Kuba Rak (kRak) a Krakow mají už na první pohled nemálo společného. Není divu, že ve funkci nového náčelníka PPP (Pospolitosti Potrhlých Poutníků) Samari jeho první cesta míří právě sem. Na třídenní výlet ve druhé polovině března se postupně hlásí neuvěřitelných jedenáct  natěšených duší. Ale jak už to bývá zvykem, žádná takováto akce se neobejde bez odpadlíků. Tentokrát  se nejedná o starší či slabší kusy, ale o mladé a statné, povinnostmi přidušené borkyně či borce.

Coby zdaleka nejzchátralejší kousek jsem jmenován převozníkem. Mým úkolem bude pomocí starého známého renaulta přemístit čtyřčlennou posádku z Moravy do Krakova a pokud možno i zpět. Mezi odvážné patří Joha, Zdeňa a zmíněný kRak. Zbytek světa vystartuje o poznání později ve felicii svěžího, bystrého, šťastně zamilovaného Marťana. Milou zátěží se mu stanou Samarináčelnice Petra a dobro(ne)volníci Pavla s Dominikem.

Po čtvrté ranní vyrážíme ze Zlína a sebevědomě pádíme k Otrokovicím. Otrocky se držím předem naplánované trasy aniž bych si uvědomil, že omluvená otrokovická Jitka teď otročí někde v Praze. Nevadí, dvacet kiláků navíc je poměrně snesitelná ztráta. Vědom si své úspěšně pokračující stařecké demence, svěřuji navigaci vedoucímu výpravy. Ten se sice během cesty věnuje barvitému líčení vojenskopolitických problémů světa i přilehlého vesmíru, ale na těšínskou hraniční čáru bez problémů trefíme.  Na co tu však ne a ne trefit, je toužebně vyhlížená cedule s nápisem  WC. Nevyhnutelným důsledkem je proto mírné přihnojení okolní policejní zeleně. Budiž nám přičteno ke cti, že zmíněný dobrý skutek se uskutečňuje ještě na půdě naší milované vlasti.

Další plánovanou zastávkou je rodné město populárního Karola Wojtyly. Svět ho sice zná pod přezdívkou Jan Pavel II., ale všichni vědí, že ten i ten pochází z jihopolských Wadowic. Po dvou hodinách cesty se nám zdá, že jsme na místě. Na periférii odstavíme zadýchané přibližovadlo a loudavou chůzí míříme ke vzdálené věži kostela. Pro jistotu se ve čtvrtině trasy ptáme paní učitelek se štrúdlem dětí na špacíru. Učitelky všech zemí ví naprosto všechno a tak naši nevědomost pohotově napravují. Malý Karlík s narodil ještě o deset kilometrů dál.

Wadowice  po několikerém vracení nakonec zvládáme. Nevítá nás tu posvátné město s nadpozemskou atmosférou, ale vysoké zdi věznice s pichlavými ostnatými dráty. Náměstí s kostelem a rodným stavením je o kousek dál. Rachotí tu stavební stroje a kmitají pracující. Jan Pavel v nadživotní velikosti na ně blahosklonně dohlíží. Jak by ne, opravuje se totiž dům, ve kterém v roce 1920 spatřil světlo světa. Ve vedlejším kostele byl zase pokřtěn, učil se tu odříkávat  Otčenáš a jako devítiletý oplakával smrt maminky. Už ve Wadovicích si také pochutnával na známém krémovém moučníku. Neodoláme a ve vedlejší cukrárně si na něm pochutnáváme také. Je výtečný!

Náčelník expedice se předem připravoval a natisknul štosy map a plánů krakovského bludiště.

Navzdory jeho dobré snaze se nám podaří zabloudit už na samém předměstí. Motáme se jako štamgast po litru zdejší vodky až skončíme v nám neznámém místě coby ztroskotanci. Kubova nenapodobitelná výřečnost nakonec slaví úspěch. Solné doly ve Wieliczce skutečně nacházíme!

Trochu se nám ale nedaří najít způsob vniknutí do zdejšího podsvětí. Asi dvakrát jsme vykázáni či odkázáni na později a tak se nám při hodinovém vyčkávání nabízí šance nácviku užitečné trpělivosti. Kdo si počká, ten se někdy i dočká. Tři sta osmdesát dřevěných schodů a jsme o nějakou tu stovku metrů níž. Potom se už  pod bdělou ostrahou paní průvodkyně posunujeme od jedné komnaty ke druhé. Některé vyhlížejí komorně, jiné bombasticky. Podzemní jezera, koncertní sál, katedrála. Sochy a svícny, všecko ze soli. Ale také představa nesmírné dřiny těch, kteří tu po staletí kutali. Obyčejná sůl není ani zdaleka zadarmo. Podobně jako zdejší vstupné. Tři stovky a to pouze pro domorodce. Spustit se tu s Germány, máme to o třetinu víc. Nenápadně se k nim připojujeme až v samém závěru. Díky tomu jsme na povrchu o hodinu dřív.