středa 4. března 2026

 MALÁ FATRA

Stoh, Chleb, Baraniarky, Sokolie, Vrátna

ŘÍJEN 1988

……………………………………(Toncek, Petr Kimler, Martin, FT)……………………………………

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část pětačtyřicátá




V sobotu večer odjíždíme pověstným „Cikánem“ k východu. Sedíme společně v jednom kupé a Martin nám během cesty vypráví veselé historky z vojny, v nichž se neustále objevuje jeho veselý spolubojovník Čenda, rodák z pohraniční Osoblahy. Díky tomu nám jízda pěkně odsýpá. Než se nadějeme, jsou tady dvě hodiny nad ránem, a s tím spojené vystupování v Kralovanech. Hned za nádražím usilovně pátráme po začátku turisticky značené cesty, která by měla směřovat k 1 600 metrů vysokému Stohu. Poté, co na ni konečně ve tmě poněkud složitě narazíme, začíná vytrvalé stoupání. Nad hlavou svítí hvězdy, v údolí Váhu šňůry světel a v našich rukou dvě skomírající baterky. Asi po hodině cesty uslyšíme v křovinách nalevo od nás tajemné zašustění. S bráchou Antonínem popadneme pár šutrů a dotčené místo začneme bombardovat. Odpovědí je zapraskání větví a několikeré, více než zřetelné zafunění. Vrháme tam další kameny. Praskání i funění se opakuje, jenže o dost silněji. Je to jelen, medvěd nebo divočák? Tipujeme posledně jmenovaného. Protože však blízké stromy neskýtají možnost bleskového úprku do korun, od dalších útoků prozřetelně ustupujeme a raději pokorně mizíme ve všudypřítomných temnotách.




Rozbitá lesní cesta se postupně mění v chodník a ten posléze v jen sotva znatelnou pěšinu. A právě tady začíná krkolomné stoupání na kopec s poetickým názvem Žobrák. Lezeme vzhůru příkrou kamenitou strání mezi všelijak pokroucenými buky a díky mokrému podkladu, vrstvě spadaného lstí a velice slušné tmě se jedná o zážitek, na který budeme velice dlouho vděčně vzpomínat. Každou chvíli je někdo na zemi. Což prozrazují více než časté výkřiky z té či oné strany dokonale potemnělého prudkého svahu. Horní hranici lesa opouštíme při prvních náznacích svítání. Usedáme do hebké trávy a pozorujeme velkolepé divadlo ukazující v přímém přenosu zrození nového dne. Z mlžného oparu vystupují temně modré obrysy nedalekých hor, tu a tam osvícené ostrými paprsky vycházejícího slunce.



Holou, travnatou strání pak pomalu stoupáme k vrcholu Stohu. Nebe se postupně zahaluje do mraků a od severozápadu fouká velice studený vítr. Výhledy na všechny strany jsou však odtud přímo parádní. Ty úplně nejkrásnější míří k nedalekému skalnatému Rozsutci. Opatrně sestupujeme do sedla a tady rozkošně klesneme do nadýchaného mechu. Všude kolem zůstalo na bezlistých keřích zůstalo dost přezrálých borůvek. Navzdory náramně slušné kose se pouštíme do snídaně.  Ke chlebu, sýrům a konzervovaným sardinkám přidáváme právě zmíněné modrofialové lesní ovoce. Mrznou nám při tom nejen ruce, ale i občasné úsměvy na dokonale ztuhlých rtech.




Posunujeme se na protější svah, kam začínají dopadat jakž takž hřejivé paprsky ranního slunce. Na chodníku či v jeho těsné blízkosti zkoušíme dospat alespoň něco z předchozí probdělé noci. Široko daleko není ani živáčka, takže půjde o sladké, nikým nenarušené poležení. Jaké je však naše překvapení, když se po chvíli kolem nás či přímo přes nás převalí takřka souvislých dav uhánějících turistů! Rozespalí vstáváme z chodníku a začínáme stoupat ve stopách našich překvapivých buditelů. Pod modrou oblohou a čím dál štědřejším sluníčkem pak vytrvale pochodujeme nádherným hřebenem až na vzpomínaný Chleb. Občas chůzi přerušíme a s náramným potěšením zíráme na zvlněnou parádu okolních namodralých kopečků a zastíněných údolí. Zdaleka nejkrásnější výhled nám pak z výšky nějakých šestnácti stovek metrů nabízí nevelká, skálami vyzdobená vrcholová plošina.



Namíříme si to k největšímu kopci celé Malé Fatry, impozantnímu Velkému Kriváni. Pomalu a líně pokračujeme jeho úbočím. Za každým druhým rohem zastavíme a nestačíme se nabažit vděčných krajinných scenérií, které jsou všude kolem k vidění. Kamenitými chodníky postupně doklopýtáme k rozcestí u malé studánky. Dopřáváme si lehký, tak trochu opožděný oběd. Slunce, které nás celý den věrně doprovázelo, pomalu klesá k západnímu obzoru. Je čas vyhlídnout nějaké místo na spaní. Přestože dalekohledem pozorně zkoumáme celé okolí, nic vhodného k přenocování nevidíme. Nezbývá, než zvednout kotvy a popojít o nějakou tu míli dál.





Boční hřebenovkou míříme přes Baraniarky do sedla Príslop. Jedná se o překrásný úsek, zatím nejpůsobivější na celé dnešní trase. Zvláště, když narudlou oblohu vystřídá bílý měsíc klasického tvaru, který nám pak milosrdně osvěcuje značně krkolomnou pěšinu. Ta postupně čím dál víc padá do zmíněného horského sedla. Na odvrácenou stranu pohoří už žádné měsíční světlo nedopadá a značně nakloněná rovina připomíná nezapomenutelný noční Žobrák. S tím rozdílem, že teď nepadáme na hubu, ale na zadek. Zvuková kulisa, která při každém zřícení ozývá, je však úplně stejná. Z travnatého Príslopu, kde chvíli pozorujeme dění na neobvykle jasné obloze, sestupujeme ještě o kousek níž, kdy by podle mapy měla stát nějaká salaš. Místo ní však vidíme jen pár upravených a patřičně zabedněných rekreačních chalup. Rozestýláme si proto v nedaleké jalovcovém háji. Ještě před tím se ale v přísně střeženém Národním parku rozhořívá nezbytná večerní vatra. Budiž připomenuto, že na dlouho nepoužívaném ohništi v naprosto bezpečném zákoutí. Vaříme čaj z šípků a jalovcového chvojí. Obojí totiž roste v dostupné blízkosti plápolajícího ohně. Protože jsme od druhé hodiny ranní až do osmé večerní víceméně stále pochodovali, únava se neodbytně hlásí o slovo. Takže zaléháme neobvykle brzo. Ciferník ukazuje teprve jednadvacet hodin. Po celou noc svítí hvězdy, šumí potok a voní vzrostlé jalovce.






Nad ránem začínají štěkat ovčáčtí psi. Díky tomu můžeme ze spacáků pozorovat narození nového dne. Svítání je přímo kýčovité. Všude kolem orosená tráva, žlutě zbarvené břízky, temně rudé bučiny, mezi nimi vtroušené černozelené borovice a na rezavých stráních všudypřítomné shluky zelenošedých jalovcových keřů. Znovuzrozený oranžový oheň ostře kontrastuje s bleděmodrým nádechem nedalekých Rozsutců.



Loučíme se s Petrem, který se musí nedobrovolně zapojit do pracovního procesu. Pomalu pak stoupáme zpátky do sedla. Nedá nám to, abychom na chvíli nezastavili a vzájemně nesdíleli bezprostřední pocity blaha, které nás přepadají při pohledu na tu okolní nádheru. Prosluněným barevným lesem pak stoupáme k bílým skalám na vrcholu hory Sokolie. Z několika vyhlídek zíráme do hluboké Vrátné doliny, lemované prstencem hor, z nichž jsme velkou většinu během včerejška zdolali. Pocity blaha ještě nabývají na síle. Klesneme na pověstný Zbojnický chodník a po něm se pak náramně strmě suneme do dramaticky krásného údolí Tiesňavy.





Zatímco s Martinem zastavujeme na kdejaké vyhlídce, Antonín, jehož nedoléčený kotník po včerejšku nápadně nabyl na objemu, velice opatrně dolů klesá přímější skalnatou pěšinou. My naopak i nadále vděčně zíráme všude kolem a obdivujeme zcela nevšední skalní útvary, jako je například velblouda připomínající Ťava či nedaleko se modlící Mních. Nabídky krásy je natolik intenzivní, že při její nezřízené konzumaci nakonec v nadýchané rezavé trávě spontánně usínáme. Po probuzení urychleně klopýtáme k silnici, s cílem najít ztraceného invalidu. Po Tonckovi však nikde ani památky.  U zastávky nacházíme pouze rukou psaný lísteček záhadného znění: „Zo Vsetína išiel autobusom 12.50.“ Až dome se pak dovídáme, že to napsal jistý domorodec, který mu slíbil, že nám oznámí odjezd dřívějším spojem. A tak už jen sami s Martinem upalujeme do Žiliny, kde si zničehonic uvědomujeme, že bychom konečně mohli také něco pojíst. Díky neustávajícímu přídělu nevšedních přírodních krás jsme tak na jídlo dočista zapomněli. Tasíme na lavičce v parku z báglů zbytky proviantu a přitom nasloucháme vyprávění tří podařených důchodců. Starci svorně popíjí levné víno a navzájem se informují o tom, který z jejich kamarádů kde co ukradl, koho nahánějí esenbáci a kdo právě sedí za mřížemi. No, a potom už s rukama na peněženkách nasedáme na důvěrně známý podvečerní Detvan, který nás během dvou hodin bez problémů přesune k naši aktuální domovině…










((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))



Žádné komentáře:

Okomentovat