MALÁ FATRA
Stoh, Chleb,
Baraniarky, Sokolie, Vrátna
ŘÍJEN 1988
……………………………………(Toncek, Petr Kimler, Martin, FT)……………………………………
VANDRY Z ROKU RAZ DVA
část pětačtyřicátá
V sobotu večer odjíždíme pověstným „Cikánem“ k východu. Sedíme společně v jednom kupé a Martin nám během cesty vypráví veselé historky z vojny, v nichž se neustále objevuje jeho veselý spolubojovník Čenda, rodák z pohraniční Osoblahy. Díky tomu nám jízda pěkně odsýpá. Než se nadějeme, jsou tady dvě hodiny nad ránem, a s tím spojené vystupování v Kralovanech. Hned za nádražím usilovně pátráme po začátku turisticky značené cesty, která by měla směřovat k 1 600 metrů vysokému Stohu. Poté, co na ni konečně ve tmě poněkud složitě narazíme, začíná vytrvalé stoupání. Nad hlavou svítí hvězdy, v údolí Váhu šňůry světel a v našich rukou dvě skomírající baterky. Asi po hodině cesty uslyšíme v křovinách nalevo od nás tajemné zašustění. S bráchou Antonínem popadneme pár šutrů a dotčené místo začneme bombardovat. Odpovědí je zapraskání větví a několikeré, více než zřetelné zafunění. Vrháme tam další kameny. Praskání i funění se opakuje, jenže o dost silněji. Je to jelen, medvěd nebo divočák? Tipujeme posledně jmenovaného. Protože však blízké stromy neskýtají možnost bleskového úprku do korun, od dalších útoků prozřetelně ustupujeme a raději pokorně mizíme ve všudypřítomných temnotách.
Rozbitá lesní cesta se postupně mění v chodník a ten
posléze v jen sotva znatelnou pěšinu. A právě tady začíná krkolomné
stoupání na kopec s poetickým názvem Žobrák. Lezeme vzhůru příkrou
kamenitou strání mezi všelijak pokroucenými buky a díky mokrému podkladu,
vrstvě spadaného lstí a velice slušné tmě se jedná o zážitek, na který budeme velice
dlouho vděčně vzpomínat. Každou chvíli je někdo na zemi. Což prozrazují více
než časté výkřiky z té či oné strany dokonale potemnělého prudkého svahu.
Horní hranici lesa opouštíme při prvních náznacích svítání. Usedáme do hebké
trávy a pozorujeme velkolepé divadlo ukazující v přímém přenosu zrození
nového dne. Z mlžného oparu vystupují temně modré obrysy nedalekých hor,
tu a tam osvícené ostrými paprsky vycházejícího slunce.
Holou, travnatou strání pak pomalu stoupáme k vrcholu
Stohu. Nebe se postupně zahaluje do mraků a od severozápadu fouká velice
studený vítr. Výhledy na všechny strany jsou však odtud přímo parádní. Ty úplně
nejkrásnější míří k nedalekému skalnatému Rozsutci. Opatrně sestupujeme do
sedla a tady rozkošně klesneme do nadýchaného mechu. Všude kolem zůstalo na
bezlistých keřích zůstalo dost přezrálých borůvek. Navzdory náramně slušné kose
se pouštíme do snídaně. Ke chlebu, sýrům
a konzervovaným sardinkám přidáváme právě zmíněné modrofialové lesní ovoce.
Mrznou nám při tom nejen ruce, ale i občasné úsměvy na dokonale ztuhlých rtech.
Posunujeme se na protější svah, kam začínají dopadat jakž takž hřejivé paprsky ranního slunce. Na chodníku či v jeho těsné blízkosti zkoušíme dospat alespoň něco z předchozí probdělé noci. Široko daleko není ani živáčka, takže půjde o sladké, nikým nenarušené poležení. Jaké je však naše překvapení, když se po chvíli kolem nás či přímo přes nás převalí takřka souvislých dav uhánějících turistů! Rozespalí vstáváme z chodníku a začínáme stoupat ve stopách našich překvapivých buditelů. Pod modrou oblohou a čím dál štědřejším sluníčkem pak vytrvale pochodujeme nádherným hřebenem až na vzpomínaný Chleb. Občas chůzi přerušíme a s náramným potěšením zíráme na zvlněnou parádu okolních namodralých kopečků a zastíněných údolí. Zdaleka nejkrásnější výhled nám pak z výšky nějakých šestnácti stovek metrů nabízí nevelká, skálami vyzdobená vrcholová plošina.
Namíříme si to k největšímu kopci celé Malé Fatry,
impozantnímu Velkému Kriváni. Pomalu a líně pokračujeme jeho úbočím. Za každým
druhým rohem zastavíme a nestačíme se nabažit vděčných krajinných scenérií,
které jsou všude kolem k vidění. Kamenitými chodníky postupně doklopýtáme
k rozcestí u malé studánky. Dopřáváme si lehký, tak trochu opožděný oběd.
Slunce, které nás celý den věrně doprovázelo, pomalu klesá k západnímu
obzoru. Je čas vyhlídnout nějaké místo na spaní. Přestože dalekohledem pozorně
zkoumáme celé okolí, nic vhodného k přenocování nevidíme. Nezbývá, než
zvednout kotvy a popojít o nějakou tu míli dál.

Boční hřebenovkou míříme přes Baraniarky do sedla Príslop. Jedná se o překrásný úsek, zatím nejpůsobivější na celé dnešní trase. Zvláště, když narudlou oblohu vystřídá bílý měsíc klasického tvaru, který nám pak milosrdně osvěcuje značně krkolomnou pěšinu. Ta postupně čím dál víc padá do zmíněného horského sedla. Na odvrácenou stranu pohoří už žádné měsíční světlo nedopadá a značně nakloněná rovina připomíná nezapomenutelný noční Žobrák. S tím rozdílem, že teď nepadáme na hubu, ale na zadek. Zvuková kulisa, která při každém zřícení ozývá, je však úplně stejná. Z travnatého Príslopu, kde chvíli pozorujeme dění na neobvykle jasné obloze, sestupujeme ještě o kousek níž, kdy by podle mapy měla stát nějaká salaš. Místo ní však vidíme jen pár upravených a patřičně zabedněných rekreačních chalup. Rozestýláme si proto v nedaleké jalovcovém háji. Ještě před tím se ale v přísně střeženém Národním parku rozhořívá nezbytná večerní vatra. Budiž připomenuto, že na dlouho nepoužívaném ohništi v naprosto bezpečném zákoutí. Vaříme čaj z šípků a jalovcového chvojí. Obojí totiž roste v dostupné blízkosti plápolajícího ohně. Protože jsme od druhé hodiny ranní až do osmé večerní víceméně stále pochodovali, únava se neodbytně hlásí o slovo. Takže zaléháme neobvykle brzo. Ciferník ukazuje teprve jednadvacet hodin. Po celou noc svítí hvězdy, šumí potok a voní vzrostlé jalovce.
Loučíme se s Petrem, který se musí nedobrovolně zapojit
do pracovního procesu. Pomalu pak stoupáme zpátky do sedla. Nedá nám to,
abychom na chvíli nezastavili a vzájemně nesdíleli bezprostřední pocity blaha,
které nás přepadají při pohledu na tu okolní nádheru. Prosluněným barevným
lesem pak stoupáme k bílým skalám na vrcholu hory Sokolie. Z několika
vyhlídek zíráme do hluboké Vrátné doliny, lemované prstencem hor, z nichž
jsme velkou většinu během včerejška zdolali. Pocity blaha ještě nabývají na
síle. Klesneme na pověstný Zbojnický chodník a po něm se pak náramně strmě
suneme do dramaticky krásného údolí Tiesňavy.



















Žádné komentáře:
Okomentovat