pátek 6. března 2026

 VANDRMIX

let osmdesátých

1988

část sedmačtyřicátá




……………………………………………………………………………………………

120 roků

Pavel 39, Bob 40, Franta 41

- leden -

Narozeniny, které operují číslem 120, se musí patřičně oslavit. Dobrá jedna třetina sboru je na třídě Eduarda Urxe, jíž nikdo neřekne jinak než Hřbitovní, napěchována v čísle popisném jedna do boční místnosti, hned vedle hlavního sálu. Bob prostřednictvím magnetofonového záznamu pouští úryvky ze své dávné svatby, promítají se diáky pro pamětníky a také humorný seriál „U nás ve sboře“. Následuje předčítání příspěvků z nedávného vdávání Vlasty, po němž následuje zveřejnění „Proroctví Boba proroka vyčtené z hvězd“. Večer je zakončen všeobecnou soutěží na téma „Jak nás znáte“. Ta obsahuje zvídavé otázky, jako například „Kolik mají jubilanti dohromady zubů?“, „Kolik dohromady měří či váží?“, "Kolik dohromady utratí za týden za chleba?“, a tak podobně. Největším znalcům jsou na závěr uděleny hodnotné ceny, tentokrát z preferované oblasti zdravé výživy.



ZIMNÍ PROCHÁZKA OKOLÍM VALMEZU

- únor -

(Vlasta, Tomáš, Alenka, Bláža, Lidka Jiříková, Laďa a Jindra Škrlovi, FT)

Obloha je modrá, krajina přizdobená troškou sněhu, na lískách a olších už visí dlouhé, okrově žluté jehnědy. Pomalu kráčíme ztichlým lesem na Piškovou. Bláža vzpomíná na své mnohé humorné zážitky z mládí, ostatní, především bratří Škrlové, se zájmem naslouchají. Ticho lesa tak často přeruší hlasité salvy smíchu. Zvláště, když se jedná o příběhy ze školních lavic, což je pro Jindru a Laďu v tuto dobu oblast značně aktuální. Na pláních za Piškovou je už sněhu kousek pod kolena, a tak tu společně hrajeme na hoňku. Pokračujeme dál a po překonání holého kopce s výhledem na naše město zastavujeme u impozantní Jarcovské guly. Shodujeme se, že s bílou sněhovou čepicí je ještě krásnější než v létě. Přes okraj Jarcové pak míříme na Bražiska a odtud chodníkem podél Bečvy až do Valmezu. Loučíme se nadmíru příjemně unaveni a docházíme ke společnému závěru, že by to chtělo na takovýto špacír vyrazit častěji.




VEČÍREK U MROČKOVÝCH

- konec února -

(Vlasta, Tomáš, Jenda Majer, Jindra a Laďa Škrla, Lidka Jiříková, Karel, teta Vlasta, Mročkovi)

Končí únor a konečně začíná zima. V údolích je jen pár centimetrů sněhu, a tak se docela klidně vydáváme s mikrobusem nahoru pověstnou Spinou. S přibývající výškou úměrně narůstá i sněhová pokrývka. V polovině stoupání je už patnáct centimetrů vysoká. Hnací kola se sice stále točí, ale auto stojí. Mužská část v podobě tří nikterak subtilních individuí se přesouvá z útulného interiéru na zadní nárazník. Na jedničku a plný plyn se nám takto dlouho daří překonávat značně nakloněnou rovinu s neustále narůstající vrstvou mokrého sněhu. Nějakých sto metrů před vrcholem však náš dostavník zastavuje definitivně. Nezbývá, než jej odstavit na boční cestu a zbývající dva kilometry ke Mročkovým absolvovat po svých. Pakuje tu ž Karlův zahraniční vůz značky Trabant. Ten se tu ovšem dostal silnicí od Bystřičky. Stačil prý přitom zavadit o patník, naštěstí bez vážnějších následků. U Mročků je tradičně teplo. Nejen fyzicky, ale i duševně. Náš dluh vůči této rodince nám po konzumaci neodolatelných dobrot opět značně narůstá. Stravu tělesnou střídá potrava duchovní. Zamyšlení nad Písmem umocňuje pár písniček a završuje závěrečná modlitba. Po dvou hodinách pohody následuje nevyhnutelné loučení. A v našem případě dvoukilometrová procházka zpátky k autu. Sněžit už přestalo. Všechno kolem se odělo do nádherně bílého pohádkového hávu. Nasedáme do našeho zavátého přibližovadla a opatrně klesáme dolů. Přestože máme zařazenu optimální dvojku, občas chytáme těžko ovladatelné „sáně“. Naštěstí stále v rámci silnice. Úspěšně tedy dokloužeme až k Vidči a za Stříteží zabočíme k Zubří. Jendu Majera v pořádku předáme jeho přívětivé rodince a pak už bez jakýchkoliv problémů dodrkotáme k našim meziříčským domovům.




MÁJOVÉ DNY VE STRÁŽOVKÁCH

Manínská úžina a po ní Pružina

9. – 10. května

(Podsedníkova škodovka, Pimkův trabant, Tomancovy Š 120 a Š 1203)

Čtyři auta plná děcek pádí v nádherném májovém dnu přes Vsetín a Púchov od Považské Teplé. Všeobecně známý pirát Petr Podsedník nemůže vydržet poklidné tempo, před Púchovem nás vítězoslavně předjíždí, a protože není zdejšího kraje příliš znalý, na parkoviště pod Manínskou úžinou přijíždí jako suverénně poslední.





Celá početná družina se poté vydává na procházku kaňonem. Vysoké bílé skály pěkně kontrastují se sytou modří jasné oblohy a svěží jarní zelení vysokých buků. Nevíme, kam se podívat dřív. Dramatickou nádheru strmých stěn přívětivě vyvažují trsy zářivě žlutých květů, zavěšených vysoko nad našimi hlavami.






Přes vesnici Podskalie pokračujeme k další, tentokrát Kostolecké úžině. Ještě před ní si dopřáváme krátké zastavení s krásným, volně se pasoucím koněm. Je docela krotký, nechá se hladit a krmit přímo z ruky. Zmíněná tiesňava nás ohromí obrovským skalním výklenkem, k němuž však nevede žádný upravený chodník. A tak k oné třicet metrů vysoké vápencové klenbě šplháme dlouhým a nadmíru strmým suťoviskem. Sotva s jazykem na vestě dosáhneme převisu, připadneme si jako v nějakém impozantním křesťanském chrámu. Po odzkoušení zdejší akustiky docházíme k závěru, že místo by bylo nanejvýš v hodné pro pořádání koncertů těch nejvybranějších pěveckých souborů.






Také zdejší kolmé stěny vyzdobily bohaté chomáče žluté tařice skalní. Značně působivý je rovněž pohled ke dnu tohoto sevřeného údolí. Vine se jím úzká sinice, která zápasí o místo s vytrvale proudícím chladným potokem. Klesáme sutí zpátky a na malém výběžku potom svačíme, opalujeme pobledlé tkáně a bohapustě lenošíme.





Ve velkém zástupu poté putujeme na protější kopec. Zaparkujeme v místě s výhledem na nedávno opuštěný impozantní skalní převis. Hrajeme tu hry a soutěžíme v nejrůznějších prapodivných disciplínách. Anebo se, jenom tak, povalujeme. Závětří a milosrdné sluneční paprsky nám k tomu nabízejí zcela ideální příležitost.






Pavel, Toncek a další lovci hub tu narazí na vášnivého kolegu, který v nízké trávě pátrá po příjemně voňavých májovkách. Ochotně se dělí o vlastní zkušenosti z této oblasti a přidává spoustu dalších zajímavostí. Pohodové chvíle ovšem rychle utíkají a nastává čas ke zvednutí zadků a startu k další aktivitě.




Tou je dlouhý a pro některé i docela těžký výstup na vedlejší Velký Manín. Jeho vrchol leží ve výšce 950 metrů nad mořem, což představuje asi sedmisetmetrové převýšení. Pocity z dobytí nejvyšší kóty jsou však rozpačité. Temeno hory je pokryto hustým lesem a neposkytuje jediné místo k výhledu do okolí. Těžce vydobyté převýšení proto po krátkém oddychu likvidujeme svižným skluzem odvrácenou strání zmíněného Manína. Čas odjezdu vlaku z Považské Teplé se totiž zatraceně přiblížil. Díky rychlému transportu Tonckovým autem je onen spoj na poslední chvíli ještě zastižen, takže vlaková četa může bez problémů uhánět ke svým domovům.



Loučíme se s osádkou Pimkova a Podsedníkova přibližovadla a se dvěma škodovkami, do nichž se soustředí zbytek výpravy, tedy nějakých osm duší, upalujeme půvabnou krajinou Strážovských vrchů do 25 kilometrů vzdálené Pružiny. Zastavujeme v nám známé dolině u osamělé stodoly, hned vedle bystrého potoka. Na prudkém svahu provádíme těžbu dřeva, coby potravy pro nezbytný večerní oheň. Uvolněné kameny, které se od nás nekontrolovatelně řítí dolů, jen o vlásek míjejí naše zaparkované vehikly. Pro jistotu je neprodleně odstavujeme o kousek dál. Co kdyby přišlo v noci zemětřesení?



Přichází večer. A s ním i plápolající ohýnek, čaj z divoké máty a teplá večeře ze společného kotlíku. K tomu přívětivě šplouchající bystřina a nádherná, stříbrnými hvězdami ozdobená klenby nekonečného vesmíru.




Spolu s Petrem Kimlerem trávíme noc ve stodole, kdy zbylo trochu loňského sena, ostatní přespávají v autech. Bílého rána se nám tak daří dočkat v poměrné pohodě.  Konzumujeme na ohni připravenou snídani a hned po ní se všichni ubíráme asi dva až tři kilometry proti proudu potoka. Obloha je zase modrá a listy buků ještě zelenější než včera. Na všech travnatých stráních rozkvetly spousty nádherně žlutých májových petrklíčů.

 



Zastavujeme u vybagrované tůně s hromadou travertinů a tady se také dělíme na dvě skupiny. Dívky směřují zpátky do tábora, my pokračujeme dál a výš na Ostrou Kečku. Ta ční do bezmála jednokilometrové výšky. A cesta k ní je nadmíru zajímavá.  Otevírají se nám vděčné, poměrně daleké výhledy a okolí chodníku zdobí rozsáhlé porosty dymnivky. Její bílé a vínově červené květy tvoří fantastický souvislý koberec. Nad ním se do vysoka tyčí mohutné, čerstvě olistěné buky, oplývající nádherně prozářenou jarní zelení.



Na Kečce objevujeme loveckou minichatku, postavenou ne deset metrů vysoké vápencové skále. Jsou v ní dvě postele, stolek a přímo parádní výhled na Strážovky, Javorníky i Lúčanskou Malou Fatru, jíž vévodí nedaleký, nadprůměrně atraktivní vrchol Kľaku.



Vracíme se pěknou, ale úplně suchou dolinou. Je tu bezvětří, takže slunce praží jako v horkém létě. V táboře nás vítají rozdivočelé a mírně promáčené amazonky. V rukou svírají nádoby ledové vody, kterou se snaží přemístit na naše rozhicované tělesné schránky. Terčem útoků je především pověstný donchuán Petr. Odveta na sebe nenechá dlouho čekat. Obětí se stává zdaleka nejaktivnější Adéla. Totální ponoření jejího těla do ledové vody horské bystřiny představuje nadmíru sladkou pomstu, jíž si napadený lamač dívčích srdcí jaksepatří užívá. Více či méně promáčeni pak nasedáme do našich odstavených vehiklů. Domů se vracíme k večeru a až na dvojnásobné záhadné vynechání motoru naší dvanáctsettrojky, víceméně v klidu a nebývalé pohodě.




VÝCHODNÍ ČECHY, ZÁPADNÍ MORAVA

návštěva Žůrkových v Jarošově, Martina v Pohodlí, sboru v Luži, táborku na Březinách 

a svatebního večera Míši Pražanové ve Všechovicích

(Petr Kimler, FT a později i Čmelákův harém)


Ranním Cikánem pádíme spolu s Petrem do Ústí nad Orlicí. Tady v čekárně dočkáme při snídani z vlastních zdrojů bílého rána a pak za občasného mrholení pochodujeme podél řeky Orlice až do Chocně.



V Brandýse nad Orlicí se nemůžeme nezastavit u zdejšího památníku Jana Ámose Komenského. Právě tady totiž Učitel národů napsal svůj slavný Labyrint. Samozřejmě chvíli pobudeme v malém, ale docela útulném městečku, mimo jiné u zbytků někdejšího památného bratrského sboru.



Těsně před Chocní šplháme vysoko nad štreku a po hraně zbořeného tunelu si krátíme cestu k nádraží. A potom už ve vlaku jenom spokojeně klimbáme. Ten nás v pokoji dopraví až do pohádkové Smetanovy Litomyšle.




Prohlídku města s přenádherným zámkem a dlouhým náměstím absolvujeme za nepřetržitého a značně vydatného spadu nebeské vláhy. Vyhledáme autobusové nádraží, naskočíme do spoje mířícího k Jarošovu a za chvíli jsme v posledním domku s číslem popisným 18. Rodinka Žůrkových, doplněná o bodrou tetu Emilii Hurtovou nás nejen pohostí, ale dokonce nám zapůjčí svůj osobní vůz značky Octavia. Jeho prostřednictvím poté naprosto pohodlně docestujeme do Pohodlí. Ve zdejších minikasárnách tu potkáváme našeho Martina, jemuž spolubojovníci neřeknou jinak než Abbé. V kulturním kamrlíku s obrazem nesmrtelného Vladimíra Iljiče pak trávíme dobré dvě hodiny velice příjemným povídáním. Není divu, bdělý strážce zdejší rušičky Svobodné Evropy to má do civilu pouhých devět dní.




Vracíme se k Žůrkovým. Zdenek, uznávaná hlava rodiny nám promítá diáky z nedávné návštěvy Kavkazu. Rozpovídá se rovněž o sovětské Arménii a značně rozvášněném Karabachu. Ráno jsme pak jejich rodinnou a značně přeplněnou dvanáctsettrojkou přemístěni do lužského sboru. Odpoledne tu promítáme obrázky z našich minulých rumunských spanilých jízd soustředěných do diafonu s názvem „La revedere, Romania“. A k tomu přihazujeme pár valašských lidových z utajené tvůrčí dílny FT.

Večer je pak táborák v nedalekých Březinách, kam se srotí omladina z celého široširého okolí. Písničky a scénky o půlnoci vystřídá hledání bílých papírků v totálně černém lese. Přijíždí rovněž Radek Jonczy, jak o sobě říká, kazitel z České Třebové. V jeho přítomnosti se pak povídají veselé historky se sborového života. Nejzajímavější jsou dvě s okrovým nádechem: Zmíněný Radek jednou, jsa služebně v nejmenovaném sboru, si o přestávce odskakuje do útulné budky na dvoře za účelem odlehčení.  Po skončení operace zjišťuje, že v interiéru chybí jakýkoliv vytírací materiál. Jediným v kadibudce přítomným papírem je pouze ručně psaná osnova jeho příští promluvy. Chvíli váhá, pak ji rychle a naposled očima přelétne a na konec použije k účelu, k němuž ani zdaleka nebyla předurčena. Káže tedy úplně zpaměti. Po skončení za ním tetičky přicházejí s nadšeným prohlášením, že tak požehnané kázání už pěkně dlouho neslyšely.

Příběh druhý vyprávějí dívky ze zábřežského sboru: Jistý, dobře živený kazatel, oplývají 130 kilogramy živé váhy, k nim přijíždí z Olomouce a ještě před započetím bohoslužby chvátá k osamělému stánku úlevy, hrdě se tyčícím na církevním dvorku.  Zařízení je poněkud zchátralé. Po dosednutí muže na patřičnou plošinu konstrukce nápor nevydrží a i s milým kazatelem se řítí do hlubin. Jáma je hluboká, navíc úplně plná. Nešťastník je sice nadlehčován silou Archimedova zákona, leč ta k opuštění nedobrovolné lázně nestačí. Situaci musí vyřešit místní tetinky, mimochodem jediné duše, které navštívily dnešní shromáždění. Strkají do roztoku církevní židle, po nichž pak nedobrovolný potápěč šplhá z cisterny ven. Zádrhel je ale v tom, že v širokém okolí se nenacházejí patřičně široké kalhoty, jimiž by se mohlo nešťastník přiodít. Nezbývá než najmout ochotného řidiče, který milého strýčka, zatím oblečeného do vypůjčených prostorných montérek, odveze do 40 kilometrů vzdálené Olomouce k přestrojení. Kázání se nakonec přece jenom koná, byť s docela slušným zpožděním.



Vesle plápolající táborák vydrží hořet až do druhé nad ránem. Je sice uplakané, ale ani to nezabrání v pořádání nejrůznějších pohybových soutěží. Po přebohatém společném obědě opouštíme s Petrem Březiny, místní linkou pádíme do Poličky a dálkařem pak do Černé Hory poblíž Boskovic. Tady dopadáme podobně jako husité u Hory Bílé, protože do obce Všechovice, kde má Míša, blahé paměti Pražanová, svatební oběd, už zhola nic nejede. Nezbývá než dvanáct kilometrů šlapat pěkně po svých. Živíme se padlými švestkami a v posledním úseku cesty pro jistotu sbíráme hojně se vyskytující bedly. V cílových Všechovicích se sice trochu motáme, ale nakonec přece jenom narazíme na Výletiště, kde už vesele plápolá slavnostní táborák. Vítáme zde našeho starého dobrého Čmeláka, který dávnou nápadnici v podobě aktuální nevěsty vyměnil za houf přítomných liptálských divoženek. Společně pak dáváme dohromady nezbytný kulturní příspěvek. Míša poté převezme od Čmelákova harému svatební dar v podobě vycpaného čápa a od nás dvou sadu sklenic, v Litomyšli zakoupený kuchyňský vercajk, velký měch bedel a menší sáček koksu ukradeného z hromady na poličském nádraží. Program je neorganizovaný a na naše poměry poněkud decentní. Výraznou ozdobou slavnosti je brněnská folková hvězda Čita, mimo jiné vítězka jednoho ročníku populární Porty, která se kytarou v ruce zapívá několik tklivých písniček.



Přestože to máme domů nejdál, odjíždíme jako suverénně poslední. Všech šest se nác nacpe do Čmelákovy vypůjčené škodovky a v nevyhnutelném masovém přitulení absolvujeme rychlou, leč zcela bezpečnou cestu k domovu. Dlužno podotknout, že za značně rozjásané nálady, za níž nestojí nikdo jiný, než nenapravitelná sborová rozchechtávačka Zdenka. Hranice zastihujeme o půl druhé, Valmez ve dvě v noci a Čmelákův liptálský harém zalehne do cích až kole třetí nad ránem…

 

PING – PONG

předvánoční turnaj meziříčských borců ve vsetínském sboru

- prosinec –

Po minulém úspěšném stolně tenisovém klání v Hranicích, které nemilosrdně převálcoval veterán Bob, se pozměněná sestava schází pro změnu na Vsetíně. Turnaj ve dvouhře vyhrává natrénovaný Robert, těsně následovaný talentovaným Markem. Za ním se umísťuje Michal před Zubíčkovým Jarkem, Reném, Filipem a Petrem.




Populární čtyřhru naopak ovládne bratrská dvojice Marka s Filipem, za níž se podle dosažených bodů zařadí René s Michalem a konec tabulky obsadí vítěz dvouhry Robert se svým straším bráchou Petrem.



Turnaj pak uzavře tak zvaný kolotoč. Petr, na něhož nezbyla pálka, při něm hrdinně pinká botou, židlí, pokličkou a nakonec i samotným hrncem. Přítomné Ada a Ester pak rozdělí mezi zchvácené borce hodnotné věcné dary. Vítěz hlavní soutěže si odnáší hrníček, druhý v pořadí medvídkové bonbony a třetí čokoládovou medaili.  Návrat do Valmezu se koná ještě téhož odpoledne a kupodivu v překvapivě slušném tělesném i duševním stavu.




((((((((((((((((((((-: ahoj :- ))))))))))))))))))))

Žádné komentáře:

Okomentovat