VANDRMIX
let osmdesátých
1988
část sedmačtyřicátá
……………………………………………………………………………………………
120 roků
Pavel 39, Bob 40, Franta 41
- leden -
Narozeniny, které operují číslem 120, se musí patřičně
oslavit. Dobrá jedna třetina sboru je na třídě Eduarda Urxe, jíž nikdo neřekne
jinak než Hřbitovní, napěchována v čísle popisném jedna do boční místnosti,
hned vedle hlavního sálu. Bob prostřednictvím magnetofonového záznamu pouští
úryvky ze své dávné svatby, promítají se diáky pro pamětníky a také humorný
seriál „U nás ve sboře“. Následuje předčítání příspěvků z nedávného
vdávání Vlasty, po němž následuje zveřejnění „Proroctví Boba proroka vyčtené
z hvězd“. Večer je zakončen všeobecnou soutěží na téma „Jak nás znáte“. Ta
obsahuje zvídavé otázky, jako například „Kolik mají jubilanti dohromady zubů?“,
„Kolik dohromady měří či váží?“, "Kolik dohromady utratí za týden za chleba?“, a
tak podobně. Největším znalcům jsou na závěr uděleny hodnotné ceny, tentokrát
z preferované oblasti zdravé výživy.
ZIMNÍ PROCHÁZKA OKOLÍM VALMEZU
- únor -
(Vlasta, Tomáš, Alenka,
Bláža, Lidka Jiříková, Laďa a Jindra Škrlovi, FT)
Obloha je modrá, krajina přizdobená troškou sněhu, na
lískách a olších už visí dlouhé, okrově žluté jehnědy. Pomalu kráčíme ztichlým
lesem na Piškovou. Bláža vzpomíná na své mnohé humorné zážitky z mládí,
ostatní, především bratří Škrlové, se zájmem naslouchají. Ticho lesa tak často
přeruší hlasité salvy smíchu. Zvláště, když se jedná o příběhy ze školních
lavic, což je pro Jindru a Laďu v tuto dobu oblast značně aktuální. Na
pláních za Piškovou je už sněhu kousek pod kolena, a tak tu společně hrajeme na
hoňku. Pokračujeme dál a po překonání holého kopce s výhledem na naše
město zastavujeme u impozantní Jarcovské guly. Shodujeme se, že s bílou
sněhovou čepicí je ještě krásnější než v létě. Přes okraj Jarcové pak
míříme na Bražiska a odtud chodníkem podél Bečvy až do Valmezu. Loučíme se
nadmíru příjemně unaveni a docházíme ke společnému závěru, že by to chtělo na
takovýto špacír vyrazit častěji.
VEČÍREK U MROČKOVÝCH
- konec února -
(Vlasta, Tomáš, Jenda
Majer, Jindra a Laďa Škrla, Lidka Jiříková, Karel, teta Vlasta, Mročkovi)
Končí únor a konečně začíná zima. V údolích je jen pár
centimetrů sněhu, a tak se docela klidně vydáváme s mikrobusem nahoru
pověstnou Spinou. S přibývající výškou úměrně narůstá i sněhová pokrývka. V polovině
stoupání je už patnáct centimetrů vysoká. Hnací kola se sice stále točí, ale
auto stojí. Mužská část v podobě tří nikterak subtilních individuí se
přesouvá z útulného interiéru na zadní nárazník. Na jedničku a plný plyn
se nám takto dlouho daří překonávat značně nakloněnou rovinu s neustále
narůstající vrstvou mokrého sněhu. Nějakých sto metrů před vrcholem však náš
dostavník zastavuje definitivně. Nezbývá, než jej odstavit na boční cestu a
zbývající dva kilometry ke Mročkovým absolvovat po svých. Pakuje tu ž Karlův
zahraniční vůz značky Trabant. Ten se tu ovšem dostal silnicí od Bystřičky.
Stačil prý přitom zavadit o patník, naštěstí bez vážnějších následků. U Mročků
je tradičně teplo. Nejen fyzicky, ale i duševně. Náš dluh vůči této rodince nám
po konzumaci neodolatelných dobrot opět značně narůstá. Stravu tělesnou střídá
potrava duchovní. Zamyšlení nad Písmem umocňuje pár písniček a završuje
závěrečná modlitba. Po dvou hodinách pohody následuje nevyhnutelné loučení. A v
našem případě dvoukilometrová procházka zpátky k autu. Sněžit už přestalo.
Všechno kolem se odělo do nádherně bílého pohádkového hávu. Nasedáme do našeho
zavátého přibližovadla a opatrně klesáme dolů. Přestože máme zařazenu optimální
dvojku, občas chytáme těžko ovladatelné „sáně“. Naštěstí stále v rámci
silnice. Úspěšně tedy dokloužeme až k Vidči a za Stříteží zabočíme
k Zubří. Jendu Majera v pořádku předáme jeho přívětivé rodince a pak
už bez jakýchkoliv problémů dodrkotáme k našim meziříčským domovům.
MÁJOVÉ DNY VE STRÁŽOVKÁCH
Manínská úžina a po ní Pružina
9. – 10. května
(Podsedníkova škodovka,
Pimkův trabant, Tomancovy Š 120 a Š 1203)
Čtyři auta plná děcek pádí v nádherném májovém dnu přes
Vsetín a Púchov od Považské Teplé. Všeobecně známý pirát Petr Podsedník nemůže
vydržet poklidné tempo, před Púchovem nás vítězoslavně předjíždí, a protože
není zdejšího kraje příliš znalý, na parkoviště pod Manínskou úžinou přijíždí
jako suverénně poslední.
Celá početná družina se poté vydává na procházku kaňonem.
Vysoké bílé skály pěkně kontrastují se sytou modří jasné oblohy a svěží jarní
zelení vysokých buků. Nevíme, kam se podívat dřív. Dramatickou nádheru strmých
stěn přívětivě vyvažují trsy zářivě žlutých květů, zavěšených vysoko nad našimi
hlavami.
Přes vesnici Podskalie pokračujeme k další, tentokrát
Kostolecké úžině. Ještě před ní si dopřáváme krátké zastavení s krásným,
volně se pasoucím koněm. Je docela krotký, nechá se hladit a krmit přímo
z ruky. Zmíněná tiesňava nás ohromí obrovským skalním výklenkem,
k němuž však nevede žádný upravený chodník. A tak k oné třicet metrů
vysoké vápencové klenbě šplháme dlouhým a nadmíru strmým suťoviskem. Sotva
s jazykem na vestě dosáhneme převisu, připadneme si jako v nějakém
impozantním křesťanském chrámu. Po odzkoušení zdejší akustiky docházíme
k závěru, že místo by bylo nanejvýš v hodné pro pořádání koncertů
těch nejvybranějších pěveckých souborů.
Také zdejší kolmé stěny vyzdobily bohaté chomáče žluté
tařice skalní. Značně působivý je rovněž pohled ke dnu tohoto sevřeného údolí.
Vine se jím úzká sinice, která zápasí o místo s vytrvale proudícím chladným
potokem. Klesáme sutí zpátky a na malém výběžku potom svačíme, opalujeme
pobledlé tkáně a bohapustě lenošíme.
Ve velkém zástupu poté putujeme na protější kopec. Zaparkujeme v místě s výhledem na nedávno opuštěný impozantní skalní převis. Hrajeme tu hry a soutěžíme v nejrůznějších prapodivných disciplínách. Anebo se, jenom tak, povalujeme. Závětří a milosrdné sluneční paprsky nám k tomu nabízejí zcela ideální příležitost.
Pavel, Toncek a další lovci hub tu narazí na vášnivého kolegu, který v nízké trávě pátrá po příjemně voňavých májovkách. Ochotně se dělí o vlastní zkušenosti z této oblasti a přidává spoustu dalších zajímavostí. Pohodové chvíle ovšem rychle utíkají a nastává čas ke zvednutí zadků a startu k další aktivitě.
Tou je dlouhý a pro některé i docela těžký výstup na
vedlejší Velký Manín. Jeho vrchol leží ve výšce 950 metrů nad mořem, což
představuje asi sedmisetmetrové převýšení. Pocity z dobytí nejvyšší kóty jsou
však rozpačité. Temeno hory je pokryto hustým lesem a neposkytuje jediné místo
k výhledu do okolí. Těžce vydobyté převýšení proto po krátkém oddychu
likvidujeme svižným skluzem odvrácenou strání zmíněného Manína. Čas odjezdu
vlaku z Považské Teplé se totiž zatraceně přiblížil. Díky rychlému
transportu Tonckovým autem je onen spoj na poslední chvíli ještě zastižen,
takže vlaková četa může bez problémů uhánět ke svým domovům.
Loučíme se s osádkou Pimkova a Podsedníkova
přibližovadla a se dvěma škodovkami, do nichž se soustředí zbytek výpravy, tedy
nějakých osm duší, upalujeme půvabnou krajinou Strážovských vrchů do 25
kilometrů vzdálené Pružiny. Zastavujeme v nám známé dolině u osamělé
stodoly, hned vedle bystrého potoka. Na prudkém svahu provádíme těžbu dřeva,
coby potravy pro nezbytný večerní oheň. Uvolněné kameny, které se od nás
nekontrolovatelně řítí dolů, jen o vlásek míjejí naše zaparkované vehikly. Pro
jistotu je neprodleně odstavujeme o kousek dál. Co kdyby přišlo v noci
zemětřesení?
Přichází večer. A s ním i plápolající ohýnek, čaj z divoké máty a teplá večeře ze společného kotlíku. K tomu přívětivě šplouchající bystřina a nádherná, stříbrnými hvězdami ozdobená klenby nekonečného vesmíru.
Spolu s Petrem Kimlerem trávíme noc ve stodole, kdy zbylo trochu loňského sena, ostatní přespávají v autech. Bílého rána se nám tak daří dočkat v poměrné pohodě. Konzumujeme na ohni připravenou snídani a hned po ní se všichni ubíráme asi dva až tři kilometry proti proudu potoka. Obloha je zase modrá a listy buků ještě zelenější než včera. Na všech travnatých stráních rozkvetly spousty nádherně žlutých májových petrklíčů.
Zastavujeme u vybagrované tůně s hromadou travertinů a
tady se také dělíme na dvě skupiny. Dívky směřují zpátky do tábora, my
pokračujeme dál a výš na Ostrou Kečku. Ta ční do bezmála jednokilometrové
výšky. A cesta k ní je nadmíru zajímavá.
Otevírají se nám vděčné, poměrně daleké výhledy a okolí chodníku zdobí
rozsáhlé porosty dymnivky. Její bílé a vínově červené květy tvoří fantastický
souvislý koberec. Nad ním se do vysoka tyčí mohutné, čerstvě olistěné buky,
oplývající nádherně prozářenou jarní zelení.
Na Kečce objevujeme loveckou minichatku, postavenou ne deset
metrů vysoké vápencové skále. Jsou v ní dvě postele, stolek a přímo
parádní výhled na Strážovky, Javorníky i Lúčanskou Malou Fatru, jíž vévodí
nedaleký, nadprůměrně atraktivní vrchol Kľaku.
Vracíme se pěknou, ale úplně suchou dolinou. Je tu bezvětří,
takže slunce praží jako v horkém létě. V táboře nás vítají
rozdivočelé a mírně promáčené amazonky. V rukou svírají nádoby ledové
vody, kterou se snaží přemístit na naše rozhicované tělesné schránky. Terčem
útoků je především pověstný donchuán Petr. Odveta na sebe nenechá dlouho čekat.
Obětí se stává zdaleka nejaktivnější Adéla. Totální ponoření jejího těla do
ledové vody horské bystřiny představuje nadmíru sladkou pomstu, jíž si napadený
lamač dívčích srdcí jaksepatří užívá. Více či méně promáčeni pak nasedáme do
našich odstavených vehiklů. Domů se vracíme k večeru a až na
dvojnásobné záhadné vynechání motoru naší dvanáctsettrojky, víceméně
v klidu a nebývalé pohodě.
VÝCHODNÍ ČECHY, ZÁPADNÍ MORAVA
návštěva Žůrkových v Jarošově, Martina v Pohodlí, sboru v
Luži, táborku na Březinách
a svatebního večera Míši Pražanové ve Všechovicích
(Petr Kimler, FT a později i Čmelákův harém)
Ranním Cikánem pádíme spolu s Petrem do Ústí nad Orlicí. Tady v čekárně dočkáme při snídani z vlastních zdrojů bílého rána a pak za občasného mrholení pochodujeme podél řeky Orlice až do Chocně.
V Brandýse nad Orlicí se nemůžeme nezastavit u zdejšího
památníku Jana Ámose Komenského. Právě tady totiž Učitel národů napsal svůj
slavný Labyrint. Samozřejmě chvíli pobudeme v malém, ale docela útulném
městečku, mimo jiné u zbytků někdejšího památného bratrského sboru.
Těsně před Chocní šplháme vysoko nad štreku a po hraně zbořeného tunelu si krátíme cestu k nádraží. A potom už ve vlaku jenom spokojeně klimbáme. Ten nás v pokoji dopraví až do pohádkové Smetanovy Litomyšle.
Prohlídku města s přenádherným zámkem a dlouhým náměstím absolvujeme za nepřetržitého a značně vydatného spadu nebeské vláhy. Vyhledáme autobusové nádraží, naskočíme do spoje mířícího k Jarošovu a za chvíli jsme v posledním domku s číslem popisným 18. Rodinka Žůrkových, doplněná o bodrou tetu Emilii Hurtovou nás nejen pohostí, ale dokonce nám zapůjčí svůj osobní vůz značky Octavia. Jeho prostřednictvím poté naprosto pohodlně docestujeme do Pohodlí. Ve zdejších minikasárnách tu potkáváme našeho Martina, jemuž spolubojovníci neřeknou jinak než Abbé. V kulturním kamrlíku s obrazem nesmrtelného Vladimíra Iljiče pak trávíme dobré dvě hodiny velice příjemným povídáním. Není divu, bdělý strážce zdejší rušičky Svobodné Evropy to má do civilu pouhých devět dní.
Vracíme se k Žůrkovým. Zdenek, uznávaná hlava rodiny
nám promítá diáky z nedávné návštěvy Kavkazu. Rozpovídá se rovněž o
sovětské Arménii a značně rozvášněném Karabachu. Ráno jsme pak jejich rodinnou
a značně přeplněnou dvanáctsettrojkou přemístěni do lužského sboru. Odpoledne
tu promítáme obrázky z našich minulých rumunských spanilých jízd
soustředěných do diafonu s názvem „La revedere, Romania“. A k tomu
přihazujeme pár valašských lidových z utajené tvůrčí dílny FT.
Večer je pak táborák v nedalekých Březinách, kam se
srotí omladina z celého široširého okolí. Písničky a scénky o půlnoci
vystřídá hledání bílých papírků v totálně černém lese. Přijíždí rovněž
Radek Jonczy, jak o sobě říká, kazitel z České Třebové. V jeho
přítomnosti se pak povídají veselé historky se sborového života. Nejzajímavější
jsou dvě s okrovým nádechem: Zmíněný Radek jednou, jsa služebně
v nejmenovaném sboru, si o přestávce odskakuje do útulné budky na dvoře za
účelem odlehčení. Po skončení operace
zjišťuje, že v interiéru chybí jakýkoliv vytírací materiál. Jediným
v kadibudce přítomným papírem je pouze ručně psaná osnova jeho příští
promluvy. Chvíli váhá, pak ji rychle a naposled očima přelétne a na konec
použije k účelu, k němuž ani zdaleka nebyla předurčena. Káže tedy
úplně zpaměti. Po skončení za ním tetičky přicházejí s nadšeným
prohlášením, že tak požehnané kázání už pěkně dlouho neslyšely.
Příběh druhý vyprávějí dívky ze zábřežského sboru: Jistý,
dobře živený kazatel, oplývají 130 kilogramy živé váhy, k nim přijíždí
z Olomouce a ještě před započetím bohoslužby chvátá k osamělému
stánku úlevy, hrdě se tyčícím na církevním dvorku. Zařízení je poněkud zchátralé. Po dosednutí
muže na patřičnou plošinu konstrukce nápor nevydrží a i s milým kazatelem
se řítí do hlubin. Jáma je hluboká, navíc úplně plná. Nešťastník je sice
nadlehčován silou Archimedova zákona, leč ta k opuštění nedobrovolné lázně
nestačí. Situaci musí vyřešit místní tetinky, mimochodem jediné duše, které
navštívily dnešní shromáždění. Strkají do roztoku církevní židle, po nichž pak
nedobrovolný potápěč šplhá z cisterny ven. Zádrhel je ale v tom, že
v širokém okolí se nenacházejí patřičně široké kalhoty, jimiž by se mohlo
nešťastník přiodít. Nezbývá než najmout ochotného řidiče, který milého strýčka,
zatím oblečeného do vypůjčených prostorných montérek, odveze do 40 kilometrů
vzdálené Olomouce k přestrojení. Kázání se nakonec přece jenom koná, byť
s docela slušným zpožděním.
Vesle plápolající táborák vydrží hořet až do druhé nad
ránem. Je sice uplakané, ale ani to nezabrání v pořádání nejrůznějších
pohybových soutěží. Po přebohatém společném obědě opouštíme s Petrem
Březiny, místní linkou pádíme do Poličky a dálkařem pak do Černé Hory poblíž
Boskovic. Tady dopadáme podobně jako husité u Hory Bílé, protože do obce
Všechovice, kde má Míša, blahé paměti Pražanová, svatební oběd, už zhola nic
nejede. Nezbývá než dvanáct kilometrů šlapat pěkně po svých. Živíme se padlými
švestkami a v posledním úseku cesty pro jistotu sbíráme hojně se
vyskytující bedly. V cílových Všechovicích se sice trochu motáme, ale
nakonec přece jenom narazíme na Výletiště, kde už vesele plápolá slavnostní
táborák. Vítáme zde našeho starého dobrého Čmeláka, který dávnou nápadnici
v podobě aktuální nevěsty vyměnil za houf přítomných liptálských
divoženek. Společně pak dáváme dohromady nezbytný kulturní příspěvek. Míša poté
převezme od Čmelákova harému svatební dar v podobě vycpaného čápa a od nás
dvou sadu sklenic, v Litomyšli zakoupený kuchyňský vercajk, velký měch
bedel a menší sáček koksu ukradeného z hromady na poličském nádraží.
Program je neorganizovaný a na naše poměry poněkud decentní. Výraznou ozdobou
slavnosti je brněnská folková hvězda Čita, mimo jiné vítězka jednoho ročníku
populární Porty, která se kytarou v ruce zapívá několik tklivých písniček.
Přestože to máme domů nejdál, odjíždíme jako suverénně
poslední. Všech šest se nác nacpe do Čmelákovy vypůjčené škodovky a v
nevyhnutelném masovém přitulení absolvujeme rychlou, leč zcela bezpečnou cestu
k domovu. Dlužno podotknout, že za značně rozjásané nálady, za níž nestojí
nikdo jiný, než nenapravitelná sborová rozchechtávačka Zdenka. Hranice
zastihujeme o půl druhé, Valmez ve dvě v noci a Čmelákův liptálský harém
zalehne do cích až kole třetí nad ránem…
PING – PONG
předvánoční turnaj meziříčských borců ve vsetínském sboru
- prosinec –
Po minulém úspěšném stolně tenisovém klání v Hranicích, které nemilosrdně převálcoval veterán Bob, se pozměněná sestava schází pro změnu na Vsetíně. Turnaj ve dvouhře vyhrává natrénovaný Robert, těsně následovaný talentovaným Markem. Za ním se umísťuje Michal před Zubíčkovým Jarkem, Reném, Filipem a Petrem.
Populární čtyřhru naopak ovládne bratrská dvojice Marka
s Filipem, za níž se podle dosažených bodů zařadí René s Michalem a
konec tabulky obsadí vítěz dvouhry Robert se svým straším bráchou Petrem.
Turnaj pak uzavře tak zvaný kolotoč. Petr, na něhož nezbyla pálka, při něm hrdinně pinká botou, židlí, pokličkou a nakonec i samotným hrncem. Přítomné Ada a Ester pak rozdělí mezi zchvácené borce hodnotné věcné dary. Vítěz hlavní soutěže si odnáší hrníček, druhý v pořadí medvídkové bonbony a třetí čokoládovou medaili. Návrat do Valmezu se koná ještě téhož odpoledne a kupodivu v překvapivě slušném tělesném i duševním stavu.




































Žádné komentáře:
Okomentovat