čtvrtek 5. března 2026

 NÍZKÉ TATRY

aneb čtvero ročních období během tří dnů

(Ada, Ester, Michal, Martin, Toncek, FT)

28. – 30. října 1988

……………………………………………………………………………………………..

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část šestačtyřicátá




Večerním rychlíkem Bečva se převážně vestoje přemísťujeme z Valašska do Liptovského Mikuláše. Ada s Ester postávají celou dobu u WC a z nějakého neznámého důvodu jsou poněkud hlučné, až rozjásané. Což se nedá říct o zbytku výpravy, která se krčí v úzké chodbičce, občas pospává, ale daleko častěji musí vztyčením těla uvolňovat místo trajdajícím vlakovým turistům s nápadně tmavší barvou pleti v obličeji. Na mikulášském nádraží potkáváme dva trampy z Jižní Moravy. V jedné ruce svírají automapu, ve druhé pětilitrový kanystr vína. O třetí hodině ranní nám pokládají překvapivou otázku kudy se jde na Rohatín. Prý na jeho vrcholu chtějí vypít obsah oné nádoby. „Žádný Rohatín tady nenajdete, to byste museli popojet zpátky k Púchovu a tam zabočit do Strážovských vrchů“, odpovídáme znalecky a jdeme dál. Bodří Moravané se však nedají a pod nos nám strkají zmíněnou automapu. Na patřičné stránce samozřejmě nefiguruje žádný Rohatín, ale Roháč. „Tak, to vám, teda blahopřejeme! Pokud tam podle automapy s kanystrem v ruce skutečně doputujete, pak jste adepty na Řád slovenského národního povstání, případně na jiné prestižní státní vyznamenání!“ Čemuž ani trochu nevěříme, mimo jiné proto, že hoši už stačili část moku během cesty vycucat.





Nasadíme rukavice, natáhneme čepice přes uši a kráčíme napříč půlnočním Mikulášem. Odtud pak silnicí do nedaleké obce Iľanovo. Mrzne, na nebi svítí hvězdy a měsíc v úplňku.  Hřeben Nízkých Tater, k němuž míříme, je zřetelně patrný a zdá se nám přímo nadosah. Za dědinou odbočujeme do menší doliny. Pochodujeme pastvinami mezi řídce roztroušenými mohutnými smrky a přestože je teprve po půlnoci, zvedáme zraky k protější Poľudnici. Tyčí se přímo nad námi, její vrchol leží v úctyhodné výšce šestnácti stovek metrů. Osamělé stromy vrhají dlouhé černé stíny. Pohádkovou atmosféru umocňuje bílá, nádherně jiskřící jinovatka, nasvěcovaná velkým, neskutečně jasným měsícem. Pod rozložitým smrkem rozděláváme vatru a konečně usedáme k večeři. Tedy, spíše ke snídani, protož jsou asi tři hodiny nad ránem. Jenom co dojíme, zaléháme k odpočinku. S bráchou Antonínem jen tak, vedle ohně, ostatní klepou kosu opodál ve spacácích. Už po třech hodinách vstáváme a ještě za šera balíme naše rozhozené majetky. To, aby nás tu někdo náhodou nevyhmátl. Najednou se před námi objeví dvě postavy s flintami přes rameno. „Čo sa to tu robí, súdruhovia?“, ptá se ten straší z nich, zírajíce na nás přes metr vysoké plameny, vesele sálající v Národním parku Nízke Tatry. „Ále, ideme na Poľudnicu“, odpovídám mu prozíravě v jeho mateřštině. „Ále, tuná nie je cesta na Poľudnicu, ta ide tam povyše a tuná nie je možno byť, tu sa bude poľovať,“ odpovídá dobrák poľovník a bez dalších námitek překvapivě mizí v mrákotách.





Ojíněnými pastvinami stoupáme k lesu a potom už chodníkem neustále nahoru. Na jedné nádherné vyhlídce doháníme Michala s Martinem. Ten už Iľanovskou dolinu s panoramatem nízkotatranských vrcholů pohotově zachycuje na papír. Slunce začíná pomalu hřát a v doprovodu jeho přívětivých paprsků pokračujeme půvabnými krajinnými scenériemi na nejbližší vrchol. Jsme tedy na Prednej Poľudnici. Nabízí se nám odtud úchvatný pohled na údolí Váhu, Západní, Vysoké i Nízké Tatry, ale také na Chočské vrchy a poněkud vzdálenější Malou Fatru. Svačíme a ve vyloženě úsporném odění poleháváme na sluníčku. Dalekohledem si přitom přibližujeme běžným okem neviditelné detaily v okolí. Nechce se nám věřit, že kalendář ukazuje konec října. Takové teplo nebývá v takové výšce ani v létě.






Po dvou hodinách pohody na travnatém vrcholu, ohraničeném nápadnými skalními stěnami, se posunujeme o kousek dál, na o něco vyšší Zadnou Poľudnicu. Ta oplývá nádhernými vápencovými terasami, padajícími do hluboké Iľanovské doliny. Další úsek cesty je zajímavý zvláštními tvary „děravých“ skal se spoustou nevelkých jeskyněk, skalních oken a přírodních kamenných bran.







Před nám i je dlouhé klesání do sedla, které pak střídá ještě delší stoupání k rozložitému masivu  Krakovej hoľe. Podle mapy bychom tu měli překročit potok, my ale stále pochodujeme do kopce. Naše dorostenky čím dál hlasitěji reptají. Je jim to však málo platné. Pokračujeme vrstevnicí dál a poté, co konečně překročíme malý žlab, čeká nás nemilé překvapení. Po vytoužené vodě tu není ani památky. Michal s Martinem jsou určeni k tomu, aby se žlabem spustili níž a vypátrali nějaký vodní zdroj. S Antonínem zase bloumáme po okolí s cílem nalezení salaše nebo aspoň skrovného přístřešku. Podle mapy by jich tu mělo být docela dost. Jenže ani po hodině intenzivního pátrání na nic podobného nenarazíme. Krajina je tu ovšem půvabná. Krasové pláně s kosodřevinou se střídají s hlubokými roklinami, ozdobenými bílými vápencovými skalisky. Vracíme se s nepořízenou. Úplně stejně dopadají i pátrači po vodě.  Slunce už zapadlo a romantickou krajinu zahaluje houstnoucí šero. Bez střechy nad hlavou bychom se možná obešli, bez vody ale ani náhodou. Nedá se nic dělat, musíme dolů do údolí.



Značně zrychleným přesunem absolvujeme během pětačtyřiceti minut stejný úsek, na jaký jsme v opačném směru potřebovali dvě hodiny. Navíc za docela slušné tmy. Následné klesání do Iľanovské doliny už musíme zvládnout za tmy totální. A za čím dál citelnějšího chladu.  Klopýtáme dolů podél potoka a skomírajícím světlem kapesní baterky pátráme po nějakém stavení. Pokud na něco podobného cestou narazíme, pokaždé se jedná o totální zříceninu. Opouštíme značený chodník a zkoušíme vyhledat malou paseku se salaší, kterou jsme kolem poledne zahlédli z vrcholu Poľudnice. Složité prodírání se houštinami je však bezvýsledné. Nebe už zahalily černé mraky, varovně avizující příchod monzunu. Náznak jakéhokoliv přístřeší je však v nedohlednu. Pokorně se vracíme zpátky na vyšlapanou pěšinu a pokračujeme níž a níž hrozivě temnou dolinou. Po kilometru schlíplé chůze narazíme na dokonalé překvapení. Na prostorný seník plný voňavého sena!




Na nebi opět svítí hvězdy a údolím se prohání protivně mrazivý severák. S pomocí baterky sbíráme dříví a složitě rozkřesáváme zcela nezbytný večerní oheň. Po teplé večeři ve studeném průvanu zaléháme do sena. O tak báječném noclehu se nám ani nesnilo! Měkko a teplo, jev na běžných vandrech zcela nevídaný! Absolutní pohoda však dlouho nevydrží. Ještě za tmy slyšíme hluk přijíždějících aut. A všechna zastavují v blízkosti seníku. A ze všech vystupují ozbrojení poľovníci. Pohodlná noclehárna, jíž právě okupujeme, je s největší pravděpodobností jejich majetkem. Beze slova sledujeme situaci a v duchu se modlíme, ať je nenapadne nahlídnout dovnitř. Zelení mužíci naštěstí odkráčejí někam do lesa. Jenom co ztichnou jejich hlasy, se spacáky pod paží a s krosnami přes rameno urychleně opouštíme náš zabydlený prostor. Na rozdíl od včerejšího léta je dnes venku typický podzim. Mlha, déšť a protivné chladno.



Popojdeme dolinou o kousek níž a naproti lesnického domku „Na Bukovej“ rozděláváme oheň. Sotva vyšlehnou první plameny, neškodné mrholení přejde v prudký déšť. Navzdory tomu Ada spolu s Ester připravují v pláštěnkách nad ohništěm teplou snídani. Jedná se originální kaši, ukuchtěnou z několika donesených surovin. Zcela určitě obsahuje ovesné vločky, pšeničný šrot, lívance v prášku, čokoládu a možná ještě další a další přísady. Krmi pak pojídáme pod přístřeškem onoho domku a kupodivu nám docela chutná. Úplně nejvíce si ji pochvaluje náš letošní čundrácký přírůstek, Martin.



Patřičně posilnění pak někteří z nás vyrážejí na lehký špacír. Michal s Martinem mezitím chystají polední oběd. Podává se hutná a chutná krmě v podobě obsahu konzervy s nápisem „Luncheon meat“ a do toho přimíšených vajíček. Po pohodové likvidaci zmíněného pokrmu si dává vycházkami posedlá část výpravy repete, tentokrát na opačný konec údolí, k úžině „Vráta“. Uměním postižený Martin přitom sedí nad potokem a věrně na papír přenáší naše tábořiště i s bezprostředním okolím. Naproti tomu Michal pokračuje ve vysedávání u vatry, čímž překračuje dosavadní osobní rekord v podobě nepřetržitého pobytu u plápolajícího ohně.






K večeru opět sedíme pohromadě a někdo pronese, že by to po včerejším létu a dnešním podzimu ještě chtělo nefalšovanou zimu. Když se pak za šera vracíme k našemu seníku, začíná poletovat první letošní sníh. Noc v seně je tentokrát o poznání chladnější. K naší pramalé radosti opět v obvyklou hodinu přichvátají včerejší lovci. Opuštění noclehárny však dnes bude složitější, ne-li přímo partyzánské. Během noci totiž kolem seníku napadlo asi deset centimetrů sněhu. Jak to teď udělat, aby tu po nás nezůstaly stopy? Usvědčení z nepovoleného nocležení v cizím objektu by bylo zcela průkazné. Nezamíříme proto k lesní cestě, ale na druhou stranu k potoku. Veškeré náznaky naší přítomnosti ještě za sebou zameteme větvičkami nalámaného chvojí. Složitou operací je ovšem nezbytné překonání vodního toku. Kupodivu i tento nesnadný úkon zvládáme bez jakékoliv návštěvy některé ze studených tůní. Po proudu potoka pak v jeho těsné blízkosti pokračujeme stále níž a na cestu se vracíme až v bezpečné vzdálenosti od opuštěného seníku.







Po třech kilometrech klouzavé chůze Iľanovsku dolinou zaparkujeme poblíž solidně vybudovaného odpočívadla. Pochopitelně ani tady nesmí chybět oheň a s ním související teplá snídaně. Vaříme šípkový čaj z místních zdrojů a dojídáme zbytky poponášeného proviantu. A někteří z nás se odhodlají i k uskutečnění nezbytné osobní hygieny. Sněhová pokrývka a ledová voda v potoce k tomu poskytují přímo ideální předpoklady. Do Mikuláše nám už zbývá jen hodinka pěší chůze. Z cárů mraků začíná vykukovat slunce. Modrou oblohou stoupá stále výš a díky jeho hřejivým paprskům první sníh mizí přímo před očima. Po létu, podzimu a zimě přichází jaro…








O půl dvanácté odjíždíme osobákem do Žiliny a celou cestu zíráme na měnící se nazrzlou krajinu s bílými horami v pozadí. Když po přestupu v Púchově dáváme nahlas najevo svůj názor na zdejší nádraží, které považujeme za nejhorší v Evropě, přisedá si k nám věci znalý železničář, jinak strojvedoucí v důchodu, a se zápalem na faktech ukazuje, že binec není jen v Púchově a zdaleka jenom na železnici. Spolu s námi se to dovídá celý vagón a dost možná i zvídaví soudruzi na patřičných státních a stranických pozicích. Ochotných donašečů bylo a bude vždycky dost a dost. Na Valašsko nicméně dodrkotáme v pohodě, i když nějaké dvě hodinky po setmění. Za občasného problikávání dušičkami ozdobených slovenských hřbitovů.


((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))



Žádné komentáře:

Okomentovat