NÍZKÉ TATRY
aneb čtvero ročních období během tří dnů
(Ada, Ester, Michal, Martin, Toncek, FT)
28. – 30. října 1988
……………………………………………………………………………………………..
VANDRY Z ROKU RAZ DVA
část šestačtyřicátá
Večerním rychlíkem Bečva se
převážně vestoje přemísťujeme z Valašska do Liptovského Mikuláše. Ada
s Ester postávají celou dobu u WC a z nějakého neznámého důvodu jsou
poněkud hlučné, až rozjásané. Což se nedá říct o zbytku výpravy, která se krčí
v úzké chodbičce, občas pospává, ale daleko častěji musí vztyčením těla
uvolňovat místo trajdajícím vlakovým turistům s nápadně tmavší barvou
pleti v obličeji. Na mikulášském nádraží potkáváme dva trampy z Jižní
Moravy. V jedné ruce svírají automapu, ve druhé pětilitrový kanystr vína.
O třetí hodině ranní nám pokládají překvapivou otázku kudy se jde na Rohatín.
Prý na jeho vrcholu chtějí vypít obsah oné nádoby. „Žádný Rohatín tady
nenajdete, to byste museli popojet zpátky k Púchovu a tam zabočit do
Strážovských vrchů“, odpovídáme znalecky a jdeme dál. Bodří Moravané se však
nedají a pod nos nám strkají zmíněnou automapu. Na patřičné stránce samozřejmě
nefiguruje žádný Rohatín, ale Roháč. „Tak, to vám, teda blahopřejeme! Pokud tam
podle automapy s kanystrem v ruce skutečně doputujete, pak jste adepty na
Řád slovenského národního povstání, případně na jiné prestižní státní
vyznamenání!“ Čemuž ani trochu nevěříme, mimo jiné proto, že hoši už stačili
část moku během cesty vycucat.
Ojíněnými pastvinami stoupáme
k lesu a potom už chodníkem neustále nahoru. Na jedné nádherné vyhlídce
doháníme Michala s Martinem. Ten už Iľanovskou dolinu s panoramatem
nízkotatranských vrcholů pohotově zachycuje na papír. Slunce začíná pomalu hřát
a v doprovodu jeho přívětivých paprsků pokračujeme půvabnými krajinnými
scenériemi na nejbližší vrchol. Jsme tedy na Prednej Poľudnici. Nabízí se nám
odtud úchvatný pohled na údolí Váhu, Západní, Vysoké i Nízké Tatry, ale také na
Chočské vrchy a poněkud vzdálenější Malou Fatru. Svačíme a ve
vyloženě úsporném odění poleháváme na sluníčku. Dalekohledem si přitom
přibližujeme běžným okem neviditelné detaily v okolí. Nechce se nám věřit,
že kalendář ukazuje konec října. Takové teplo nebývá v takové výšce ani
v létě.
Po dvou hodinách pohody na travnatém vrcholu, ohraničeném nápadnými skalními stěnami, se posunujeme o kousek dál, na o něco vyšší Zadnou Poľudnicu. Ta oplývá nádhernými vápencovými terasami, padajícími do hluboké Iľanovské doliny. Další úsek cesty je zajímavý zvláštními tvary „děravých“ skal se spoustou nevelkých jeskyněk, skalních oken a přírodních kamenných bran.
Před nám i je dlouhé klesání do
sedla, které pak střídá ještě delší stoupání k rozložitému masivu Krakovej hoľe. Podle mapy bychom tu měli
překročit potok, my ale stále pochodujeme do kopce. Naše dorostenky čím dál
hlasitěji reptají. Je jim to však málo platné. Pokračujeme vrstevnicí dál a
poté, co konečně překročíme malý žlab, čeká nás nemilé překvapení. Po vytoužené
vodě tu není ani památky. Michal s Martinem jsou určeni k tomu, aby
se žlabem spustili níž a vypátrali nějaký vodní zdroj. S Antonínem zase
bloumáme po okolí s cílem nalezení salaše nebo aspoň skrovného přístřešku.
Podle mapy by jich tu mělo být docela dost. Jenže ani po hodině intenzivního
pátrání na nic podobného nenarazíme. Krajina je tu ovšem půvabná. Krasové pláně
s kosodřevinou se střídají s hlubokými roklinami, ozdobenými bílými
vápencovými skalisky. Vracíme se s nepořízenou. Úplně stejně dopadají i
pátrači po vodě. Slunce už zapadlo a
romantickou krajinu zahaluje houstnoucí šero. Bez střechy nad hlavou bychom se
možná obešli, bez vody ale ani náhodou. Nedá se nic dělat, musíme dolů do
údolí.
Značně zrychleným přesunem
absolvujeme během pětačtyřiceti minut stejný úsek, na jaký jsme v opačném
směru potřebovali dvě hodiny. Navíc za docela slušné tmy. Následné klesání do
Iľanovské doliny už musíme zvládnout za tmy totální. A za čím dál citelnějšího
chladu. Klopýtáme dolů podél potoka a
skomírajícím světlem kapesní baterky pátráme po nějakém stavení. Pokud na něco
podobného cestou narazíme, pokaždé se jedná o totální zříceninu. Opouštíme
značený chodník a zkoušíme vyhledat malou paseku se salaší, kterou jsme kolem
poledne zahlédli z vrcholu Poľudnice. Složité prodírání se houštinami je
však bezvýsledné. Nebe už zahalily černé mraky, varovně avizující příchod
monzunu. Náznak jakéhokoliv přístřeší je však v nedohlednu. Pokorně se
vracíme zpátky na vyšlapanou pěšinu a pokračujeme níž a níž hrozivě temnou
dolinou. Po kilometru schlíplé chůze narazíme na dokonalé překvapení. Na
prostorný seník plný voňavého sena!
Na nebi opět svítí hvězdy a údolím
se prohání protivně mrazivý severák. S pomocí baterky sbíráme dříví a
složitě rozkřesáváme zcela nezbytný večerní oheň. Po teplé večeři ve studeném
průvanu zaléháme do sena. O tak báječném noclehu se nám ani nesnilo! Měkko a
teplo, jev na běžných vandrech zcela nevídaný! Absolutní pohoda však dlouho
nevydrží. Ještě za tmy slyšíme hluk přijíždějících aut. A všechna zastavují
v blízkosti seníku. A ze všech vystupují ozbrojení poľovníci. Pohodlná
noclehárna, jíž právě okupujeme, je s největší pravděpodobností jejich
majetkem. Beze slova sledujeme situaci a v duchu se modlíme, ať je
nenapadne nahlídnout dovnitř. Zelení mužíci naštěstí odkráčejí někam do lesa.
Jenom co ztichnou jejich hlasy, se spacáky pod paží a s krosnami přes
rameno urychleně opouštíme náš zabydlený prostor. Na rozdíl od včerejšího léta
je dnes venku typický podzim. Mlha, déšť a protivné chladno.
Popojdeme dolinou o kousek níž a
naproti lesnického domku „Na Bukovej“ rozděláváme oheň. Sotva vyšlehnou první
plameny, neškodné mrholení přejde v prudký déšť. Navzdory tomu Ada spolu
s Ester připravují v pláštěnkách nad ohništěm teplou snídani. Jedná
se originální kaši, ukuchtěnou z několika donesených surovin. Zcela určitě
obsahuje ovesné vločky, pšeničný šrot, lívance v prášku, čokoládu a možná
ještě další a další přísady. Krmi pak pojídáme pod přístřeškem onoho domku a
kupodivu nám docela chutná. Úplně nejvíce si ji pochvaluje náš letošní
čundrácký přírůstek, Martin.
Patřičně posilnění pak někteří z nás vyrážejí na lehký špacír. Michal s Martinem mezitím chystají polední oběd. Podává se hutná a chutná krmě v podobě obsahu konzervy s nápisem „Luncheon meat“ a do toho přimíšených vajíček. Po pohodové likvidaci zmíněného pokrmu si dává vycházkami posedlá část výpravy repete, tentokrát na opačný konec údolí, k úžině „Vráta“. Uměním postižený Martin přitom sedí nad potokem a věrně na papír přenáší naše tábořiště i s bezprostředním okolím. Naproti tomu Michal pokračuje ve vysedávání u vatry, čímž překračuje dosavadní osobní rekord v podobě nepřetržitého pobytu u plápolajícího ohně.
K večeru opět sedíme
pohromadě a někdo pronese, že by to po včerejším létu a dnešním podzimu ještě chtělo
nefalšovanou zimu. Když se pak za šera vracíme k našemu seníku, začíná
poletovat první letošní sníh. Noc v seně je tentokrát o poznání
chladnější. K naší pramalé radosti opět v obvyklou hodinu přichvátají
včerejší lovci. Opuštění noclehárny však dnes bude složitější, ne-li přímo
partyzánské. Během noci totiž kolem seníku napadlo asi deset centimetrů sněhu.
Jak to teď udělat, aby tu po nás nezůstaly stopy? Usvědčení z nepovoleného
nocležení v cizím objektu by bylo zcela průkazné. Nezamíříme proto
k lesní cestě, ale na druhou stranu k potoku. Veškeré náznaky naší
přítomnosti ještě za sebou zameteme větvičkami nalámaného chvojí. Složitou
operací je ovšem nezbytné překonání vodního toku. Kupodivu i tento nesnadný
úkon zvládáme bez jakékoliv návštěvy některé ze studených tůní. Po proudu
potoka pak v jeho těsné blízkosti pokračujeme stále níž a na cestu se
vracíme až v bezpečné vzdálenosti od opuštěného seníku.
Po třech kilometrech klouzavé chůze Iľanovsku dolinou zaparkujeme poblíž solidně vybudovaného odpočívadla. Pochopitelně ani tady nesmí chybět oheň a s ním související teplá snídaně. Vaříme šípkový čaj z místních zdrojů a dojídáme zbytky poponášeného proviantu. A někteří z nás se odhodlají i k uskutečnění nezbytné osobní hygieny. Sněhová pokrývka a ledová voda v potoce k tomu poskytují přímo ideální předpoklady. Do Mikuláše nám už zbývá jen hodinka pěší chůze. Z cárů mraků začíná vykukovat slunce. Modrou oblohou stoupá stále výš a díky jeho hřejivým paprskům první sníh mizí přímo před očima. Po létu, podzimu a zimě přichází jaro…
O půl dvanácté odjíždíme osobákem
do Žiliny a celou cestu zíráme na měnící se nazrzlou krajinu s bílými
horami v pozadí. Když po přestupu v Púchově dáváme nahlas najevo svůj
názor na zdejší nádraží, které považujeme za nejhorší v Evropě, přisedá si
k nám věci znalý železničář, jinak strojvedoucí v důchodu, a se
zápalem na faktech ukazuje, že binec není jen v Púchově a zdaleka jenom na
železnici. Spolu s námi se to dovídá celý vagón a dost možná i zvídaví soudruzi
na patřičných státních a stranických pozicích. Ochotných donašečů bylo a bude
vždycky dost a dost. Na Valašsko nicméně dodrkotáme v pohodě, i když
nějaké dvě hodinky po setmění. Za občasného problikávání dušičkami ozdobených
slovenských hřbitovů.
((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))




























Žádné komentáře:
Okomentovat