Tentokrát na Tenerife – II

Cesta na sever

Klikatění do Mascy.

Pokud si má člověk ostrov trochu vychutnat, je dobré půjčit si  přibližovadlo. V našem případě se jedná o nejmenší ze všech citroenů. Shodou okolností je poskládán českýma rukama. Kolínskou C1 nám tu po zaplacení nájmu předávají bez složení depozitu s tím, že po třech dnech drkotání máme doplnit nádrž a klíč vhodit do otvoru ve dveřích kanceláře. Důvěra, kterou obyvatel České kotliny není s to pochopit.

Klikatou silnicí stoupáme nad město. Čím jsme výš, tím je krajina zelenější. Pokud něco ze zdejší zeleně známe, tak jenom z květináčů. Ranní mraky se pomalu trhají a my máme možnost výhledu do kraje. Ostré kopce, divoké strže a úzké cesty, po kterých máme co nevidět sjíždět, nám berou dech. Podobně jako rázovitá vesnička s názvem Masca. Občas nám připomíná vlaštovčí hnízdo.

Severní pobřeží

K severnímu pobřeží se dostáváme u městečka Buenavista. Pokračujeme dál až do Garachica. Toto fotogenické lidské sídlo už jednou zničila sopka. Ta se dodnes vzpíná přímo nad ním. Sahá do úctyhodné výšky přesahující tři a  půl kilometru.

Turistickým průvodcem doporučovanou pláž San Marcos úprkem opouštíme. Povalovat se mezi honosnými hotely a seschlými důchodkyněmi západního ražení nás ani trochu neláká. Dá nám to sice trochu práce, ale po půlhodině pokusů a omylů nacházíme to, co nás uspokojuje. Pláž pod příkrým srázem s domorodci a jediným decentním stavením. Zato silným větrem a slušnými vlnami. Surfaři na nich předvádějí své vzestupy i pády. Pro lid obecný, suchozemce z valašských kotárů nevyjímaje, však pro dnešek platí stop stav. A tak si dopřáváme  několikahodinové lážo plážo. Jak jinak, než na písku barvy havranů.

Návrat

Zabloudění sice bývá neplánované, někdy však docela přínosné. V našem případě se nechtěně vracíme do městečka Garachico. Abychom chybu napravili, nezbývá, než vystoupat přímo do krkolomného svahu nad ním. S malým autem se nám ty veleostré serpentiny kupodivu pokaždé podaří vytočit a tak se za chvíli ocitáme o pěkných pár stovek metrů výš. Na důvěrně známé pobřeží teď pohlížíme „spatra“.  Vypadá nově, úplně jinak. Na úhlu pohledu, jak známo, převelice záleží.

Další úsek cesty nám první dojem z Kanárů dokonale smazává. Stromy, tráva, kapradiny, všecko krásně zelené. Ale jen do průsmyku, kterým se přehupujeme na jižní stranu. Najednou, jako když utne, zase jen kamenité stráně a zakrslé pouštní keře. V dálce se opět vypíná nejvyšší bod celého Španělska. Zítra míříme právě k němu.

Tentokrát na Tenerife – III

Sopečnou krajinou

Znovu do lesů

Než se od přímořské polopouště dostaneme k poušti úplné, musíme překonat výšku dvou kilometrů. Mezi tím, zhruba v polovině, roste les. Nádherné kanárské borovice s huňatým dvaceticentimetrovým jehličím. Pod nimi ale žádná tráva či jakýkoliv náznak zeleně.Všude jen ostré, děravé lávové kameny. Houbaři to tu mají poněkud neschůdné. Obávám se, že by tu stejně houby našli.

Vulkán Samara

Další odpočívadlo nejede nevyužít. Stojí totiž u vulkánu Samara. Protože jsem si, coby někdejší příslušník humanitárního sdružení Samari, umínil navšívit co nejvíce lokalit, které s uvedeným názvem souvisejí, musím vystoupat na jeho vrchol. Naštěstí leží nevysoko a tak je i pro starce v penzijním věku dosažitelný. Kráter, kterým Samara vrcholí, vyhlíží dost divoce, zato okolní stráně působí nesmírně idylicky. Řídce rozeseté borovice na temném podkladě navozují dojem pohádkového světa. Trochu nám to připomíná Národní parky amerického Utahu. Území Evropské unie ani náhodou.

Supervulkán Teide

Postupně se přibližujeme až na dostřel vládkyně zdejší krajiny, vyhaslé sopky Teide. Terén je čím dál pustější a divočejší. Lávová pole nejrůznějších odstínů jsou na dosah. Ale i tady pulsuje život. Vyprahlý povrch zdobí keře, květy i třiceticentimetrové ještěrky. Dojem měsíční krajiny pomalu ustupuje.

Vystoupat do výšky přesahující dva tisíce metrů a nepodívat se co nejblíže k vrcholu, by muselo mrzet i zapřísáhlého nepřítele veškerých výšek. Lanovka však koštuje pětadvacet eur za jedince. Dojeli jsme až tady, takže to dáme! Cestu kabinou mířící k nebi nejdříve nezvládá nezletilá dívčina. Bezvládně se kácí k zemi a na  pár vteřin je mimo realitu. Chvíli nato nečekaně vybuchuje roztěkaný cholerik. Halasně švitořící slečny pubertálního věku jej nažhaví natolik, že dochází k výbuchu a následnému chrlení lávy. Není se co divit, jsme ve třech a půl kilometrech a rychlá změna tlaku dělá své. Nacházíme se na samotné střeše Španělska. Skutečný vrchol ční sice o nějaké dvě stovky metrů výš, ale na jeho zdolání je třeba mít speciální povolení.

Pohled kolem je nepopsatelný. Dojem, který poskytuje, nemůže zachytit ani nejdokonalejší kamera. Nádherné jsou především různobarevné lávové nánosy kolem nás i hluboko pod námi. Svět, na který nejsme zvyklí. Tu a tam ze země vyvěrá horký vzduch vonící po síře. Zkouším dát ruku k otvoru. Vydržím sotva dvě vteřiny. Teplota výparů  prý není vzdálená bodu varu. Naposled to tady vřelo před sto lety. Horké hlubiny zatím nevychladly.

Zpátky do přízemí

Po dvou hodinách ve vyšších sférách se spouštíme k autu. Další pokračování krajinou bizarních kulis je neméně zajímavé. Opět se nám představuje bohatý vzorník zemitých odstínů. Běžní turisté už sjeli k pobřeží a tak jsme na vyhlídkové silnici, klikatící se ve dvoutisícových výškách, skoro sami. Připadáme si jako na jiné planetě.

Do reality nás vrací neúprosně pádící čas. Dlouhé klesání k moři je plné zatáček. Na zrychlení přesunu není ani pomyšlení. Mohli bychom dopadnout, jako pár neznámých předjezdců, jejichž pogumované stopy nadále zdobí zdejší asfaltový koberec. Dopadli neznámo kam, ale v každém případě poměrně hluboko. Možná na jejich památku vyrostly kolem cesty tisíce oranžových květů. Provázejí nás až k polopouštní krajině lemující pobřeží.

 U Guinaru najíždíme na dálnici a po ní se v pohodě přesunujeme až do blízkosti našeho útočiště. Večeři stíháme ještě za světla. Dnes to byl den s velkým D.

Tentokrát na Tenerife - IV

Na jižním břehu

Přesun

Cestovat bez map se dost dobře nedá. Pro jistotu máme dvě. Každá ukazuje zpravidla něco jiného. Skutečnost nakonec doloží, že přesná nebyla ani jedna.

Zamířit k jihu znamená něco úplně jiného než minulé dva dny v horách. Nejdříve je třeba přeskákat desítky retardérů v ulicích Santiaga, potom se snažit neminout odbočku na bezpočtu kruháčů a nakonec v hustém dálničním provozu trefit tu správnou „salidu“, což ve španělštině znamená exit. A když se i toto povede, potom se snažit nevjet na tutéž dálnici znovu, jak se to dnes daří nám. Po nějaké době sice autostrádu definitivně opouštíme, ale zorientovat se ve spleti orientálně vyhlížejících ulic a uliček je docela napínavé. Jsme totiž v jednom z posledních území, které nepřeválcoval zběsilý turismus a tak se domorodcům jeví zbytečné osazovat komunikace nějakými směrovkami. K moři, kam máme dnes namířeno, se ostatně každý nějak dostane.

Amarilla

Jasně červené vozítko odstavujeme u azurově modré hladiny na okraji městečka Costa del Silencio. Turistická příručka tu někde avizuje přírodní pláž bez davů. Namísto obvyklé písečné plochy jsou však k vidění pouze  lávové balvany a  vodou ohlodané skály. První v provedení černé, druhé vícebarevné. Místy to připomíná rozkrojený dort. Poloostrov Amarilla je vyhlášen přírodní rezervací.

Něco na způsob pláže tady sice nenalézáme, ale koupání nemá chybu. Pokud ovšem někomu nevadí trochu krkolomnější vstup do vody a následné pohupování v příboji tříštícím se o všudypřítomné skály. Do hučící vody se mísí i čeština. Kromě nás se na oblých kamenech povalují dvě mladé tuzemské dvojice.

Průvodce měl výjimečně pravdu. Je to tady opravdu bez davů. Odvážnější jedinci i bez oděvu. V přirozeném prostředí to působí naprosto přirozeně.

Vegetace

Je právě začátek května, takže doma se všechno zelená, voní a rozkvétá. Kanárský květen v přímořském podání však připomíná listopad. Tráva suchá a většina keřů bez listí. Nebýt pichlavých kaktusů, je zdejší krajina i bez zeleně. Zelenat se začne až v době, kdy naše končiny zbělají.

Zase doma

Vracíme se do Santiaga a loučíme se s autem. Dokupuji benzin a počítám ujetou vzdálenost. Necelá pětistovka kilometrů v horském terénu za devětadvacet eur. To se dá. Citroena odstavuji po delším hledání volného místa na jedné z ulic. Klíče mizí ve dveřním otvoru. Jak rentiéři svá vozidla ráno hledají, to mi už hlava nebere.

Tentokrát na Tenerife – V

Znovu na západě

Změna plánu

Původním záměrem byla návštěva Las Amerikas. Jedná se o rozlehlou turistickou aglomeraci s množstvím hotelů, restaurací a obchodů přeplněných načančanými zbytečnostmi. Mělo by tu být i několik vyhlášených  pláží s nepřeberným množstvím lenošících lenochů a lenošek. Ranní bus nestíháme a další by nás tam vyklopil až před polednem. Míříme tedy k osvědčenému pískovišti pod giganty.

Los Gigantes napodruhé

Dnes je tady méně teplo, méně lidí a méně vln. Ale pouze dopoledne. Atlantik nabírá na síle až po obědě. Přílivové dovádění nabízí šanci k nejrůznějším radovánkám. Vodní živel neláká pouze školáky, puberťáky a teenagery, ale i šedivějící generaci rádobymladých penzistů.

Dámy jsou přirozeně umírněnější a volí zpravidla jen decentní promenádování omývaným okrajem černého pískové plochy. Ale najdou se i výjimky. Za odměnu jim moře  nabídne i sem tam nějaký podvodní suvenýr. Podvodní ani ostatní prodavači nic podobného nenabízeli.

Bojově laděné domorodce láká volný prostor k trénování kanárských zápasů. Třeba se už chystají na boj s Evropskou unií. Prorocké hlasy předpovídají osud podobný Řecku. Černá pláž má však k černým snům předaleko. Pestrobarevné evropanství jí docela sluší.

Stejně tak jí sluší i černobílá v podobě nejrůznějších vzorů a ornamentů. Vznikají bez šablon a složitých nákresů. Voda a písek hýří bezpočtem nápadů. Jeden originálnější než druhý.

Ranní výšlap na giganty

Vrcholové temeno skalních obrů mě láká už od příjezdu. Dnes ráno mám poslední šanci. Startuji před východem slunce, takže snídani bez problémů stihnu. Stoupání podél banánových plantáží je bezproblémové. Horší je to v místech, kde zásahy lidské ruky skončily. Drápat se příkrým skalnatým svahem není žádný med. Trnité keře a ježaté kaktusy pomocnou ruku také nenabídnou. Jiný než pomalý posun tu není možný. Na hřebenu jsem až po půldruhé hodině.

Ten pohled zná zaručeně jen pramálo tuctových rekreantů. Bláznů mého typu se příliš nerodí. Naštěstí. Jinak bych si teď nemohl užívat rajského klidu a blahodárné samoty. A především nádherných výhledů. Město, přístav i hladina pod giganty jako na dlani. Na druhé straně rozeklané štíty či zelené a bílé obdélníky s banány.

Času vyhrazeného snídani neúprosně ubývá. Sešup srázem se mi zdá riskantní a tak volím docela velkou zacházku po kamenném akvaduktu. Odedávna jím proudí voda zachycená ve skalnatých svazích. Rychlá chůze se mění v klopýtavý běh. Na zpevněných pěšinách v klus a v ulicích města v pelášení. Spořádaní rekreanti z krajů rozvinutého kapitalismu nechápou. Mají mě asi za spravedlnosti unikajícího zloducha. Udýchaný a zapocený vybíhám do třetí etáže. Má choť je právě na odchodu. Poslední snídani stíháme jako poslední.

Závěrečná procházka

Nabalení věcí, z nichž jsem použil sotva čtvrtinu, je rychlé a jednoduché. Stejně jako předání apartmánu. Nikdo nic nekontroluje, stačí jen odevzdat klíč. Máme dvě hodiny času a tak se jdeme rozloučit s oceánem. Naposledy nám rozehrává svoji burácivou melodii. Bude nám v uších znít ještě dlouho, předlouho.

Ze Santiaga až do Valmezu

Autobus mířící k aeroportu je tentokrát plný. Při sbírání davů po různých letoviscích si znovu uvědomujeme, jak výtečnou jsme obývali lokalitu. Kupodivu, ze všech aktuálních možností nejlevnější. Pán Bůh nás má asi opravdu rád…

Zatímco sem jsme plachtili s konzervativní společností Austrian, zpátky uháníme v režii Nikiho Laudy. Jeho Airbus 321 dokonce stahuje více než půlhodinové zpoždění. Nad Francií se začíná stmívat a krajinu nad Alpami křižují blesky. Nejméně dva za vteřinu. Z bezpečné paluby letadla je to velkolepá podívaná.

Půlnoční přistání v městě nad krásným modrým Dunajem je už pohodové. Zmíněný veletok překračujeme po hodině u soutoku s Moravou a nechvalně známým Moravským polem se poté přesunujeme k moravským hranicím. Od Břeclavi po rozbité „déjedničce“ k Vyškovu, potom hladce do Hulína a nakonec nekonečně klikatě do krásného města nad Bečvou. Ve Valmezu, konkrétně v Krásně, jsme před svítáním. Být s námi nebohá teta Haindlová, určitě by teď prohlásila: Bylo to krásné! Museli bychom jí přitakat.