DOVOLENÉ

ve slovenských dolinách

1976 - 1979

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část sedmnáctá –

………………………………………………………………………………………………………

Blatnická

Čtyři dospělí, čtyři děti, dva kočárky, dva stany a spousta dalších nezbytností na týdenní táboření se vtěsnává do našeho rodinného přibližovadla značky Škoda 1202 STW, které nás jedné prázdninové neděle přesouvá do nejkrásnější části Blatnické doliny na Velké Fatře. Později se k naší a Hasmandovic kompletní familii ještě přidruží zatím svobodná sestra Máňa, jakož i čtyřčlenná rodina mého bráchy Antonína.

Jak se později ukáže, je tady poslední rok svobodného táboření. Stavíme stany do právě opuštěného zákoutí, jen kousek od bublajícího potoka. Vaření se bude výhradně odehrávat na otevřeném ohni. A přespávání, jak už bylo naznačeno, pod střechou stanových přístřešků.

Našimi nejbližšími sousedy je tříčlenná skupina mladých východních Němců. Když tak jednou po ránu vystoupím z lesa, naprosto spontánně se z potoka vynoří jejich nejpůvabnější černovláska a bez jakýchkoliv rozpaků zamíří ke svému stanovišti. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se nepromenádovala  bez jediné nitky textilního pokrytectví. Brzy vychází najevo, že bezplavková  ranní koupel pod šumícím splávkem je každodenním, naprosto přirozeným rituálem zmíněné árijské trojice. Germáni nás natolik nakazí, že už od příštího dne je začneme dokonale napodobovat. A na každé další dovolené v této skvělé tradici pokračovat. Ráno bez studené koupele  v horském potoce si pak už vůbec nedovedeme představit.

Druhého dne startujeme na náš první výlet. Zatímco Hasmandovi budou operovat v okolí ohniště, s dvouletou Esterkou, tříletým Michalem a o dvacet let starší Marií vyrážíme spolu s Dášou vzhůru tzv. „Chodníkom Janko Bojmíra“. Z půvabné Gaderské doliny stoupáme stále nahoru. První zastávkou je jeskyně Mažarná. Široký portál se stále zužuje až nakonec vyústí do naprosté tmy. Průzkum zdejšího lákavého podsvětí však musíme nechat na jindy. Čeká nás dokončení výstupu na placatý vrchol atraktivní Tlsté.

Ještě nejsme zdaleka nahoře, když si začínáme uvědomovat, že jsme ten výlet poněkud podcenili. Esterku už poponášíme dost dlouho, na Michala přichází únava kousek pod vrcholem. Nezbývá, než se v poponášení ratolestí začít střídat. Na nevyšší bod sice postupně vylezeme, stojí nás to ale nečekaný úbytek drahocenných sil.

Odpočinek na temeni holého kupce je nezbytný. Což je přímo skvělé! Děcka se trochu prospí a já mám čas na letmý průzkum nejvyšších partií. Vápencové terasy, horská květena a přívětivý vánek jsou tou nejlepší odměnou. Naděje, že pokles do doliny už proběhne zcela hladce, se ukazuje jako falešná. Trmácíme se kostrbatým chodníkem, děcka buď na ramenou nebo v sedačce na zádech, a konec stále v nedohlednu. Do tábora přicházíme před večerem.  Málem na pokraji zhroucení.

Příští dny už jsme chytřejší. A tak si naplánujeme jen špacír Gaderskou dolinou. Někteří ji považují ze nejkrásnější na Velké Fatře. Protahujeme se silničkou podél potoka. Nad námi strmí vápencové útesy a okolí potoka voní zdobí velké lopuchy. Proti výstupu na Tlstou, úplná balada!

Další výšlap míří Blatnickou dolinou až ke Kráľovej studni. Tentokrát ve složení Antonína, jeho ženy Ellen a prvorozené dcery Adélky. Pochodujeme zvolna nahoru, obdivujeme skalní okna, svěže zelené mechové porosty a na vrcholových pláních i nádherně vybarvené horské bodláky.

Dva dny před návratem domů si dopřáváme společný výstup na vrchol Ostré. Počasí je nádherné, chodník strmý a poponášení ratolestí i tentokrát nezbytné. Kromě jiných přírodních zajímavostí i tentokrát v trávě zahlédneme dobře zamaskovanou zmiji. Jak se zdá, letos mají svůj rok! Opatrnosti proto nikdy nezbývá. Nejen v souvislosti s jedovatými plazy, ale i při sestupu do údolí. Někde jsou ty pěšiny více než krkolomné. Ale za výhledy z vrcholu ty zmije, sešupy i velice slušná únava určitě stojí!

Poslední večer, když sedíme u naší vatry, zahlédneme nedaleko od nás posedávající postavu. Když už tam starší dáma čučí nejméně hodinu, zajdu k ní a ptám se, co to má znamenat. Odpoví bez váhání: „Čekám tu na medvěda. Známí mi říkali, že tudy pravidelně chodí k potoku, aby se napil. Ráda bych ho uviděla.“ Když se o půlnoci vrací kolem nás ke svému stanu, zklamaně odpoví, že žádný brtník se kolem ní neprotáhl. Bohu díky! To by musel projít i kolem nás. Naše první rodinná dovolená se tak odehrává beze ztráty na zdraví i na životech. Zanechá v nás tak hluboký dojem, že příští prázdniny si ji plánujeme zopakovat. Opět v nějaké slovenské atraktivní dolině.

Jalovecká

Rok s rokem se sešel a nacpaný stejšn zase uhání k východu. Cílem je ústí Jalovecké doliny v Západních Tatrách. Problém je v tom, že počátkem letošního roku platí přísný zákaz volného táboření. Výjimkou jsou autokempy a veřejná tábořiště. A tím naše dolina neoplývá. Zkusíme si vyřídit nějakou výjimku. Navštívíme majitele vyhlédnutého pozemku, jímž je místní Jednotné roľnické družstvo v Jalovci. Naší ponížené žádosti je kupodivu vyhověno. Máme papír, proti němuž nic nezmůžou ani pozdější kontroloři v podobě bohorovných slovenských poľovníků.

Kromě obvyklé rodinné sestavy Tomancových a Hasmandových je součástí společenství i Mirka Žídková, Pavel Ctibor a Pavel Lautner, zvaný Poutník. Právě s ním a ještě s mým bráchou vyrážíme na dopolední rychlovýlet, během něhož stačíme vystoupat na dvoutisícový Salatín a poté se ještě vrátit oklikou do tábořiště. Odpoledne se na poloviční trasu končící pod Sivým vrchem vydává zbytek výpravy, samozřejmě, kromě malých capartů. Někteří účastníci se vrací až pozdě večer v naprosto zuboženém stavu. Dáša si během zpátečního klopýtání krkolomným chodníkem kolem Jaloveckého potoka poraní koleno tak nešťastně, že ji nemilé následky provází málem až do konce života.

Výšlapu na Babky a Sivý vrch se o den později účastní odolnější vrcholové družstvo ostřílenějších výletníků. Srpnové počasí je vstřícné a hřebenová trasa nádherná. Panoráma roháčských vrcholů potěší v jakékoliv roční době. Podmínkou je ovšem dobrá viditelnost, což je naštěstí právě dnešní případ.

Na své si přicházejí i ti členové pospolitosti, kteří zůstávají v táboře. Pepa se tradičně zabydlel v těsné blízkosti ohniště, jehož okolí neustále vylepšuje. Stará se o zpracování natahaného dřeva, které krátí na menší kousky a pak spořádaně ukládá do úhledných tvarů. Jeho syn Tomáš za asistence čtyřletého Michala pročesávají okolní smrčiny a pravidelně přinášejí hromady narůžovělých muchomůrek. Kromě masáků tu lze narazit i na parádně zbarvené kováře, praváky, jakož i na další druhy tuze jedlých hub. Dámská část je pak nad ohněm mění na chutnou krmi, mezi níž vynikají především bezkonkurenční masákové obalované i přírodní řízečky.

Výšlapu do Kvačianské doliny se opět účastní jen výkonnější část společenství. Protahujeme se úzkou cestou, která je kupodivu sjízdná i pro běžná silniční vozidla. Jednomu traktoristovi se to však vymstilo. Zřítil se i s vlekem do srázu a po mnoha kotrmelcích skončil v potoce. Smrt našel jen kousek od svého bydliště, jímž byl prastarý vodní mlýn v Oblazech. Není divu, že jeho matce vůbec není do řeči. Nešťastná tragédie se odehrála teprve nedávno.

Náhorní plošinou se pak posuneme k dolině Prosiecké. Slézáme kaňonem níž a níž, obdivujeme příkré stěny, půvabnou vápencovou květenu i zdejší parádní vodopád. A na konci doliny i nádhernou vyvěračku a úzkou soutěsku, ve které musíme bublající potok chtě nechtě přebrodit.

Vody si ale užíváme především v Jaloveckém potoce, jehož hučení se nese až k našim stanům. Voda je tu ostrá jako břitva. Přesto se tu ráno co ráno noří většina jednotlivců z naší party, aby patřičně nastartovala nový den. Děcka sice zprvu fňukají, ale poté, co si na studenou vodu zvyknou, vydrží v ní blbnout až do úplného zmodrání.

Poslední den pobytu odvážím polovinu pospolitosti na vlak do Mikuláše. Protože se mi zpátky nechce drncat rozbitou polní cestou, risknu nejistý brod jen kousek od našeho tábořiště. Škodovka začne na balvanech vyskakovat do výšky, ale ubrat plyn nemohu ani náhodou. Jinak bych zůstal trčet v divokém proudu. Protější břeh sice dobudu, ale za cenu proraženého výfuku. Dvanáctsetdvojka se pak v silničním provozu vyjímá nejen jako totálně přecpaný vehikl s osmi dušemi na palubě a dvěma kočárky na střeše, ale i zdaleka slyšitelným barytonem připomínajícím nadupanou formuli. Nějakým zázrakem si toho žádný z policajtů nevšimne, takže na Valašsko dodrkotáme bez průtahů a v takřka dokonalé pohodě.

 

Ráčková

Vloni jsme Roháče dobývali z jižní strany, letos proto zkusíme sever. Kromě malé Esterky, která musela zůstat s úrazem nosu ve vsetínské nemocnici, pádíme přes Kysuce a Oravu do kempu Zverovka v Roháčské dolině. Máme smůlu. Tábořiště je totálně narvané. Počkáme do večera a uvidíme, zda se něco uvolní. Není co dělat, a tak si s některými odskakujeme ke zdejším nádherným plesům. Nejdříve k Tatliakovému a poté i k oběma Roháčským. Cestou je slyšet především němčina. Dederoni ovládli dolinu i se vzpomínaným kempem. Podle tvrzení vrátných nemáme nejmenší šanci.

Nezbývá než se překlopit na jih. Kvačianská dolina je pro běžný provoz kupodivu stále otevřená. Průjezd přetíženou škodovkou však představuje nevšední adrenalinový zážitek. Coby řidič sedím naštěstí na jiné straně, než je stometrová propast. Dámy, které by si pohledů do hlubin mohly dosyta užívat, však zavírají oči. Auto se natřásá jak divoká tanečnice, ale pomalu a jistě zdolává kamenitá stoupání, skalními prahy vyzdobená klesání i vodou vymletá hluboká koryta. Jedná se patrně o nejdobrodružnější silnici v celém současném Československu. Něco jako patníky či dokonce svodidla se tu prostě nenosí.

Našim náhradním cílem je autokemp v Ráčkové dolině. Stany vztyčujeme na osamělém místě, v těsném sousedství větších i menších smrků. Všechno podstatné se i tentokrát odehrává kolem ohniště. Tady se vaří, jí, zpívá i diskutuje. Nevýhodou jsou však časté a docela vydatné přeháňky. Ani letos pochopitelně nemohou chybět ranní koupele ve studeném potoce. Odehrávají se pochopitelně bez jakéhokoliv textilního pokrytectví.

Jeden ze slunečných dnů využíváme k velkému celodennímu výletu. S mojí chotí Dášou a jejím bráchou Pepou kráčíme Ráčkovou dolinou až k modrozeleným plesům v jejím závěru. Také tady s potěšením odkládáme veškeré maskovací zbytečnosti a v přirozené podobě brázdíme mírně zvlněnou hladinu největšího jezera. Jakkoli má voda teplotu ledu, pocit z volného pohybu v nedotčené přírodě je přímo fascinující.

Od Roháčských ples začínáme stoupat na hlavní hřeben Západních Tater. Od jihozápadu však táhnou zlověstné mraky. Na vrcholu stoupání už padají první kapky. Tasíme pláštěnky a pokračujeme dál. Bouřka nás zastihuje ve skalnatém terénu kousek od 2 200 metrů vysoké hory Jakubina.

Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú! Teď to platí doslova! Krčíme se pod sotva znatelným převisem. Větrné poryvy s kapkami deště nás bičují z boku, potůčky vody skapávají ze skal nad námi. Příjemný rajský den se převtělil v peklo. Víme, že přečkávat bouřku na takovémto místě je riskantní, ale nic jiného nám dost dobře nezbývá. Nebeské drama povoluje až po dlouhých dvaceti minutách. Přežili jsme, a to se počítá! Bohu díky!

Hřebenovými partiemi rozervaných Otrhanců zamíříme zpátky. Překonáme obnaženou Vyšnou Maguru i Ostredok a orosenou kosodřevinou klopýtáme níž a níž. Všude kolem se válí mračna bílé mlhy. Nabízejí velkolepé proměnlivé divadlo. Následuje nekonečné klesání smrkovým lesem. Našim kolenům dává neobyčejně zabrat. Serpentiny končí až u bublajícího potoka. Do kempu je to už jenom pár pohodlných kilometrů. Pepa s Dášou jsou hotovi. Je předem jasné, že je už nikdo na žádnou túru nemá šanci vytáhnout.

Závěr pobytu je opět trochu uplakaný. Balíme orosené stany i vlhké odění a svěřujeme se našemu věrnému přibližovadlu. Známou cestou nás i tentokrát bez problémů přemístí k našemu trvalému bydlišti v domovském Valašském Meziříčí.

 

Žiarská

Mezi Jaloveckou a Ráčkovou dolinou leží dolina Žiarská. Tam jsme zatím netábořili, takže místo k dalšímu kempování je předem jasné. Zdejší veřejné tábořiště není velké, zato docela sympatické. Oproti loňskému roku je nás o něco víc. Tomáš přibírá svého kamaráda ze sousedství, my zase mladší ratolest bráchy Antonína. Ten i se svou chotí a sestrou Marií přichvátá až o něco později, stejně jako Laďa Smílek se ženou Mirkou, dcerou Mirečkou a milovanou tchyní Růženkou.

Zatímco se rodinné společenství batolí kolem stanů, každé dopoledne vycházím pěšinou vysoko nad tábor. Začínají tam borůvčím obrostlé slunné paseky. Nikdo tu nechodí, takže pokaždé donesu dolů nejméně jeden plný kotlík modrofialových bobulí. Kromě toho se na tomto svahu daří i různým houbám, především rezavě oranžovým křemenáčům. O jejich zpracování se už stará zaběhlá dámská táborová úderka, která je ve spolupráci s ohněm a kořením promění na nebezpečně jedlé táborové pochutiny.

Ještě dřív, než dorazí druhá várka, vyrážíme s Dášou a pětiletým Michalem na 2 182 metrů vysoký Baranec. Pozvolné stoupání je sice dlouhé, ale docela snesitelné. Holý vrchol nabízí celou škálu nádherných výhledů a svažité louky barevné puntíky letních horských květů.

Sotva přichvátá Smilkovic a zbylá Tomancovic rodina, vydáváme se cestou proti proudu potoka  k Žairské chatě. Menší část výpravy na okolních pláních zabočí do borůvčí, zbytek světa postupně vystoupá až k bezmála dva tisíce metrů vysokému Pyšnému sedlu. Čtveřice statečných pak ještě stačí pokořit Tri kopy a Baníkov a pokochat se tak zcela mimořádnými výhledy. A také si slušně máknout při zdolávání řetězy ozdobených skalních partií.

Převážně slunečné počasí občas vystřídá nějaká ta neškodná přeháňka. Což vůbec nevadí sběru okolních hub. Trochu padající vody zachytí vzrostlé smrky, zbytek steče po lehké pláštěnce. A ty, co před deštěm zalezli do stanů, spolehlivě ochrání plátěná střecha jištěná ještě velkýmnataženým igelitem.

Pohodu kolem táborového krbu naruší jen nemilá nehoda vrtošivé Adélky. Neopatrně totiž zavadí o pánev s rozpáleným olejem. Část horkého obsahu se ocitne na jejím nechráněném těle a způsobí nepříjemné, bolestivé popáleniny. Pozdější odborné ošetření naštěstí zabrání vážným následkům, takže zbytek žiarské dovolené už proběhne v příjemné a ničím nerušené atmosféře.

Malužiná

Poslední rok sedmdesátých let se míří do Nízkých Tater. Konkrétně na konec podhorské obce Malužiná. Leží tu docela slunný kemp, přímo u soutoku dvou horských potoků. Letošního táboření se účastní hned čtyři spřátelené rodiny. Hasmandovi, Kimlerovi a nejméně dvoji Tomancovi.

Naše čtyři stanové přístřešky stojí jen kousek od rezivějícího železného mostu. Je to poslední pozůstatek někdejší lesní úzkorozchodné železnice. Ta vedla dlouho dolinou až pod svahy oblého Velkého boku. Na ten si pochopitelně s bráchou vybíháme, ale většina aktuální pospolitosti si vystačí jen se samotným údolím.

Jeden ze společných výletů nás zavede do vedlejší Nižnej Boci. V okolních lesích rostou nejen houby, ale především borůvky. Jejich sběr a následná konzumace se podepisuje nejen na prstech či dlaních, ale v některých případech i na tvářích nenapravitelných labužníků.

Táborový život se nevymyká zaběhlým zvyklostem. O sběr paliva pečují chlapi, o jeho zpracování samozřejmě Pepa a o přípravu pokrmů veškeré přítomné dámy. Oblíbenou kratochvílí je pochopitelně čvachtání v potoce. V případě omladiny společné, jinak více či méně soukromé. Sluníčko je letos opravdu vstřícné. Během celého týdenního pobytu se přežene jenom pár malých bouřek či zcela neškodných přeháněk.

Patrně nejkrásnější výšlap míří k atraktivnímu protáhlému návrší s názvem Ohniště. A právě na jeho vrcholu jsme nuceni přečkat docela vydatný slejvák, vyšperkovaný blesky i dramatickým hromobitím. Mokrá vsuvka je naštěstí vystřídána milosrdným sluníčkem. Nasvěcuje protáhlé vápencové terasy, velké skalní okno i další přírodní zajímavosti v blízkém okolí.

Závěr týdne přináší dvě překvapení. Jedno milé a jedno nemilé. Tím druhým je skokové navýšení cen benzínu, dětského ošacení a dalších nezbytností. Šok přichází v ranních sobotních hodinách. Tím prvním je naopak příchod sborové party mladých turistů, kteří zde pod vedením strýce Klvánka zakončují několikadenní putování hřebenem Nízkých Tater.

Sváteční den se pochopitelně nemůže obejít bez polní bohoslužby. Odehrává se ve třech věkově rozdílných skupinách. Pozdější volný program s nezbytným, na ohni připravovaným občerstvením, už nabídne naprosto svobodné promíchání. Zvyky kytary doplní lidské hlasy a ke všemu se ještě přidá šumění nedalekého potoka. Odpoledne mládežníci odtáhnou na vlak. Pohodová pospolitost čtyř kompletních rodin pak zamává zapadajícímu sluníčku a naposled usedne k plápolajícímu táborovému ohni. Oranžové jiskry letí vstříc temnému, hvězdami posetému nebi. Nejen jiskry, ale i děkovné modlitby. Všemocný Vládce vesmíru si je nepochybně zaslouží…