Velká noc na Malé Fatře

Den první - Velký pátek

Terčem měl být Šíp

Zbožní si neumějí Velikonoce představit bez bohoslužby, bezbožní bez šmigrústu. Přestože mám o něco blíž k prvně jmenovaným, neumím si je představit bez pobytu na čerstvém vzduchu. Už nejméně čtvrtstoletí vyrážím s podobně potrhlými individui do hor a lesů. Až na pár výjimek se jedná o hory a lesy našich východních sourozenců. Především proto, že se tam při troše štěstí stále dá najít nějaká salaš či aspoň náznak střechy nad hlavou. Inspirací pro letošek byla nejasná zpráva Náčelnice Petry o výskytu něčeho podobného poblíž Kralovan. Jasným terčem se tak stala hora Šíp. Tyčí se jen kousek nad soutokem Oravy a Váhu.

Jak už to na světě chodí, představy a skutečnost se míjejí. Samarinevolníci  zalezli na Velkou noc za pec a Šíp zůstal nezasažen. Za první může předpověď počasí, chromá bedra či obava z rozčtvrcení medvědem, za druhé dva majitelé podšípských nemovitostí. Nepochybně se kdysi velmi poctivě zmocnili dvou rekreačních zařízení nad tokem zmíněné Oravy, ale nedokázali se už dohodnout, kdo opraví visutou lávku, která ji přemosťuje. A jak to u podobných lidumilů chodí, vyřešili to po svém. Jeden z nich prý tahanice nevydržel, z lávky vytrhal desky a na oba konce nechal přivařit kovovou mříž. Problémem je, že přes ono přemostění vede značená trasa na zmiňovaný Šíp. Alternativou je most o pět kilometrů dál nebo brodění Oravou. Za jarního tání a aktuální teploty vody by to bylo nepochybně náramně záživné. S báglem na hrbu možná i životu nebezpečné. Aranžéři české důchodové reformy by úhyn jednoho penzisty dozajista uvítali, já jim tu radost ale zatím nedopřeji. Vydám se tedy na opačnou stranu.

                                                             Se Šípem v zádech

Šíp nechávám v zádech a začínám se plazit do protějšího kopce. Ten už náleží do Národního parku Malá Fatra. Na park to tu dvakrát nevypadá. Mlhou zalité pastviny připomínají Mongolsko. Nedivil bych se, kdyby se odněkud vynořil samotný Čingischán. Místo něj se po hodinové štrapáci vynořují dvě stavení. Jedno pro krávy, druhé pro lidi. Krávy kolem vybudovaly hektarový plac rozdupané hlíny a lidé zamkli salaš. Nezbývá než popojít o dům dál. Od nejbližšího mě dělí dvě hodiny cesty. Jak se později ukáže, polovina z toho jsou necesty.

Nejdříve se nevyhnu sestupu do údolí. Pohyb na šikmé ploše mi sice není úplně cizí, zdejší nakloněná rovina však svírá nejméně šedesátistupňový úhel. V kombinaci s jílovitou hlínou, tlejícím listím a ukrytými klacky končí každý další krok kratším či delším sesuvem. V totálním sešupu mi však brání prastaré buky roztodivných tvarů. Fatranský mlžný prales je nádherný.

Ještě než opustím lesní divočinu, stačím si všimnout, že se nacházím na výsostném území paroháčů. Pavel Bobek by se tu cítil jako doma. V některých místech leží desetitisíce jeho jmenovců. Je to tady totálně přebobkováno.

Existenci jeleního království  dosvědčuje i příští, poněkud posmutnělý nález. Krásná laň se další říje nedočká. Nehybně leží hned u koryta. Nějak to tu nezvládla. Škoda, že se nepoučila od lidí. Kolik korytářů skončilo podobně? Nedá se nic dělat, koryta i tak zůstávají atraktivní.

                                                               U Bílého domu

Po další hodině vystoupám k „Bílému domu“. S barákem na dohled mě nepřepadá Barak Obama, ale oprávněná obava. Z toho, jestli nebude nedobytný. Naneštěstí se nemýlím. Sympaticky obílená salaš se záclonkami v oknech mě dovnitř nepustí. Mohu ale využít zastřešené předsíně a prostorné půdy. Chybějící žebřík musí nahradit pár horolezeckých chvatů. Jak se zdá, nějaký homelessák mě tu před časem předešel. Zbyla po něm péřová přikrývka a kus koberce. O ideální matraci mám postaráno!

Postaráno je rovněž o ohniště a dostatek kvalitního paliva. Stačí je natahat  z vedlejšího lesa. Vodu si hravě vyrobím ze zbytků tajícího firnu. K dispozici mám také lavici, malý stolek a dřevěný špalek k posedávání u ohně. V případě nepohody se dá operační prostor rychle a spolehlivě zastřešit. Zkrátka a dobře, absolutní komfort! U Bílého domu to ani jinak nejde.

                                                            Páteční průzkum okolí

Velkopáteční podvečer věnuji špionážní vycházce. Coby spořádaný návštěvník Národního parku bych se měl pohybovat jen po vyznačených cestách. Ale jak, když se tady žádný značkař neobjevil? Divá zvěř má sice také jakýsi systém značkování, tomu však zatím naprosto nerozumím. A tak se vydám, kam mě nohy ponesou. Dostávám se na rozlehlé pláně s mysliveckým srubem. Nedá mi to, abych nepopošel dál a výš. V mlhavém závoji nakonec vystoupám až pod vrchol Magurky. Ve dvanácti stech metrech a o úplné samotě přemýšlím o smyslu Velkého pátku. V duchu se vracím o dva tisíce roků zpátky. Na podobném návrší se tyčily kříže. Umírali lidé. Jeden z nich úplně nevinně.

 Ještě dřív, než dorazí černá noc, musím se vrátit  k Bílému domu.  Na jeho půdě zkusím dočkat bílé soboty.

PODZIM NA PODBÁNSKÉM - 1
tradiční podzimní salašení

Více než čtvrt století trvající tradice podzimních salašových vandrů musí být zachována. Samarimláďata vyrazila na oblíbenou Veľkou Fatru, my s Alenkou míříme poněkud východněji. Internet přináší několik tipů v oblasti Podbánského. V noci na osmadvacátého desátý tedy startujeme směr Tatry. Podle objemu zavazadel by nezasvěcenec tipoval spíše Himaláje.

Pokud nepočítáme odlehčovací zastavení u Krpeľanské přehrady, našim prvním mezipřistáním je travertinová kopa nad Bešeňovou. Nemohu nevzpomenout starých zlatých časů, kdy jsme se tady čvachtávali v termální vodě vybagrovaného jezírka pod širým nebem. Samozřejmě zadarmo. Všecko se mění. I ony vápencové usazeniny se zdály být barevnější…

Za Pribilinou odstavujeme auto na dohled od Kriváně a jdeme se poohlédnout po nějaké salaši. První nacházíme jen pár set metrů od silnice. Kromě části střechy ji nic nechybí. Necháváme si ji v záloze a nádhernou podtatranskou plání putujeme dál. Někdejší seníky se převtělily v obytné chaty nebo  ruiny. Většina jich nadobro zmizela. Škoda, že je jinak bdělí tatranští ochránci neochránili. Ale i tak je to tady parádní. Zvláště teď, v prosluněných dnech končícího podzimu.

Nejdříve narazíme na lovící lišku, později na pasoucí se ovce a nakonec na samotného baču. Doporučuje nám komfortní salaš s dobrou střechou, ohništěm a válendou. V dosahu je studánka i dostatek dřeva. Poslední informace nám vyráží dech: K pastevecké ubytovně můžeme dojet autem. Tak, to tu ještě opravdu nebylo!

Náčelník pětisethlavého stáda se rozpovídá o své práci, rodinných poměrech i o politice. Ptáme se na výskyt medvědů. Letos prý potkal jen jednoho. Zato naše budoucí sousedka z chaty od naproti měla větší štěstí. Samici brtníka i s mláďaty prý zahlédla ze zápraží včera ráno. Ani tato zvěst však pohodovou tatranskou idylku pod Kriváněm nenaruší. Možná za to mohou bezstarostně se popásající ovce a ještě bezstarostněji se tvářící bača.

Podvečerní procházka po blízkém okolí nám odhalí ještě další tři ubytovací možnosti. Zatímco se teď naši kamarádi na Fatře přetahují o každý náznak střechy nad hlavou, my si můžeme vybírat. První den kolem projdou snad dva tři turisté. A teď, když se slunce schovává za obzor, je tady dokonalé ticho a prázdno. Snad jen sousedka vyhlíží z okna svou medvědí rodinku.

Večerní oheň hřeje, svítí a štípá do očí. Uhasíná až někdy po půlnoci. To už venkovní teplota sestoupila pod bod mrazu a ozdobila okolní trávu bílou jinovatkou. Jiskří stejně jako tisíce hvězd  na nekonečné obloze. Ve stinných zákoutích zůstává až do příštího odpoledne.

Sobota je, na rozdíl od pátku, tak trochu podmračená. Alenčino dospávání a moje dopolední potulování střídá odpolední výšlap Bystrou dolinou. Možná ji pojmenovali podle potoka, který se jejím dnem prodírá do údolí. Jeho proud je opravdu bystrý.

Okolní skalnaté stráně, sahající dnes až k hranici mraků, jsou tu a tam přizdobeny ostrůvky kosodřeviny a zbytky tajícího sněhu. Krátící se den nedovoluje delší túru a tak po dvou třetinách raději otáčíme. Poněkud bystřejší chůzí zdoláváme větší část Bystré doliny ještě za světla. V jejím závěru už přichází ke slovu čelovka. Nepočítáme-li zhruba desítku turistů, ani dnes jsme nic zajímavého nepotkali. Vlci, rysi i medvědi si drží jedince druhu Homo sapiens pěkně od těla.

        

Tatranský vzduch okořeněný slušnou dávkou kouře z večerního ohně udolává moji statečnou choť natolik, že ranní vstávání je doprovázené nevolností a nepříjemnými bolestmi hlavy. Odpovídající náladu se nedaří navodit ani  bačovi se svým stádem ani zlatému slunci na bezmračné obloze. Tomu prvnímu musíme před polednem zamávat. To druhé nás bude provázet po většinu zpáteční cesty k domovu.

Pestrobarevná podzimní krajina se ztrácí s  klesajícím  slunečním kotoučem. Ten nás opouští nás dřív, než stačíme opustit území bratří Slováků.  Pak už si všímáme jen ze tmy svítících hřbitovů. Tak, jako při každém z podzimních vandrů. Nadešlo totiž nostalgicky laděné dušičkové údobí. Dočkáme se dalšího podzimu, anebo další hořící svíčky? Co všechno nám chystají příští dny a týdny a měsíce?

Čerňák v červnu

Za všechno může Jerry. Tento starý zlínský pard by bez každoroční návštěvy Čerňáku nepřežil. Tentokrát nevyrazil sám. Přizval polovinu svých známých, včetně své choti. S Alenkou jsme vyrazili už v pátek k večeru. Po červené značce z Vyšných Revúc se dá i potmě trefit ke dvěma salaším. Jedna z nich byla, naštěstí, otevřená. Stala se mým nočním útočištěm. Moje partnerka však dala přednost venkovnímu dřevěnému stolu. Medvěd si k němu, naštěstí, nepřisednul.

Ráno tu nejdřív vyšlo slunce a chvíli po něm i sympatický domorodec se psem. Jak jsme se dověděli, je autorem nedaleké oblíbené Koniarky. K ní jsme později také zamířili. Kamaráda Zigu s jeho družinou jsme tam ale nespatřili. Družili se tu podobně postižení borci z východních Čech. Zigo vegetoval o pár kiláků dál. Jeho salaše jsme dosáhli za šera a za deště. Naštěstí bylo vevnitř vytopeno. Nocování proběhlo v suchu a v pohodě.

Příští den zrána zavalily krajinu údolní mlhy. Rozplynuly se až k poledni. To už se ke svému kultovnímu místu blížil Jerry a polovina Zlína. Sešli jsme se před salaší u žinčice. Někteří toužili po oddychu, jiní po dobytí vrcholu Čerňáku. Podařilo se jim to, ale na černo...

Menší skupina, včetně nás a našich kamarádů se vydala na okružní vycházku. Černý mrak nad Černým Kamenem to dlouho nevydržel. Spustil svůj obsah na místa, kterými jsme právě procházeli. I tentokrát nás zachránila Zigova salaš.

Po důkladném vysušení veškerých textilií jsme se spustili do Revúc. Naneštěstí se brzo spustil další lijavec. Doprovázel nás až k zaparkovanému modrému autu. Červnový Čerňák skončil nezapomenutelně...