Ahoj, děcka, z Řecka! 

aneb

 Ze Zlína do Tesaloniky

------------------------------------------------------------------------------

Cestu do nejvýše položené obce v Řecku, západomakedonské Samariny, plánuji už přes rok. Původně jako vícečlennou expedici, nejlépe autem. Kdo má ale dnes tolik času, aby se mohl od svých povinností na dva tři týdny odtrhnout? Vyrazím tedy sám a nejen do Samariny . Pokusím se nahlédnout do málo známého kraje poblíž albánských hranic. Měly by mě tam čekat vysoké hory, divoké rokliny, izolované vesnice a nakonec i modrozelené Jónské moře.

Je druhého září roku 2010. Ve čtyři ráno startuji  poloprázdným autobusem ze Zlína do Stověžaté. Drkotavou cestu po „dé jedničce“, pochopitelně, prospím. Žlutý Student Agency s příjemným personálem mě pak posunuje k Ruzyni. Na to, že se jedná o třetí nejobdivovanější firmu v republice, jim to uvnitř nějak skřípe. Vrzání plastů překřikuje pouze jedna upovídaná Rumunka, ostatní mluví polohlasně. Pochopitelně rusky. Autobus má totiž namířeno do Varů.

Čekání na letadlo vyplňuji programovou likvidací zbytků vyprázdněné ledničky. Hutnou stravu v podobě několika tlustě namazaných složek ratibořského chleba chvatně zalévám dvěma litry Kofoly, která mi zbyla z nějakých nočních cest autem. Distingovaná manželská dvojice anglosaského původu, sedící naproti, evidentně nechápe. O výskytu hladomoru ve střední Evropě přece BBC neinformovala.

Vzlétáme dvě hodiny po poledni a míříme k Rakousku. Mraky pod námi dostávají první trhliny. Fotogenické nudličky barevných políček střídají maďarské lány. V Srbsku se už objevují souvislejší lesy a Makedonii prozrazují suché hřbety vysokých kopců.  Mírné klesání napovídá, že jsme kousek od cíle. Objevují se žlutozelené čtverce obdělávaných polí, bílé město a tyrkysová mořská hladina. Miluji létání a pohledy z výšek. Musím ale sedět, jako v tomto případě, u okýnka

Po necelých dvou hodinách letu mě boeing nízkonákladové společnosti Smart Wings vyplivuje na mezinárodním letišti v severořecké Tesalonice. Opouštím množinu  natěšených budoucích obléhačů zdejších pláží a v bezmála půlmilionovém velkoměstě se soustřeďuji na objevení nějakého centrálního autobusového nádraží. Než se mi to konečně podaří, soustřeďuji se ještě na jinou, podle mě o mnoho zásadnější věc. Sedím na okraji přístavního molu a pootevírám dvířka své „lékárničky na duši“, kapesního výtisku Nového zákona. Kde jinde než u dopisů mého cestovatelského idolu,  Pavla z Tarsu. A když už jsem v Tesalonice, tak, pochopitelně, u epištoly adresované Tesalonickým.

Stokrát jsem ty notoricky známé texty pročítal, ale až tady na mne dýchají jakýmsi novým, neobyčejně živým poselstvím. Mnohé z přečtených vět mě budou, jak se později ukáže, velice prakticky promlouvat do mého, zatím neznámého putování. Tuto cestu totiž nevnímám pouze jako turistický výlet do nových končin, ale svým způsobem i jako jakési duchovní cvičení. Pohybovat se zcela sám v opuštěných oblastech cizí země k tomu naprosto přirozeně vybízí.

Odtrhuji oči od Pavlových dopisů a rozhlížím se po okolí. Tak, ta záplava bílých pavlačových domů, pobřežní promenáda ani přístav v dnešní podobě tu před dvěmi tisícovkami let určitě nebyly. Zato obrysy kopců a pohled na záliv s dovysoka se tyčícím Olympem musely být apoštolovi důvěrně známé. Došel sem, celý pomlácený, ze sto padesát kilometrů vzdáleného Filipis. Došel pěšky. Na rozdíl ode mne ale nešlo o pouhé duchovní cvičení. Šlo svým způsobem o boj na život a na smrt. Či spíše o život a o smrt…

Takže, sem, právě sem donesl Pavel dobrou zprávu o nazaretském tesařovi. A odtud, právě odtud se pak šířila nejen po celé Makedonii a tehdejším Řecku. Právě odtud se o pár století později vydali Cyril s Metodějem, aby ji donesli na území  pohanské Moravy. Tesalonika je  zvláštním městem.

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Od moře zpátky k moři

-------------------------------------------------------------------------------

Spoj od Jónského k Egejskému moři startuje jako obvykle v sedm ráno a já, jako obvykle, nevím, kde sklonit hlavu. Po minulých zkušenostech ale tuším, že mám už někde vhodný plácek  předchystaný. Ale kde, když i domy tady stojí v prudkých kopcích?  Několik pokusů a očekávaných omylů a už se tajně drápu na uzoučkou terasu mezi výpadovkou a několika pavlačáky. Navzdory fungujícímu veřejnému osvětlení jsem tu skvěle zamaskovaný. Nebýt spanilých nočních jízd domorodých teenagerů, spím zase jako nemluvně.

Jízdenka do Tesaloniky mě stojí třiačtyřicet eur. Docela mastné! Pak se ale dovídám, že tam jedeme přes Prevezu. Je to něco podobného, jako kdybychom to ze Zlína do Chebu vzali zkratkou přes Žilinu a Jablunkovský průsmyk. Nevadí, aspoň poznám další zákoutí pravlasti světové vzdělanosti.

Sedm hodin jízdy v poloprázdném luxusním autokaru je pro mne lahodou. Bez jakékoliv námahy o odříkání se mi za okny střídají nejrůznější scenérie. Mořské pobřeží i horské štíty, divoké říčky i vyschlá koryta, vysušené pastviny i úrodné nížiny. Málokde najdeme na poměrně malé ploše tak mnohotvárnou krajinu.

Na rozdíl od Cyrila s Metodějem nemusím z Tesaloniky na dálný sever pěšky. Letadlo mi ale startuje až za více než čtyřiadvacet hodin. Poté, co se mi podaří vniknout do tajů zdejšího systému hromadné dopravy, vydávám se prostřednictvím několika přeplněných busů co nejdál od hlučícího velkoměsta. Třiatřicet kilometrů od něj, samozřejmě až na konečné, vystupuji a mířím k pobřeží. Písečné pláže bez lidí vypadají lákavě. Ale pouze z vysokého kopce, případně z letadla. Výstava, kterou nabízí mořský břeh, neklamně potvrzuje, že po době měděné, bronzové a železné nadešla epocha umělohmotná.

Vidím, že půlhodinu chůze odtud vybíhá do moře plochý poloostrov. Kolem polí s bavlnou jsou roztroušena obydlená stavení, u kterých narazím i na sem tam nějaký ten fíkovník. S kapsami napěchovanými jeho vysušenými plody pokračuji k zamýšlenému cíli. Snesu poměrně dost, ale ani tady se do slaného nálevu neodvážím. Zahnívající hromady mořských řas, lemující poloostrov, připomínají hnojiště. Egejské moře tak zůstává nepokořeno.

Poslední západ slunce si vychutnávám pohledem přes siluetu prastaré rybářské bárky. Vlevo se z namodralého oparu vynořuje nebetyčné centrum řecké mytologie, napravo pulsuje svým rytmem východisko křesťanských věrozvěstů. Olymp a Tesaloniku, dvě významné křižovatky nejen evropské kultury, od sebe dělí pouze zčeřené vody Thermského zálivu.

Finále mé stanovací série nevyhlíží nikterak pompézně. Sedmdesát centimetrů vysoký plátěný objekt se krčí mezi pětkrát vyššími stvoly rákosu. Suché zbytky uvedené byliny mi také slouží jako palivo na závěrečný minitáborák, nezbytný k  přípravě poslední večeře. Tvoří ji odvar ze zbytku ovesných vloček, oschlého bílého chleba a poloviny cibule. Přisolené a okořeněné stroužkem česneku je to celkem jedlé, ale žádná velká sláva. Nic jiného jsem už  z potravinové igelitky nevydoloval.

Abych náhodou nezapomněl, kdo je skutečným pánem této země, provází mě celou noc nepříliš vzdálené vytí a štěkání důvěrně známých šelem. Psí chóry se ozývají ze tří protilehlých stran, přičemž jeden soubor se snaží svou hlasitostí překonat snažící se konkurenci. S přehledem vítězí východní strana. Když kráčím nad ránem kolem, zjišťuji, že se jedná buď o útulek nebo chovnou stanici.

Zmíněná muzikoterapeutická produkce však není mým stěžejním nočním problémem. Ležím totiž na dně vyschlého jezera, které se naplní pokaždé, když foukající blizard rozčeří hladinu do podstatnějších výšek. Půldruhametrová vlna se lehce přehoupne přes mělký písečný předěl a během chviličky tu máme hektarovou jezerní plochu. Už během večera foukalo docela slušně, teď, před ránem, se však rákosí málem dotýká mého plápolajícího přístřešku. Vzdávám se původní představy růžového dospání a ještě za hluboké temnoty chvatně balím vichrem odvívané kusy mých nezbytných životních potřeb. S krosnou na zádech pak zamířím k pár desítek vzdálenému pobřeží. Navzdory neutuchajícím poryvům, je moře jen sympaticky načechrané. Coby rodilý suchozemec tomu pranic nerozumím.

Podél vzpomenutého psího sídliště tvořeného desítkami bud a budek se za ranního kuropění vydávám na zpáteční cestu ke konečné autobusu. Snídám, jako už několikrát, za chůze. Kaloricky hodnotné fíky doplňuji vitamíny hýřícími ostružinami. Před vstupem do městečka Néa Michanióna mě zaujme ruch rybářského přístavu. Lodě se právě vracejí z širého moře, aby svůj úlovek svěřily zastřešené třídírně a ta potom už čekajícím chladírenským kamionům. Na své si tu přijdou i stohlavá hejna kroužících racků, stejně jako desítky místních občanů s igelitkami, kbelíky a kufry nejrůznějších přibližovadel.

Následuji lovce ryb a ostatní mořské havěti, kteří se právě vracejí z noční, abych stihnul nějaký slušný ranní spoj. Zušlechtění neoholené tváře a svého i umělého chrupu realizuji těsně za přístavem u miniaturního přítoku s proudící sladkou vodou. Jako parfém mi poslouží poslední kapky  léčivého olejíčku vonícího po kafru. Podruhé za celou cestu si vlasy češu  hřebenem. Vracím se do civilizace, musím tedy vypadat! Když ujdu několik desítek metrů proti proudu, s nemilým překvapením zjišťuji, že zmíněný potůček slouží domorodcům jako odpadkový koš.

Protože se zatím moc nevyznám ve zdejším způsobu placení za autobus, svěřuji se řecky naučenou frází nastupujícímu sympaťáku středního věku. S milým úsměvem si vybere z mé dlaně drobné, vhodí do automatu, vyhledá mi prázdné místo a vše doplní radou, abych si lístek cvaknul až o pár zastávek dál. Ušetřím tím dobrých dvacet českých korun. Později mi však dochází, že tak činím na úkor zdejší ekonomiky. Kajícně se proto omlouvám, že jsem svou chamtivostí přispěl k prohloubení řeckého dluhu. Chudáci bratři Slováci, kteří ho teď pomáháte splácet, slibuji, že to už víckrát neudělám.

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Tesalonické loučení

-----------------------------------------------------------------------------

Po necelých třech týdnech jsem opět v centru Tesaloniky. Nábřežní kolonádou, širokou jako dálnice, proudí jen pár desítek lidí a několik vyznavačů cyklistiky. Neporovnatelně větší množina jedinců se nachází ve stísněných ulicích s výkladními skříněmi nejrůznějších obchodů. Ty mě, jak známo, příliš netankují a tak se aspoň letmo zaměřím na fragmenty historie. Marně pátrám po nějaké připomínce faktu, že se právě z tohoto města do světa šířila zpráva o víře, naději a lásce. Takřka veškeré sochy a sousoší glorifikují moc, násilí a ozbrojený boj. Namísto mírumilovného Pavla tu vytasenou šavlí z koně mává nadživotní Alexandr Veliký,  věrozvěsta Cyrila  nahrazuje chrabrý borec s nabitou kulovnicí u nohy a jeho bráchu Metoděje nějaký neohrožený zbojník s jedním koltem v ruce a dvěma za pasem. Určitě by mě zaujaly toulky starým městem, návštěva muzeí a tisíc dalších zajímavostí. U jedné z nich, čtyři sta let staré kamenné Bílé věže, se z posledních sil nasáčkuji do totálně nabitého autobusu a v těsném sevření nejbližších spolutrpitelů nechám unášet k přístavu létajících korábů.

Ve společnosti krajanů a netknutého vepřo-knedla-zela se na palubě boeingu pokouším o první rekapitulaci. Odlétám z nevšední krajiny severozápadního Řecka. Při putování od moře k moři a zase zpátky mám za zády výšiny i hlubiny, lidi dobré, krásné i ty ostatní, chvíle nadšení, pohody  ale i napětí.  Nachodil jsem při tom nejméně dvě stovky kilometrů. Vracím se o mnoho bohatší. Přinejmenším o neopakovatelnou lekci z praktické teologie. Cesta mi dala mnohem víc než jsem od ní čekal. Měl bych to začít splácet. Když už ne jinak, tak aspoň prostřednictvím Samari.