Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Vzhůru na Smolikas!

-------------------------------------------------------------------------------

Úterní ráno je jako vystřižené ze žurnálu. Obloha bez jediného mráčku. Krosnu zamaskuji v houštinách a jen s malým batůžkem startuji směr Smolikas. K jeho vrcholu, který je jen o pár metrů nižší než tatranská Gerlachovka, by měla vést značená pěšina. Nadopovaný ovesnými vločkami, oříšky a rozinkami odhodlaně stoupám prosluněným lesem. Ten je čím dál nižší a řidší, až ho úplně vystřídá kamení, trsy nízké suché trávy a osamocené zakrslé borovice nebývale fotogenických tvarů. Právě tady potkávám jediného živáčka tohoto dne. Postarší pastevec klopýtá před svým koněm, který má na hřbetě dvě dvacetilitrové konve ovčího mléka. To je jediný způsob jak jej dopravit dolů do Samariny. Vzdálenost, kterou musí dvojice pravidelně překonávat, čítá kolem dvanácti kilometrů. Dvanáct tam a dvanáct zpátky. Ve vysokohorském terénu, jež se mi občas jeví pro koně dost nebezpečný, to dělá pět až šest hodin chůze.  A stejně tolik zase zpátky k ovečkám. Přívětivý bača se pomocí rukou, nohou, gest i víceméně zbytečné řečtiny dává hned se mnou do „řeči“. Poskytuje  informace o tom, kolik mi zbývá času k vrcholu, jak dlouho trvá sestup a hlavně varování, abych se nikde dlouho nezdržoval, že je na takovou štreku už docela dost hodin. Zdá se mi, že přehání, nejsem v horách žádný greenhorn, stihnu to za polovinu.

Značkování trasy, které bylo v lesnaté části až přehnaně důkladné, začíná mít tady, kde je ho nejvíc zapotřebí, první trhliny. Díky jim se mi podaří dojít nikoliv do žádoucího sedla, ale na nejbližší skalnatý vrchol. Výhled je tu ale úžasný! Dole Samarina, naproti hřeben s několika vrcholy. Ten poslední bude určitě Smolikas! Dvě hodiny a jsem tam jako na koni. Děda, co kráčel před koněm, určitě přeháněl.

Takže pěkně zpátky, pak skalnatou plání do sedla, přetraverzovat dva nižší vrcholy a konečně se vydrápat na první pořádný. Už při namáhavém stoupání sotva znatelným skalnatým chodníkem mi dochází, že nepřeháněl bača, ale já. Moje sebejisté dedukce dostávají další ránu po výstupu na rozlehlou náhorní plošinu. Vidím nějakou vysokou horu! Domnělý Smolikas tedy není žádný Smolikas! Ten skutečný je o pěkný kousek dál

Na první skutečné hoře se mi nějak ztrácí dědou a koněm vyšlapaný chodník. Je nutné sestoupit do dalšího sedla. Zkouším to ve skalnatém terénu tak trochu na divoko. Zároveň si ale až příliš důrazně připomínám základní zásadu jakéhokoliv horolezení. Že zdaleka nejdůležitějším svalem je v tomto případě hlava. Promýšlím předem každý krok. Jakákoliv chyba není prostě přípustná. To, že upínám své myšlenky i k modré obloze, je naprosto samozřejmé. Vybavují se mi články od slavného horolezce Messnera. Své sólovýstupy si bez spirituálního rozměru, byť jakkoliv specifického, nedokázal představit.

Ztratit vychozenou cestu nemusí být někdy na škodu. Díky tomu se mi podaří narazit na zbytky sněhových polí, kolem kterých rozkvetlo hned několik druhů nádherně barevných horských květů. Opět zapomínám na pastevcovo varování a posedlý objevitelskou euforií, fotím jako zběsilý. Stejně jako o pár set metrů níž, kde z malého ledovce vytéká potůček, aby se potom v malebných meandrech proplétal brčálově zelenou lučinou. V suchých a skalnatých partiích těchto hor to vypadá jako fata morgana.

Pro finálový úsek si stanovuji přísná pravidla. Času je opravdu zatraceně málo, žádné velké focení a co nejrychleji na vrchol! Vystoupat na hřeben, pak občas dlouho a těžce nahoru, občas svižně dolů, pořád po skalách a kamení. Poslední výšvih je vražedný. Vidina cíle je však o mnoho silnější! Ve tři odpoledne jsem nahoře. Dva tisíce šest set třicet sedm metrů nad mořem! Nade mnou se teď už v Řecku tyčí pouze bájný Olymp. Zatímco tam je turistů jako much, tady jsem úplně sám. Vlastně, naštěstí ne tak úplně. I tady mám komu děkovat, s kým se sdílet. Báječný pocit. Kolem mne ticho a nekonečné hory. Na jedné straně zubatý hřeben Národního parku Zagori, na druhé divoké panoráma Albánie

Vrcholové rozjímání, focení a rozesílání esemesek mi zabere překvapivě hodně času. Šest hodin jsem šlapal nahoru, pokud nechci klesat potmě, na návrat mi zbývá polovina. Nakloněné roviny proto zvládám v poklusu. I tady se musí zapojit především hlava. Představa, že mě odtud za dva tři dny se zvrtnutou či zlomenou nohou poveze bača na hřbetu svého oře není dvakrát vábivá.

Mezičas v půli trasy je lichotivý. V duchu si fandím, že ani v šedesátce jsem ve zvládání běžecké formy „down hill“ moc neztratil. Co jsem ale během kamzičího přeskakování šutrů ztratil, je můj starý dobrý kapesní Olympus. Většinou jsem sice fotil velkým Nikonem, ale i tak to člověka zamrzí. V dešti, prachu a mrazu byl malý kompakt k nezaplacení. Co se dá dělat, závěr dne je poněkud smolný. Sestupuji totiž z hory Smolikas.

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

V krajině psů a medvědů

------------------------------------------------------------------------------

V krosně ukrytý zbytek majetku vyhrabávám z roští nad Samarinou už za tmy. Musím odtud někam dál, jinak se kvůli čtyřnohým narušitelům opět nevyspím. Určitě se jedná o hlídače stád, kteří si na noc trochu rozšíří akční rádius. S báglem na zádech stoupám pralesem nahoru. Po půlhodině narážím na parádní lesní paseku s kobercem nízké zelené trávy. Kousek odtud zurčí čistý horský potůček. Naprosto ideální místo k táboření.

Rozdělat kdekoliv a kdykoliv oheň nepatřilo zatím k mým největším slabinám. Až tady, v samarinské divočině. Větve černých pinií jsou natolik nasáklé vodou, že ať dělám co dělám, ne a ne vzplanout. Jiné stromy v dosahu nerostou. Sekerku pochopitelně nenosím a tak borovicové haluze kapesním nožíkem všelijak půlím, štípu, nařezávám, ostrouhávám, ale pořád nic. Své možná dělá i nadmořská výška a tím i nižší obsah kyslíku. Teď budu tak v šestnácti sedmnácti stech metrech. Papír k roztápění používám jen výjimečně a tak ta chvíle po hodině marných pokusů nevyhnutelně přichází. Lidovky, které mi zbyly z přeletu Balkánu zabírají. Vatra po nich zahoří a potom už plane dlouho, dlouho do noci. Večerní polévka dnes chutná obzvlášť výtečně. Patrně to bude tím, že jsem do ní nakrájel jedinou houbu, kterou mé oči  cestou zaregistrovaly. Přestože se v řecké mykologii nevyznám, odhadl jsem ji na ryzce. Možná po právu, ještě hodinu po půlnoci se ujišťuji, že jsem naživu. 

Probouzím se po dvou třech hodinách dokonale sladkého spánku. Průhlednou síťovinou, kterou mám hned u hlavy, pozoruji totálně černé nebe s tisícovkou jasných hvězd. Huňaté koruny černých borovic se pomalu kolébají v něžném vánku. Proud vody v kamenitém korytě posílá do ticha svoji mnohozvučnou melodii.Tomu se říká absolutní pohoda. Začínám se znovu propadat do hlubin nekonečného snění.

Najednou „haf, haf“! „Haf, haf, haf“!! „Vrrrr, haf, haf, haf, haf, haf“ !!! Studený pot je tady znovu! Tentokrát určitě nepůjde o bdělého strážce ovčince. Zdivočelý pes je prý stokrát horší než jemu příbuzný vlk. Narozdíl od něj se prý člověku nevyhýbá. Přečtené teorii musím dát chtě nechtě zapravdu. Bez jakéhokoliv přemýšlení mi naskakuje včerejší úspěšná obranná reakce. Vodopád jadrné češtiny se opět valí mocným proudem do řeckého pralesa! Ani tentokrát se okupant nezmůže na jakýkoliv odpor. S kvílením připomínajícím odjíždějící sanitku zbaběle mizí v nenávratnu.

Že už dál nebudu spát, je mi více než jasné. Vybavuje se mi úryvek z tesalonického dopisu : „ Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba …“ Více než názorná demonstrace zmíněného textu se mi bude v příštích dnech znovu a znovu připomínat. Nikdy nevím, co přijde za chvíli, nikdy si nejsem jist, co bude za rohem. Všechno je „na vodě“. Nezbývá, než hledat pevný bod.

Přichází středa a s ní i nejvyšší čas opustit Samarinu. Nakoupím hrozny a rajčata, udělám pár posledních fotek a začínám klesat k nejbližšímu autobusovému spoji do dvacet kilometrů vzdáleného Distrata. K dispozici mám pouze automapu Makedonie, nic podrobnějšího tu nikde nemají. Pohodová úzká asfaltka, značená jako okresní silnice, se po třech kilometrech mění v šotolinu. Ta, jak ukazuje mapa, přechází na druhou stranu horské říčky. Čistá a docela teplá voda, hluboké tůně, omleté balvany a šumící peřeje. Kolem prales a naprosto žádní lidé. Kdo by odolal?

Shazuji krosnu z otlačených ramen, vzdávám se zapoceného odění  a navštěvuji nejbližší z vodních prohlubní. Nádhera! Peru prádlo, rozvěšuji jej všude po okolí, stařecké tělo vystavuji hřejivým zlatým paprskům. Na plochý kámen si prostírám knacke brott, vegepaštiku s oloupaným česnekem, rajčata a hrozny. Dokáže si někdo představit slastnější chvíle? Není divu, že start do další etapy několikrát posunuji. Není co řešit, tři hodinky po proudu a jsem v Distratu. Mapa přece nelže.

Okresní silnice, která právě přebrodila říčku se nějak podivně stáčí zpátky k Samarině. Čekám, že vystoupá trochu výš a po nějaké serpentině nabere zase správný kurs. Když ani po necelé hodině žádná vracečka nepřichází, nezbývá než abych dal zpátečku já. Dokonale otrávený se zrychleným přesunem vracím k výchozímu bodu. Zjišťuji, že mapa lhala. Potvrzuje mi to i albánsky mluvící pasáček, který už popohání stádo k salaši. Mám jít buď kratší cestou po chodníčku přes velký kopec nebo širší a delší po protějším úbočí. Druhou variantu mi ale z nějakých důvodů zásadně nedoporučuje. Co ale ví nějaký nevzdělanec z Albánie o zdejších komunikacích? Celkem logicky se rozhoduji pro širší cestu. Pokud vím, je to, ostatně, obecný trend. Navíc, měla by to být ona okresní silnice.

Z posledních sil se s plnou polní vyškrábu příkrým svahem o nějakých tři sta metrů výš. Lesní cesta mi silnici nepřipomíná ani náhodou. Je vytesaná ve skále, docela úzká a plná popadaných balvanů. Pořád mírně stoupá a po půlhodině chůze se prudce stáčí doprava. Začíná mi docházet, proč mi ji mladý bača nedoporučoval. Musí totiž obejít dlouhé, hluboko zařezané údolí. Takže dalších pět šest kilometrů navíc. Začíná se stmívat.

Svahy po obou stranách jsou tady skoro úplně holé. Jen sem tam trčí k hasnoucímu nebi suchý strom nebo jeho ohořelé torzo. Lesní požáry se nevyhýbají ani těmto divokým končinám. Co nezvládl oheň, dokonala dravá voda. V místě, kde  údajná okreska ještě nedávno přetínala vodní tok, je teď vymleté hluboké koryto. Proud odnesl s kusem cesty i dřevěný most. Do map by se měla co nejdříve dostat aktualizace: Silnice sjízdná pouze pěšky, nanejvýš na koni…

Je už pomalu tma, ale to, co zahlédnu uprostřed cesty, dokážu bleskurychle a spolehlivě identifikovat: Úhledná hromádka nefalšovaného medvědího trusu!  Po nějaké čtvrthodině další. Postupně nejméně pět neklamných znamení přítomnosti brtníka, z toho ten poslední docela čerstvý. Dobré náladě  nepřidává ani čím dál temnější, dramaticky tvarovaná krajina s dovysoka vyčnívajícími pahýly někdejších borovic.

V tuzemských a přilehlých medvědích teritoriích se pohybuji dost často, párkrát jsem dokonce náčelníka našich šelem viděl na vlastní oči. Nevím proč, ale z těch balkánských všežravců mám o hodně větší respekt. Neustále se mi teď totiž vybavuje mojí vnučkou přeposlaný mail s fotografií ohlodané holenní kosti zakončené obutou turistickou botou až příliš podobné té mojí. Bulharský Pirin, kde šelma nebohého turistu sejmula, není zas až tak daleko. Navíc, pokud je pravdou, že dravci všeho druhu jdou především po slabších a starších kusech, tak v daném případě není o čem přemýšlet. Obě kritéria jsou s přehledem splněna…

Strach k podobnému druhu cestování, jehož jsem právě účasten, naprosto neodmyslitelně patří. Dost možná je i jedním ze stěžejních aspektů jeho přitažlivosti. Každopádně vybízí k nějaké odpovídající reakci. Nenapadá mě nic jiného, než se jej pokusit zahnat halasně zpívanou písní. Na jazyk se mi dere stará křesťanská bojovka, pravděpodobně z dílny Armády spásy: „Kráčejíce do Kanaánu máme Boha vůdcem svým, za ním třeba cestou pustou jdeme krokem bezpečným. V temnotách a v nejistotě není možno zbloudit nám…“ a tak dále a tak dále. Třeba se to bud zdát divné, ale po hodinovém halekání v totálně potemnělých končinách strach odchází. Obávaný medvěd nikde. Asi bude na pobožné hitovky, stejně jako někteří moji kamarádi, alergický. Anebo z nich má, jako blahé paměti křižáci, přímo panický strach.

Na nebi sice poblikávají miliony hvězd, ale na osvícení údajné silnice nestačí. Klopýtám přes popadané kameny, dost možná, že občas nevědomky rozšlápnu i nějaký ten medvědinec. Důležité je, že se pořád posunuji dál. Konečně se  v dálce, na protějším svahu hlubokého údolí, objevují světýlka. Jsem zapřísáhlým milovníkem samoty, ale mít po dvou hodinách ve strašidelných pustinách na dohled lidské sídlo, je více než příjemné. Možná bude přece jenom pravda, že člověk je tvorem společenským.

Distrato mám sice na dohled, ale než se do něj dostanu, trvá to nejméně půldruhé hodiny. Nejdříve serpentinami dolů k řece a pak pomalu a ztěžka nahoru do dědiny. O půl jedenácté večer jsem na místě. Před první lampou veřejného osvětlení se kácím únavou. V nohách mám dobrých třicet kilometrů a za sebou sedm hodin takřka nepřetržité chůze. Samozřejmě i s mým bezmála dvacetikilovým závažím.

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Den čekání na autobus

-------------------------------------------------------------------------------

Klidnou noc na malém ostrohu před vesnicí přerušuje v pět ráno mobilní budíček. Musím být co nejdříve na autobusové zastávce, aby mi ranní spoj náhodou neupláchnul. Na polední, případně večerní se mi jednoduše čekat nechce. Něco jako vyvěšené odjezdy, případně celé jízdní řády se v krajinách Aristotela nenosí. Když už okupuji centrální stanoviště busů více než dvě hodiny a mám přečtené turistického průvodce i tesalonické epištoly tam i nazpátek, odvažuji se nakouknout do nedaleké, právě otevřené taverny. „Kaliméra! Póte anachorísis leoforío, parakaló?“(Dobré ráno, kdy, prosím vás, odjíždí autobus?), spustím na dva domorodce dokonale zpřelámanou řečtinou. „ Ávrio, óra eftá“ (Zítra v sedm hodin), odpovídají takřka unisono. A pak ještě doplňují, že tento jediný masový dopravní prostředek poctí největší obec v pohoří Pindos pouze dvakrát za týden.

Času mám dost, zůstávám v taverně. Majitel je Maďar, štamgast zase domorodec ovládající ruštinu. Studoval v Taškentu a pracoval jako strojírenský inženýr. „Márka TOS, éto sámyje charóšije mašíny!“ (Značka TOS, to jsou nejlepší stroje), vychvaluje naše soustruhy poté, co zjistí odkud pocházím. „ A medvěda jsi nepotkal?“ táže se mne, když se doví, kudy vedly mé včerejší kroky. „Máme jich tu plno, několikrát už zavítali až sem“, ukazuje na venkovní zahrádku před tavernou. Na ranní kávu sem místo  brtníka postupně zavítá kolem desítky místních penzistů.

Zdá se mi, že od protějšího stolu slyšet rumunštinu. „ Va róg, štýc aič romanešte, domneavastra?“ (Prosím vás, vy tady umíte rumunsky?), pokouším se o zvídavou otázku v rádobyrumunštině. „ Dost lidí ano, jejich rodiče sem emigrovali po revoluci ve čtyřicátých letech“, odpovídá mi sofistikovaně vyhlížející dáma sedící naproti. Musím si po návratu doplnit mezeru ve vzdělání a zjistit o jakou se to vlastně jednalo revoluci, ale to je v tuto chvíli pramálo důležité. Každopádně je zajímavé, že se Čech v Řecku v hospodě u Maďara domlouvá rumunsky a rusky.

Před polednem opouštím tavernu a mám namířeno do údolí hluboko pod vesnicí. Na první medvědí hromádku narazím co nevidět. Letmý průzkum mě přivádí k přesvědčení, že by tu mohla ležet od včerejška. Další na sebe nedá dlouho čekat. Je pouhých sto metrů od dědiny a ještě ani nestačila oschnout. Zdobí ji bezpočet oranžových pecek. Je to jasné, míša byl u někoho na švestkách.  V blátivých nánosech u vody si zas mohu vyfotografovat velice slušně vyvedené otisky jeho či spíše jejich tlap. Stopy prozrazují, že těch medvídků se tudy už protáhlo víc.

Usedám na plochý šutr a rozhlížím se po kraji. Zjišťuji, že v této zemi mají nejen pěkné Řekyně, ale i stejně půvabné řeky. Ta, u které zrovna posedávám, mi trochu připomíná Ameriku. Divoké, do ruda zbarvené skály na příkrých úbočích, sem tam nějaký ten zelený strom, čistá voda proudící z vysokých hor. Láká mě dvacetimetrový vodopád na protějším svahu. Není zrovna jednoduché se k němu ujíždějící skalní sutí vyškrábat, ale následná sprcha  v kombinaci důkladnou masáží stojí za to! Třešničkou na dortu je potom malá, nádherně barevná duha, která za slunečního svitu zdobí jeho spodní partie.

Sotva stačím zkonzumovat na ohýnku ukuchtěný oběd, registruji na horním toku nějakou postavu. Rybář se postupně dostane až k mému stanovišti. Náramně sympatický, svěží sedmdesátník v oškubaných kraťasech tu loví pstruhy přesně tak, jako my kdysi zamlada.  Na žížalu. Naznačuje, že dneska moc neberou. Zatím jich má pouze pět. A tak mu při loučení přeji hodně štěstí. Na oplátku mě obdarovává obrovskou broskví, kterou si vzal k vodě na svačinu. Obyčejní lidé jsou zkrátka skvělí. Kdekoliv na světě.

Dnešní západ slunce působí až mysticky. Rudý kotouč klesá za ježatý horizont skalních věží pohoří Zagori. Oranžový obzor se postupně barví do ruda, fialova a modrošeda. V Distratu se rozsvěcují první světla. Vzpomínám na prožitý den i ty minulé. Co se všecko za ten první týden událo. A také co se nestalo, ale stát mohlo. Dívám se k hasnoucímu západu a do nekonečného prostoru letí depeše díků. Nejen díků, ale i proseb. Ten hasnoucí obzor je mým zítřejším cílem. Kdoví, co mě tam asi čeká.