Ahoj, děcka, z Řecka!
aneb
K Samarině cesta dlouhá

---------------------------------------------------------------------------------

Večerní autobus mě přes někdejší Berii (dnešní Verii) přemísťuje o necelých tři sta kilometrů na západ, do okresního města Grevena. Půlnočními ulicemi se protáhnu na nejbližší kopec a ve vysoké suché trávě na okraji strniště stavím svůj miniaturní stan. Samozřejmě úplně potmě. Až po zalehnutí zjišťuji, že vlastně ležím zpola na nepovláčené oranici a zpola v hluboké brázdě. První noc tak není dvakrát pohodlná.

Za ranního rozbřesku scházím k živému tržišti v centru a pátrám po spoji do Samariny. Čítá něco kolem devíti stovek obyvatel, určitě tam něco pojede. Světe div se, ale nejede. Nejbližší možná varianta je vesnička Kalonni. Od Samariny ji dělí třicet kilometrů a autobus tam míří až odpoledne.

Vyrážím proto opět na kopec. V ulicích si začínám všímat, že jsem tu za exota. Se svým dvacetikilovým majetkem, který poponáším na hřbetě mezi domorodce ani trochu nezapadám. Dokonce si všímám, jak si na mne udiveně prstem ukazuje parta řemeslníků v zamaštěných montérkách a jediné slovo, jemuž rozumím, je několikrát opakované „turist, turist“. Autentické Řecko bez turistů, to je přesně ono, co jsem si přál. Dochází mi rovněž, že se tady  jinak než řecky ale nedomluvím.

Nad městem velikosti Otrokovic si v polostínu mezi ostružiním a suchými bodláky natahuji karimatku, abych se pokusil zmocnit alespoň nejpraktičtějších základů jazyka, jímž byl psán novozákonní text. Můj kamarád a zároveň nejvyšší náčelník teologického semináře, jehož tělesnou schránku toho času odvodňuje jeden z mých párových orgánů, by měl ze mne bezpochyby nezměrnou radost. Možná mu jednou doporučím jednu malou inovaci. Namísto vysedávání budoucích teologů nad učebnicí řečtiny v seminárních lavicích bych je samotné tak na tři měsíce poslal do těchto končin, aby se po svých, tak jako kdysi Pavel, vydali v jeho stopách. Jsem si jist, že by cestou zvládli nejen zmíněný jazyk, ale i další z povinných předmětů, praktickou teologii. Obojí by tu totiž nejen mohli, ale zcela nevyhnutelně také museli používat.

Odpolední autobus se úzkou, ale kvalitní silnicí, po níž takřka nic nejezdí, proplétá mezi řídce porostlými pahorky a chudými, pěkně upravenými vesničkami. Sedím vedle svěžího osmdesátníka a pomocí několika německých pojmů, které nějak uvízly v mé šedé kůře mozkové se snažím získat maximum informací. „Habst Du gross Messer?“( Máš velký nůž?), ptá se mě překvapivě znalec místních poměrů. „ Ne, jenom malý, tupý a navíc ještě  zavírací“, snažím se mu pomocí posunků naznačit. „Das ist schlechte!“(To je špatné!), dodává a více než zřetelně mi demonstruje útok nějaké divoké šelmy. „A také se tu potuluje hodně Albánců. Doma nic nemají, tak ilegálně překračují nedaleké hranice. Vidíš, dva jdou zrovna proti nám po cestě.“ Dvojice mladíků s igelitkou, jediných lidí, kteří jsou tu mimo vesnice k vidění, mi dvakrát nebezpečná nepřipadá. Trochu mě zarazí až starcovo doplnění, že zdaleka ne všichni jsou vyzbrojeni pouhou igelitkou. Policejní komanda si to tu rozdávají s bandami poněkud jiného kalibru. Romanticky zvlněná krajina s blížícím se panoramatem vysokých hor pro mne dostává další z rozměrů.

Na konečné v Kalonni vystupuje kromě mne už jen jediný, poslední pasažér. Tak jako v ostatních vesnicích, i tady mu jde s velkým nákupem pomoci někdo z příbuzných. Nezřídka se stávalo, že k zastávce doputovalo dokonce několik místních dopravců s kolečky. Ke  čtyřicet kilometrů vzdálenému zdroji základních životních potřeb se asi  každý druhý den nejezdí.

V přívětivé vesničce s mnoha kamennými domky v prudkém kopci je absolutně mrtvo. Pozdní odpoledne, čas siesty, nesmí být narušen ani kdyby vypukla Třetí světová. Jediným průvodcem je mi tu ne zrovna přítulný pes, vyjadřující svůj vztah ke mně, coby novému, exoticky páchnoucímu subjektu, nepřeslechnutelným vrčením.

Nápadně podobný zvuk, ale desetkrát intenzivnější, přerušovaný stokrát hlasitějším štěkotem,  mám možnost zaslechnout o hodinu později. Klikatou silničku, po níž mířím k Samarině, mi přehrazují jeho dva druhově totožní kolegové. Ze skály nad cestou se postupně přidávají čtyři další. Hlídají tu  padesátihlavé stádo rohatých koz zvědavě zírajících z kamenného horizontu. V krajině bez lidí, docela zajímavá situace. Obejít to tady nikterak nepůjde, nezbude, než se probít! Naštěstí je Řecko zemí kamení. Zvednu dva šutry, zamířím a neřízené střely okamžitě přistávají v těsné blízkosti rámusících šelem. Přidávají se další a další. Vůdčí dvojka se raději klidí z cesty na skálu. Pět metrů nade mnou se pak kompletní šestice občas formuje do klasického půlkruhového útočného postavení. Štěká, vrčí, zlověstně cení nabroušené tesáky. Ať se na mne mírumilovní pejskaři nezlobí, ale moje šutronáda pokračuje dalším kolem. Nějaký ten zásah tam patrně bude, přežívají však evidentně všichni. Je to zlé, ale silové řešení bývá někdy jediné možné. Cesta do Samariny má opět zelenou!

Jdu dál a marně přemýšlím, nač je tady silnice s dokonale rovným povrchem a dvojitou čárou uprostřed. Ploužím se už skoro dvě hodiny a zatím žádné auto. Podle modrých cedulí se znakem Unie je zřejmé, odkud prostředky na tuto komunikaci pocházejí. Co mi ale už hlava  vůbec nebere, je něco jako dětské hřiště s houpačkami, průlezkami a houpacími kohouty. Všechno  rezavé, zdevastované, zarostlé bodláčím. Nechápu, komu by to tu mělo sloužit. Jediným stavením široko daleko je prazvláštní objekt, který bychom mohli možná nazvat salaší. Je až dojemné, jak se Evropská unie stará o kvalitu života zdejších bačů. Problémy se současným řeckým dluhem začínají dostávat první vysvětlení.

O pár kilometrů dál si nemohu nevšimnout zatím nevídané dopravní značky. Uprostřed žlutého trojúhelníku, černý vepř domácí. U nás by asi nesla název „Pozor, prase!“ Zatím jenom tuším nač to upozorňuje v Řecku, zato přesně vím, co by to znamenalo v mé  rodné vlasti: Varování před způsobem jízdy většiny majitelů vozů nejvyšší třídy.

Pochoduji už dobré tři hodiny zvrásněnou hornatinou bez potoků a říček. Vymletá koryta jsou totálně vyschlá . Jediným zdrojem vláhy je čím dál silnější mrholení přecházející v mírný déšť. Blíží se páteční večer a s ním i následná sobota. Název víkendového dne pochází ze slova sabat, což znamená ustat, posedět, odpočinout. Ale kde tady, v bezvodé divočině? Přichází jeden z tisíců momentů, kdy se přízemní, horizontální  uvažování protíná s vertikálou. Mé myšlenky míří, jako už tolikrát během uplynulých dvou dnů, kamsi nahoru. Do půl hodiny jsem v malebném údolí s proudící vodou…

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Proležená sobota, prochozená neděle

---------------------------------------------------------------------------------

Páteční večer na břehu potoka je ozdoben plápolající vatrou z borovicového a jalovcového dřeva. Večeře s vůní kadidla by se možná ještě protáhla, nebýt čím dál vydatnějšího deště. Těším se do stanu. Zalezu do spacáku a budu naslouchat bubnování kapek a melodii zurčící vody v blízkém korytě. Miluji takové chvíle.

Toužebně očekávaná hudební produkce trvá celou noc. Po sobotním ránu dokonce zesiluje. Čeho je moc, toho je příliš. Poněkud otrávený sahám ze spacáku po rozečteném dopise  Tesalonickým. Zastavuji se u tří vět: „Stále se radujte. V modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte.“

Schlíplý pidistran, který nejde vypnout, je čí dál skrčenější, levá strana spacáku signalizuje zřetelné zvýšení vlhkosti. V nemalém úžase zjišťuji, že nasává vodu z docela slušné prohlubně v zadní části mého plátěného obydlí. Polévkovou lžící naplňuji ešus a pak ještě jeden. Do hodiny je tam stejné množství vody znovu. „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte..“

Vzpomínám opět na Pavla. Coby konstruktér stanů by mi určitě dobře poradil, jak upravit přístřešek, do něhož permanentně zatéká. Najednou si ale uvědomuji, že jsem od něj obdržel neskonale cennější radu. Nepohodu mohu jednoduše ignorovat, případně úplně vytěsnit. Tím, že si uvědomím příčiny radosti, že objevím důvody k děkování. A především tím, že se mám komu vypovídat. Je to možná málo pochopitelné, ale příští chvíle odpočinkového dne jsou pro mne více než pohodovou relaxací. Na ploše půldruhého metru čtverečního, v horizontální poloze a polomokrém spacáku. Požehnaně propršená sobota je potom zakončena  dlouhým a náramně příjemným posezením u oranžových plamenů. Znovu s aromatem jalovců a borové pryskyřice. Přestože se znovu k zemi snáší nebeská vláha, suším promočenou karimatku, spací vak i odění. Padesát metrů od stanu jsem totiž náhodou objevil parádně ukrytý skalní převis. Náhodou? Ani náhodou!

Sobotní déšť vystřídaly nedělní ranní mlhy. Podél potoka a přes kamennou vesničku Dotsiko nabírám znovu kurs Samarina. Sotva minu poslední chalupy, vybíhá mi v ústrety početné stádo ovcí, v jehož závěsu se líně šourá na první pohled sympatický starý bača. Totéž se ale ani zdaleka nedá tvrdit o čtveřici jeho štěkajících čtyřnohých pomocníků. Ti jsou okamžitě u mne a, bača nebača, začínají nevybíravě demonstrovat, kdo je tady pánem. Zadýchaný pastýř s nejméně osmi křížky na krku a pořádnou palicí v ruce má co dělat, aby rozdováděné hlídače odehnal. Bez několika přesně mířených ran nejdůležitějším pasteveckým nářadím by se mu to bezpochyby nezdařilo. Zatímco mu naučeným „eucharistó“neskonale děkuji, více než názorně mi naznačuje, že pokud chci v těchto zeměpisných šířkách přežít, bez obranného náčiní, jež právě svírá v mozolnaté pravici, nemám nejmenší šanci. Na seznamu nezbytných životních potřeb tak přibývá další položka.

Šotolinovou cestou ve výstavbě, která je na mapě značená jako silnice střední třídy, stoupám až do mlhami zahaleného horského průsmyku ve výšce kolem sedmnácti set metrů. Přibližně stejnou výšku si udržuje i další úsek houpavé komunikace neklamně mířící k cílové Samarině. Často je až do poloviny vozovky utržená nebo naopak zavalená sesuvem. Jak se zdá, letošní povodně kromě severních Čech a Moravy nevynechaly ani sever Řecka. Narozdíl od většiny našich případů, to tady, jako obvykle, zacvaká Evropská unie. Jenom oprava   patnáctikilometrového úseku do Samariny, vyjde, jak hrdě hlásá obrovská tabule, na nějakých tři sta padesát tisíc eur.

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Samari konečně v Samarině

---------------------------------------------------------------------------------

Kolem druhé hodiny odpolední, po absolvování přibližně osmnácti kilometrů s plnou polní, jsem konečně na místě. Nejvýše položená řecká obec, která leží jen o něco níž než vrchol krkonošské  Sněžky, působí docela fotogenicky. Byla postavena ve svahu nad horskou říčkou na úpatí zalesněného kopce, jehož horní partie dnes tají převalující se šedivé mraky. Založily ji údajně kočovné pastevecké kmeny tzv.Arumunů, které sem před staletími přitáhly z oblasti jižních Karpat. Samarina je díky tomu stále centrem chovu ovcí, ale i koz a někde také koní. Naprostá většina obyvatel však tuto obec na zimu opouští a vrací se tu až někdy na jaře.

Moje kroky nejdříve míří k pěkně upravenému řeckokatolickému monastýru. Co mě okamžitě zaujme, je mohutná borovice rostoucí na střeše jednoho z výklenků této kamenné budovy. Jak se tady udrží a kam až sahají její kořeny pro mne zůstává neobjasněnou záhadou. V církevním areálu stojí hned vedle křesťanského kříže také nadživotní socha nějakého místního, granáty a samopalem vyzbrojeného osvoboditele. Docela zajímavá symbióza.

Protáhnu se několika samarinskými uličkami, kde se docela zdařile snoubí původní architektura s tou současnou až na konec obce, abych se zavčasu poohlédnul po nějakém vhodném nocležišti. Na všudypřítomných pastvinách to díky značné frekvenci popásajících se sudokopytníků a hlavně ostrými tesáky vybavených psovitých šelem nepůjde. Jedinou možností je hustý les nad dědinou. Než se tam  s krosnou vyškrábu, přibývá mi další, víceméně očekávaný konflikt s jedním až nezvykle odbojným bodygardem ovčích stád. Čím víc dotírám zatím osvědčenou palicí, tím víc vystrkuje na odiv své žraločí čelisti. Nálety běžných šutrů přehlíží, pomůže až vrhání balvanů velikosti volejbalového míče.

Dobytí Samariny míním jaksepatří oslavit. Moji vegánští přátelé mě asi ukamenují, ale dávám si zdejší specialitu, grilované jehněčí. Ovečky jsme doma chovali, jako školní dítě jsem je pravidelně pásával, skopové u nás nebývalo žádnou výjimkou. Ale tak lahodné, jaké mi naservírovali na samarinském náměstíčku, to mé chuťové buňky zatím nepoznaly. Při ohlodávání kostí mě začíná mysl nahlodávat myšlenka, která má s pojídáním této potraviny více než úzkou souvislost. Už tisíce let zpátky si pomocí rituálů měla jistá skupina lidí bytostně uvědomovat jednu naprosto zásadní věc: Abych mohl přežít, musí někdo či něco zemřít. Můj život je podmíněný něčí smrtí. Symbolika, jejíž naplnění se stalo základem křesťanství. Nevím, jestli by mi tak chutnalo, kdybych si mladého beránka musel napřed vlastnoručně zamordovat. Pamatuji si jenom, že když k tomu kdysi doma docházelo, přišlo mi to vždycky hrozně, hrozně líto. Jako děcko jsem jehňata miloval. Tuším, že se zas rychle uklidím mezi vegetariány.

Můj noční přístřešek značky Jurek stojí tentokrát  na malé plošině pod rozvětvenými staletými piniemi. Okolí s vývraty a suchými torzy starých stromů působí dojmem strašidelného pralesa. Ideální prostředí na točení pohádek o ježibabách. Zvláště teď, při nasvícení mou skomírající čelovkou. V řídkých korunách však začínají probleskovat první hvězdy. Zdá se, že monzun je definitivně za námi.

Příští den, pondělí, věnuji nejbližšímu okolí Samariny. Prodírám se prastarým lesem, který tu nikdo nekácí, znovu a v klidu obdivuji mohutnost všelijak pokroucených černých borovic. Vydávám se na protější holé návrší. Zdobí ho malý bílý kostelík s modrou střechou. Kolem pastviny s řídce roztroušenými stromy, pode mnou vesnice jako na dlani. Honící se mraky začínají tajuplně odhalovat další ze zamýšlených cílů mého putování. Tam někde, mezi těmi skalními štíty, by měla být i druhá nejvyšší hora Řecka. Doufám, že se tam zítra vydrápu.

Pro další noc posunuji stan až k parádní vyhlídce na Samarinu. Večerní rozjímání nad usínající dědinou s blikajícími světly pouličních lamp míří k zítřejšímu výstupu. Půjdu sám, neznámou krajinou bez lidí. Horská služba je zde naprosto neznámým pojmem. Skalnatý terén ve výškách nad dva tisíce metrů nemusí být dvakrát bezpečný. Najde se někdo, kdo se v takových chvílích nemodlí?

Usínám a spím jako zabitý. Když jsem v nejlepším, probouzí mě štěkot psa. V blouznivé rozespalosti mi to připadá jako vzdálené šepotání. V následující vteřině mě však polije studený pot. Nějaká potvora je hned za mým stanem! Že by si předvčerejší  majitel žraločího chrupu přišel vyřizovat účty za vržené kameny?  Nemá to daleko, ovčinec, za  který zodpovídá, leží jen nějakých sto padesát metrů pode mnou. Nejlepší obranou je útok. Hůl ani kameny po ruce nemám, nezbude než atakovat verbálně. Začnu štěkat dvakrát hlasitěji a desetkrát zuřivěji než on. Zdá se, že to zabralo. Nejméně hodinu je klid. Ale pouze v pralese. Rozechvělá duše tuší novou návštěvu. Dočkává se! Halasný štěkot opět hned za stanem! Oko za oko, zub za zub, na štěkání znovu odpovídám štěkotem! Protivník se nevzdává. Na mé štěkání odpovídá zlověstným vrčením. Pogumovaná tkanina  přístřešku, která mě dělí od vetřelce, nebude pro jeho tesáky pražádným problémem. Musím změnit taktiku! Doslova z plných plic mu začínám nezřízeně nadávat. Samozřejmě česky. Dochází k obratu. Náš rodný jazyk ho natolik vyděsí, že okamžitě bere nohy na ramena a s poraženeckým povykováním mizí v temnotách.

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Vzhůru na Smolikas!

-------------------------------------------------------------------------------

Úterní ráno je jako vystřižené ze žurnálu. Obloha bez jediného mráčku. Krosnu zamaskuji v houštinách a jen s malým batůžkem startuji směr Smolikas. K jeho vrcholu, který je jen o pár metrů nižší než tatranská Gerlachovka, by měla vést značená pěšina. Nadopovaný ovesnými vločkami, oříšky a rozinkami odhodlaně stoupám prosluněným lesem. Ten je čím dál nižší a řidší, až ho úplně vystřídá kamení, trsy nízké suché trávy a osamocené zakrslé borovice nebývale fotogenických tvarů. Právě tady potkávám jediného živáčka tohoto dne. Postarší pastevec klopýtá před svým koněm, který má na hřbetě dvě dvacetilitrové konve ovčího mléka. To je jediný způsob jak jej dopravit dolů do Samariny. Vzdálenost, kterou musí dvojice pravidelně překonávat, čítá kolem dvanácti kilometrů. Dvanáct tam a dvanáct zpátky. Ve vysokohorském terénu, jež se mi občas jeví pro koně dost nebezpečný, to dělá pět až šest hodin chůze.  A stejně tolik zase zpátky k ovečkám. Přívětivý bača se pomocí rukou, nohou, gest i víceméně zbytečné řečtiny dává hned se mnou do „řeči“. Poskytuje  informace o tom, kolik mi zbývá času k vrcholu, jak dlouho trvá sestup a hlavně varování, abych se nikde dlouho nezdržoval, že je na takovou štreku už docela dost hodin. Zdá se mi, že přehání, nejsem v horách žádný greenhorn, stihnu to za polovinu.

Značkování trasy, které bylo v lesnaté části až přehnaně důkladné, začíná mít tady, kde je ho nejvíc zapotřebí, první trhliny. Díky jim se mi podaří dojít nikoliv do žádoucího sedla, ale na nejbližší skalnatý vrchol. Výhled je tu ale úžasný! Dole Samarina, naproti hřeben s několika vrcholy. Ten poslední bude určitě Smolikas! Dvě hodiny a jsem tam jako na koni. Děda, co kráčel před koněm, určitě přeháněl.

Takže pěkně zpátky, pak skalnatou plání do sedla, přetraverzovat dva nižší vrcholy a konečně se vydrápat na první pořádný. Už při namáhavém stoupání sotva znatelným skalnatým chodníkem mi dochází, že nepřeháněl bača, ale já. Moje sebejisté dedukce dostávají další ránu po výstupu na rozlehlou náhorní plošinu. Vidím nějakou vysokou horu! Domnělý Smolikas tedy není žádný Smolikas! Ten skutečný je o pěkný kousek dál

Na první skutečné hoře se mi nějak ztrácí dědou a koněm vyšlapaný chodník. Je nutné sestoupit do dalšího sedla. Zkouším to ve skalnatém terénu tak trochu na divoko. Zároveň si ale až příliš důrazně připomínám základní zásadu jakéhokoliv horolezení. Že zdaleka nejdůležitějším svalem je v tomto případě hlava. Promýšlím předem každý krok. Jakákoliv chyba není prostě přípustná. To, že upínám své myšlenky i k modré obloze, je naprosto samozřejmé. Vybavují se mi články od slavného horolezce Messnera. Své sólovýstupy si bez spirituálního rozměru, byť jakkoliv specifického, nedokázal představit.

Ztratit vychozenou cestu nemusí být někdy na škodu. Díky tomu se mi podaří narazit na zbytky sněhových polí, kolem kterých rozkvetlo hned několik druhů nádherně barevných horských květů. Opět zapomínám na pastevcovo varování a posedlý objevitelskou euforií, fotím jako zběsilý. Stejně jako o pár set metrů níž, kde z malého ledovce vytéká potůček, aby se potom v malebných meandrech proplétal brčálově zelenou lučinou. V suchých a skalnatých partiích těchto hor to vypadá jako fata morgana.

Pro finálový úsek si stanovuji přísná pravidla. Času je opravdu zatraceně málo, žádné velké focení a co nejrychleji na vrchol! Vystoupat na hřeben, pak občas dlouho a těžce nahoru, občas svižně dolů, pořád po skalách a kamení. Poslední výšvih je vražedný. Vidina cíle je však o mnoho silnější! Ve tři odpoledne jsem nahoře. Dva tisíce šest set třicet sedm metrů nad mořem! Nade mnou se teď už v Řecku tyčí pouze bájný Olymp. Zatímco tam je turistů jako much, tady jsem úplně sám. Vlastně, naštěstí ne tak úplně. I tady mám komu děkovat, s kým se sdílet. Báječný pocit. Kolem mne ticho a nekonečné hory. Na jedné straně zubatý hřeben Národního parku Zagori, na druhé divoké panoráma Albánie

Vrcholové rozjímání, focení a rozesílání esemesek mi zabere překvapivě hodně času. Šest hodin jsem šlapal nahoru, pokud nechci klesat potmě, na návrat mi zbývá polovina. Nakloněné roviny proto zvládám v poklusu. I tady se musí zapojit především hlava. Představa, že mě odtud za dva tři dny se zvrtnutou či zlomenou nohou poveze bača na hřbetu svého oře není dvakrát vábivá.

Mezičas v půli trasy je lichotivý. V duchu si fandím, že ani v šedesátce jsem ve zvládání běžecké formy „down hill“ moc neztratil. Co jsem ale během kamzičího přeskakování šutrů ztratil, je můj starý dobrý kapesní Olympus. Většinou jsem sice fotil velkým Nikonem, ale i tak to člověka zamrzí. V dešti, prachu a mrazu byl malý kompakt k nezaplacení. Co se dá dělat, závěr dne je poněkud smolný. Sestupuji totiž z hory Smolikas.

Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

V krajině psů a medvědů

------------------------------------------------------------------------------

V krosně ukrytý zbytek majetku vyhrabávám z roští nad Samarinou už za tmy. Musím odtud někam dál, jinak se kvůli čtyřnohým narušitelům opět nevyspím. Určitě se jedná o hlídače stád, kteří si na noc trochu rozšíří akční rádius. S báglem na zádech stoupám pralesem nahoru. Po půlhodině narážím na parádní lesní paseku s kobercem nízké zelené trávy. Kousek odtud zurčí čistý horský potůček. Naprosto ideální místo k táboření.

Rozdělat kdekoliv a kdykoliv oheň nepatřilo zatím k mým největším slabinám. Až tady, v samarinské divočině. Větve černých pinií jsou natolik nasáklé vodou, že ať dělám co dělám, ne a ne vzplanout. Jiné stromy v dosahu nerostou. Sekerku pochopitelně nenosím a tak borovicové haluze kapesním nožíkem všelijak půlím, štípu, nařezávám, ostrouhávám, ale pořád nic. Své možná dělá i nadmořská výška a tím i nižší obsah kyslíku. Teď budu tak v šestnácti sedmnácti stech metrech. Papír k roztápění používám jen výjimečně a tak ta chvíle po hodině marných pokusů nevyhnutelně přichází. Lidovky, které mi zbyly z přeletu Balkánu zabírají. Vatra po nich zahoří a potom už plane dlouho, dlouho do noci. Večerní polévka dnes chutná obzvlášť výtečně. Patrně to bude tím, že jsem do ní nakrájel jedinou houbu, kterou mé oči  cestou zaregistrovaly. Přestože se v řecké mykologii nevyznám, odhadl jsem ji na ryzce. Možná po právu, ještě hodinu po půlnoci se ujišťuji, že jsem naživu. 

Probouzím se po dvou třech hodinách dokonale sladkého spánku. Průhlednou síťovinou, kterou mám hned u hlavy, pozoruji totálně černé nebe s tisícovkou jasných hvězd. Huňaté koruny černých borovic se pomalu kolébají v něžném vánku. Proud vody v kamenitém korytě posílá do ticha svoji mnohozvučnou melodii.Tomu se říká absolutní pohoda. Začínám se znovu propadat do hlubin nekonečného snění.

Najednou „haf, haf“! „Haf, haf, haf“!! „Vrrrr, haf, haf, haf, haf, haf“ !!! Studený pot je tady znovu! Tentokrát určitě nepůjde o bdělého strážce ovčince. Zdivočelý pes je prý stokrát horší než jemu příbuzný vlk. Narozdíl od něj se prý člověku nevyhýbá. Přečtené teorii musím dát chtě nechtě zapravdu. Bez jakéhokoliv přemýšlení mi naskakuje včerejší úspěšná obranná reakce. Vodopád jadrné češtiny se opět valí mocným proudem do řeckého pralesa! Ani tentokrát se okupant nezmůže na jakýkoliv odpor. S kvílením připomínajícím odjíždějící sanitku zbaběle mizí v nenávratnu.

Že už dál nebudu spát, je mi více než jasné. Vybavuje se mi úryvek z tesalonického dopisu : „ Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´, tu je náhle přepadne zhouba …“ Více než názorná demonstrace zmíněného textu se mi bude v příštích dnech znovu a znovu připomínat. Nikdy nevím, co přijde za chvíli, nikdy si nejsem jist, co bude za rohem. Všechno je „na vodě“. Nezbývá, než hledat pevný bod.

Přichází středa a s ní i nejvyšší čas opustit Samarinu. Nakoupím hrozny a rajčata, udělám pár posledních fotek a začínám klesat k nejbližšímu autobusovému spoji do dvacet kilometrů vzdáleného Distrata. K dispozici mám pouze automapu Makedonie, nic podrobnějšího tu nikde nemají. Pohodová úzká asfaltka, značená jako okresní silnice, se po třech kilometrech mění v šotolinu. Ta, jak ukazuje mapa, přechází na druhou stranu horské říčky. Čistá a docela teplá voda, hluboké tůně, omleté balvany a šumící peřeje. Kolem prales a naprosto žádní lidé. Kdo by odolal?

Shazuji krosnu z otlačených ramen, vzdávám se zapoceného odění  a navštěvuji nejbližší z vodních prohlubní. Nádhera! Peru prádlo, rozvěšuji jej všude po okolí, stařecké tělo vystavuji hřejivým zlatým paprskům. Na plochý kámen si prostírám knacke brott, vegepaštiku s oloupaným česnekem, rajčata a hrozny. Dokáže si někdo představit slastnější chvíle? Není divu, že start do další etapy několikrát posunuji. Není co řešit, tři hodinky po proudu a jsem v Distratu. Mapa přece nelže.

Okresní silnice, která právě přebrodila říčku se nějak podivně stáčí zpátky k Samarině. Čekám, že vystoupá trochu výš a po nějaké serpentině nabere zase správný kurs. Když ani po necelé hodině žádná vracečka nepřichází, nezbývá než abych dal zpátečku já. Dokonale otrávený se zrychleným přesunem vracím k výchozímu bodu. Zjišťuji, že mapa lhala. Potvrzuje mi to i albánsky mluvící pasáček, který už popohání stádo k salaši. Mám jít buď kratší cestou po chodníčku přes velký kopec nebo širší a delší po protějším úbočí. Druhou variantu mi ale z nějakých důvodů zásadně nedoporučuje. Co ale ví nějaký nevzdělanec z Albánie o zdejších komunikacích? Celkem logicky se rozhoduji pro širší cestu. Pokud vím, je to, ostatně, obecný trend. Navíc, měla by to být ona okresní silnice.

Z posledních sil se s plnou polní vyškrábu příkrým svahem o nějakých tři sta metrů výš. Lesní cesta mi silnici nepřipomíná ani náhodou. Je vytesaná ve skále, docela úzká a plná popadaných balvanů. Pořád mírně stoupá a po půlhodině chůze se prudce stáčí doprava. Začíná mi docházet, proč mi ji mladý bača nedoporučoval. Musí totiž obejít dlouhé, hluboko zařezané údolí. Takže dalších pět šest kilometrů navíc. Začíná se stmívat.

Svahy po obou stranách jsou tady skoro úplně holé. Jen sem tam trčí k hasnoucímu nebi suchý strom nebo jeho ohořelé torzo. Lesní požáry se nevyhýbají ani těmto divokým končinám. Co nezvládl oheň, dokonala dravá voda. V místě, kde  údajná okreska ještě nedávno přetínala vodní tok, je teď vymleté hluboké koryto. Proud odnesl s kusem cesty i dřevěný most. Do map by se měla co nejdříve dostat aktualizace: Silnice sjízdná pouze pěšky, nanejvýš na koni…

Je už pomalu tma, ale to, co zahlédnu uprostřed cesty, dokážu bleskurychle a spolehlivě identifikovat: Úhledná hromádka nefalšovaného medvědího trusu!  Po nějaké čtvrthodině další. Postupně nejméně pět neklamných znamení přítomnosti brtníka, z toho ten poslední docela čerstvý. Dobré náladě  nepřidává ani čím dál temnější, dramaticky tvarovaná krajina s dovysoka vyčnívajícími pahýly někdejších borovic.

V tuzemských a přilehlých medvědích teritoriích se pohybuji dost často, párkrát jsem dokonce náčelníka našich šelem viděl na vlastní oči. Nevím proč, ale z těch balkánských všežravců mám o hodně větší respekt. Neustále se mi teď totiž vybavuje mojí vnučkou přeposlaný mail s fotografií ohlodané holenní kosti zakončené obutou turistickou botou až příliš podobné té mojí. Bulharský Pirin, kde šelma nebohého turistu sejmula, není zas až tak daleko. Navíc, pokud je pravdou, že dravci všeho druhu jdou především po slabších a starších kusech, tak v daném případě není o čem přemýšlet. Obě kritéria jsou s přehledem splněna…

Strach k podobnému druhu cestování, jehož jsem právě účasten, naprosto neodmyslitelně patří. Dost možná je i jedním ze stěžejních aspektů jeho přitažlivosti. Každopádně vybízí k nějaké odpovídající reakci. Nenapadá mě nic jiného, než se jej pokusit zahnat halasně zpívanou písní. Na jazyk se mi dere stará křesťanská bojovka, pravděpodobně z dílny Armády spásy: „Kráčejíce do Kanaánu máme Boha vůdcem svým, za ním třeba cestou pustou jdeme krokem bezpečným. V temnotách a v nejistotě není možno zbloudit nám…“ a tak dále a tak dále. Třeba se to bud zdát divné, ale po hodinovém halekání v totálně potemnělých končinách strach odchází. Obávaný medvěd nikde. Asi bude na pobožné hitovky, stejně jako někteří moji kamarádi, alergický. Anebo z nich má, jako blahé paměti křižáci, přímo panický strach.

Na nebi sice poblikávají miliony hvězd, ale na osvícení údajné silnice nestačí. Klopýtám přes popadané kameny, dost možná, že občas nevědomky rozšlápnu i nějaký ten medvědinec. Důležité je, že se pořád posunuji dál. Konečně se  v dálce, na protějším svahu hlubokého údolí, objevují světýlka. Jsem zapřísáhlým milovníkem samoty, ale mít po dvou hodinách ve strašidelných pustinách na dohled lidské sídlo, je více než příjemné. Možná bude přece jenom pravda, že člověk je tvorem společenským.

Distrato mám sice na dohled, ale než se do něj dostanu, trvá to nejméně půldruhé hodiny. Nejdříve serpentinami dolů k řece a pak pomalu a ztěžka nahoru do dědiny. O půl jedenácté večer jsem na místě. Před první lampou veřejného osvětlení se kácím únavou. V nohách mám dobrých třicet kilometrů a za sebou sedm hodin takřka nepřetržité chůze. Samozřejmě i s mým bezmála dvacetikilovým závažím.