VANDRMIX

let sedmdesátých

dodatek

1978 - 1979

……………………………………………………………………………………………………

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

díl šestnáctý II

Druhý díl mixu rozličných vandráckých aktivit je dodatečným doplněním seriálu o akce, jež se udály na konci sedmdesátých let. Informace jsou čerpány ze zelené mládežnické kroniky, jejíž první stránky spatřily světlo světa někdy kolem roku 1977. O většinu zápisů se postarala přepečlivá kronikářka Hanka Jančová.

Sáňkování na Lhotách

Jedné únorové neděle roku 1978 se za pěkného zimního počasí a malé sněhové nadílky vypravujeme nad Velkou Lhotu. Pomocí sáněk, lyží a igelitů zkoušíme sjíždět jeden se zdejších mírnějších svahů. Absolutní hvězdou je Štěpán. Vlastním nosem rozrývá vyčnívající krtinec. Mně se zase po pádu uvolňuje jedna z miniaturních lyží značky Yetti, která zastavuje až o dveře projíždějícího auta. Poté se sveze pod kolo, které z ní v okamžiku dělá rovnou desku. Odpolední řádění, jehož se účastní něco kolem sedmi osmi individuí, končí až s přicházejícím soumrakem. Kromě zraněné lyže a odřeného Štěpánovu nosu bez jakékoliv další újmy na zdraví, natož na životě zúčastněných.

Návštěva z Bratislavy

Na jaře konečně dochází na dlouho slibovanou návštěvu mládežníků z Bratislavy. Za vším stojí hrdý vojín Varšavské smlouvy Fero „Cukrík“, který v meziříčských kasárnách právě brání reálný socialismus. V sobotu je program ve sboru, večer pak společné posezení kolem Válkovic rodinného krbu. Hrají se společenské hry, jako například „na fanty“, „vadí-nevadí“ a jiné podobné duchaplné záležitosti. Protože je venku velice slušný slejvák, nezbývá, než zahraniční hosty, včetně jejich pastora Vlado Kohuta, přepravit k noclehu automobilem. Výborně zde poslouží náš starý dobrý stejšn, do něhož se nasouká celkem dvanáct dospělých duší. Ráno je už přímo nádherně. V Hlubočku se koná napínavá bojovka v podobě hledání ukrytých losů, jakož i další zábavné soutěže. U Válků pak dojde k závěrečnému vylosování a vyhlášení vítězů. Hlavní cenu, tedy nefalšovaný valašský klobouk, získává sličná slovenská reprezentantka Marta. Pak je už na řadě jen nezbytné loučení. Odvádíme skvělou partu na vlakové nádraží a v duchu nám rezonuje vše říkající jednoduchá věta: „Bolo nám s vámi, dobre, priatelia! Naozaj!!!

Stříbrnice

Ve druhém prázdninovém týdnu Léta Páně 1978 se koná mládežnický tábor na úpatí Jeseníků. S pěti vlakovými přestupy postupně všichni účastníci dorazí až do cílových Stříbrnic. Hned příštího dne se koná výšlap na Kralický Sněžník. Tam sice nesněží, ale docela hustě prší. K tomu silný severák, mlha a ukrutná zima! Cestou zpět je však už na obloze sluníčko. Den uzavírá zamyšlení Tomáš Ramíka na téma jednoho z posledních žalmů.

V úterý je opět slunečno. Po ošetření puchýřů jdou někteří na Medvědí chatu a na Paprsek. Odpoledne dojde i na všelijaké pohybové hry, především na volejbal. A večer na obvyklé čtení z Písem, tentokrát na knihu Přísloví v podání spolehlivého Bojara. S čímž ovšem poněkud kontrastuje noční zjevení. Na zdi se objevuje zcela zřetelný kostlivec! Středa začíná rozcvičkou pod vedením zmíněného Tomáše a poté společné chystání nezbytného topiva. Otužilejší nátury se pak odvažují do ledových vod zdejšího horského potoka. Bojar, suchozemec z Měrova, jej sjíždí na nefalšovaných neckách. Většina omladiny sní o návštěvě biografu, což je však vrchním velením nedoporučeno. Noční pochod, jímž končí tento den, zpestřují přítomní náčelníci, tedy strýcové Klvánek a Klíma, vyprávěním hrůzostrašných historek. Ještě hrůzostrašněji pak působí neutuchající boj s krvelačnými komáry. Ten provází karavanu během celé zpáteční cesty až na stříbrnickou základnu.

Čtrvrtek je ve znamení nejrůznějších her. Nejdříve žertovných, pak míčových a nakonec badmintonových. Večer se rozhořívá táborák doprovázený scénkami, snesitelnými vtipy a opékáním zaručeně čistého masa. Posezení končí až po půlnoci. Společným pozorováním hvězdné oblohy a hlubokými úvahami nad lidským životem. No a poslední den, tady pátek, je už ve znamení balení a návratu k domovům. Následuje patero nezbytných přestupů a pak už konečná ve Valmezu. V pohodě a s náručí nepřeberných vzpomínek.

Říjnový výšlap na Pulčiny

Známým púchovským pacifikem pádíme k Lidečku. Ve vlakovém kupé je cítit špiritus. Přichází průvodčí, pozorně zavětří a na celé kolo zahuláká: „Kdo tu veze líh, ať se dobrovolně přizná! Jinak bude následovat nemilosrdná prohlídka!“ Zda následovala nebo ne, netušíme, protože stačíme zavčasu vystoupit. Údolím doputujeme ke skalám. Setkáváme se tu s Fouskem a Billem, tedy Jarkem Šlosárkem a Petrem Konečným. Zmínění borci ihned organizují hledání pokladu. V pulčínské divočině jde o záležitost neobyčejně napínavou. Přepadá nás žízeň a tak vaříme čaj. Z máty, mateřídoušky a zbylých hašlerek.  Přes skalní město se pak protáhneme k Anconě a podél kazatelny k naší osadní Habrdelově tvrzi. No, a pak už důvěrně známou cestou do Lidečka na vlak.

Půlnoční výlet okolím Valmezu

Přichvátal měsíc prosinec. Kolem páté večerní vyrážíme s Bojarem, Štěpánem a Šplhem hlubokým lesem na vyvýšenou Piškovou. Všude je totální tma. Nemáme baterku a tak šmátráme s dopředu napřaženýma rukama. U Masarykova pomníčku zabočíme doleva. Postupně doklopýtáme na holé návrší nad Jarcovou. Říkáme mu Olymp. V údolí hluboko pod námi blikají stovky světel. Tak, toto je naše město! Podél Jarcovské guly klesneme k Brňovu a pak pracně vystoupáme k Medůvce. Je půlnoc a tak rozkřesáváme oheň. Bojar však postává opodál. Chtěl zafrajeřit, proto se oháknul módní bundou ze silonu. Nohy má obuté do stejně módních, ale čvachtajících polobotek. Postupně pak potmě doputujeme až na Měrov. Odložíme zde lehce zchváceného Bojara a vracíme se ke Lhotám. Sklozneme k Hrachovci, zamáváme dokonale znavenému Štěpánovi a pak se už se Šplhem dopotácíme k Valmezu. V nohách máme dobrých pětadvacet potemnělých kilometrů.

Krkonošské Vánoce

Sváteční dny vánočního volna tráví meziříčští mládežníci v Krkonoších. Krkolomným cestováním doputují až do Rokytnice nad Jizerou. Ubytování nacházejí v rekreační chalupě valašské rodačky Milušky, která se už nějaký ten pátek chlubí příjmením Krauseová. Je pochopitelné, že lyžařský svah, který začíná hned za zadními vrátky, bude patřičně využíván. Navzdory bezpočtu přemetů a divokých kotrmelců však bez výraznější újmy na zdraví. Výjimku tvoří pouze vedoucí výpravy, nestárnoucí aktivista a zapřísáhlý sáňkař Bláža. Při sjíždění prudkého krkonošského krpálu v duelu s vepředu usazenou Danou dopadne po neřízeném skoku tak nešťastně, že si docela vážně poraní jednu ze svých horních končetin. S přibývajícími dny však ubývá sněhu a kraj skrápí slušný déšť. Silvestrovské dopoledne přijde s teplotou kolem deseti nad nulou. Poslední večer roku však překvapí dokonalým šokem. Rtuť teploměru klesne až k mínus dvaceti! Nejezdí autobusy a vlaky mají až sedmihodinové zpoždění. Toto datum se nesmazatelně zapíše do historie měření. Na rozdíl od totálně promrzlých meziříčských mládežníků tento přelom prožívám v rychlíku na cestě z Rumunska. O čemž se píše v jiném díle tohoto vandráckého seriálu.

Hřebenem Nízkých Tater

Jedné srpnové neděle roku 1979 se u Klvánků sejde bezmála desetičlenná skupina meziříčských mládežníků, aby nad ránem vyrazila rychlíkem do Ružomberku a odtud linkovým autobusem na vyvýšený horský průsmyk Donovaly. Během přesunu dochází k zajímavému zpestření, kdy těžký batoh tetky Jochebetky, alias Lidky Kovářové, ze kterého do prostoru vyčnívá hliníkový ešus, přistává na hlavě jedné spolucestující dámy. Šokovaná paní naštěstí přežívá. Vandráci poté pod velením strýce Klvánka zamíří na Kozí chrbát, kde si slunka milovná Hanka vynutí dvě hodiny společného opalování. Relax přichází vhod, protože je třeba sestoupit do Hiadelského sedla , vyhledat nějakou studánku a nad plameny večerního ohně ukuchtit teplou večeři.

Po chladné noci na jehličí přichází na řadu studená snídaně ve formě ovesných vloček a v případě Vlasty nasoukání jejich nepoddajných vlasů do zcela nezbytných natáček. Za vystupující mlhy i stoupajícího sluníčka se po krátké modlitbě schyluje k dlouhému výstupu. Překonání šestisetmetrového převýšení zabere s plnými batohy na zádech bezmála tři utrápené hodiny. Jasným favoritem výstupu je nepřekonatelný Pchořt, který neustále pochoduje v čele roztáhlého peletonu. Z nádherného hřbetu obnažené Prašivé se poté klesne do Krupova sedla, kde kupodivu nečeká žádný Boriš, ale nepředstavitelně silný lijavec. Naštěstí je v dosahu nevelká opuštěná salaš. Třením dřívka o dřívka dojde k zapálení ohně a v jeho záři pak i k poutavému vyprávění strýce Klvánka o jeho životě napojeném na živého Boha.

Středeční ráno servíruje drobný déšť a s ním i společné rozhodnutí, že se dneska nikam nepůjde. Kolem jsou úrodné borůvkové plantáže, takže, jen co spad nebeské vláhy ustane, je o smysluplnou zábavu postaráno. Elenka s Vlastou a Pchořtem si naservírují předvečerní procházku a Štěpán nedobrovolný kaskadérský kousek na nerovném horském chodníku. Oheň a večerní písnička s modlitbou uzavírají další den nízkotatranského pobytu.

Hned po ránu čeká značně namáhavý výšvih na dva kilometry vysoké Dereše. Jedná se o záležitost, na níž asi nikdo nezapomene. Dál už naštěstí pokračuje celkem pohodová horská hřebenovka. Na vyvýšeném Chopoku se loučí Vlasta s Pchořtem a na Ďumbieru i snesitelné počasí. Dvouhodinový liják donutí karavanu k pokornému přesunu na horskou chatu Slovenského národního povstání. Pohodovou noc pod střechou zahajuje kokrhání kohoutů, jež se převalí do epidemie, postihující celý ubytovací objekt. To už se pochopitelně jedná o opeřence s jednoznačně lidskou tváří.

Po ranním teplém čaji je třeba opět vyšplhat na hřeben. Na vrcholu Čertovice s naštěstí dnes nežení žádní čerti, ale mírný vánek snoubí se sluncem zalitou oblohou. Švarná Hanka okamžitě odkládá veškeré zbytné textilie a vystavuje své ladné křivky blahodárným paprskům. Ostatní ji beze slova následují. Po borůvkových hodech na zdejších plantážích nastává dlouhý a nelehký sestup do Vyšnej Boci. Jeden z lihových vařičů umožní uklohnění chutného guláš, do se něhož během přípravy nenápadně ponoří i topůrko od sekery. Likvidace sekerového guláše vystřídá masové ulehnutí do nedalekých kupek vonícího sena. Ale ne nadlouho. Kolem jedenácté večerní se začne blýskat a kolem druhé přichází hustý déšť. Štěpánova kupka se mění v promáčené lože, a tak nešťastník násilím dobývá blízký zabedněný seník. Mokří a nevyspaní po ránu všichni zvedají kotvy a společně klopýtají k Malužiné. Ve zdejším kempu právě táboří čtyři povědomé rodinky. Kimlerovi, Hasmandovi a dvojí Tomancovi. U sálajícího ohně dochází k polemice, zde jet či nejet okamžitě domů. Prvotní kladné rozhodnutí však způsobuje bouři nevole u autobusové zastávky. Výsledkem je opětovný návrat k ohni. A tak se celá široká pospolitost věnuje klasickému sobotnímu odpočívání. Samozřejmě i s nezbytným školením, které se odehrává ve dvou oddělených třídách. Slunečné počasí a všeobecná pohoda dává zapomenout na únavu i nedávné hromobití, a tak je v odpoledních hodinách zatroubeno k definitivnímu odjezdu. Tentokrát už v klidu, míru a za všeobecného souhlasu.

Vycházky s vůní kuřete

V podvečer prvního září 1979 se vydáváme na Štěpánov. Rozděláváme oheň, zpíváme a v černém lese lovíme bobříka odvahy. Po delším pátrání nás konečně najde i Ivanka a pěkně nám za náš úkryt vyhubuje. Dlouho a dozlatova poté opékáme vykuchané kuře, které vzápětí náramně rychle zlikvidujeme. Načerpanou energii vybíjíme hrou na schovávanou, divokou honičkou a dalšími napínavými druhy zábavy. Hodinu po půlnoci konečně uvažujeme o návratu do svých domovů. Příštího dne je neděle a dobrá příležitost k náležitému dospávání.

O týden později opět voní opékající se kuřátko. Dana totiž slaví dvaadvacáté narozeniny. Tentokrát se scházíme na Potůčkách v Hlubočku. Jubilantka dostává nejen kytku a nezbytné dárky, ale i dvaadvacetinásobné hobla! Kolem jedenácté se protahujeme kolem Válků, ale dům je beznadějně zabedněný. „Vybij okno!“, radí bezradnému Zdeňovi akceschopná Elen. Domorodec ji poslechne, ale šutr vrhá jen s přiměřenou razancí. Okno se rázně rozevře a vyplašená teta na celé kolo svým řízným sopránem zakřičí do tmy: „ Co házíš do okna, Zdeňo, jsi normální?“ Vtom se otevře okno ve vedlejším domě a zjevně naštvaná sousedka zápletku ukončí jednoduchou větou: „Běžte dělat kravál někam jinam, já tu chci mít konečně klid!“ Klid nastává hned poté, co se stačíme odklidit. Je právě kolem půlnoci.

Výšlap na Portáš

Kolem třicítky převážně mladých lidí z Valašska, Jičína, Suchdolu a Hranic se jedné podzimní neděle schází na Portáši. Akci organizuje Bill, alias Petr Konečný a jak je jeho dobrým zvykem, součástí setkání jsou nejrůznější hry a soutěže. Rozdávají se pochopitelně i patřičné odměny. Přítomná Áša ve spojení s mou maličkostí získává perníkové srdce, prestižní cenu za verše, představující žhavé vyznání milenecké lásky. Pozornost pro nejmladšího účastníka výletu zůstává rovněž v Ášině familii. Získává ji prvorozená dceruška Andrea, donesená na kopec ve velké cestovní kabeli. Nádherně barevnou krajinou poté účastníci klesnou do údolí Černé a na jeho konci naskočí do karlovického pacifiku, který je posune ke Vsetínu a další spoje pak k jednotlivým domovům.

Besídka v Ostravě

Tu a tam se stane, že meziříčská omladina vyrazí s nějakým nacvičeným, spirituálně laděným pásmem za hranice svého mateřského společenství. Jednoho časně podzimního dne vyrazí tedy do Ostravy. Navštíví u hned dva křesťanské sbory. Jeden v centru města, druhý v Mariánkách. V obou se jim dostane osvěžujícího pohoštění. V Mariánských horách pak poslouží avizovaným programem. Není, jak by s mohlo zdát, o některé z biblických Marií, ale o obyčejné lidské rodině. V rodinném prostředí tamějšího společenství pak ještě poslouží hudbou a barevnými diapozitivy. Je to divné, ale docela prostý pořad prostých Valachů se náročným Ostravákům docela zamlouvá.

SATI

Už podruhé se v Novém Jičíně koná soutěžní festival původní křesťanské tvorby. Kořeny této akce lze hledat v ilegální přehlídce tohoto žánru konané v roce 1976 na utajené valašské pasece. Letošního ročníku se účastníme hned čtyřmi příspěvky. Poprvé na veřejnosti zaznívají písničky Tóny zvonů, Pohanský chorál a Stává se stává. Posledně jmenovanou písničku, složenou ke Svátku matek, zpívají výhradně naše děti. Jeden z uvedených výtvorů získává na základě tajného hlasování početného publika celkové třetí místo.

Skoro televizní Silvestr

Poslední večer roku 1979 se scházíme v dolních místnostech meziříčského sboru. Připravený program je inspirovaný aktuálními televizními pořady. A tak se postupně představuje Večerníček, Chvilky poezie, 31. případ majora Zemana, FKÚ pátrá, Minuty s reklamou, Mládek, Sobota a další osvědčené tituly. Během programu, který se překlopí až za rozjásanou půlnoc, je přítomný strýc Klvánek za svůj dlouhodobý kladný vztah k poblázněné mládeži dekorován hrdým titulem „Starý mládenec´79“.

oooooooooooooooooo :-) O (-: ooooooooooooooooo