DĚTSKÉ AKCE

1976- 1986

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část dvaadvacátá –

Děti jsou zpravidla kopiemi svých rodičů. Není tedy divu, že jdou v jejich šlépějích i v oblasti vandrování. Od svých batolecích let jsou proto děcka s přírodou v neustálém kontaktu. Nejdřív prostřednictvím kočárků, jejichž stopy se postupně objeví na všech okolních návrších. Jenom co se však caparti postaví na vlastní nohy, následují své rodiče už výhradně po svých.

Letní tábory s Klvánkovými

1976 - 1981

První samostatnou akcí valašskomeziříčské drobotiny je dětský tábor na Šulákově chalupě nad Hošťálkovou. Koná se v režii manželů Klvánkových a má několikaleté pokračování. Své dojmy z těchto akcí vepsala vlastní rukou do mládežnické kroniky malá Markéta Pimková: „Do sboru ve Valašském Meziříčí přišel nový kazatel – strýček Klvánek. Teď si říkáte, co to má společného s dětmi? Budete se divit, ale hodně. S tetou Helenkou si vzali všechny děti na dovolenou.

V tomto domku (viz obrázek) jsme bydleli a zde, u tohoto stolu, jedli výborná jídla tety Helenky. Byly to krásné chvíle prožité v přírodě. Na každém táboře jsme zažili spoustu legračních zážitků. Hrávali jsme si mnoho her. Když jsme byli malí, tak jsme si nejčastěji hráli na sochy nebo na poklad. Na poklad se hrálo s různými puškami. Fixy jsme označili cestu k pokladu a hledalo se. Na sochy se hrálo před chalupou na louce. Chytali jsme také kobylky a pořádali s nimi závody přes překážky, které jsme udělali z deky.

Na žádném táboře nechyběly ani táboráky se zpíváním a různými scénkami, které jsme si sami připravili. K táborákům patřily i noční pochody odvahy. Byly rozděleny na tři skupiny. Nejmladší, střední a nejstarší. Nejmladší měli nejmenší úsek cesty, nejstarší největší úsek cesty. Ti střední měli něco mezi tím. Chodilo se pozdě večer.

Nad naší chalupou byla cesta. Když se po ní šlo kus, tak se došlo ke staré boudě s rozviklaným stolem a židlí a postelí, ze které lezla stará sláma. Vždycky, když se šlo do lesa, tak některá skupinka předběhla ty, co šli se strýčkem a potom ji postrašila.

Jeden rok se na půdě uhnízdily vlaštovky. Nesměli jsme přes den chodit na půdu. Měli jsme s nimi zábavu, ale druhý rok už nepřiletěly. Na půdě bylo i plno vosích hnízd, ze kterých vyletovaly vosy a snažily se nás popíchat.

Na tábory jsme se těšívali a rádi jsme na ně jezdili.“                                                  Markéta Pimková

Sborové vycházky

Pod vedením zmíněného strýce Klvánka, Bláži Balcara či mladého kazatele Milana Hloucha se koncem sedmdesátých let koná i několik sobotních či nedělních vycházek, jichž se samozřejmě účastní všechny chůze schopné děti. Ve většině případů směřují k Poličné a odtud někam na kopec. Někdy ke skalnímu útvaru Jarcovská gula, jindy na holé návrší nad Jarcovou, odkud je domovské Meziříčí jako na dlani. Jednou je na kopce vyvezena i pohybově hendikepovaná teta Haindlová. „Už se vám vůbec nedivím, že vás to táhne do přírody, když je tady tak krásně“, prohlásí na závěr vycházky pozitivně naladěná tetička, pro níž je krásné úplně všecko, kam její dobrosrdečné oči zamíří.

Sáňkování

Je jasné, že ani zima neudrží dobrodružné povahy za pecí. V každé rodině jsou nejméně jedny sáňky, případně lyže, takže hned, jak venku napadne trochu sněhu, musí se s nimi na kopec. Někdy stačí jen kousek igelitu. Pro meziříčské caparty je to nejblíž na Oboru. Během zimy se tu srocuje snad polovina zdejších děcek. Zmíněné nářadí se přibírá i k cestám za město, nejčastěji na Lhoty či do Kačic, kde bydlí nerozlučná součást dětské party, Bára s Adélou.

Samostatnou kapitolu však tvoří zimní výšlap na Bražiska. V těsném sousedství proudící Bečvy tu dochází nejen k divokému sjíždění prudkých svahů, ale i k vaření oběda na otevřeném ohni. To všechno v režii tety Marty, maminky přítomného trojlístku náramně akčních bratrů Válkových.

Dva zimní dny na Pulčinách

Odolnější část meziříčské party zamíří během zimních prázdnin na bájné Pulčiny. Nejdříve sněhem dobrodíme k vyvýšenému skalnímu městu, jehož zdobí několik nádherných ledopádů. Zatím o nich ještě skoro nikdo neví, takže jsme tady, v sídle trampských osad Orli a Ancona, úplně sami.

Později se přehoupneme přes plochý hřeben a podél pískovcového útvaru Kazatelna klesneme k upravenému převisu s vybudovaným ohništěm. Navzdory štědré sněhové nadílce ještě za světla shromáždíme pořádnou zásobu dřeva. Oheň totiž musí hořet celou noc, protože venkovní teploty v klesnou až pod mínus deset stupňů Celsia. Na ohni se pochopitelně připravuje oběd, večeře a nakonec i čerstvá snídaně.

Po ránu a po snídani si nejdříve v hlubokém sněhu dosyta užijeme zimních radovánek a později vyrazíme krajem zavátých lesů a skal k nebližšímu nádraží. Vagón okamžitě naplní neopakovatelná vůně po uzeném. Když slušně některým slušně oděným spolucestujícím oznámíme, že jsme nocovali ve skalách, nevěří svým uším. Někteří nás mají za hrdiny, většina ale za blázny.

Dobytí hradu Starý Jičín

Za asistence už vzpomínané tety Marty popojede veškerá aktuální pospolitost meziříčských děcek vlakem do Hodslavic. Z rodiště zasloužilého vlastence Františka Palackého pak kolem někdejšího větrného mlýna zamíří na obnažený kopec Svinec a odtud pak velice prudce poklesne ke Starému Jičínu. Stejnojmenná zřícenina někdejšího hradu však leží na samém vrcholu nejbližšího návrší, které až příliš věrně svým tvarem připomíná dávno vyhaslou sopku. Ještě před samotným dobýváním prozkoumáme tajemné kamenné podsvětí, které se nachází hned na úpatí zmíněného vrchu. Potom už přichází na řadu nezbytné zdolávání příkrého hradního krpálu. Protože nahoru postupujeme tajnými srnčími stezkami, nikdo nám neklade ani ten nejmenší odpor.

Vrcholové partie nabízí neobyčejně romantickou podívanou. Zbytků hradeb a vyčnívajících skal okamžitě využíváme k nejrůznější dobrodružným hrám. Ty se však protáhnou natolik, že zpáteční přesun na novojičínský vlak připomíná zběsilý úprk zbojníky hnaných desperátů. Pacifik je tak v poslední minutě zastižen a pohodlná doprava k domovu zajištěna. A to přesto, že odění většiny účastníků výletu připomíná divoké svině vyválené v kališti. Není se co divit, když máme vrch Svinec přímo nad sebou.

Přes kopec až do Huslenek

Pod vedením Ivy Balcarové a jejího nápadníka Milana Hloucha, který je toho času meziříčským pastorem, vyráží v době nastupujícího předjaří více než dvacetičlenná skupina turistů nejméně dvou generací ze Vsetína na hřeben mířící ke Vsackému Cábu. Po několika kilometrech značená cesta odbočuje doprava. Míjí nejen louky, políčka a pasekářské usedlosti, ale i vyvěšené upozornění na výskyt zlých medvědů.

Kolem poledne přichází doba oběda. Kde ho ale vzít, když není žádná hospoda či chata v dohledu? Přítomní borci však nejsou žádné bábovky, takže si hravě poradí. Na pláni zaplápolá oranžová vatra, která do kotlíku nasypanou směs za chvíli promění v tuze chutnou polévku, jíž posléze vystřídá čaj z čerstvě ulovených petrklíčů. V síle načerpaných kalorií pak všichni jedlíci hravě zvládnou i všechny budoucí nástrahy druhé poloviny zatím neznámé trasy.

Dětská akce, jíž se účastní také solidně vyhlížející manželé Jiřina a Bob Škrlovi, musí pochopitelně zahrnovat i všelijaké zábavné soutěže. Organizují je už vzpomínaní Milan s Ivanou a účastní se jich především ti nejmladší. Celá pestrá pospolitost později sněhem i blátem klesne až do údolí řeky Bečvy. V Huslenkách navštíví rodnou chalupu tety Jany Jančové, autobusem se posune na Vsetín a odtud pak vlakem do Valašského Meziříčí. S velkým poděkováním všem, kteří se o tento výlet postarali.

Nedělní den na Bražiskách

Jaro je na spadnutí, takže nadešel čas pravidelných výpadů do přírody. Nemusí se jezdit kdovíjak daleko, zpravidla stačí zabrousit jen kousek za město. V daném případě na notoricky známá Bražiska. Oproti jiným výletům dorazí na místo srazu i sourozenci Mirek a Jana Petrovičovi. Program akce je víceméně předem daný. Dobrodružné hry, spontánní zdolávání okolních prudkých svahů a pochopitelně i zcela nezbytná příprava nějaké chutné krmě nad plameny hořícího ohníčku. Končí se, tak jako obvykle, až za pomalého stmívání.

Rajnochovice

Půldenní minivýlet se koná ve společnosti pětičlenné rodiny Válkových. Míří do okolí podhorských Rajnochovic. Zatímco se rodičovstvo oddává pohodovým procházkám, ratolesti s náramnou vervou zdolávají veškeré okolní překážky. Od táborové vyhlídkové plošiny až po do vysoka naskládané hromady vytěženého dřeva.

Do Hrachovce na petrklíče

Výprava mládeže a některých dětí je reakcí na začínající přestavbu sborové budovy. Uvědomují si, že se to bez čaje neobejde, a tak jedné jarní neděle společně vyrazí do okolí Hrachovce a v řídkém lese u řeky Bečvy sesbírají několik sáčků právě kvetoucích petrklíčů. Nějakým zázrakem se jich zde tohoto roku objevilo nebývalé množství. Navzdory slušnému úlovku, jich tu ještě většina zbývá pro potěchu občasných návštěvníků lesa a také pro radost bzučících medonosných včel.

První noc pod širákem

Přestože se děcka v přírodě cítí jako doma, zatím ještě žádné z nich nenocovalo po širákem. A tak jednoho sobotního podvečera vystoupáme s přibalenými spacáky nad Jarcovou a v místě s výhledem na rozsvícený Valmez uléháme do načechrané letní trávy. Romantický pohled na hvězdy však před půlnocí zastíní rychle se ženoucí mraky. Blýskání je čím dál intenzivnější a burácení hromů hlasitější. Vyhlášení bojového poplachu je za dané situace nevyhnutelné. Takže, rychle sbalit spací vaky, nazout tenisky a zběsile uhánět před blížícím se deštěm někam pod střechu. Máme obrovské štěstí. Neobydlená chalupa s přilehlou stodolou stojí jen půl kilometru odtud.

S prvními kapkami zalézáme urychleně dovnitř a pohodlně zaléháme do voňavého sena. Lijavec buší do střechy, blesky ozařují krajinu a nebeské varhany hřímají v rozdivočeném rytmu. Do půlhodiny však dramatické představení končí a až do rána panuje přímo božský klid. I když širáková premiéra nedopadla podle zamýšlených představ, nikdo z přítomných účastníků neodchází domů zklamán. A jak blízká budoucnost ukáže, ona spásná chalupa se co nevidět stane majetkem jednoho ze strýců Markéty a Dalibora Pimkových.

Dětský tábor na Lhotách

Sotva se na Valašsko přistěhuje Aleš Zástěra se svou pohlednou chotí Libou, začnou přípravy na další prázdninové táboření. Pastorská dvojice si vybírá dřevěnici na Velké Lhotě, hned naproti věhlasného tolerančního kostelíka. V těsné blízkosti někdejšího bydliště autora populárních Broučků, tak sborová omladina čerpá nové vědomosti, chutná Libou připravené táborové krmě a pod taktovkou jejího partnera Aleše rozehrává nejrůznější duchaplné bojovky. A v přísném utajení organizuje zcela neodmyslitelné vylomeniny, bez nichž by žádný tábor nebyl pořádným táborem. V přísném utajení je toho času na Lhotách i Zástěrovic prvorozená dcera Šárka. Narodí se do čtvrt roku a její další vývoj napoví, že jí neředěný valašský ozón ani trochu neublížil. Pravověrní Valaši tvrdí, že právě naopak.

S Elenkou a Bojarem přes Hostýnské vrchy

Malý Michal má štěstí!  Stane se součástí nevelké party, která se pokusí pokořit část hostýnského hřebene. Elenka ani Bojar nejsou naštěstí žádnými náruživými polykači kilometrů a tak během cesty dojde i na obvyklé rozkřesání malé vatry a příjemnému následnému pobytu v její blízkosti.

Všecky zdejší cesty vedou na Hostýn, což dosvědčuje i náš konkrétní případ. Zralými malinami lemovanou trasu končíme po zdolání Skalného na právě zmíněném posvátném návrší. Bojar je tu díky přítomnosti sličné Elenky natolik bujarý, že k údivu posedávajících poutníků zdolává zdejší památné schodiště ve vyloženě kaskadérském stylu. Což na pozadí kulis okolních, pramálo svatých nákupních stánků vůbec nepůsobí nijak nepatřičně. Závěr výletu je však docela dramatický. V Bystřici uháníme z posledních sil k vlakovému nádraží. Nikoliv po cestě, ale nejkratší cestou, tedy po kolejích. A občas i s Michalem na zádech. Naštěstí pacifik stíháme, ale, jak je našim dobrým zvykem, doslova na poslední chvíli…

Na Pulčínské skály

Populární Pulčiny jsou cílem hned několika dětských výletů. Děcka se tu dostávají nejen v doprovodu vlastních rodičů, ale i různých příbuzných či všelijakých známých. Například vysloužilého čundráka, jistého strýčka Kona, který kdysi býval v těchto končinách velice častým hostem.

 

Podzimní špacír na Lhoty

Do okolí Malé Lhoty vyráží z Valmezu většina členů dětského kolektivu, aby si vychutnala pravou podzimní atmosféru a také parádní výhledy na město z holého návrší před dědinou. Ani tentokrát nemůže chybět vlastnoručně ukuchtěný oběd nad plameny nepostradatelného ohně. A také různé venkovní hry, které všechny nejen spolehlivě zahřejí, ale také patřičně rozesmějí.

Sudetská vycházka od Hranic k Potštátu

Za tento nedělní špacír může rodinka Kimlerových. Usadila se totiž přímo v Moravské bráně, konkrétně v Hranicích. A tak pod jejich taktovkou zamíříme do blízkého okolí. Cestami i necestami se přes lesy, louky, strže i potoky pomalu posunujeme ke zříceným pozůstatkům někdejšího puchartského hradu. Někde narazíme na strmé skály, jinde na pozůstatky vytěžené břidlice. Uplakané počasí umocňuje posmutnělou realitu současných Sudet, nezbytný ohýnek ji naopak spolehlivě rozptyluje. Nejsme však žádné bačkory a túru krajinou odsunutých Němců nakonec zdárně ukončujeme na potštátském náměstí. Autobus nás pak posune zpátky k Hranicím a osobní vláček domů na okraj rodného Valašska. Tak jako skoro vždy, i tentokrát pořádně zablácené, ale vrchovatě spokojené.

Do opuštěného lomu za Rožnovem

Na pozvání Pavla Pimka nejdříve zavítáme vlakem do Rožnova a potom se v jeho režii posuneme ještě o kousek dál. Našim cílem je místo, kde se ještě nedávno lámaly skály. Romantické prostředí láká ke spoustě nejrůznějších aktivit. Mezi nimi zcela jasně figuruje odvážné slézání strmých a poměrně hladkých stěn. Pochopitelně dojde i na nejrůznější dobrodružné hry. A ani tentokrát nemůže chybět ohýnek, u něhož se na závěr všichni spokojeně shromáždí. S permanentní nadějí, že dříve či později zase někdy někde dojde na podobné setkání.

Se Štěpánem na Klenov

Od přehradní hráze na Bystřičce stoupá nahoru dětská směsice notorických výletníků. Vede ji zkušený vandrák Milan Kovář, zvaný Štěpán. Několik zastávek v lese umožňuje pořádání různých soutěží v netradičních disciplínách. Poté, co se skupina přemístí do království pískovcových skal, dojde také na rozdělání ohně a společné vaření improvizované krmě. Zábava pokračuje i na rozblácených cestách a kluzkých loukách. Dosvědčují to zdaleka viditelné otisky matičky země na oděvu většiny účastníků tohoto vydařeného dětského výletu.

Michal na Smrku

S prvorozeným synátorem Michalem stoupáme jednoho letního dne na mohutnou horu Smrk. Nejdeme tam pohodlnou značenou cestou, ale nejpřímějším směrem po značně prudkém krpálu. Někde se proto musíme plazit po čtyřech. Plochý vrchol s pralesním porostem dobýváme po dvou hodinách docela náročného výstupu. Michal v tuto chvíli pochopitelně netuší, že ve vzdálené budoucnosti se Smrk stane jedním z jeho nejnavštěvovanějších beskydských vrcholů.

Na Sázavě u tety Běly

Početná výprava valašských dětí pubertálního věku tráví týden svých prázdnin na pozemku jisté tety Běly, která se osobně znala s legendárním spisovatelem Foglarem. Jeho slavná Zlatá zátoka ostatně leží hned za rohem. Řeka Sázava ožívá i během tohoto tábora. Dokonce i v době, kdy musí být hlavní náčelník Miloše Bouz převezen do nemocnice. Zvlášť zábavná je závěrečná bojová hra, při níž musí dvě soutěžící družstva na pramici přepádlovat jmenovanou bájnou řeku. Kapitán Radek Smilek, typický suchozemec z Trojáku, však drží pádlo poprvé v životě, takže jeho bárka se neustále točí na místě. Situaci zachrání hrdinná posádka neohrožených námořníků. Naskáčou do vody a pramici do cíle jednoduše dotlačí.