ŽENĚNÍ a VDAVKY

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

část čtyřiadvacátá

Tématika svateb má s vandrováním jen máloco společného. Protože se však týká příslušníků společenství, kteří se do mimosborových aktivit tak či onak namočili, není problém je do vandráckého seriálu také zapojit. Už proto, že svatba je svým způsobem start do nejúžasnějšího cestovatelského dobrodružství všech dob. Zdrojem následných informací jsou dvě mládežnické kroniky, vedené zarytou kronikářkou Hankou Jančovou.

Áša a Mira, alias Šplh

Píše se srpen roku 1978. Sotva plnoletá Áša se dobrovolně vzdává svobody a odvážně strká hlavu do chomoutu. Příčinou je o něco starší kamarád Mira, kamarády přezdívaný Šplh. Obřad se podle současných pořádků koná nejdříve na nějakém Místním národním výboru. Nedělní výjimku z obvyklých sobotních termínů je ochoten udělat akorát úřad v Zubří. Církevní požehnání pak probíhá pod vedením Ášina strýce Aloise Bárty v Meziříčské adventistické modlitebně. Málem na ni nedojede otec nevěsty a hlavní organizátor, Bláža. Při převážení národní umělkyně Zdeny, jejího cella a miniaturního syna Dalibora stačí mezi Rožnovem a Valmezem navštívit se svým trabantem jeden z hlubokých příkopů. Naštěstí bez jakýchkoliv vážnějších následků.

Zábava se koná U mrtvolky, tedy v suterénní restauraci poblíž meziříčské nemocnice. Skvělou organizaci, dobré jídlo, písničky a společenské hry umocňuje i typicky valašský humor ve formě legračních povídek, fingovaných svatebních telegramů a dalších ptákovin. Končí se, jak to u svateb bývá, až v pozdních večerních hodinách.

Mirka a Laďa, alias Albín

O půlrok později, tedy v lednu Léta Páně 1979 je na programu další svatba. Inženýr Laďa, odjakživa přezdívaný jako Albín, si bere nadprůměrně pohlednou Mirku pocházející z meziříčské Smetanky. Ranní mráz kolem třiceti stupňů pod nulou brání nastartování velké části svatebních vozidel. Nakonec se nějakým zázrakem všichni pozvaní na patřičná místa dostaví, takže předem daný harmonogram může být jakž takž dodržen. Veškeré ceremonie se ubírají v čerstvě vyjeté koleji manželů Válkových. Takže, úřad v Zubří, nekonečné fotografování v Rožnově a požehnání a hostina v Meziříčí. Svatební bohoslužba je v režii aktuálního pastora, Jaroslava Klvánka a posezení s klasickým trojbojem, tedy se svíčkovou, kuřetem a obloženou mísou zajistí ošlehaný personál spřátelené hospody „U mrtvolky“. Pochopitelně, ani tentokrát nemohou chybět písničky, humorné scénky a na míru šité povídky ve vyloženě valašském stylu.

Zdena a Tomáš

Začátkem prázdnin roku 1979 je na obzoru další svatba. Zamilovaná meziříčská Zdena si bere tmavovlasého elegána Tomáše z Frýdecka. Také tentokrát se jede podle zajetého vzoru. Místní národní výbor v Zubří, fotografka v Rožnově, bohoslužba ve Valmezu a hostina „U mrtvolky“. Zábavu tentokrát zajišťuje jistý Pepa Hotový za asistence několika borců z Tomášovy slezské rodiny.

Miluška a Zdeňa

Rok 1980 se chýlí ke konci a stejně tak je to se svobodou Zdenka Válka. Bere si slezskou děvuchu Milušku. Svatba se koná ve Frýdlantu nad Ostravicí. Prodíráme se tam závějemi sněhu a neutuchající fujavicí. Obřad vede meziříčský kazatel, strýc Klvánek. Na závěr si dovolí věc ve Slezsku zatím nevídanou. Políbí totiž nevěstu. Ve svérázném kraji, kde je vše odjakživa „inše, lepše“ bude zas o čem povídat. Svoji premiéru si zde odbývá i píseň „Loučí se město v údolí“, která se bude v různých obměnách na různých akcích donekonečna opakovat. Hostina probíhá v odlehlé myslivecké chatě. Zábavný program vede nedostižný aktivista Zdeněk Sosna. Součástí je také na Valašsku zrozená rýmovačka, přibližující kostrbaté namlouvání, vedoucí ke dnešní slavnostní události. Mládežnická kronika ani další zdroje nenabízí fotografii nevěsty, takže pro většinu světa zůstává i nadále velkou neznámou.

Dana a Kája

Koncem března L.P.1981 se plánuje svatba Dany a Karla z Třebíče. Předchází jí představení ženicha už tři týdny před veselkou. Děje se tak na večírku mládeže, kde budoucího Danina partnera zatím nikdo nezná. O týden později dochází ke generálnímu úklidu sborových prostor, v nichž se bude svatba odehrávat. Účastní se jej Alenka od Balcarů, trojlístek ratolestí Jančových a také zdejší obyvatelka Elenka, která pro povznesení pracovní nálady vytasila z domu kazetový magnetofon. Během tří, čtyř hodin jsou umytá okna, pověšené čisté záclony i závěsy a všechno srovnané a uklizené. Jarek, alias Bojar, coby kvalifikovaný elektromechanik mezitím stačí dokončit nezbytné reprobedny. Součástí dobročinné akce je i chutný oběd od tety Alenky a výborný šlehačkový pohár od jiné tety, tentokrát Elenčiny maminky Helenky.

Týden před veselkou je další brigáda. U Škrlů v Jablůnce se schází sborová omladina a za asistence tety Vlasty a Alenky postupně vzniká pořádná hromada svatebního cukroví. 29. března konečně nastává dlouho očekávaný slavnostní den. Duchovním zamyšlením slouží Milan Drobík, požehnání uděluje strýc Klvánek. Po skončení obřadu schází většina přítomných o patro níž, kde je už přichystána svatební hostina, jíž se účastní nejen rodina novomanželů, ale především celá meziříčská mládež. Součástí programu je na míru ušitá Píseň na rozloučení, ale i nezbytné úsměvné telegramy a neméně legrační povídky. Třeba o tom, jak Iva ušila pro nevěstu z tatínkovy dederonky svatební šaty, nebo jak Dana absolvovala předsvatební kurs v podobě dovednosti vyplňování žádosti o ruku, o  umění spávání v manželské posteli či výcvik líbání emancipovaného manželství. Další povídka pojednává o přednášce kuchařky Vlasty o tom, jak lze pomocí stravy regulovat vlastní chlapy a jak je lacino udržet při životě. Jiné pojednání popisuje návštěvu sanatoria pro Československou státní chudinu, v níž se onoho času z podvýživy léčili Milan Drobík, Zdena Pimková a Fero Tomanec. Poslední literární výtvor přibližuje Daninu lásku ke jménu Karel, což nemohlo vyústit jinak, než dnešním sňatkem s nositelem tohoto honosného jména.

No, a nakonec dojde i na pohádku. Nese název „Bylo, nebylo“ a detailně přibližuje spletitou historii vztahu novomanželů. Jak se později ukáže, podobné, samozřejmě zaručeně pravdivé zkazky se objeví i na několika budoucích svatebních hostinách.

 

Iva a Milan

5. září roku 1982 se koná další svatba. Aktuální meziříčský pastor Milan Hlouch pojímá za ženu mladší dceru staršího sboru Bláži Balcara. Bohoslužba se odehrává v evangelickém kostele a kromě běžných svatebních hostů se jí účastní i Milanovi spolužáci z teologického učiliště, stejně jako náčelník této instituce, všemi vážený Miloslav Šustek. Když se při svatební hostině ve známé suterénní hospodě čtou legrační telegramy a na konci jednoho z nich se objeví jeho jméno, povstane ze židle a bijíce se v prsa, velmi hlasitě prohlásí: „Já jsem to nepsal, bratr Bárta je mi svědkem!“ Jeho vedle sedící kolega, Alois Bárta, jej musí poplopaticky upozornit na to, že se ocitl na Valašsku a tady se jen máloco nebere s humorem. Třeba i velice dlouhé zrýmované zmapování vztahu novomanželů, nazvané „Kterak byla Ivana pavučinou spoutána“ jakož i další nevážné záležitosti. Zcela vážně jsou naopak míněny dvě zbrusu nové písničky, zpívané ještě během vlastního slavnostního obřadu.

Alenka a Pavel

Dva roky trvající známost Alenky a Pavla, započatá na mládežnickém táboře v Sučanech, slaví své vyvrcholení. Děje se tak jen měsíc a půl po svatbě Ivy a Milana, konkrétně 24. října 1982. Bohoslužba i svatební veselka jsou na úplně stejném místě, tedy v evangelickém kostele a v restauraci „U mrtvolky“. Také tady svérázný valašský humor narazí na mírnou překážku. Jistý kazatel Váhala, působící na Pavlově rodné Vysočině, bere naservírovanou historii známosti nazvanou „Kterak byla Alena Řádkem Pavlem balena“ natolik vážně, že jej vnitřní rozčilení, jak sám tvrdí, málem dožene ke druhému infarktu. Vše se nakonec vysvětlí, nicméně fakt, že prezentace zdejšího humoru může být krajně nebezpečná, by se napříště nemělo brát na lehkou váhu. Reprezentanti nevalašských národů by měli být předem náležitě poučeni.

Elenka a Jarek, alias Bojar

Do třetice všeho dobrého! Uběhnou sotva tři měsíce a 16. ledna L.P. 1983 se na zbrusu stejných místech odehrává další svatba. Elenka a Bojar, dvojka známá z bezpočtu minulých výletů, vstupují bez jakéhokoliv donucení do právoplatného manželství. Požehnání z úst Elenčina tatínka střídají básně, hudební projevy a také dvě zbrusu nové písničky. „Kytku přání od dětí“ pochopitelně zpívá sborová drobotina, „Lásku jako pomněnku“ zase jejich o něco starší rodičové. Ani tentokrát nemůže chybět zrýmovaný průběh namlouvání, doplněný nezbytnými telegramy a všelijakými satirickými povídkami. Protože jsou svatební hosté už na začátku veselky patřičně proškoleni, nedochází během zábavy ani k jedinému nepříjemnému zakolísání.

Vlasta a Tomáš

Na další svatbu si musíme počkat bezmála pět dlouhých let. Hluboce věřící Vlasta si v prosinci roku  1987 kupodivu nebere žádného Němce, ale Tomáše Češka. Německo, kam tak často jezdívala, tím pádem nechává za zády. Bohoslužba se koná v nové modlitebně. Kázáním slouží aktuální pastor Petr Krynský a požehnání uděluje uznávaný Adolf Šlosárek. Kromě jiných kulturních vstupů je novomanželům zapívána i písnička nazvaná „Přání sboru“. Vystupují v ní děti, skoro mládež, rodičové a nakonec i babičky a dědečkové. Na svatební veselici opět nechybí humorné scénky ani nezbytné telegramy. Jsou pod nimi podepsáni nejen příslušníci meziříčského společenství, ale i vysoce postavení církevní funkcionáři. Za všechny namátkou vyberme aspoň dvě, či tři úderná přání: „Snažte se, ať nezřítí se vaší lásky můstek, to vám přeje ze vší duše strýc Miloslav Šustek!“ „Ať je vám v manželství největším hobby vařit si k večeři sójové boby! S pozdravem, redakce Znamení doby“  „Jezte, co je jedlé, tvaroh, čočku, knedle, jen ne masa sviňská! MUDr Jana Krynská“

..................................................................