v létě pěšky

V ZIMĚ BĚŽKY

1980 – 1990

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část třiadvacátá –

Osmdesátá léta servírují lidstvu novou módní vlnu. Kdo nemá běžky, není člověkem. Sehnat je v době reálného socialismu je však nebetyčným problémem. Podpultovky si rozeberou soudruzi s mafiány a na reprezentanty proletariátu zbude jen sovětské nářadí značky VISU EXTRA. Lyže jsou dřevěné a extrémně lámavé. Nevadí, koupíme epoxydové lepidlo a nějak si poradíme. Běžeckých záležitostí se v průběhu příštích let vyrojí bezpočet. Následující řádky však přiblíží jenom ty akce, na které upozorní mládežnické kroniky či dochované kresby a fotografie.

první pokus

Píše se rok 1981 a je právě po Vánocích. Spolu s Bojarem popadneme zmíněné běžecké nářadí a běžíme k Hrachovci. Tam poprvé v životě nazujeme poslední výkřik sportovní módy a přes Vichury stoupáme tak zvanou Umrlčí cestou ke Lhotám. Sněhu je málo, stopa žádná a teplota nad nulou. Místo vosku máme jen zbytky použitých svíček. Po zastávce a občerstvení v Bojarově rodném domě na Měrově začíná sněžit. Mokrého sněhu neustále přibývá. Především ale na parafínem ošetřených skluznicích našich běžek, jež se tímto na hony vzdálily svému názvu i poslání. Máme spásný nápad! Rozděláme na kraji lesa malý ohýnek a milé skluznice s nánosem parafínu nad ním opatrně nahřejeme. Bojarova zbrusu nová, modro – bílá VISU EXTRA je během vteřiny ozdobena černým flekem. Sovětské dřevo plamenům evidentně zachutnalo!

Kolébavou těžkou chůzí pokračujeme nad Valašskou Bystřici. O nějakém ladném klouzání nemůže být ani řeč. Marně si lámeme hlavu, proč se tomu nářadí říká běžky! Poměrně brzy zjišťujeme, že další pohyb směrem k Tanečnici je beznadějný. Zkusíme tedy sjet dolů do doliny. Nejde to! Lyže stojí i v nejprudším kopci! Bereme je tedy pod paži a poníženě s nimi klesáme k Bystřici. Všímá si nás bystrý řidič modré skříňové avie z místního JZD a s velkým slitováním nám nabízí svezení. Neodmítáme. Borec nás vyklopí u Bojarova ranče, který jsme před chvílí opustili a my s náramným studem poraženecky vstupujeme dovnitř. Paní domu, nezapomenutelná Jana Jančová, naše studené ksichty rozehřívá v teplé kuchyni nejen teplým čajem, ale především teplými slovy. Zase je teplo na duši i po těle, a tak ještě začerstva plánujeme reprízu. Premiéra nás poučila, že se příště musíme po všech stránkách daleko lépe připravit.

z Bumbálky přes Javorník do Velkých Karlovic

Neuběhne ani měsíc a štěstí zkoušíme znovu. Kromě Bojara a mé maličkosti bude nový sport testovat i Elenka a její kamarádka Iva. Dojedeme autobusem na Bumbálku, tam na nohy přichytíme onen tuze módní dopravní prostředek a míříme k nejvyšší hoře, bezmála jedenáct set metrů vysokému Velkému Javorníku. Počasí je nádherné, stopa slušná a v ní bezpočet běžkařských greenhornů. Zapadáme mezi ně naprosto dokonale. Po rovině to jakž takž jde, tedy jede, horší je to už v mírném klesání. Trasu postupně vyzdobujeme většími či menšími lavory. Prudší sešupy proto zdoláváme dlouhými traverzy, někde i pěšky. Bez problémů se však neobejdou ani následná stoupání. Umělé skluznice Iviných a Elenčiných lyží jsou ochotny jet kamkoli, jenom ne do kopce! Elenka proto svoji drahou běžkařskou chloubu zaměňuje za moji světskou variantu, pořízenou za pouhých dvě stě korun československých. Ivance zase pomáháme tak, že na místo pod patou naneseme vrstvu pryskyřice vydloublé z nebližšího poraněného smrku. Do kopce to tedy jde a z kopce stejně tak! O nějaké jízdě však nemůže být ani řeč!

Konečně jsme na hřebenu Javorníků! Na jedné straně ostré panoráma Beskyd, na druhé Malá Fatra a v dálce modravé náznaky Roháčů. Na vrcholu zmíněného Velkého Javorníku potkáváme člena Horské služby. „Vidím, že máte ten PAŘENÝ ANGREŠT (čímž mínil Bojarovy a mé VISU EXTRA, made in USSR), mám tu ještě jednu náhradní špici, nechcete?“ Samozřejmě, chceme a děláme více než dobře! V prudkém sjezdu pod Ztracencem je to jasné. Čtyři začátečníci v kombinaci s ledovkou nemohou zaznamenat jiný výsledek než čtyři krkolomné pády! Zatím bez jakékoliv újmy na zdraví lyží i našich tělesných schránek. Což se ale už nedá tvrdit o nějaký ten kilometr dál. Sjíždíme k Velkým Karlovicím a do cesty se nám staví velká závěj. Následuje nevyhnutelné bílé opojení s několika kotrmelci a poté i neblahé zjištění. Elence chybí špice! Tak, tomu se říká ŠPICA !!! Po čtvrthodině důkladného prohrabávání hromady sněhu ji konečně nalézáme. Nasazujeme zbrusu novou kovovou náhradu a bočním hřebenem klesáme k dědině. Na krajinu padá soumrak, pak šero a nakonec tma. Všude velebné ticho a na nebi miliony hvězd. Mrazivá noc a teplý pocit nefalšovaného kamarádství…

Kousíček nad vesnicí dojíždíme rozpačitou a promrzlou dvojici, která nás už dlouho před tím předjela. Jejich otázka je zajímavá: „Nevíte, jak se dostat do Karlovic?“ Přitom nalevo, napravo, před námi a vlastně i za námi, všude jsou jen samé Karlovice! A tak zbloudilce bereme do závěsu a pak temným lesem a otevřenou prudkou plání klesáme do cíle. Abychom tam dobrou půlhodinu mrzli na zastávce autobusu. Pak už čeká jediné. Ve vytopeném interiéru veřejného dopravního prostředku překonat Soláň, klesnout k Rožnovu a konečně po nasolených cestách dodrkotat do domovského Meziříčí. S jednoznačným prohlášením, že to dneska byla po všech stránkách PARÁDA!!!

od Bumbálky přes Soláň až do Rožnova

Rok s rokem se sešel kalendář ukazuje leden Léta Páně 1983. Pastor Milan Hlouch, jeho sestra a švagr, Pavel Pimek, Hanka Jančová a moje maličkost voskujeme na Bumbálce své odpočaté běžky a vyrážíme k Soláni. Sjezdovka na Třeštíku, jíž se nejde dost dobře vyhnout, si však nedůstojně zažertuje s našim důstojným pánem, protože jej nechá, přímo před zraky jeho familie, velkoryse políbit mrazivou tvář valašské matky země! Ostatní, spatříce ten ukázkový veletoč, raději pokorně zouvají své nažhavené lyže a kluzký svah poníženě zdolávají po svých. Sněhem obalené stromoví, zaváté valašské chalupy, posvátné ticho a jiskřivě čerstvý vzduch nás pak provázejí až na bájné „odraziště bohů“, umělci obývanou horu Soláň.

Novomanželskou dvojku i jejich příbuzného necháváme na zmíněném návrší a v tanečním rytmu uháníme k Tanečnici. Tady opustíme hlavní hřeben a začneme se spouštět směrem k Rožnovu. Jeho aktuální obyvatel, zatím bezproblémový Pavel, to však ve snaze být u své milované Zdeničky co nejdřív, poněkud přehlédne nečekanou mez, a podobně jako předtím Milan, i on před mnoha svědky demonstruje vášnivé zulíbání hebké líce naší rodné matičky. Také v tomto případě se kaskadérské vystoupení obejde bez jakékoliv újmy na Pavlově těle, duchu i na jeho duši. Sněhu postupně povážlivě ubývá a do vlastního města pod Radhoštěm už musíme doklopýtat s lyžemi na ramenou. S dobrým pocitem, že těch pětatřicet bílých kilometrů máme víceméně zdárně za sebou.

po hřebenu Javorníků

O nějaký ten týden později vyrážíme znovu na čerstvý vzduch. Tentokrát ve složení Pavel, Bojar a já. Vystoupíme na Melocíku a zamíříme k západu. Slovenská část javornického hřebene nám doslova učaruje. Unisono prohlašujeme, že tu někdy, až bude teplo, musíme určitě zavítat. Teď je tu však kosa jako na Sibiři. Otevřená návrší bičuje vichr v síle urakánu a všude navršuje velké závěje. Postupně zdoláváme Velký Javorník, Ztracenec a nakonec se ztrácíme v chatě na Portáši. Posilníme svá těla několika žvanci potravy ze zdejší nabídky a plánujeme urychlený přesun k halenkovskému vlakovému nádraží. Ale ouha! V nepříliš náročném klesání pod Kohútkou Bojar, a za ním i moje maličkost poněkud nešetrně v rychlosti zavadíme o zrádnou závěj. Nevyhnutelná soustava několika nekontrolovaných salt má nečekaný následek. Obě naše sovětské chlouby, hrdinné dřevěné běžky značky VISU EXTRA přišly o špici! A náhradní je jen jedna! Usilovně sháníme po chatách další, ale marně! Milosrdné nebe je nám však i tentokrát překvapivě nakloněno. Od Kohútky se právě snaží odjet zájezdový autobus se zlínskými lyžaři. Naštěstí pro nás ale uvízl v hluboké závěji. A tak poníženě oslovujeme nešťastného řidiče s prosbou o pomoc. Kupodivu neodmítá. Pomůžeme tedy vyhrabat zapadlé vozidlo, naskočíme dovnitř a pak už, sedíce na schodkách u dveří, uháníme slovenskou oklikou až k Horní Lidči. Tady v pohodě přestoupíme na vlak, který nás, samozřejmě za tmy, přemístí na dosah našich aktuálních domovů.

z Hostýna přes Bystřičku do Valmezu

Hanka, její brácha Bojar a moje maličkost nastoupíme jedné krásné neděle do vlaku, kde se potkáme se zasloužilým frenštátským patriotem Petrem Pavlátem. Z Bystřice nás autobus vyhodí na Hostýn a odtud už, s běžkami na nohou, uháníme ke Skalnému. Počasí je ideální, trasa příjemná a nenáročná, takže si túru jaksepatří užíváme. Dobrý pocit ještě umocňuje neplánovaná zastávka u věhlasné trojácké vévodkyně, nedostižné hostitelky Bohušky Smilkové. Její teplá zelňačka nezná konkurenci! V její síle pak nadšeně pokračujeme dál. Znovu se oddáváme nekonečné bílé stopě klikatící se spící krajinou. Máme zpocená záda, unavená těla, ale balzám na duši. A nevyslovený pocit spokojenosti, že nehrané kamarádství je víc než třpytící se poklady. Přes Marušku a Lázy míříme k Hančině bydlišti, k Bystřičce. Dělí nás od ní asi kilometr a půl, když bohorovně vyrovnaný Petr prohlásí: „Vlak mi jede za pár minut, tak, to musíme pohnout!“ Takže, pohneme! S jazykem na vestě uháníme zběsile k cíli, padáme a zase vstáváme, ale čas utíká ještě rychleji. Uhánějícímu pacifiku tak stačíme akorát zamávat. Sjedeme k cestě, rozloučíme se s udýchanou Hanou a pak totálně zledovatělou silničkou pádíme kolem Bečvy k Valmezu. Samozřejmě, jak je v kraji zvykem, úplně potmě. V nohách máme nějakých čtyřicet kilometrů a v srdci sladký pocit absolutního blaha. Petr stíhá večerní spoj do Frenštátu a my s Bojarem čerstvě ukuchtěnou večeři. Bohu za vše díky, příště jedeme zas!

z Bumbálky k Martináku a pak dolů k Zavadilce

Poslední letošní běžkování začíná na staré dobré Bumbálce. S Bojarem tentokrát zamíříme málo obvyklým směrem, tedy k Martináku. Na hraniční čáře nás vítá velice husté sněžení. Což znamená, že i ta bídná stopa, která tu občas bývá, bude dnes úplně zavátá. A taky že ano! V korunách hvízdá studený blizard a do tváří vmetává všudypřítomnou bílou nadílku. Někde, hlavně na otevřenějších pasekách, jenom stěží odhadujeme kudy kudy cestička. Příroda nám demonstruje velebnou nádheru a krutost zároveň. Poměrně brzy nám dochází, že na plánovaný Radhošť to dneska nezvládneme. Pomalu brodíme hlubokým sněhem i vysokými závějemi. Na Martináku toho máme plné zuby. Celou cestu jsme nepotkali jediného živáčka. Sněhu neustále přibývá. A tak jsme nakonec rádi, že dlouhým údolím postupně dobrodíme k Zavadilce. Nevadí, pokud přečkáme teplejší část roku, plánovaného dobytí Radhoště se třeba příští zimu přece jenom dočkáme…

klasika z Bumbálky do Rožnova

Milan Kovář, alias Štěpán se svojí čerstvou přítelkyní Dášou, Jančová Hanka a já se jednoho lednového rána roku 1984 scházíme na meziříčském autobusovém nádraží, abychom prostřednictvím nejbližšího spoje ČSAD mohli být převezeni, kam jinam, než ke hraniční čáře na Bumbálce. Autobus je tentokrát plný pohybu chtivých běžkařů. V cíli cesty vystoupíme na čerstvý vzduch a začínáme s voskováním. Nabušení borci ve značkovém oblečení a s tuzexovou výbavou jdou do kolen, když uzří, že k ošetření dřevěných skluznic používáme prachobyčejný parafín z nedohořelých svíček. Patřičně ošetřené lyže přichytíme k botám a pak už šťastně a vesele uháníme vánočně laděnou zimní krajinou. O nedobrovolné pády k zemi samozřejmě není ani tentokrát nouze. V jejich počtu dnes jasně vyniká Hana. Cestou k Soláni se jí do cesty postaví nehybný pařez. Přes hlasité varování Štěpána to rozvášněná lyžařka napálí přímo do něj. Co následuje poté, si může každý lehce domyslet. Pružná kaskadérka však přemet bravurně zvládne, takže neublíží lyžím, svému ladnému tělu, dokonce ani už zmíněnému pařezu.

Dáša ani lehce zamilovaný Štěpán nemají nejmenší zájem setkat se s Tanečnicí, a tak zůstávají na Soláni. Pokračujeme tedy pouze ve dvou. Cestou ze zmíněné hory přichází změna počasí. Fouká silný vítr a k zemi padá mokrý sníh. Ten se začíná nepříjemně lepit na naše parafínové skluznice. Po rovině je to trápení, ale při sjíždění klesajících úvozových cest máme naopak výhodu. Dáváme si velkého bacha, abychom neklesli k zemi. Každý pád by teď znamenal pořádné smočení v nepříjemné břečce.

Konečně jsme z lesa venku a sjíždíme k Rožnovu po čerstvě zasněžené pláni. Míjíme při tom několik pasekářských usedlostí. Hana sviští dolů a vůbec si nevšímá, že z chalupy vybíhá velký pes. Jejich dráhy se k sobě nebezpečně přibližují. Šelma nepozorovaně doběhne k běžkyni a hlasitě zaštěká. Hana se lekne a v příští vteřině už leží ve sněhu. Naštěstí živá a zdravá, tedy nepokousaná. Ale od hlavy až k patě mokrá. Nedá se nic dělat, do Rožnova je to už jenom kousek. Takže, Kramolišovem dolů a pak pěšky k nádraží. V bufetu si poroučíme čerstvé buchty a horký čaj. Nálada je tím pádem zpátky a my skoro také. Bystřičku i Valmez už dobudeme v teple přistavených autobusů.

přes Veřovické vrchy do Rožnova

Je neděle 20. ledna Léta Páně 1985. V složení Hanka, Michal, Pavel, Jano a moje maličkost se shromažďujeme na meziříčském nádraží. Jano nemá lístek na místní MHD, a tak somruje u postávajících penzistek: „Pani, buďte tak dobrá a láskava, predajte lístok na dopravu!“ Laskavá a dobrá paní slovenskému bratru ochotně vyhoví, takže můžeme společně jet až na konec Krhové.

Nasazujeme běžky a vyrážíme do kopců. Už na prvním kilometru zažíváme malé vzrůšo. Jano se kácí k zemi a zaznamenává první zlomeninu. Naštěstí jen na své lyži. Teda, nikoliv na své, ale na vypůjčené Bojarově. Ten právě v kamizolce zelené slouží v Prostějově své milované socialistické vlasti. Místo ulomené špice použijeme špici náhradní, kterou vozíme neustále u sebe a můžeme upalovat převesele dál.

Sluníčko se usmívá z modré oblohy, pofukuje příjemný vánek a vyjetá stopa umožňuje dokonale pohodové posunování vpřed. Přítomná kronikářka Hana si dělá starosti, co vepíše do bílých stránek pamětní knihy, když se stále nic pozoruhodného neděje. Stoupání i klesání jsou mírná, zatáčky snesitelné a zima přímo ladovská.

Po patnácti kilometrech bezproblémové jízdy musíme odbočit z hlavního hřebene doprava. Trasa začíná klesat k Rožnovu.  Postupně se zvyšuje nejen rychlost pohybu, ale i půvab zasněženého okolí. Svištící Pavel nasává okolní nádheru a vůbec netuší, co se děje za jeho zády. Slovenský reprezentant Jano proklatě rychle zkracuje vzájemnou vzdálenost, a když se k předjezdci přiblíží na dva tři metry, zoufale zvolá: „Pavol, pridaj!!!“ Pavel by pochopitelně rád přidal, ale dost dobře nemá jak. Ve zlomku sekundy dojde k nárazu. Slovanští bratři se v chumlu sněhu nedobrovolně objímají a po několika kotrmelcích končí ve valné sněhové hromadě. Postupně vztyčují svá pokroucená těla a ohmatáváním testují jejich aktuální stav. K všeobecnému milému překvapení jsou bez problémů schopna dalšího pokračování. Horší však dopadlo běžecké nářadí. Pavel v tom bílém opojení ulomil špici. Celá pospolitost se okamžitě pouští do detektivního pátraní. Pozorně prohledáváme rozrytou valnou hromadu i přilehlé okolí přistávací dráhy, ale marně. A žádnou přenosnou náhradu už nemáme!

Nedá se nic dělat! Poraženecky posbíráme veškeré zdravé i poraněné běžky a dlouhým údolím pochodujeme k městu. Rožnovské hodiny smutně bijú do kroku a my v jejich rytmu dojdeme až k nádraží. Až tady s uvědomujeme, že se nic až tak hrozného nestalo. Bojarovu špici přilepí epoxyd a Pavel si počká na jarní tání. Třeba tu svoji také objeví. Takže se i tentokrát loučíme v jednoznačně dobré náladě: „Sláva, nazdar výletu, prežili sme, už sme tu!!!“

hřebenem Hostýnských vrchů

Osobním vlakem dojedeme do Bystřice pod Hostýnem. K mému synovi Michalovi, Hance a mé maličkosti se tu přidává ještě Luboš Smílek. V životě ještě nestál na běžkách, tak to jde na nejbližší kopec vyzkoušet. Oním kopcem není nic jiného, než veškerým katolickým národem milovaný velesvatý Hostýn.

Nahoru nás, jako obvykle, vyveze linkový autobus. Sotva před katedrálou vylezeme ven, zahalí nás bílý oblak rozvířeného sněhu. Kalendář ukazuje na 10. únor a venkovní teploměr ještě o pět čísel níž. V mínus patnácti a ve svištícím severáku to dneska nebude vůbec žádná legrace!

Žádná legrace to dnes nebude především pro našeho greenhorna. Přesvědčuje se o tom už po prvních deseti, dvaceti metrech. Umělá skluznice jeho zbrusu nových lyží vyvine hned na úvodním sjezdu takovou rychlost, že ji překvapený jezdec nemá šanci zkorigovat jinak, než dobrovolným pádem. Tím pádem u něj dochází k patřičnému zpokornění. Jak je vidět, k nabytí pokory se nemusí nutně do kostela, někdy stačí padnout na hubu jenom kousek od něho.

Dalšího překvapení se Luboš dočkává na následném rovném úseku. Ať dělá co dělá, při každém pokusu o krok dopředu mu lyže popojede dozadu. Zatím nepochopil taje voskové alchymie ani patřičné koordinace pohybu. Daleko složitější se to však jeví při prvním stoupání. Na každém druhém metru se kácí k zemi. Luboš je však chlapec učenlivý. Systém pokus, omyl, který v příštích chvílích vytrvale uplatňuje, se vyplácí. Už na Skalném je z něho zcela všestranný lyžař, který má formu i na zdolání Himálájí.

Dokonale rozfoukanou stopou postupujeme dál. V zalesněných úsecích to jakž takž jde, ale na otevřených pláních se doslova honí čerti. Nejhorší je to v blízkosti Trojáku. Není tedy divu, že neplánovaně odbočujeme ke Smilkům. Bohušku, jak je vidět, nic nepřekvapí. Neservíruje čtyři hrnky horkého čaje, kopec voňavých buchet a přiloží pár bukových polínek do sporáku. Potracená chuť do života je v mžiku nazpátek!

Otevřeně zvažujeme, zda v takovéto slotě pokračovat dál. Protože však nejme žádné napomádované slečinky, které při prvním průvanu zalézají za pec, vyrážíme hrdě vstříc dalším dobrodružstvím. Blizard však nepovolil, možná právě naopak. Podél Marušky se posunujeme k Bludnému. Protivný protivítr tu nabírá sílu vichřice. Pocitová teplota sahá k minus třiceti. Potkáváme tu ošlehaného horského vlka, který zastavuje ojíněného Luboše. „Zdalipak jste si, borče, nevšiml, vaší kolegyni omrzá nos, už je celý bílý, a jestli jej nebudete tříti, tak zčerná“, sděluje na adresu Hanky starostlivý zdravotník. Barva Hančina nosu skutečně odpovídá popisu. Intenzívní tření vlečné je tedy nevyhnutelné. A nejen v případě zmíněné Hanky. Příští větrné úseky už absolvujeme ve stylu nejpravověrnějších muslimek. Jedinou obnaženou částí jsou oči a jejich nejbližší okolí.

Přestože to bylo původně v plánu, cílového Meziříčí nedosáhneme. Na Lázech zabočíme doprava a pak sjedeme do Kateřinic. Z chalupy, kde jsem prožil takřka čtvrtstoletí svého životy stoupá namodralý dým. Vstupujeme dovnitř. Ohřátá čočková polévka přistává okamžitě na stole a horký bylinkový čaj, doplněný ovocnými buchtami s bohatou posypkou vše ještě posunuje k dokonalosti. Brácha Antonín nás poté odveze k jablůneckému nádraží a vlaky Československých drah k našim aktuálním domovům. Hanka později uzavře popis výletu strohou větou: „Na tuto akci hned tak nezapomeneme.“

Bumbálka – Soláň - Rožnov, tedy osvědčená klasika

Datum se posunulo o rok dál a máme tady leden roku 1986. Bojar, Michal a já se přemísťujeme autobusem na Bumbálku a pak už na lyžích míříme k Soláni. Teplota je kolem bodu mrazu, všude spousty sněhu, takže nastává problém s mazáním. Každou chvíli zastavujeme, zkoušíme kombinaci několika vosků, včetně dvou druhů parafínových svíček, ale moc to nepomáhá. Michalovi to díky umělé skluznici nejde do kopce, Bojarovi přesně naopak. Nalepená vrstva sněhu na jeho břízové skluznici sovětských VISU EXTRA nedovolí ani náznak klouzavého pohybu vpřed, takže nešťastný borec šlape i dolů ze svahu. Podobně jsou na tom i ostatní lyžaři, kteří právě sdílejí stejnou běžkařskou stopu.

Značně znaveni a mírně otráveni přijíždíme, přesněji řečeno, přicházíme na Soláň. Chvíli odpočíváme a potom razantně zbavujeme naše dopravní prostředky nanesených voskových nánosů. Začíná mrholit a sníh se postupně mění v břečku. Zatímco to Bojarovi na ní docela jede a Michalovi přímo sviští, já překonávám mírně nakloněné roviny poklusem, případně nepříliš ladnými přískoky. Nad Valašskou Bystřicí už docela obstojně prší. Pověstný sešup Na Dílech, kde se kličkuje mezi vystouplými kameny, má odvahu sjet pouze nejmladší Michal. Stačí se při tom elegantně vyhnout nejen všem překážkám, ale i divoce uskakujícím lyžařům. V Rožnově dlouhé pětatřicetikilometrové trápení končí. Poněkud promočeni čvachtáme prázdnými ulicemi k Bojarovu zaparkovanému autu. To nás pak už v pohodě doveze až domů k Valmezu.

chutnání Arktidy, aneb z Rožnova přes Měrov do Valmezu

Leden roku 1987 zahrnuje i neděli, kdy teploměr ukazuje dvacet pod nulou. Nikoliv ráno, ale o poledni, kdy bývá zpravidla nejtepleji. K tomu se ještě přidává silný severní vítr, který, jak tvrdí známá písnička, je už sám o sobě krutý. Navzdory nepřízni počasí stoupáme s Pavlem na Hlaváčky. V závětří to jakž takž jde, na holém hřebenu je však hotové peklo. Balíme se do kapucí, necháváme jen úzkou škvírku přes oči. Mrazivý vichr se dostává i přes veškeré navlečené podvlékačky. Dojíždíme k silnici. Tady se rozloučíme a každý zamíříme ke svému domovu. Pavel k Rožnovu, já naopak k Valmezu. A přitom máme obavu jeden o druhého. Začíná se totiž stmívat…

Vichřice běsní. V hlubokém předklonu putuji k Bojarově vyvýšenému ranči. Chvilku se tady ohřívám u rozpálených kamen. Pak ale musím pomáhat roztláčet škodovku Mirka Šrámka, která nejde za žádnou cenu nastartovat. Zasněženou cestou ji postrkujeme nejméně kilometr, ale pořád nic! Lapá po dechu až v prudkém klesání ze Spiny. Nejen ona, ale i my s Bojarem. Vracíme se k baráku, nazouváme běžky a vyrážíme do nepohody. Teploměr hlásí mínus dvaadvacet. Potmě a bez baterek míříme po hřebenu ke Lhotám. Severák duje čím dál víc. Sníh pod lyžemi zřetelně vrže. Je silně přemrzlý. Sjíždění svahů hraničí s hazardem. Jedeme poslepu a co chvíli narazíme do závěje. Asi nejhorší je obnažené stoupání k Malé Lhotě. Jedinou překážkou pro vichřici jsme tu pouze my.  Nechráněné části obličeje nám mírně omrzají. Bojarovi konce uší, mně kousíček pravé líce. Červený flek tam zůstává několik dní. Konečně jsme v jakém takém závětří. Umrlčí cestou opatrně klesáme k Hrachovci. Nevidíme přitom na krok. To, že jsme za dané situace ani jedinkrát neupadli, považujeme za nebetyčný zázrak. Rovinka k Valmezu už nepředstavuje žádný větší problém. Opět jsme přežili, a to se počítá! Díky, Bože, díky!!!

znovu z Rožnova do Valmezu, aneb „kdo nemaže, ten jede“

Je tu stále měsíc leden a my už podruhé startujeme z Rožnova. Dokonce i ve stejné sestavě, tedy Pavel a já. On na běžkách umělých, já na mnohonásobně slepených dřevácích sovětské výroby. Nejdříve zamíříme k Hutisku. Stopa je přímo ideální, takže si pochvalujeme, jaká je to dnes paráda. Za Hutiskem se nám však do cesty staví kopec. Prudký a pořádně dlouhý. Pavel nemaže (nemá čím), takže jede. Ale dozadu. A tak si vzájemně vyměňujeme lyži. Každý má teď jednu dřevěnou a druhou umělou. V daném případě modrou a červenou. Díky tomu se pomalu a líně suneme svahem nahoru. Potkává nás sportovně vyhlížející borec s exkluzivním oblečením i nářadím. Výrazně zpomalí a upřeně čučí na naši kombinaci. Evidentně nad tím kroutí hlavou a nezmůže se ani na slovo. Těžko říct, co se mu potom honí hlavou. Možná zjištění, že právě zachytil zbrusu novou módní vlnu, kterou musí, coby lyžařský frajer první kategorie, okamžitě následovat.

Jenom co vystoupáme na hřeben, potkáváme dalšího běžkaře. Je jím Pavlův dobrý kamarád se slušnou zásobou vosků. Situace je zachráněna! Můžeme tak bez problémů pokračovat až ke Hlaváčkám. Tady, jak je poslední dobou našim zvykem, se rozdělíme. Pavel sjíždí nasát teplo domova, já se půjdu zahřát k poctivým kamnům u Mročků. A koho tu nepotkám! Boriše i se svojí tatrankami nabitou diplomatkou. Přijel tu, jak jinak, než na kole! Dobrotivá tetičky ozdobí stůl svými bezkonkurenčními buchtami a přihodí velké hrnky naplněné kouřícím bylinkovým čajem. Miloš zatnul sekeru do špalku a přisedá si k nám. Pojídáme, popíjíme a pomlouváme své sborové bližní. Jak jinak, než jednoznačně v dobrém! Je nám při tom tak dobře, že s Borišem vyrážíme domů až potmě. Cyklistovi osvítí cestu dynamo, já si mohu svítit nanejvýš očima. Budoucnost ukáže, že Boriš zvládne klouzavou Spinu bez pádu a já dojedu ke Lhotám i následnému Valmezu jen s několika naprosto bezvýznamnými kotrmelci.

když je pech, tak je pech, aneb z Melocíku do Karlovic

Únor bílý pole sílí! Zdaleka nejen pole, ale i touhy nažhavených běžkařů. Jsme domluveni se Štěpánem, ale ten včera, jako na potvoru, zlámal své lyže. Půjčuji mu tedy svoje. Také už několikrát zlámané. Mám totiž ještě jedny nezajeté dřeváky ze sovětské břízy. A tak sedáme ve Valmezu do autobusu mířícího do slovenské Prievidze a necháme se vyhodit jen kousek nad Makovem, tedy na Melocíku.

Je nádherné a chladné zimní ráno. Třpytící se sníh a dlouhé zimní stíny navozují přímo pohádkovou atmosféru. Krásně vyjetá stopa míjí lesní paseky, osamělé osady a mrazivou bělobou obalené stromy. Balada ovšem končí na prvním delším sjezdu. Štěpán ztrácí vládu nad lyžemi a po divokých kotrmelcích přistává v závějích. Jedna z jeho běžek tím pádem zaznamenává sice zřetelnou, ale celkem snesitelnou prasklinu. Další, ale už o hodně závažnější se objevuje po nešťastném prošlápnutí velké muldy nedaleko Javorníku.

Navzdory malým šrámům na technice pokračujeme vesele dál. Bez ztracené nálady přijíždíme na Ztracenec. Z hlavního hřebene odbočíme doprava a míříme k Velkým Karlovicím. Čeká nás náročný sjezd příkrým úsekem úzké lesní cesty. Můj spolujezdec při tom neudrží rovnováhu, kácí se ve slušné rychlosti k zemi a dílo zkázy tím na své, vlastně, vypůjčené lyži zdárně dokonává. Zlom je přesně v polovině, tedy jenom kousek před vázáním. Nezbývá mu tedy, než dál brodit hlubokým sněhem. Což je značně únavné a navíc velice pomalé. A tak svoje zánovní lyže přenechávám nešťastníkovi, na jeho zlámanou nasazuji náhradní špici a s tímto totálně nesouměrným nářadím pokračuji dál.

Zdoláváme poslední svah, který slouží jako sjezdovka. Příkrý náklon sice zapříčiní hned několik pádů, aly ty jsou naštěstí úplně neškodné. Smůla však Štěpána neopouští. Na doslova posledním metru sjezdové dráhy naráží do zledovatělé bariéry a ulamuje špici i na druhé vypůjčené lyži. Je z toho, chudák, značně mrzutý, ale jeho stres ani tímto nekončí. Ve světle pouličních lamp kráčíme silničkou k nádraží a pod pažemi svíráme dřevěný šrot, který zbyl z našeho běžeckého nářadí. A koho tady nepotkáme! Přímo proti nám pochoduje jeho budoucí tchyně, která má v této vesnici chatu. Štěpán je červený i za ušima! Takové setkání si ani jeden z nich nepředstavoval! Běžcova bilance posledních dvou dnů je úctyhodná. Včera zlámal Štěpán svoje lyže a dnes oboje vypůjčené. Zkrátka a dobře, když je pech, tak je pech…

nádhernou hřebenovkou z Melocíku do Čadce

Kalendář upozorňuje na březen Léta Páně 1987. Už o sedmé hodině ranní vystupujeme spolu s Pavlem a Bojarem na Melocíku. Tentokrát odtud nezamíříme k Moravě, ale na opačnou stranu. Pokusíme se během dne zdolat čtyřicet kilometrů dlouhý hřeben slovenských Javorníků.

Krajina je jako vystřižená z pohlednice. Nad hlavou jasné obloha a zlaté slunce, při zemi slušný mráz. Po pravé straně se objevují zasněžené hřebeny atraktivní Malé Fatry. Lesní úseky střídají holá návrší, míjíme skrovné dřevěné osady i jednotlivé pasekářské usedlosti. Stopa začíná prudce klesat do obydleného sedla Semeteš. Rozvášněný Bojar sviští dolů tak bláznivě, že jízda nemůže končit jinak než pádem. Jeho lyže je v mžiku o dvacet centimetrů kratší. Naštěstí na jiném konci, než se nachází špice!

Jedeme dál! Stopa začíná být zledovatělá a na úsecích mimo les neznatelná. Je vidět, že se tudy moc běžců neprohání. Nádhernou hřebenovku tu zdobí nesčetné závěje a dlouhé sněhové jazyky. Jejich překonávání je ve stoupáních namáhavé, při sjezdech naopak docela nebezpečné. Tuto trasu totiž jedeme vůbec poprvé. Situaci začíná komplikovat i zvedající se ledový vítr. Fouká, jak taky jinak, než přímo proti nám!

Krajina je tu ale opravdu půvabná. Zvláště v místech, kde se přibližujeme k Čadci. Velice pěkný je průjezd poslední horskou osadou.  Proplétáme se mezi chalupami úzkými chodníčky proházenými v hlubokém sněhu. Do Čadce sjíždíme za mírného stmívání. Značně unaveni, ale vrchovatě spokojeni.

z Bumbálky přes Radhošť do Rožnova

Dlouhá zima roku 1987 je na běžkování neobvykle bohatá. Sníh drží až do března, bylo by škoda toho nevyužít! S Pavlem a synátorem Michalem vystupujeme u rozcestí na Bílou a potom už parádní bílou stopou míříme k Martiňáku. Hezčí počasí si snad ani nejde představit. Navíc jsme na trase skoro úplně sami. Sníh je náramně rychlý, takže nám cesta překvapivě rychle ubíhá. Ale jenom do chvíle, kdy narazíme na prudce klesající úvozovou cestu. Plužit tu dost dobře nejde a rychlost je neúprosná! Zbývá jediné! Brzdit částí těla, která obvykle slouží k sezení.

Martiňák je však bodem zlomu. Mírně stoupající cesta k Radhošti připomíná Václavák. Samý Ostravak! Od malých děvuch a synků pionýrského věku až po vrásčité starky a vysloužilé haviře. „Kaj robiš? Zdař buh! Koľ zarobiš?“, takovéto a jim podobné holé věty dnes zdobí zimní cestu severním Valašskem. Dokonalá slezská kolonizace!

Nebýt těch pulzujících davů, tak je to i tady samá nádhera! Zvláště v blízkém okolí Čertova mlýna. Obdivujeme především krásně ojíněné stromy. Svůj největší půvab vystavují hlavně na pozadí tmavé, azurově modré oblohy.

Až na vrchol Radhoště je to bez jediného pádu. Od kaple a věrozvěstů však míří dolů uklouzaná sjezdovka. A běžky nejsou na její zdolání tím nejideálnějším nářadím! Kotrmelcům se tu nevyhne ani jeden z nás. Bereme to už jako nevyhnutelné a docela milé zpestření.

Závěrečný sjezd z bílé Černé hory si však neobyčejně pochvalujeme. Působí jako parádní třešnička na dnešním přívětivě uhněteném lyžařském dortu. Závěr však servíruje lehký náznak dramatu. Po rozloučení s Pavlem u Eroplánu nám už zbývá zatraceně málo času ke stíhání vlaku. S běžkami pod paží a jazykem na vestě uháníme v lyžácích kluzkými chodníky k nádraží, a až příliš důvěrně připomínáme tanec kozy na ledě. Pacifik v poslední vteřině stíháme! Vše ostatní je v dané chvíli jen pramálo důležité.

ze Soláně na Vsetín

Zima roku 1988 je na sníh poněkud skoupá. Až březen dohání to, co bylo zameškáno. Tasíme tedy běžky a autobusem vyjedeme na Soláň. Kromě mne ještě Áda, Bára, Ester, Michal, Robert, Magda, Pavel, Bojar a Sedlářová Marie. Na čerstvý vzduch dnes kromě nás vyrazily davy lidí. Každý chce ještě urvat co se dá.

Stromy jsou obaleny nadýchaným bílým hávem. Je sice zataženo, ale i tak všechno kolem působí přímo pohádkově.  V dlouhém štrůdlu se spolu s ostatními posunujeme k Tanečnici a potom k Cábu. Ještě před ním ale čeká prudký sešup mezi vzrostlými stromy. Jen málokomu z naší grupy se jej podaří zvládnout bez nedobrovolného polibku matičky země. Naštěstí bez jakékoliv újmy na zdraví lyží i našich tělesných schránek. Zato o kousek dál, skoro na rovině, kde by se nemělo nic moc stát, Michal zkracuje výkvět sovětského dřevařského průmyslu o dobrých třicet centimetrů. Kovová rezervní špice chybící ruskou břízu okamžitě nahradí, a tak je možno zase vesele upalovat dál. To už za svitu sluníčka a podstatně vyšší teploty.

Poté, co na Cábu přepadneme turistickou chatu a šenkýřkám dopřejeme malou útratu, startujeme do posledního dějství. Díky rychlému ubíhání času musíme značně zrychlit i rychlost přesunu. Pádíme rozbředlou kaší a za každým druhým rohem někdo spadne na hubu. Dramatický je úplně poslední sjezd přímo nad Vsetínem. V prudkém svahu jsou už jenom ostrůvky tajícího sněhu. Když do nich v plné rychlosti vpálíme, je předem jisté, co bude následovat. Okresní město uvítáme nejen s oděním mokrým od vody, ale i ozdobeným otisky mazlavého bláta. Finále se neliší od většiny předešlých. Horním městem, parkem i náměstím s rudoarmějcem klušeme v nápadném předklonu a s běžkami pod paží. Konečně, nádraží!!! Naskočíme do vlaku a v příští minutě odjíždíme…

krkolomná cesta ze Soláně do Rožnova

Poslední běžkařskou záležitost osmdesátých let, k níž dochází koncem roku 1988, detailně popisuje v mládežnické kronice Markéta Pimková. Dejme jí tedy slovo: „Náš výlet na běžkách se konal o vánočních prázdninách. Sešli jsme se před osmou hodinou na autobusovém nádraží v Rožnově p. R. Kdo doopravdy pojede, to se dopředu nevědělo. Teprve u autobusu jsme to zjistili. Bylo nás 13. Ester, Michal, Adéla, strýc Frantík, Magda, Robert, Petr, René, Jana, Markéta, strýc Pavel a Věra se Zdeňkem z příbuzenstva rodiny Pimkovy.

Na zastávce jsme nebyli sami. Na Soláň se chystalo i mnoho jiných lyžařů. Nejprve byl přistaven 1 autobus. Ten se samozřejmě rychle plnil. Z obavy, že se na hory nedostanou, se do něho dostali i Kimleři. A protože většina lidí uvažovala stejně, druhý, později přistavený autobus, zůstal poloprázdný. V něm se nechal na Soláň odvézt zbytek výpravy. Tak jsme se pohodlně či méně pohodlně všichni dostali nad Rožnovské údolí a mrak smogu v něm.

 

Na opravdovou túru nás vyrazilo 10. Sníh naší túře nepřál, byl zrnitý, na povrchu zmrzlý a nebezpečně rychlý. Na vrchách bylo sněhu dost, proto první sjezdy byly většinou úspěšné. Obrat nastal ve chvíli, kdy první skupina dorazila, nebo spíše narazila na kmen, ležící napříč lesní cestou. Za zatáčkou se po krátkých intervalech objevovali lyžaři a zhlédnuvše kmen, takřka všichni raději zvolili pád než náraz do kmene. Ani jednomu se nepodařilo zabrzdit, přestože hlasitý smích každého na překážku upozornil.

Jak jsme sjížděli z hor, sněhu ubývalo a ledových, těžko sjízdných terénů přibývalo. Díky takovéto cestě se Jana vrátila domů s krvavou odřeninou pod okem a Magda rychlost svých lyží zaplatila čistotou. Spadla přímo do blátivé příkopy. Ostatní na tom byli „lépe“. Spadli většinou mnohem dřív.

Nad Valašskou Bystřicí jsme byli nuceni lyže sundat a do Rožnova doběhnout pěšky. Čas, kdy měl odjíždět vlak do Mezříče, byl nepříjemně blízko. Nakonec všechno dobře dopadlo, vlak stihli i ti nejpomalejší. Domů jsme se vrátili špinaví, unavení a těšící se na další výlet. To jsme však ještě netušili, že v tomto roce byla tato naše společná túra poslední…. Markéta Pimková “

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))