Expedice Mangalia

ROMANIA ´83

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část třicátá -

Jednoho krásného letního dne si mě nechá zavolat sám soudruh ředitel OSP Vsetín, kde toho času dobývám chléb vezdejší. Hlásí, že se uvolilo místo pro čtrnáctidenní rodinnou rekreaci v Rumunsku. Odjíždí se v noci téhož dne. Když to po návratu z práce oznámím své manželce, padá do mdlob. Má právě rozdělané zavařování ovoce. Takže, bleskurychle nabalit věci i dvě děcka, večer odjet stejšnem do Kačic, trochu se prospat a nad ránem pak prostřednictvím dědy zamířit na Vsetín. Odtud autobusem do Brna a pak mezinárodním rychlíkem do Tramtárie. V kupé spacího vagónu nám dělá společnost maminka a synátor Hučíkovi, rodinná dvojice z našeho okresního města. O dobrou společnost bude tedy postaráno. Přepálíme kus Slovenska, celé Maďarsko a k večeru se ocitáme na kraji Rumunska. V městě Kluži stačím přes okno uskutečnit telegramem sjednaný prodej malého stanu rumunskému kamarádu Mihaiovi a pak celou noc svištíme přes Brašov a Bukurešť k moři. Kolem poledne přistáváme na úplně poslední stanici, v Mangalii.

Ubytování se nekoná v žádném pětihvězdičkovém hotelu, ale ve stanovém táboře vsetínské Zbrojovky. Valaši jsou národ veselý, a tomu odpovídá i vstupní uvítání. Všichni nově příchozí, nás nevyjímaje, musí projít originální slavobránou tvořenou zdejšími rekreanty. Vyfasujeme dva dvoulůžkové stany s podsadou. Jeden pro děcka, druhý pro Dášu a moji maličkost. Milým překvapením takřka každého budoucího rána je hlášení, že náš desetiletý Michal opět během spánku spadl z postele.

Stravování máme zajištěno v blízkém hotelu Palace a koupání nám poskytne nedaleká písečná pláž. První rodinná dovolená u moře nám bere dech. Především naší Esterce, která je odjakživa ve vodě jako doma. A tak si plnými doušky užíváme zvlněné slané lázně i sladkého povalování na docela prostorné písčině.

V blízkosti pláže se nachází rozvětvená delta malé říčky. Roste tu vysoké rákosí, mezi nímž je bezpočet úzkých, romantických vodních kanálů. Uchyluji se tu s nafoukanou matrací a užívám si nádherné, ničím nerušené samoty. Až jednoho krásného dne tu na mne z rákosí vyskočí dva po zuby ozbrojení vojáci. Nařizují okamžitě opustit stanoviště a minimálně do večera se tu nevyskytovat. Důvod je prostý. Právě dnes odpoledne má městečkem projíždět hlava celého Rumunska, sám velký tovarasul Nicolae Ceausescu. Nejméně dvě hodiny pak se všemi aktuálními obyvateli Mangalie stepujeme u hlavní cesty a očekáváme senzaci. Po průjezdu vojenských a policejních aut se náhle přežene docela nenápadná bílá dacie, a z ní jásajícím davům rukou ledabyle pokyne stejně nenápadný přikrčený mužíček. Míří do sousedního přímořského satelitu, kde se nachází jeho přepečlivě střežené letní sídlo.

Když už jsme v těchto končinách, nemůžeme vynechat návštěvu nádherného přístavního města Constanta. Kromě známého kasina a jiných historických budov nás zaujme i místní delfinárium. Usedneme mezi shromážděné diváky a pak společně s nimi obdivujeme, co všechno ti nadmíru inteligentní vodní tvorové dokáží.

Kromě zmíněné Constanty nabízí zdejší pobřeží i celou řadu dalších zajímavostí. Mezi největší taháky bezesporu patří Eforia Sud a Eforia Nord. Není problém se tu dopravit zdejší kyvadlovou dopravou ve formě zvláštních pouličních vláčků. Kromě běžného koupání v moři může našinec své tělo ponořit i do vedlejšího jezera, kde je voda nejen slanější, ale i o něco teplejší. Případně se napatlat černočerným bahnem, které údajně dokáže vyléčit úplně všechny myslitelné nemoci.

Po několika slunných dnech přichází nechtěný monzun. Nebe se pravidelně zahalí do šedi a bouřkové mraky zavlažují zemi provazy vydatného deště. Někdy nás zastihne ve městě, někdy u vody. Třeba právě ve chvíli, kdy daleko za městem dolujeme nejkrásnější pozůstatky zdejší bohaté podmořské fauny.

Sluníčko se časem znovu uvelebí na obloze a rekreanti v milovaném slaném nálevu. Ne každý si tu však přijde na své. Mokré plavky na mém těle se postupně hlásí čím dál nepříjemnějšími problémy. Vzkříšené hemoroidy další čvachtání jednoznačně vylučují. Otestujeme tedy zatím nevyzkoušenou variantu. Bezplavková zóna je naštěstí jen kousek od našeho útočiště. Spustíme se z příkrého pobřežního srázu, odhodíme utajovací textilie a poprvé v životě zakoušíme slast nepokryteckého čvachtání. Vyloučení vlhkých obkladů způsobí i vymizení problémů. Není divu, že se ke zbytečnému a vyloženě nezdravému zahalování už nikdy dobrovolně nevrátíme.

Moje milá choť už u rumunského pobřeží kdysi pobývala, a tak ji vzpomínky nutí se na místo tehdejšího výskytu znovu podívat. Jedeme tedy do Costinesti. Podaří se nám najít chalupu se zahradou, kde jejich tábor tenkrát postával a také místa, kam se chodívali koupat. Vše je tu prý jako před léty. Dokonce i vrak Onassisovy lodi stojí stále na stejné mělčině. Akorát prostý domek má nové obyvatele. Sídlí tu mladá a pohledná rodinka, se kterou se pomocí rukou, nohou a střípků rádobyrumunštiny seznamujeme.

Jednoho slunečného dne vyrážím na průzkum okolí. Přes několik vesniček dojdu do pusté krajiny, v níž by podle průvodce bylo možno narazit nejen na suchozemské želvy, ale i na nebezpečné zmije růžkaté. Tu naštěstí nezahlédnu, zato se mi málem podaří šlápnout na nějakého jiného, mnohem robustnějšího hada. Je černě zbarvený a měří nejméně metr dvacet. Celodenní putování liduprázdnou krajinou však přináší i příjemnější setkání. Želva, jíž náhodou potkávám, má v průměru dobrých třicet až čtyřicet centimetrů.

Vracím se přes chudé vesničky zpátky do Mangalie. Už z dálky vidím na cestě ležícího osla. Nachystám foťák a náramně opatrně se k němu přibližuji. Zmáčknu spoušť a na svůj fotografický úlovek jsem patřičně hrdý. Ale jen do chvíle, než se na sudokopytníka zadívám pozorněji. Mouchy, které se na něm srocují, dávají jasně najevo, že milý oslík je už nějaký čas po smrti.

Ve zbrojováckém tábořišti to však kypí životem. Akční borci právě pořádají maškarní karneval. Vsetínské soustružnice i jejich nadřízení soudruzi se mění v pohádkové postavy. Přímořský vzduch   provoněla valašské slivovice. Není jí naštěstí tolik, aby maškaráda přerostla v bitku. Do rána se vzduch pročistí a vše zase dýchá klidem a obvyklou pohodou.

Blíží se závěr pobytu. Odjezd si nelze představit bez nákupu suvenýrů. Zdejší stánky jimi přímo oplývají. Nejedná se o běžné kýče, ale o originální rukodělné výrobky. Keramika i věci ze dřeva tu vyjdou na babku. Vycpeme jimi všechna volná místa našich cestovních zavazadel. Něco vystavíme doma, něco rozdáme rodině a příbuzným. Kousek Rumunska tak aspoň na chvíli zůstane na očích a čas od času vyplaví na povrch střípky blednoucích vzpomínek.

První a poslední přímořská dovolená v tomto složení končí happy endem. Ještě se naposled vyřádíme ve zvlněné hladině a naposled zamáváme vycházejícímu sluníčku. Bohatší o tisíc nových dojmů pak nesedáme do starého známého rychlíku. Za den a půl jsme opět ve valašské domovině. Pradávným rumunským pastevcům, kteří k nám kdysi doputovali se svými stády, to trvalo mnohem, ale opravdu mnohem déle.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))