GASTRONOMICKÉ TURNÉ

po javornickém hřebenu

Melocík – Čadca – Ježonky

1983

………………………………………………………………………….

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část sedmadvacátá -

Slunce hřeje na plné pecky a země prahne po vláze. Tuláci zase po volnosti s větrem v zádech a modrým nebem nad hlavou. S Magdou, Petrem a Lídou nabalíme své bágly a nastoupíme do autobusu, který nás z Valmezu převeze až na hřeben Javorníků. Sotva vystoupíme na starém známém Melocíku, začínáme zjišťovat, že teplým dnům a nocím právě odzvonilo. Blíží se monzun, takže je předem jasné, že kraťasy, tílka a tenisky naše bídné tělesné schránky jenom těžko ochrání. Naštěstí neseme zápalky a slušnou zásobu kalorií.

Značka nás vede přes malou osadu až k lesu, kde najednou záhadně zmizí. Pátráme nejdříve v mapě, poté i v terénu. Dlouho nic, ale nevzdáváme to. Intuice a trocha zkušeností nakonec slaví úspěch. Několik kilometrů pak pochodujeme lesem, až dorazíme k další osadě. Začíná chatou, která je zajímavá stylem i svými rozměry. Půdorys měří asi dva krát jeden a půl metru. Pokračujeme cestami i chodníčky, míjíme roztroušené chalupy, louky, lesíky a obdělávaná políčka. Žádný hluk, žádný shon, žádný smog. Kolem cesty rostou krásné, červené maliny, každou chvíli někdo zastaví a pojídá.

Přicházíme na rozcestí, kde se máme setkat se Štěpánem. Měl by přichvátat přímo z práce. Je čím dál větší kosa, a tak rozděláváme oheň. Vaříme polévku a pak z vloček a knedlíkového těsta vyrábíme malé placičky. Máme takový hlad, že se po nich jen zapráší. Štěpán stále nikde. Jdeme mu tedy naproti. Naštěstí ne něj narazíme hned za příštím rohem. A tak dál pokračujeme v pětici. Nahoru, dolů, přes pole i přes lesy. Až konečně zastavíme u opuštěné chalupy. Zralé třešně z obsypaného stromu okamžitě doplňují naše potravinové zásoby.

Chvíli před soumrakem dorazíme k pasece s čerstvě pokosenou trávou. Zapalujeme večerní vatru a v jeho světle pak modelujeme třešňové knedlíky. Je sice pravda, že těsto má poněkud hutnější konzistenci, než bývá obvyklé, nicméně obsah kotlíku likvidujeme rychle a bezezbytku. Hlad je, jak známo, úplně nejlepším kuchařem.

Před sebou máme první noc. Rozestýláme si pod hustými větvemi velkého smrku. Tedy, až na Štěpána. Ten své tělo ukládá v těsné blízkosti sálajících uhlíků. Nelebedí si však dlouho. Deštík je zprvu jen tichý a velice mírný. Postupně sílí, až se převtělí v hustý liják. Nešťastný ležák musí chtě nechtě opustit svou vysněnou pozici a na zbytek noci se přesunout k ostatním.

Ráno je chladno a po nočním dešti pořádně mokro. Snídaně z ovesných vloček a různých tuze jedlých přísad nás však staví na nohy, takže můžeme pochodovat dál. Míjíme chalupu se zajímavým signalizačním zařízením. Je poháněno silou větru. Kromě něj však začíná krajinu ovládat nový příděl nebeské vláhy. Kráčíme mlčky, snad až na čím dál silnější drkotání zubů. Déšť sice časem ustává, ale proudící severák je čím dál studenější. Do kabátů zahalení domorodci, jakož i zazobaní Ostravaci z rekreačních chalup hledí na naše obnažené, husí kůží ozdobené holé nohy a nestačí kroutit hlavami. Nechce se nám věřit, že jsme se ještě předvčírem rozkošně opékali u vody. Teď na nás padá přímo z nebe, a ani trochu nás to netěší.

Krajina je ovšem neobyčejně půvabná. Sympatické je nám také to, že po celou dobu našeho dosavadního putování nepotkáváme jediného turistu. A to je právě rekreační špička! Narážíme na bohaté borůvkové plantáže, ale promrzlé prsty nám delší sbírání nedovolí. Když ale Petr narazí na velkou bedlu, její ulovení si pochopitelně neodpustí. Když za chvíli narazíme na obsypaný keř divokého angreštu, zdá se nám o ráji. Tolik věcí kolem cesty, a všechno zadarmo!

Po poledni máme chuť na něco teplého. Okupujeme okolí nevelké chatky a v sousedství nezbytného ohně pouštíme uzdu tvůrčí fantazii. Upravujeme obsah několika konzerv, opékáme bedlu i další houby a jako závěrečnou chuťovku si dopřáváme pomačkanou směs malin a borůvek, dochucenou cukrem a trochou kondenzovaného mléka. A přitom společně meditujeme nad smyslem předražených dovolených v zahraničí či v luxusních hotelech. Shodujeme se, že nám ke spokojenosti nic nechybí a přitom to máme skoro zadarmo.

Po vydatném obědě hodném aristokratů vystupujeme na „kótu 904“. Je tu nejen plno zeleného borůvčí, ale i modrofialových borůvek. Pustíme se do díla a během slabé hodinky nasbíráme plný kotlík! Ale, co s nimi? Někdo navrhuje borůvkový koláč. Uhněteme těsto, nahoru dáme pořádnou vrstvu borůvek a na víčku od kotlíku, položeném na žhavém uhlí, vše zkoušíme péct. Všecko je dobré, až na to, že rádobybuchta drží na pánvi tak pevně, že za žádnou cenu nejde ode dna oddělit. Nezbývá než ke konzumaci použít lžičku. Zbytek borůvek, asi půldruhého litru, rozmačkáme s cukrem a velice štědře jimi ozdobíme právě opečené krajíce chleba.

Přepadá nás velká žízeň. Podle mapy by měla být o kousek níž studánka. S prázdným kotlíkem klesáme stále dolů. Po vodě ani památky! Znovu čučíme do mapy, až nám dojde, že jsme se vydali na přesně opačnou stranu! Takže, pěkně zpátky nahoru! Přibíráme dívky i bagáže a společně klopýtáme k toužebně očekávané vodě. Úzká stezka vede po vrcholu holého kopce. Nalevo, nad horizontem zapadá rudé slunce, napravo se táhne panoráma temně modrých vrcholů Malé Fatry. Kousek níž už vidíme krytou studánku. Jsme zachráněni!

Kotlík i všechny láhve naplníme chladnou, čistou vodou a za svitu měsíce hledáme místo k přenocování. Vybíráme si útulné zákoutí mezi roztroušenými smrky na svahu obrácenému ke vzpomínané Malé Fatře. Tam někde by se mělo ráno vyhoupnout zlaté sluníčko. Zakládáme už čtvrtý dnešní oheň, vaříme čaj a zíráme k temné nebeské klenbě s bílým měsícem a miliony blikajících hvězd. Romantická idylka se však poměrně brzo rozplývá. Nejen díky tvrdým šutrům pod zády, ale především kvůli neskutečně nízké noční teplotě. Všeobecné klepání kosy je k ránu takřka slyšitelné!

Ráno nás nevítá očekávané slunce nad Fatrou, ale souvislá oblaka ocelových odstínů. Vaření snídaně je zpestřeno chladnými pozdravy dopadajících kapek. Vodní pozdravení naštěstí netrvá dlouho, a tak v pohodě snídáme a značně líně balíme náš roztroušený přenosný majetek. Orosenou trávou se vydáváme na další pouť. Cestu nám zdobí porosty červených malin, lesní paseky zaplnily zlaté květy vrostlých stvolů léčivé třezalky. Potkáváme bezzubého šlachovitého staříka, pasoucího dvě strakaté krávy. Zřetelně se podivuje nejen našemu sporému odění, ale především smyslu našeho putování. Evidentně ho řadí mezi nesmysly.

Blížíme se k Čadci a krajina se jeví jako čím dál zajímavější. Prudké svahy protkávají úzké úvozové cesty, vysoké meze a primitivně obdělávaná políčka. Dýchá na nás nefalšovaná atmosféra zašlých časů. Doháníme seschlou stařenku. Nese nůši roští a vedle  ní kráčí atraktivní bílé krasavice. Dvě nefalšované bílé kozy. Asi jsme té větší padli do oka, protože chce za každou cenu pokračovat s námi. Chvíli s ní dokonce roztomile bojujeme. Až po důraznější domluvě majitelky si konečně dává koza říct a poslušně doprovází babičku k jejich společnému domovu.

Za mírného deště klesáme k okresnímu městu Čadca. V obchodě nakoupíme chleba, máslo a nějaký knedlíkový polotovar. Míříme k nádraží. Ale vlaku, který jede našim směrem, můžeme jenom zamávat. Stejně, jako autobusu, od jehož odjezdu nás dělí jen pár desítek metrů. A tak se uchylujeme do útočiště zastřešené vlakové čekárny. A uplatňujeme staré dobré heslo z minulých cest: „Néni co dělať, budeme jesť!“ Postupně likvidujeme zbylé paštiky, sardinky a celou štrycli čerstvého chleba. Abychom duchaplně využili čas, odskakujeme si se Štěpánem k holičovi. Zatímco nás mistr zbavuje nadbytečného ochlupení, nepřestává intenzívně větřit a čekajícímu plénu opakovaně předkládat otázku, kdože tu má domácí klobásky. Vůni našich ohňů prostě nejde utajit.

Další vlakový spoj nás přemístí do Turzovky. Tady zmateně pobíháme kolem a hledáme stanoviště autobusů mířících na Klokočov. Všechny linky se postupně rozjíždějí, a my stále nevíme, jak na tom jsme. Až na zoufalou otázku mířící k jednomu z řidičů se nám konečně dostává patřičné odpovědi. Zběsile uháníme doporučeným směrem a sotva celí udýchaní naskočíme dovnitř, dveře se zaklapnou a náš bus i s námi slavnostně odjíždí. V milém Klokočově vystoupíme zase na čerstvý vzduch a po žluté značce zelenou krajinou stoupáme k Bílému Kříži.

Postupně doputujeme k rozlehlé pasece. Tak nádherně velké borůvky, jaké rostou na zdejším rašeliništi, jsme už dávno neviděli. Je jich tu opravdu dost. Ale ještě víc tu je drobných a neskutečně drzých krvelačných komárů. Je to k nevíře, ale svým soustředěným nátlakem nás úspěšně vytlačují ze svého teritoria. Vysvobození přináší až rozkřesání nezbytné vatry. V modravé cloně rozvířeného dýmu děláme z prášku a vody těsto, které pak plníme nasbíranými borůvkami a malinami. Výtvory neladných tvarů poté vhodíme do vodou naplněného kotlíku a nad plameny ohně uvádíme do varu. Běžné ovocné knedlíky to připomíná jen velice vzdáleně. Spoléháme však na svá otrlá zažívací ústrojí, která si s teplou gastronomickou novinkou bezpochyby poradí.

Z vedlejšího koryta malého potůčku si poté děláme koupelnu. Důkladná páteční očista se odehrává za velice vydatné asistence všudypřítomných komárů a teplot na měsíc červenec značně netypických. Horký čaj z malin a třezalky nás však patřičně nakopne a my můžeme konečně dlouhý výstup na Bílý Kříž úspěšně dokončit. Odtud už klesneme k Visalájím, abychom po chvíli doputovali do konečného cíle, na staré známé Ježonky.

Takové halasné uvítání, jakého se nám dostává od účastníků probíhajícího dětského tábora, jsme určitě nečekali. Dobrá teta Alenka se starostlivostí sobě vlastní se okamžitě začne starat o naše, stále ještě nevyprázdněné žaludky. My jí zase předáváme vlastnoručně nasbíraný borůvkový pozdrav pro rozdováděná děcka. Uléháme na vypůjčené matrace v jídelně malé chaty a zdá se nám o ráji. V porovnání s minulou nocí na kamení je to nebe a dudy. Upadáme do slastného nevědomí, zatímco venku potichu, docela dlouho a náramně vydatně prší…

Sobotní ráno se vyznamenalo! Je zase vidět modrá obloha a cítit teplé paprsky zlatého slunce. Ve starém sboru u Foldynů se spolu s příchozími a dalšími rekreanty scházíme k bohoslužbě. Díky svému vandráckému odění sice vypadáme poněkud výstředně, což ale, jak se zdá, nikomu příliš nevadí. Odpoledne vyrazíme s ostatními na společnou vycházku a večer si přisedáváme k zapálenému táboráku. Zkoušíme tu další kulinářskou vychytávku. Těstem obalujeme lískové pruty a ty pak dozlatova opékáme nad ohněm. Díky přítomným dětem nemusíme ani tento pekařský výtvor nabízet místnímu ptactvu či divoké zvěři. Hůlky jsou během chvilku bezezbytku ohlodané. Iva, skalní účastnice všech dětských táborů, při dohasínajícím ohni odhaluje sladké tajemství. Její hodinka, která ji má překlopit mezi zasloužilé maminky se nezadržitelně blíží. Vydrží do rána? Moc tomu nevěříme.

Po hvězdnaté noci, kterou trávíme v blízkosti ohniště, přichází nové slunečné ráno. Iva drží, kupodivu, stále ještě pohromadě. A tak vybíháme se Štěpánem do lesa a přinášíme jí a ostatním plný kotlík nádherně šťavnatých malin. Jako poděkování za končící dětský tábor, který spolu s chotěm Milanem a maminkou Alenkou vedla. Nastává chvíle všeobecného loučení. Zavazadly a poté i vlastními těly zaplňujeme interiér mého odloženého přibližovala. Máváme a pomalu odjíždíme. Na kapotu si přisedají další čtyři duše, včetně zmiňovaného náčelníka. Ten ale musí co nevidět přesednout do své červené škodovky. Nastávající maminka už čeká v pohotovosti na neodkladný odjezd. „Neporodí cestou?“, visí ve vzduchu nezodpovězená otázka. Porodí, naštěstí, až v nemocnici. Syn Martin spaří světlo světa posledního dne sedmého měsíce Léta Páně 1983.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))