VANDRMIX

let osmdesátých I

--------------------------------------------------------

VANDRY Z ROKU RAZ DVA

- část šestadvacátá –

………………………………………………………………………………

Sáňkování olympijské

Jedné lednové neděle roku 1980 se i s několika sáňkami brodíme na holý kopec mezi Poličnou a Jarcovou, jemuž přezdíváme Olymp. Krajinu ovládla typická zimní pohoda, sněhu je až po kolena. Zcela specifické supersaně má Karel, zvaný Pchořt. Po nenáročném sjíždění jednoho olympijského svahu se posouváme ke známé Jarcovské gule. Vytyčujeme tu rychlou, tuze náročnou dráhu, kopírující rozbitou lesní cestu. Nedobrovolné havárie, doprovázené nekoordinovanými kaskadérskými kousky jsou součástí bezmála každé soutěžní jízdy. Zvláště v jedné obzvlášť ošemetné zatáčce. Díky milosrdné sněhové nadílce se však nikomu nic zvláštního nestalo...

        

Májové dny na Súlově

Ve společnosti švarné Hanky a jejího bráchy Bojara pádíme značně opožděným autobusovým spojem z Valmezu do Bytče. Je první máj, lásky čas a rozkvetlá příroda tomu odpovídá. Od zmíněné Bytče zamíříme přes kopec přímo ke skalám. Ale k jejich odvrácené straně, kam turisté skoro nechodí. Hlubokým kaňonem, jemuž předchází atraktivní vodopád, se posunujeme až k malé jeskyňce. „Tady přespíme“, shodneme se unisono a ukládáme zde své nabalené batohy. Hned naproti je těžko odolatelná horolezecká výzva. Nádherný komín stoupající kolmo vzhůru. Je samozřejmé, že jej  musíme pokořit! V poslední třetině výstupu však Bojarovi ujíždí noha a jeho tělo se řítí nekontrolovatelně řítí dolů. Potkává jej však neuvěřitelné štěstí.  Při skluzu se zastavuje o vyčnívající trnitý keř. A tak můžeme výstup bez velkého zdržování dokončit a pak pokračovat v kostrbaté náhorní procházce. Na skalnatém hřebenu si užíváme parádních výhledů a nádherně rozkvetlých modrofialových konikleců.

Klesneme dolů k jeskyňce, nahrabeme v okolí hromadu listí na hlubokou podestýlku a usedáme k zapálenému ohni. Kolem jedenácté večerní nám to nedá a vylézáme na nejbližší vyčnívající skálu. Atmosféra prvomájové noci je nepopsatelná. Nad hlavou září měsíc v úplňku, takže všude kolem je světlo jako ve dne. Obklopují nás divoká skaliska a hluboko pod námi, hned vedle šumícího potoka plápolá náš ohýnek. To jsou přesně ty chvíle, na něž se nezapomíná…

Po nezvykle teplé noci v jeskyňce si dáme studenou sprchu v nedalekém vodopádu. Poté znovu rozžehneme malou vatru a nad jejími plameny kuchtíme teplou snídani. Kolem sedmé ranní pro jistotu oheň razantně uhasíme a ohniště uvedeme do původního stavu. I s pohozenými zbytky suchého listí. Vydávám se naproti druhé části naší výpravy, která by měla co nevidět přistát v ústí kaňonu. Najednou uslyším slovenštinu a vzápětí zahládnu putující karavanu v čele s několika uniformovanými hajnými. Nic horšího nemůže vandráka potkat a navíc na Slovensku! Přitěžující okolností je skutečnost, že táboříme v chráněném území. Okamžitě pádím skalnatou oklikou za opuštěnou dvojicí, abych ji přes valícím se nebezpečím varoval. Nepodařilo se! Hajný už má v ruce občanky a zahajuje výslech. „ Čo to je tuná?“, ukazuje na vztyčený vršek suchého smrčku ozdobený barevnými fáborky. „Přece májka“, odpovídáme pravdivě a přitom se v duchu úpěnlivě modlíme, ať některý z pohozených suchých lístků na ohništi nevzplane. „Máte šťastie, že ste nerobili oheň!“ odpovídá rameno lesního zákona a vrací zkontrolované dokumenty. Padá nám tak velký kámen ze srdce, že to musí být slyšet až v Žilině. Kdyby jen borec tušil, že ještě před hodinou zde plápolal bezmála metr vysoký táborák…

Hodíme bágly do křoví a jdeme vstříc už vzpomenuté druhé várce. Drkotavou lesní cestou se blíží plně obsazený trabant. Jenom co z něj vyskáče trojice dívek v podobě Ivy, Dany a Svatky, řidič Bláža zahájí otáčecí operaci. Naneštěstí právě v místě, kde je k tomu až zatraceně málo místa. Při couvání dozadu neodhadne vzdálenost zadní částí svého zahraničního vozu skončí v potoce. Nevadí, je nás tu dost, bakelitový stroj lehce vytlačíme ven. Poté, co zadek skutečně dostaneme z vody, rozrušený Bláža před velkou mezí zatočí volantem tak razantně, že v okamžiku ukroutí řízení. Gumový silentblok řidičově síle neodolal. Co teď? Slídíme po okolí a pátráme po kousku nějakého pevnějšího drátu. Nacházíme jej nedaleko. Jejím přidrátován kus dřevěného plotu. S Bojarem se neprodleně pouštíme do opravy. Po hodině zápolení kupodivu spojíme oddělené části, ale nikoliv ideálně. Zatáčení na levou stranu je značně omezené. Bláža navzdory tomu směle vyráží na zpáteční cestu. Blízká budoucnost ukáže, že skutečně dojede až do vzdáleného Valmezu. Jede pouze na druhý rychlostní stupeň a prudší levotočivé zatáčky musí najíždět nadvakrát…

My si ještě vrátíme do romantického světa skal a po zbytek dne si naplno užíváme zdejších nevšedních krás. Rašícího zeleného listí, spousty barevných květů a nebetyčných slepencových věží v blízkém i vzdálenějším okolí. Slavné májové dny přinesly nejen jarní nádheru, ale i občasné náznaky dramatu K večeru dorazíme zpátky do Bytče a odtud už bezproblémově autobusem k domovu.

Dvojnásobné narozeniny

Měsíc září přivane nejen definitivní konec prázdnin, ale hned dvoje narozeniny našich bližních. Jedny dokonce pořádně kulaté! Šedesáté výročí narození slaví náš oblíbený pastor, jemuž neřekneme jinak, než strýc Klvánek. Dostává velkého panáka s rádiovkou, brýlemi, šálou, holí, ponožkami, papučemi, kyticí, alpou a solí na nohy. Na oplátku dostáváme nádherný, dvouposchoďový dort.

Vedle jubilanta tu máme i třiadvacetiletou Danu. Při oslavě jakýchkoliv narozenin nesmí chybět zaběhlý rituál, tedy hobla. Takže, nejdříve šedesát poctivých zdvihů strýce Klvánka a vzápětí třiadvacet s poměrně lehčí Danou. Dohromady tedy třiaosmdesát kousků! Na takovouto oslavu se nezapomíná!

Šplh upláchl na Západ

Jedné zářijové soboty nás šokuje naprosto nečekaná zpráva. Náš dobrý kamarád Šplh prchnul na západ. Se svojí chotí Ášou, dcerou Andrejkou a ojetým trabantem. Teď už nás pozdravují z Curychu. Dobrou zprávou je, že za alpskými nevládnou komunisti, a tak někdejšího vězně svědomí už nemá kdo zabásnout. Budoucnost ukáže, že zmíněné švýcarské město se pro mladou rodinku stane trvalým útočištěm.

Jedeme na Žďár!

Kolem páteční půlnoci sedáme na vlak a uháníme k Vysočině. Po otravném nočním přesunu jsme kolem osmé ranní ve Žďáru nad Sázavou. Jdeme pochopitelně do místního sboru. Dopoledním kázáním slouží náš strýc Klvánek, odpoledne jej vystřídáme s improvizovanou besídku. Alenka, která se zuby nehty brání Pavlovu vytrvalému naléhání, se snaží uprchnout. Záměr ji však nevychází, zavčasu je zadržena. Večírek s místními vrstevníky se poté koná v domku u Martínků. Nocujeme v hotelu i v jednotlivých rodinách. Za vším stojí náš bývalý pastor Jindřich, který má toho času na starosti právě tento zvlněný kraj. V neděli se účastníme poutavé besedy s pracovníkem ochrany přírody o Chráněné oblasti Žďárské vrchy, doplněné barevnými diapozitivy. Po procházce městem s výkladem zmíněného Jindry uháníme na odpolední vlak. Díky přítomnému Lubošovi a jeho cestovnímu kapesnímu banju je návrat k domovu příjemný a docela veselý. Nicméně, ve vztahu Alenky a Pavla se zatím nic nepohnulo. Nedobytná dívka opakovaně a dost důrazně tvrdí, že už nikdy více do Žďáru! Budoucnost však ukáže nulovou platnost tohoto předsevzetí. Vysočina jí nakonec učaruje a do dvou let se tu natrvalo usadí.

Přes Vršatec do Púchova

Je první svátek vánoční Léta Páně 1980. S Hankou, Bojarem a Štěpánem sedáme o deváté večerní ve Valmezu na vlak, který nás v prázdných vagónech přemístí do Horní Lidče. V čekárně sedneme ke chladnému vincku, louskáme buráky a loupeme pomeranče. Do místnosti, v níž kromě nás nikdo nepobývá, najednou vstoupí uniformovaný a ozbrojený člen Veřejné bezpečnosti. „Kam máte namířeno, ke komu konkrétně, kde budete spát? Vypadá to, že jedete po chatách! Ukažte mi vaše batohy!“ Poslušně posloucháme rameno zákona a postupně odtajňujeme zákoutí našich přenosných zavazadel. „Čí jsou to tepláky? Na co si berete šití?“, takovéto a další podobné duchaplné otázky se bez přestání derou z jeho úst. Dotěrný výslech končí předložením občanek, z nichž si pak příslušník pečlivě zapíše veškeré příslušné údaje.

Kolem půlnoci nás poslední spoj vyklopí v Návojné. Jenom tak, podle intuice, stoupáme potmě na hřeben. Na Vršatci jsme asi ve tři hodiny. Zalézáme do vydlabané jeskyňky a u vchodu rozděláváme oheň. S bláhovou nadějí, že zde dočkáme bílého rána. Kouř postupně zaplní nevětraný prostor a během první půlhodinky zaznamenáváme náznaky přiotrávení.

Nedá se nic dělat, jdeme dál. Vyšplháme na protější ostrý hřeben, abychom se vzápětí tak zvaným Štěpánovým komínem spustili dost riskantně dolů. Přítomný borec onoho jména zde totiž poněkud kostrbatě sklouzne o něco níž. Naštěstí bez vážnějších následků na těle i na duši. Ještě za tmy rozděláme oheň a v jeho dosahu rozbalujeme svačiny v podobě vánočních zbytků. Kolem se prohání náramně silný vítr a veškeré teplo unáší pryč. Konečně svítá! Balíme švestky a klopýtáme k Červenému Kameni. Impozantní špičatá skála nad dědinou nám bere dech, takže není divu, že se stane našim nejbližším horolezeckým cílem. Jak je našim dobrým zvykem, bez jakéhokoliv zabezpečovacího vybavení.

Popojdeme o kousek dál a v ukrytém zátiší vaříme čaj ze zmrzlých šípků. Je neobyčejně lahodný. V jeho síle pak jdeme přes dva hřbety dál. Žádná značka tudy nevede, a tak skoro pořád bloudíme. Nakonec přece jenom doputujeme do Lednice. Překvapuje nás malebná krajina s pěknými skálami a zříceninou starého hradu. Na dlouhé pobývání však nemáme čas. Přes několik kopců a údolí pak doputujeme až do Púchova. Jsme k smrti unaveni, ale vlakový spoj k valašské domovině nakonec stíháme. Do paměti se nám zapisují další pozoruhodné, samozřejmě poněkud vyšinuté Vánoce…

Návštěva ve Frenštátě

Koncem ledna roku 1981 pádí meziříčští mládežníci do sousedního Frenštátu. Odpoledne poslouží zdejšímu společenství novoroční besídkou a poté přijímají pozvání zdejšího nedostižného cukráře, strýce Kuliga do jeho přeslazené manufaktury. Nejdřív představí koblihárnu i místnost na zdobení cukroví a poté nabídne velký kotel sladkých odpadků určený k okamžité likvidaci. Nabiti spoustou kalorií, přesouvají se pak všichni do nedaleké tělocvičny. Ve společnosti kruhů, bradel, koní a koz se pak většina přecpaných borců a borkyň převtěluje v opice. V součinnosti s místními mládežníky zde v náramně dobré náladě vydrží do pozdních večerních hodin. Návrat k domovu zajistí až poslední projíždějící pacifik. Není divu, že se budou podobné akce i v budoucnu s velkým úspěchem opakovat.

Blážovy padesátiny

V polovině měsíce března je jedno ze sobotních odpolední věnováno nedostižnému aktivistovi Blážovi. Je mu totiž právě padesát let. Jubilant vzpomíná na dětství i mládí, zkouší hrát na kytaru i mandolínu, dokonce i recitovat a v doprovodu své choti Alenky zazpívat jednu z jejich oblíbených písniček. Od svého sboru, kde právě zastává služebnost vedoucího, obdrží až po okraj naplněný velký dárkový koš. Mládežníci se poté přesouvají do Balcarovic útočiště na Čapkově ulici. Po tradičně bohatém pohoštění opět přichází chvíle vzpomínání. Na mládežnické tábory, sborové i rodinné výlety, na Blážovy veselé i vážné historky. Část večera je zachycena na magnetofonový pásek, který by měl co nevidět putovat k Áše a Mirovi do švýcarského Curychu. S velkým poděkováním a srdečnými gratulacemi se loučíme a přejeme nejvýraznější postavě zdejšího společenství zdraví, radost a Boží požehnání na další, zatím neznámou etapu životního putování.

Výlet na Bystřičce

Na pozvání sympatické rodinky Jančových míříme jedné dubnové neděle na Bystřičku. Ta trocha sněhu a mírný mráz ani trochu nevadí. Ve společnosti kompletní Pimkovic familie, jakož i mého prvorozeného syna Michala pak pod taktovkou rázné náčelnice Jany stoupáme do okolních zalesněných kopců. Aby toho pohybu nebylo málo, časem dochází i na nejrůznější pohybové hry. Potěšeni vzájemným společenstvím i aprílově zimní krajinou, sestupujeme k večeru do údolí. U rozpálených kamen poté nejen nezávazně klábosíme, ale i s chutí pojídáme kulinářské výtvory našich fantastických hostitelů.

Vizovické vrchy

Kalendář ukazuje 19. leden1981. S Elenkou, Bojarem, Štěpánem a Charlym, chcete-li, Pchořtem, se o velikonoční neděli vydáváme vlakem do Lidečka. Přebrodíme tok studené říčky Senice a začneme stoupat do kopce s velkým K. Vrchol, k němuž máme právě namířeno, skutečně nese název Kopce. Jenom co konečně vyšplháme nahoru, spouštíme se opět dolů. Nikoliv ze svahů Kopců, ale do jedné z děr směřujících do místního podsvětí. Už první metry puklinových jeskyní avizují nepřehlédnutelné nebezpečí. Bez patřičného vybavení, především lan, baterek a kvalitních přileb bychom se nemuseli vrátit bez úhony. Detailnější průzkum tedy odkládáme na neurčito.

Zalesněným hřebenem se poté posuneme poněkud k západu a na jedné z prvních pasek zahajujeme letošní opalovací sezónu. Dlužno podotknout, že za občasné přítomnosti padajících sněhových vloček. Pokračujeme dál a po desetikilometrovém klopýtáni dojdeme na vrch Klášťov, návrší, kde kdysi stávalo opevněné hradisko. Starý choroš, který se dostal do blízkosti plápolajícího ohýnku, slouží po značnou část zpáteční cesty jako velice solidní dýmovnice. Ta se zvlášť dobře vyjímá především se svým nadšeným nositelem, nedostižným elegánem Charlym, neboli Pchořtem. Tento nepřehlédnutelný borec je rovněž iniciátorem všelijakých bojůvek, především kontaktních řecko-římských zápasů. S čímž ale kontrastuje jednoznačně mírové poselství pobuzené jarní přírody. Rozkvetlé devětsily, petrklíče, sasanky a podběly dávají jasně najevo, že zima už definitivně končí a vládu nad krajem přebírá slunce a azurová obloha…

English is easy

Tak nějak začíná text učebnice angličtiny pro samouky, která se stává základním kamenem pro další nástavby světového jazyka číslo jedna. Kolem zmíněné příručky se soustřeďuje i přibližně dvouleté srocování jazykomilných nadšenců v Pimkovic rožnovském obýváku. Lektorem není nikdo slavnější než nedostižný lingvista, hovořící nejméně osmi jazyky, náramně oblíbený Pavel Mrkvánek. Náplní lekcí zdaleka nejsou jen anglické fráze a slovíčka, ale protistátní vtipy, které se postupně vepisují do většiny domácích sešitů. Co se týká vlastního cizího jazyka, většina pojmů se z děravé šedé kůry mozkové postupně vytratí. Kromě jedné nezapomenutelné věty, opakované skoro při každém, samozřejmě, opožděném příchodu zmíněného intelektuála: „I am sorry, I am late…“ Co se všechno kolem této aktivity odehrávalo, to napoví zrýmovaná historie výuky, slavnostně přednesená při úplně posledním zvonění. Datum se váže ke konci června Léta Páně 1981.

Instalace Milana Hloucha

3. října roku 1981 dochází na střídání stráží. Populárního strýce Klvánka střídá na postu sborového pastora, mladý, čerstvě vyučený teolog Milan Hlouch, který právě dokončil studia na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze. Během uvítacího programu se postupně ke slovu dostanou nejen oba zmínění služebníci Slova, ale i místní mládež se zbrusu novou, na míru ušitou písničkou, nazvanou „Náš kraj“. Ta se postupně dočká několika aktualizací, až skončí u poslední, všeobecně použitelné verze, která tu a tam zazní i během příštích týdnů, měsíců a roků.

Návštěvy mladých u Lautnerů

Tři dny před Vánocemi se početná výprava mladých, vedená čerstvým pastorem Milanem brodí hlubokým sněhem k osamělé vilce manželů Lautnerových v katastru podhorské obce Prostřední Bečvy. Běžkami je vybaven pouze zmíněný pastýř, který se tímto přepravním nářadím už dopředu mazaně vybavil. Ostatní jen s obtížemi zdolávají naváté sněhové závěje, navíc ještě s bohatou vánoční nadílkou základních životních potřeb včetně jižního ovoce a mírně povadlé zeleniny. Postarší obyvatelé zdejších pasek by se tou aktuální bílou nadílkou do místního obchodu jenom tak nedostali. Překvapení je obrovské a následné pohoštění, doplněné poutavým vyprávěním někdejšího zasloužilého havíře více než příjemné.

O týden později, tedy ještě před Silvestrem, se podobná návštěva na stejném místě zopakuje. Tentokrát prostřednictvím našeho prostorného přibližovadla značky Škoda 1202 STW. Auto se sice dlouho hrdinně prodírá vrstvami změklého sněhu, v půli cesty ale odmítá pokračovat dál. Nadobro uvízne v jedné zákeřné, docela hluboké závěji. Nejméně hodina námahy vyjícího motoru i několika zoufale tlačících duší však vyústí v konečné vysvobození. K Lautnerům se tedy opět musí jít po svých. Což ani trochu nevadí. Povídání se strýcem, sáňkování před chalupou, jakož i konzumace tetina vynikajícího oběda veškerou štrapáci mnohonásobně převyšují.

Během této návštěvy si ani zdaleka neuvědomujeme, že jde o návštěvu úplně poslední. Příštího léta manželé odletí za dětmi do Kanady a strýc se odtud už nikdy nevrátí. Za Velkou louží uléhá k přechodnému spánku, zatímco teta přesídlí k jedné ze svých dcer do nedalekého Jičína.

Silvestrovský večírek ´81

Poslední večer roku se odehrává v rodinném hnízdě novomanželů Hlouchových. Hlavní náplní programu je předávání věcných darů. Jsou jednoznačně vtipné a vážou se k povaze či zálibám obdarovaného. Součástí setkání jsou i zveřejněné inzeráty či aktuální telegramy. Z nepřeberné nabídky  je tu pár typických ukázek:

„Na stavbě se krade! Borišovi se ztratila lopata a teď se nemá o co opírat!!!“

„Do nemocnice na kraji Valmezu byl převezen pan Pimek, který tvrdil, že je pokopán elektrikou.      Znalci však zjistili, že nešlo o elektřinu, ale o ženu Zdenu.“

„ČTK vydala prohlášení, že meziříčský farář Milan Hlouch má kuchařku. Je anglického původu a ukrývá se v knihovně.“

„Koupím foťák a aktovku. Zn: ´Budu fotit akty´. Patriarcha Pimek“

„Koupíme jednu fůru prázdné slámy. Ať je co dělat na zasedání ZN: ´Sborového výboru´. Pastor MH“

„Koupíme 99 židlí a jeden otoman. Zn: ´Pro Boba´. Starší sboru“

„Hledáme zaměstnání s bidlem. Zn: ´Pro Kuřata´. Hana Jančová“

Večírek končí koncem roku starého a začátkem toho nového. Takže, vzhůru do neznámých zákoutí Léta Páně 1982!

Sobotní vycházky

Na přání mnohých se do odpoledních sobotních programů zařazují i občasné vycházky do přírody. K té první dochází koncem měsíce dubna roku 1982 a vede přes Poličnou na Piškovou a poté přes Jarcovou do Brňova. Trasu ve zdraví absolvuje i Milena Majerová, která pár dní nato úspěšně porodí jedno ze svých posledních dětí. Druhý špacír vede nad lyžařský vlek na Bražiskách a třetí jen o kousek níž, kde populární, těžce pohyblivá teta Haindlová pronese památnou větu: „To je krásné! Už se vám nedivím, že vás to táhne do přírody!“

Loučení s Bojarem

Čas se posunul o rok dopředu. Posledního dubna roku 1983 se musíme rozloučit s vytrvalým vandrákem a našim dobrým kamarádem Bojarem. Opouští svůj rodný kraj i milovanou choť Elenku, aby její žhavou náruč vyměnil za studené zdi prostějovských kasáren. Snažíme se mu jeho nedobrovolný odchod aspoň trochu ulehčit a tak mu věnujeme část sobotního odpoledne. Loučí se děti, parťáci z cest i ostatní členové aktuálního společenství. S přáním, aby na svém novém dvouletém působišti zakusil, že Bůh je velký Utěšitel. Přesně tak, jak to do mládežnické kroniky vepsala jeho vlastní sestra Hanka.

Ze Súľova na Kľak

Je konec apríla, ale počasí připomíná červenec. S Pavlem a Štěpánem vystupujeme kolem deváté hodiny v Bytči a míříme ke starým známým, stále přitažlivým Súlovským skalám. Úzkýma chladným kaňonem postupujeme nahoru, zastavíme se u vodopádu i malé jeskyňky, kde jsme před dvěma roky s Hankou a Bojarem nocovali. Vzpomínáme na romantickou měsíční noc i méně romantické ranní setkání s pramálo sympatickým, uniformovaným hajným. A stejně jako tenkrát, i dnes obdivujeme žluté petrklíče, bílé sasanky a až neskutečně krásné modrofialové koniklece. Na hřebenu ukrýváme bagáže pod vrstvu suchého listí a polehku se vydáváme směrem k Súľovu. Svěží zeleň rašících stromů tu kontrastuje s bílými slepencovými stěnami, do toho voní kvetoucí třešně a z modré oblohy září zlaté paprsky jarního slunce. U zříceniny hradu potkáváme sedmdesátiletého skalního turistu z Ružomberka. Sedí na okraji skály, nabízí nám čaj a říká: „I kdybych teď spadl dolů, tak nemám čeho litovat. Tolik krásy jsem už za ta léta viděl…“A dál nám barvitě líčí své pocity z nesčetných setkání se zázraky božské přírody.

Sestupujeme do kotliny a podél Gotické brány se vracíme ke svým pečlivě zamaskovaným břemenům. Část obsahu pohotově přemístíme do svých žaludků a za vyloženě letního vedra, jen tak, v kraťasech, pochodujeme ke zřícenině hradu Lietava.  Mezitím ovšem na hodinku zastavíme na prosluněné pasece a vystavujeme svá bílá těla blahodárným nebeským paprskům. Konečně se vydrápeme k vyvýšené zřícenině. Překvapuje nás svou rozlehlostí i poměrnou zachovalostí. Na dlouhé pobývání však nezbývá čas. A tak opatrně sestupujeme do údolí. Cestou si všímáme dvou nádherně vybarvených motýlů. Před námi se však tyčí nová překážka, jíž se dost dobře nemůžeme vyhnout. Chtě nechtě pak pomalu a vytrvale šplháme na protější hřeben. S nacpanými bágly na zádech je to pořádná makačka! Teď už nás čeká jen prudký sešup do hluboko položených Rajských Teplic.

Z lázeňského městečka nás autobus přemístí do Rajecké Lesné. Procházíme dědinou a přestože je večer, všude potkáváme hloučky domorodců. Stojí na cestě či u zápraží svých domů a mají si evidentně o čem povídat. Zkrátka idylka, známá už jen z vyprávění našich rodičů. Opustíme vesnici a jen kousek od ní narazíme na zázrak! Přímo u cesty ze země tryská asi čtyřmetrový gejzír! Působí jako fata morgána. Uděláme pár kroků a nad horizont Lúčanské Fatry právě vychází bílý, dokonale kulatý měsíc. Romantičtější procházku si snad ani nejde představit.

Romantika neromantika, v prvé řadě teď musíme najít nějaký plácek k uložení svých znavených tělesných schránek. Nacházíme jej jen kousek od bublajícího potoka. Rozděláváme oheň, připravujeme teplou večeři a za usrkování večerního čaje z místních bylin v tichém zadumání dočkáme posledního záblesku hasnoucích plamenů. Uléháme do srovnaných otýpek smrkového chvojí. Tak luxusní podestýlka, to je přímo neskutečný sen!  Vleže zíráme na důvěrně známou klenbu s miliony blikajících hvězd. Vévodí jim jasný měsíc, odrážející se ve zčeřené hladině zpívajícího potoka. A to až do chvíle, kdy se v myšlenkách ztratíme v hlubinách neznáma. Znovu zavětříme až s prvními náznaky přicházejícího svítání.

Ráno vyrážíme bočním údolím na hřeben zmíněné Lúčanské Malé Fatry. Postupně ztrácíme značku, ale nikoliv naději. Intuice nás tentokrát nezklame. Po čichu vyšplháme necestou až na vyvýšený hřbet. Fouká tu silný a nečekaně chladný vítr. Kvetou zde však něžně bílé sněženky a se zbytky tajícího sněhu nádherně kontrastují růžové květy lýkovců. Je jich tu všude plno. Omamná vůně nás pak provází až na bizarní vrchol 1370 metrů vysokého Kľaku.

Sedneme na okraj strmé skály a zíráme do dálky. Tak vděčné výhledy se jenom tak nevidí! Netrvá však dlouho a už zase prudce klesáme dolů. Tentokrát k místům, na něž jsme před chvíli zírali z vyčnívajícího kľakovského zubu. Extrémním sešupem sklouzneme do hluboké Fačkovské doliny. U čistého potoka pak omýváme znavená chodidla, počítáme puchýře a konzumujeme zbylé potraviny. Kamenitou pěšinou doklopýtáme do Fačkova, zamáváme vévodícímu Kľaku a s povadlým tělem a báječnými pocity zamíříme k domovu…

Valašsko se loučí, Valašsko vás vítá

Druhou sobotu v devátém měsíci se scházíme, abychom byli účastníky dalšího střídání. Meziříčský sbor opouští Milan a unáší s sebou i naši Ivanku. Jejich místo však neprodleně zaplňuje Aleš se svojí nadprůměrně pohlednou Libuškou. Za přítomnosti církevního „instalatéra“, oblíbeného Brňáka z Ostravy, Jury Veselého zpíváme Milanovi naši upravenou „hymnu loučení“, a Alešovi, rovněž upravenou hymnu vítací s povědomým názvem Náš kraj. Dodatečné večerní setkání s mládežníky pak zabere promítání až překvapivě vyvedených Milanových, na Valašsku pořízených diapozitivů a Alešovo vyprávění životního příběhu svého obrácení. Až do pozdního večera se pak bavíme výlučně na účet obou ústředních postav dnešního dne. Samozřejmě, v dávno zažitém módu valašských svateb a jiných veselek.

Se Štěpánem na Štěpána do Štěpána

Ten nápad mi zraje v hlavě poměrně dlouho. Konečně se ho podaří převtělit ve skutek. O druhém svátku vánočním, tedy, na Štěpána pádíme se Štěpánem do Štěpána. Ke štěpánské výpravě se ještě přidává Vlasta Škrlová a můj brácha Antonín. Tedy parta, která se nikdy předtím, ani nikdy poté nedala dohromady.

Ranním vlakem svištíme do Horní Lidče, odtud autobusem do Návojné a dál už pěšky ke hřebenu Bílých Karpat. Údolím kolem potůčku jdeme cestou, jejíž bláto se nelepí jenom na paty, ale na celé boty. Přicházíme k pěkné, čundrácky vybavené chajdě, stojící za nádherným statným bukem. Lesem pak stoupáme na holý hřeben, rozhlížíme se po malebných horizontech až narazíme na žlutou značku, která nás dovede  ke známému sedlu v blízkosti Vršatce. Vyšplháme pak na protější kopec, odkud máme jako na dlani zříceninu i s bizarním okolím. Působivý pohled umocňuje panoráma vzdálených a náležitě ostrých Strážovských vrchů. Jdeme kousek po hřebenu, potom odbočujeme doprava, zdoláváme strmý, kamenitý svah a lesem sestupujeme do Sidonie, vesnice, která se rozkládá na území dvou republik. Pravá strana náleží do České, levá do Slovenské socialistické republiky.

Přicházíme na nádraží a vlakem se konečně posunujeme k vlastnímu cíli. Jsme tedy se Štěpánem na Štěpána ve Štěpáně! Mise je sice splněna, ale do večera ještě zbývá trochu času. A tak se vesničkou Štěpán protahujeme na její horní konec a poté ještě vystoupáme na nejbližší kopec. Jeho vrchol nám poskytuje překvapivě pěkné výhledy do okolí. Velice zajímavým listnatým lesem pak klesáme k Bylnici. Nádraží leží přímo naproti nám. Dokonce už na něm čeká i náš vlak. Jediným problémem je říčka Vlára. Izoluje nás od čekajícího spoje a nikde v blízkosti nestojí žádný most. Zbývá nám jediné. Vánoc nevánoce, vyzouváme zimní boty a po kolena ve vodě brodíme na druhou stranu. Všichni, až na Vlastu. Ta zůstává bezradně stát na protější straně a nezbytné překonání koryta vytrvale odmítá. Do odjezdu zbývají dvě tři minuty. Patřičně se namíchnu, znovu zuji boty a přebrodím zpátky ke Vlastě. Bez jakýchkoliv řečí si ji hodím na záda a nekompromisně přenáším na spásný břeh. Vlak stíháme, i když v úplně poslední minutě.

((((((((((((((((((((-: ahoj :-))))))))))))))))))))